OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mrtvá neznámá

23.09.2009 (18:00) • ejss • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1080×

        V místnosti byla taková tma, že ani za těch šest hodin si moje oči nezvykly a dokázaly akorát rozeznat ostré linie zažloutlého nábytku. Jediný proud světla, který se v té nekonečné noci prodral z oblohy dolů, těsně minul okno tohoto pokoje. Stála jsem už nějakou tu minutu u otevřeného okna a nechávala se oddaně pohltit zimou a tmou. Měsíc byl v úplňku, a jeho krása mi dávala neději na nový a spokojený život, který mě čekal. Jako vězeň jsem se oběma rukama držela mříží, co mě dělily od normálního života.

        Nebyla jsem ale vzhůru sama. Už ne. Angela se líně otočila na druhý bok a velmi nahlas zvrzala nemocniční postelí. Cosi zavzdychla a byla zticha. Vždycky byla. A já taky.

       Vlastně za celých šest měsíců prohodila jen tři slova: „Ahoj. Nemáš diazepam? Dobrou.“ Dobrou noc jsme si vlastně popřály jen jednou, protože tady noci zpravidla nebývají dobré.

Při této myšlence se mi pokřivily rty a svraštilo čelo. Noci jsou totiž nejhorší. Noci jsou tu nekonečné a jednotvárné, jen občas „zpestřené“ bláznivými výkřiky ostatních pacientů.

        A ani já jsem nebyla zvlášť hovorná, co se týkalo jak Angely, tak i doktorů. Stejně jako ona jsem se omezila na: „Dobrý den. Ne. Dobrou.“ Spíše jsem mluvila v duchu sama s sebou.

        Znovu, ale tišeji, vrzla postel. Angela se probudila. Nedalo mi to a prudce jsem se na ni otočila. Sedla si na postel, jak to měla ve zvyku a zírala na prostor kolem mě. Její, naprosto nezajímavá činnost, mě znudila  já se vrátila zpět k přemítání, co bude. Pokud totiž můj budík nelhal, za třináct hodin mi letělo letadlo do Atlanty a já se navždycky rozloučím s tímhle místem, které mně málem pohřbilo.

        Znovu slyším o Angele. Drkotá zuby a dekou si zakrývá ústa a nos. Pochopila jsem, že mám zavřít to okno. Když jsem ho zavírala, ještě jsem na chvíli vystrčila ruku ven, až moje zápěstí zachytilo kousek z měsíčního svitu. Na zápěstí mi vystoupla rovná, nepřerušovaná jizva. V tu ránu jsem ruku stáhla zpátky do vnitř a na kličku zavřela. Nepotřebuju ji vidět, stačí, že s ní musím žít. Hupkala jsem zpět do postele a sedla si, nohy jsem měla přikryté. Angela si začala nesrozumitelně šeptat do dlaní a já usoudila, že zase mluví s těmi svými mrtvými.

        Znám její diagnózu. Když jsem se na minutku ocitla sama v sesterně, nakoukla jsem do její složky. Sotva jsem rozluštila lékařský škrabopis a přečetla si to o té komunikaci mezi nebem a zemí, přišla sestra. Více jsem se tedy o Angele Webbrové nedočetla.

        Angela se na mě zahleděla a začala. „ Proč seš tady?“

        Cože? Angela mluví? Její, ač pochopitelná otázka, mě natolik zaskočila, že jsem dlouho nedýchala a nebyla schopna slova. Proč se o mně zajímá teď, když už stejně jedu pryč.

        „ Proč sis to udělala?“ zopakovala tvrdě a prstem ukázala k místu, kde se rýsovala moje ruka. Ptala se na mou jizvu.

        „ Už mě nemiluje.“ rezignovala jsem a dala odpověď. Velmi stručnou a pravdivou. Já hloupá si myslela, že jí to bude stačit. Chtěla víc.

        „ No a? Kdo je to?“ byla nepříjemná.

        „Peter. A promiň- to že mě nemiluje změnilo všecko, takže tvé: no a, není na místě.“ oplatila jsem jí stejnou kartou. Zrychlil se mi tep.

„ Promiň, ale to není důvod se zabít.“ řekla s větším soucitem. Přemáhala se a docela jí to napoprvé šlo.

        Pane bože! Já už to nechci nikomu vysvětlovat!

        „Poslouchám.“ nedala se za žádnou cenu odbýt. Za celou dobu jsem ji slyšela jen málokrát vydechnout, byla opravdu zvědavá.

