OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mousie Flayton

02.06.2010 (15:00) • texy • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1134×

Mousie Flayton

Seděla jsem na útesech a sledovala zčeřenou vodu, jak neúprosně bojuje se skálou, kterou byly útesy tvořeny. Jedna vlnka se převalila přes druhou se stejným cílem. Prorazit si cestu odolným kamenem.

Sem na útesy jsem chodila jen ve chvílích, kdy jsem byla psychicky na dně. Nemohla jsem si s nikým promluvit, protože by mi nikdo nevěřil. Zavřeli by mě do blázince a do mé složky napsali: dlouhodobá psychická porucha z důvodu rodinné tragédie. Nebyli by daleko od pravdy, ale na jednu věc, pro můj život tak důležitou, by pozapomněli. A ti, kteří by mi věřili, byli příliš daleko. Zavřela jsem oči a viděla vše tak, jako by se to právě stalo.

„Zlatíčko, vstávej,“ řekla maminka a pohladila mě po hlavě, tak jak to dělávala už patnáct let každé ráno. Otevřela jsem oči a pohlédla do tváře ženě, která vypadala jako kouzelná víla. Černé kudrnaté vlasy jí spadaly nedbale do tváře, ale toho si málokdo všimnul, protože měla velké tmavě čokoládové oči, které se neustále usmívaly a byly tak strašně upřímné, že by musely obměkčit snad každého. Možná právě proto si jí vybral tatínek za svou ženu a z jejich lásky jsem se jako první narodila já.

Byla jsem úplný opak jich samých. Vždycky mi říkali, že to má určitě svůj důvod, protože další jejich děti už byly černovlasé s tmavýma očima. Usmála se na mě, zvedla se z mé postele, na které seděla, a odešla o patro níž. Musela se totiž postarat ještě o mých zbylých pět sourozenců. Vylezla jsem z postele, pečlivě ji ustlala, převlékla se do modrých šatů, rozčesala své dlouhé blonďaté vlasy a šla do kuchyně za ostatními.

Všichni už seděli na svých místech. Prošla jsem kolem nich a každého lehce políbila do vlasů. Nejmladší dvojčata Tireia a Maloje, Lucindu, Aunfrey i Josiahu. Ano, maminka nám dala vskutku zvláštní jména, ale my na ně byli hrdí. Nikdo jiný je totiž nenosil a my si přišli alespoň někdy výjimeční. Maminka nám vždycky říkala, že nám tyto jména dala z jednoho jediného důvodu. Chtěla nám vynahradit to, že jsme se narodili do jedné z nejchudších rodin snad v celém Španělsku a tyto jména měly ostatním ukázat, že i my dokážeme být vznešení a nepotřebujeme k tomu nějaký šlechtický původ.

Dosedla jsem na své místo a podívala se na stůl, co máme dnes ke snídani. Obrovský chléb, který maminka upekla ještě dřív, než jsme vstali, máslo, ovocný džem a mléko, které právě donesl tatínek z chlívu. Snídaně byla má nejoblíbenější část dne, protože jsme se všichni sešli u jednoho stolu a byli pohromadě. Na oběd i na večeři pokaždé někdo chyběl. A tak když nám maminka pokynula, abychom jedli, sáhla jsem po kousku chleba a trochu džemu a pozorovala celou mou rodinu.

Vypadali tak šťastní. Sourozenci se mezi sebou bavili a pošťuchovali, ale pořád se smáli. Maminka s tatínkem seděli vedle sebe a neustále se usmívali. I když na nich bylo vidět, že jsou unavení, pořád něco povídali a rozdělovali práci na celý den. Kdo půjde podojit, kdo obstará dřevo, kdo pohlídá dvojčata a nebo kdo dojde na trh pro nejdůležitější věci. Když se zeptali, kdo by chtěl jít dnes na trh, nikdo se nepřihlásil, tak jsem se zvedla a řekla, že tam dojdu. Sice jsem původně chtěla obstarat dřevo a podívat se do lesa, ale to jsem mohla vlastně i jiný den. Maminka mi nadiktovala, co všechno by potřebovala a dala mi malý obnos peněz, za který jsem měla všechno nakoupit. Schovala jsem je do kapsy na pravém boku a ještě s nedojedeným chlebem vyběhla k nejbližšímu městu, které bylo vzdálené téměř hodinu chůze.

Na trhu jsem pořídila dobře a ještě něco málo mi zbylo a já věděla, že mě doma pochválí. Jakýkoli finanční obnos navíc se nám hodil. Šla jsem po cestě a prozpěvovala si, když jsem před sebou uviděla kouř. Kolem našeho stavení nikdo nebydlel a mě přepadl divný pocit. Rozběhla jsem se k domu a zastavila se právě včas, abych si všimla toho, co se děje. Celá moje rodina byla na dvoře před hořícím chlívem a před nimi stála vyšší žena s dvěma muži. Zapálili náš dům, to bylo jasné. Pomalu jsem šla k malému lesu, který jsme měli u domu, a nechtěla na sebe strhnout pozornost.

