OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Mortem in amor

12.02.2012 (16:00) • Attia • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 794×

Vše bylo tak perfektní, tak dokonalé. Jen já a on. Byla jsem si jistá, že to vše bude napořád, ale mýlila jsem se. Vše se totiž může změnit během jediné sekundy. Je až neuvěřitelné kolik lidí za den umře, ale nikdo si to neuvědomí, dokud neztratí někoho blízkého.

Ve světě nikdy nebylo bezpečno a nikdy nejspíš ani nebude. Nikdy jsem se nebála, že ztratím sebe, ale že ztratím někoho mi blízkého. Chlad přicházel.

Umírala jsem pomalu, ale jistě. Avšak žádný zpomalený film, jak se vykládá, ani žádné bílé světlo. Jen on a jeho oči prosící mě, ať neodcházím, v slzách. Moc jsem si přála mu vyhovět, ale chlad se blížil a temnota sílila. Najednou mi proběhlo to vše před očima. On snažící se mě chránit a nakonec já, která zachrání jeho před smrtí. Za lásku se musí trpět, i když to někdy bolí. Nikdy bych ale nevěřila, že nám bude dopřáno tak málo času. Až příliš málo času.

Jeho ruce mě pevně držely a já jen cítila, jak se mi zpomaluje dech a chladnou ruce. Oči mi zaplavily slzy při pohledu na něj, jak trpí. Jak trpí mou bolestí. Vše jednou skončí, ale nikdo neví kdy.

Vše bylo jak sen. Temnota k mým očím se blížila a já jen slyšela, jak mě prosí, ať neodcházím. Nebyla jsem schopna slova, až na „Miluju tě.“ Už jsem jen viděla jeho tvář a cítila se jak v ledu.

A pak nic. Nic než jen prázdnota, prázdnota v mé duši. Najednou to vše ze mě slezlo. Už mi nebyla zima. Stála jsem ve tmě. Jen temnota a temnota kolem mě. Nic než jen prázdno a zoufalství. Po smrti jsem čekala něco víc než jen tmu. Jenže to si člověk nemůže vybrat.

Najednou slyším pláč. Pláč dítěte. Světlo se objevilo ve tmě. Byla jsem jako duch, ale duch ve své vlastní minulosti. Stála jsem u dětské postýlky a dívala jsem se na malé dítě. To dítě jsem byla já. Jen jsem se na sebe usmála. Mé dětské já najednou přestalo brečet. Opírala jsem se o postýlku a usmívala jsem se se slzami v očích. Dítě mě chytilo za prst a v očích se mu objevily slzy. Dívalo se na mne svými velkými nevinnými očky.

Do dveří najednou vtrhla má matka. Vzala dítě do náruče a utěšujíc ho s ním odešla. Chtěla jsem ji říct, ať ještě počká, ale nešlo to. Cítila jsem se najednou tak úzkostně, jako by najednou chyběla část mě.

Potom zase nic. Zima se opět vrátila, ale já se už necítila tak vyděšeně. Pomalu jsem začínala chápat. Chápat to, co pochopí snad jen mrtví. Litovala jsem živé a obzvlášť živé, kteří žijí bez lásky.

Potom zase světlo a objevující se rysy. Bylo to ještě před chvílí, než jsem odešla do onoho světa. Vypadali jsme tak šťastně. Tak, jak to jen nejvíc šlo. Bylo mi jeho i mě líto. Tak šťastní a bezstarostní. Ale pak se to opět stalo.

Tentokrát jsem hleděla z boku. Viděla jsem, jak se tam objevil ten muž a vyhrožoval nám. Potom jsem viděla jeho, jak mě chrání. A nakonec mě, která ho zachrání, když neznámý muž vystřelí. Do očí mi opět vyhrkly slzy. Bál se. Bál se, co přijde potom, až naposled vydechnu. Slíbila jsem mu, že s ním budu napořád a najednou jsem to porušila. Byl to zároveň i dobrý pocit. Zkrátila jsem si život, aby si ho někdo zase prodloužil. Natáhla jsem k němu ruku a položila ji na jeho rameno. Každou chvíli to mělo přijít. Můj poslední výdech.

Seděl tam na zemi, plakal nad mým mrtvým tělem a stále ho nespouštěl ze sevření. Potom přijela sanitka a policie. Bylo to chvíli potom co jsem zemřela. A já za to byla ráda, protože  poslední svou chvíli jsem chtěla prožít jen s ním a s nikým jiným. Hleděla jsem na něj a nebyla schopna jakékoliv reakce. V očích měl tolik smutku a utrpení.

Mé tělo chtěli odvést záchranáři, ale on se mě nechtěl vzdát. Poté mé tělo vytrhli z jeho sevření a já měla opět stejný pocit, pocit jako bych něco velmi cenného ztratila.

Vše zmizelo. Opět přišla tma. Necítila jsem se o mnoho lépe ani hůř. Já jsem se téměř necítila vůbec. Věděla jsem, co přijde dál. Další musela být budoucnost, ale tentokrát ne má.

Všechny jsem je viděla. Mé rodiče, tety, strýce, bratrance i sestřenice a poté jeho. Všichni se chovali jako by se nic nestalo. Z polic mých rodičů zmizely mé fotky. Museli hodně trpět a já je chtěla utěšit, ale jak jsem se jich dotkla tak zmizeli a místo nich se objevili tety, strýcové, bratranci a sestřenice.

Ti už to tak těžce nenesli, ale přesto se u nich něco změnilo. Jako by zmizela podstatná část. Vypadalo to, že si hrají, jako by se nic nestalo. Přesto ani jeden z nich nepromluvil a jen se dívali na zem. A nakonec on.

Viděla jsem ho, jak seděl na posteli v našem bytě. Seděl tam s očima hledícími do země a jeho smutnou tvář. Má strana postele byla stále neustlaná a vypadala, jako by ji, od toho co jsem umřela, nikdo neustlal. Na krbové římse byly naše fotky, fotky na kterých jsme tak šťastní. Nemohla jsem ho vidět tak smutného. Ničilo mě to. V nejistotě jsem se k němu pomalu přiblížila. I přes smrt jsem cítila ten žal. Nebo to byl jeho žal? Naposledy jsem ho políbila na tvář se slzami v očích.

Najednou opět tma. Tentokrát, ale žádná další ukázka ze života. Objevily se v té tmě bílé otevřené dveře, ze kterých šlo světlo. Byl tohle snad poslední soud? Měla jsem na výběr. Buď bych si mohla přehrávat mé vzpomínky pořád dokola a nebo jsem mohla jít dál. Znovu bych nesnesla, vidět mé blízké takhle trpět. Rozhodla jsem se pokračovat. Byla jsem nejistá, co se se mnou stane potom. Co když to vše najednou zkončí? V hlavě se mi honilo přes milion otázek, ale jen jedna odpověď. Osud.

Pomalým krokem jsem se vydala k dveřím. Otevřela jsem je. Konečně světlo. Cokoliv, co jsem kdy cítila, mi teď přišlo tak obtížné cítit znovu. Jako bych najednou vše pochopila.

Začal pro mě nový život.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Mortem in amor: