Možnost volby • OurStories.cz ~ naše povídky

Občas v životě dostaneme druhou šanci. A je jen na nás, jestli ji přijmeme. Jestli se probudíme a budeme žít dál, anebo zůstaneme spát a budeme si užívat své sny.

01.11.2013 (18:00) • Carrie • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1161×

Ostrá bolest projížděla celým mým tělem. Nemohla jsem se hnout, a když jsem se snažila zjistit, co se stalo, cítila jsem, jak pomalu ztrácím vědomí...

Probudila jsem se.

Rychle jsem se posadila a rozhlížela se kolem sebe. Byla jsem doma, v bezpečí své postele, a venku svítilo slunce. Oddechla jsem si - byl to jen zlý sen.

Otevřela jsem okno a nechala do pokoje proudit teplý letní vzduch. Bylo krásně a na nebi ani mráček. Dokonalý den na setkání s přáteli.

Sbalila jsem si pár věcí. Oblékla jsem si krátké, světle růžové plesové šaty a černé lodičky jsem si společně s ostatními věcmi hodila do auta. Ráda jsem řídila bosá, bylo to lepší než ve dvanácticentimetrových podpatcích.

Cestu mi zpříjemňovala klimatizace a rádio, které hrálo jednu oblíbenou písničku za druhou. Byla jsem šťastná, aniž bych věděla proč.

Zaparkovala jsem a upravila si vlasy. Obula jsem si vysoké lodičky a šla po mostě směrem k místu setkání. Byli tam všichni. Matně jsem se snažila zavzpomínat, kdy naposledy jsem je viděla všechny pohromadě. Usmívala jsem se. Plesové šaty, lodičky, chlapci v černých kalhotách a saku - kdyby nebylo léto, řekla bych, že je plesová sezóna.

Seděli jsme v kulturním domě, popíjeli víno a povídali si. Byl to nejkrásnější den v mém životě. Připomínal mi loňský ples.

„Jsem tak ráda, že jsme se tu všichni sešli. Připadám si tu jako na loňském plese. Až se mi nechce věřit, že je to skutečné. Po dlouhé době jsem zas doopravdy šťastná." Rozdávala jsem úsměv na všechny strany a dolévala si víno.

„Ale tohle není skutečné, Kristýno." Odmlčel se a z jeho tváře se vytratil úsměv. „Odehrává se to všechno jenom v tvé hlavě. Něco jako sen. Ve skutečnosti ležíš v nemocnici v komatu a bojuješ o život."

„Proč?" Sklenici s vínem jsem sotva položila na stůl a nechápala jsem, jak je to možné.

Musí to být hloupý vtip. Tohle nemůže být sen, je to skutečné. Sedím tu, cítím štěstí a svůj smích, cítím, jak mi stoupá alkohol do hlavy. Ve snech přece necítím nic.

„Měla jsi po cestě autonehodu, když jsi jela za námi. Projížděla jsi křižovatkou a nevšimla sis auta, které projelo na červenou."

Mluvil vážně. Začala jsem si vzpomínat na tu ostrou bolest, o které jsem myslela, že byla pouhým snem. Z nějakého zvláštního důvodu mě neopouštěl pocit štěstí. Místo toho mi ale najednou všchno přestalo dávat smysl. Proč vidím zrovna je? Proč mám na sobě plesové šaty? Proč jsem tady, když existuje spoustu hezčích míst, kde bych ve svém snu mohla být?

„Proč vidím vás, a ne někoho jiného? Je to proto, že se to stalo, když jsem jela za vámi? A proč na sobě máme plesové šaty?"

„Ne, vidíš pouze ty lidi, které ty sama vidět chceš. Je to vlastně jednoduché. Plesové šaty a lodičky máš na sobě proto, že se v tom cítíš dobře. Pamatuješ, jak jsi nám na plese řekla, že ses podívala do zrcadla a poprvé v životě se ti líbilo, co vidíš? Říkala jsi, že ses nikdy necítila krásnější, než v těchle šatech. Vždycky jsi byla krásná, ale teď ses tak konečně cítila. Díky tomu sis užila ples, bavila se a byla jsi šťastná. Když jsi odcházela domů, naklonila ses ke mně s tím tvým úsměvem a řekla mi, že tohle byl nejlepší den tvého života - s námi a v těchhle šatech a lodičkách. Proto vidíš nás. Vrátila ses v mysli na okamžik, kdy jsi byla nejšťastnější."

Usmívala jsem se. Neměla jsem k tomu co říct. Řekl to všechno. O tom, jak jsem byla šťastná a teď to prožívala znovu. Najednou jsem si uvědomila, že si přeji, abych se už nikdy nemusela probudit. Abych tenhle okamžik prožívala pořád znovu a znovu.

„Jsem ráda, že vidím zrovna vás. Nejraději bych tady zůstala navždy."

„To klidně můžeš. Nemusíš se probudit, je to jen tvé rozhodnutí." Znovu se odmlčel a já byla pevně rozhodnutá, že tu s nimi zůstanu. Ještě než jsem to stihla říct nahlas, mávl na mě rukou a dodal poslední věc: „Klidně tu s námi zůstaň. Ale nezapomeň, že my tam ve skutečném životě pořád ještě čekáme, až za námi dojedeš."

Autor: Carrie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Možnost volby:

3. Carrie přispěvatel

01.11.2013 [23:57]

Děkuju moc! Strašně si to toho vážím Emoticon Jojo, je to jenom jednodílovka. Nechala jsem ten konec tak otevřený schválně, aby se každý mohl rozhodout sám za sebe, jak by se v té situaci rozhodl
Martina946 - mně se ta poslední věta taky strašně líbí Vymyslela jsem ji skoro jako první a řekla si, že to bude za každou cenu poslední věta a nic víc už za ni nenapíšu! Emoticon

2. martina946

01.11.2013 [19:16]

Krásné, skvělé napsané a užasný nápad, prostě dokonalý... Až sem z toho měla husinu... No mě tenhle konec připadá dobrej sice nemusím, ale tady mi příjde dobrý, líbí se mi ta možnost volby, každý se muže rozhodnout jak to bude dál... Ale pokráčkem taky nepohrdnu Emoticon
Jinak mě se nejvíc líbila ta poslední věta

1. silvi14 přispěvatel

01.11.2013 [18:58]

Hmm, je to zajímavý nápad. Je to opravdu jen jednodílovka? Protože si myslím, že je to velice povedené a hezké. Určitě bych chtěla druhý díl ;) Konec se mi totiž zdá velice neuzavřený :) Emoticon