„Ne! Mousie, uteč!“ zavolala na mě bezmocně maminka a ti, kteří je tam drželi, se na mě otočili. Bylo hrozné rozhodnout se, jestli mám utéct nebo ne, ale maminčin křik mě popohnal. Utekla jsem do lesa a vylezla na strom, kam jsem se schovávala před sourozenci, když jsem chtěla být sama.

Zespoda nebylo vidět do mého úkrytu, ale měla jsem výborný výhled na dům. Teď bohužel na mou rodinu, která klečela na zemi, a kolem nich stáli tři lidé, kterých se většina lidí bála. Nikdo nevěděl proč, ale vraždili. Byla to taková skupina lidí, která podle svých slov pomáhala světu od špatných lidí. Většinou však zabíjela bezbranné a dobré lidi, kteří v životě neprohřešili. V koutku duše jsem doufala, že mé rodině neublíží. Ale jak jsem se zmýlila.

„Mousie? Pojď za námi a rodičům se nic nestane,“ řekla ta žena nahlas a čekala. Rodiče vrtěli hlavami, abych nechodila. Až později jsem pochopila proč. Zabili by všechny, i kdybych přišla. Rodiče to věděli a chtěli alespoň jedno své dítě zachránit.

„Mousie, ty nejdeš?“ zavolala na mě a když jsem nešla, kývla hlavou na muže u mého otce a ten ho jednoduše zabil. Téměř mu odřízl hlavu. Všichni sourozenci se na to museli koukat. Maminka je začala prosit, aby děti ušetřili, ale i jí rychle vzali život. Děti plakaly a já taky.

„Mousie! Uteč, prosím, uteč!“ křičel na mě Josiah a pak už nekřičel. Už nikdy. A takhle mi zabili celou rodinu. Ale nestačilo jim to. Vydali se hledat i mě. Tiše jsem vzlykala v koruně stromu a když jsem je uviděla kousek pod sebou, začala jsem se strašně bát. Chodili pořád pode mnou, ale najít mě nemohli. A pak se postavili pět metrů od mého stromu a já se odvážila podívat. Ta žena byla krásná. Měla dlouhé blonďaté vlasy, ještě delší než já, světle modré oči a plné rty. A takové zvláštní rysy. Ten obličej mi navždy uvízl v paměti.

Když po nějaké době odešli, šla jsem ke své rodině. Všude byla krev a oni zůstali ležet na zemi tak, jak je tam nechali. Nedokázala jsem se na ně dívat. Zemřeli kvůli mně. Alespoň jsem si to myslela a při pohledu na to, co s nimi udělali, jsem ucítila, že se uvnitř mě něco změnilo a můj vnitřní hlas křičel jediné slovo. Pomsta. Utekla jsem z toho místa a nikdy se tam nevrátila.

Celých dvanáct let jsem se toulala, až jsem narazila na Kiaru. Tak krásnou ženu jsem v životě neviděla. Měla černé krátké vlasy, ale kolem obličeje jí zůstaly v dlouhých pramenech. Ofinu měla nakrátko střiženou a byla červeno – fialová. Tmavé oči jí krásně kontrastovaly s bledou pletí. A vyřazovala z ní i vnitřní krása. Řekla jsem jí svůj příběh a nějakou dobu u ní žila. Starala se o mě jako o vlastní.

A pak jsem jednoho dne znenadání upadla do temnoty a probrala se do nového života. Do života upírky, která prahne jen po lidské krvi a po pomstě. Našla jsem tu ženu, která zabila mou rodinu a pomstila se jí opravdu krutou smrtí. A od té doby se ze mě stala polovegetariánka. Nechtěla jsem jen vraždit lidi. A jednou z těchto výhod života bylo, že mé oči měly barvu jako oči mé maminky, mého tatínka i mých sourozenců. Byla to taková památka.

Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Je tomu již sto čtyřicet dva let od vyvraždění mé rodiny a já myslela, že můj život už bude poklidný. Ale jak těžce jsem se zmýlila. Cestovala jsem zrovna přes Čechy a chtěla se tam na chvíli usadit, když jsem poznala mladou upírku, která vypadala přesně stejně jako ta žena, kterou jsem zabila. Vzbudily se ve mně staré známé pocity pomsty a já musela běžet pryč. Uklidnit se.

A tak jsem se dostala až na útesy, kde jsem jako novorozená trávila hodně času. Ale tentokrát jsem se rozhodovala, co bude dál. Jak se zachovám. Odpověď jsem hledala v moři jako už tolikrát. Boj vln s útesy byl pro přemýšlení ten pravý. Nebylo pochyb o tom, kdo vyhraje. Jestli voda nebo útesy. Alespoň prozatím. Čas ještě ukáže. A tak to bude i v mém případě. Řekla jsem si a rozběhla se zpátky do Čech vyhledat tu mladou upírku.