        „ Jen jsem udělala, co po mě chtěl.“ Znovu tak stručné, pravdivé, ale přitom pro cizího člověka naprosto nesrozumitelné. Určitě to Angela pochopí špatně. Jenže v dané vteřině jsem se nezmohla na víc, než na tuto. Každá věta o něm mě prostě blokuje. Nemůžu se pohnout a musím se stále kontrolovat, zda dýchám. I když je to už tolik měsíců. Ano, opravdu musím odjet. Podle mého budíku to bude už za dvanáct a půl hodiny.

        „On chtěl, abys ses zabila?“ řekla naštvaně a já si nebyla jistá, jestli je naštvaná na mě nebo na něj.

        „Ne, to ne, ne. Když se se mnou v té restauraci rozešel, řekl mi, abych odešla. Že už mě nechce vidět. A že by bylo úplně nejlepší, kdybych TO udělala co nejdřív.“

        V hlavě jsem si přehrála ten moment. Pamatuju si všechno. Jeho tvář, jeho ruce, dotek, jeho úsměv a i jeho poslední polibek, který mi dal. Každá ta vzpomínka, je jako tisíce jehel, které mi v hlavě bodají.

        Z bolesti jsem si prokousla ret a vytryskla mi z něj krev. Nedbala jsem na to, nedbala jsem na bolest a nahlas vzpomínala dál. „ Pak jsem se jen tak do jedenácti do večera courala ulicemi. Nic jsem nevnímala, ani to, kde jsem. Jen jsem pociťovala něco. Jako bych něco neměla.“ Rozpovídala jsem se.

„Nechtěl aby ses zabila, jenom abys odjela. Jsi hloupá, víš to?“ žádný náznak humoru a ani zlosti.

        „Teď už to vím. Já jen… jen jsem chtěla, aby bylo po jehom. Třeba, že až umřu, začne mě zase milovat, ale to je nesmysl. Teď už to vím.“ odevzdaně jsem souhlasila.

        „Jak?“ začala mě zase necitlivě terorizovat. Nebylo před jejími otázkami úniku. Na to tu bylo moc málo místa. Proč jí to kruci zajímá?!

        „ Prostě jsem si sedla na jednu lavičku v parku a našla tam střep. A pak jsem skončila zavřená tady, na psychiatrii, jako nějaký blázen.“

        „ A co? Viděla si světlo na konci tunelu?“ začala vtipem a přitom to v celku vyznělo tak vážně. „ Nebo ti před očima projel celý život jako film?“

        „ Ne jen se mi před očima vykreslily takové dva obrázky.“

        „Jaké?“ zeptala se a pomalu si lehla.

        „Už si to nepamatuju,“ zalhala jsem. Stačilo jí to, kupodivu. „ No a pak mě tam Peter našel a zachránil mi život. Šel okolo. Takže teď už mě tuplem nemá rád. Angelo, spíš?“ Už jsem dlouho neslyšela její dech. Nehýbala se.

        Rychle jsem vyskočila na nohy a zacloumala s ní. Až moc surově. Nehýbala se. Nedala se probudit. „Angelo!“ zavolala jsem, ale odezva žádná. Zkusila jsem na zápěstí nahmatat puls, ale nic. Dál jsem hystericky volala její jméno a zběsile mačkala zvonek na sestru. Nedala se probudit.

        Sestra přišla celá rozespalá, ale jakmile viděla , co se děje, o co se snažím, zakřičela na chodbu pro doktora.

        Už se jí nedalo pomoci. Schovávala si prášky, co dostávala a pak je naráz spolykala.

        Od hlavy až k patě byla zakrytá bílým prostěradlem. Nechali mě tam s ní deset minut o samotě, než si pro ni přijeli. Neměla jsem odvahu se pohnout. Jako bych ji tím mohla probudit.

        Jen tam tak ležela a já si uvědomila, že jsem jí vlastně byla ukradená. Nezajímala se, co se mi stalo, nechtěla vědět jak a proč jsem si to udělala, jen potřebovala vědět, co bude pak. Po smrti.

        Přijeli pro ni dva pracovníci nemocnice a ledabyle s postelí vycouvali ze dveří. Sestra mě odvedla na jiný pokoj a pak jsem měla ještě pohovor s doktorem, na kterém jsem ho musela ujišťovat, že jsem v pořádku a že chci odjet.

        Při balení svých věcí ze starého pokoje, jsem zvedla papírovou kartu z Angeliny postele a schovala jí mezi svetr do tašky.

Bylo na ní něco důležitého, co jsem si chtěla zapamatovat.

        Čas smrti 4:35.

Autor: ejss, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá neznámá: