OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Moatas vs. Nopalt

24.02.2011 (14:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2479×

MOATAS VS. NOPALT

Vždy jsem se ze svého života jen radovala, ale pak přišla ta osudná chvíle. Při autonehodě mi zemřeli rodiče. Osud mi plivl do tváře. Za to, že jsem se celý život radovala, udělil mi až příliš tvrdou lekci.

Byla jsem na dně, stále dokola jsem si opakovala, že už ani hůř být nemůže, ale mýlila jsem se, mohlo.

Když jsem se konečně vzpamatovala z té nehody, potkala mě další hrozná věc. Kamarád za kamarádem mě začali opouštět. Jeden se odstěhoval, druhý přerušil kontakty, třetí si našel práci, a tak to šlo s každým, koho jsem znala. Nakonec jsem zůstala úplně sama.

Začala jsem přemýšlet jaký má můj život smysl. Nechtěla jsem si přiznat, že žiji úplně zbytečně. Stále jsem vymýšlela důvod proč zůstat a žít, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se zabila.

Každé ráno mi bylo hůř a hůř, ale až po několika dnech se to stalo. Pořád jsem cítila, jako by někdo byl se mnou, sledoval mě a na něco čekal, ale pokaždé, když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl.

Jednou večer jsem se pohádala s jedním spolupracovníkem. Neměla jsem ho sice ráda, ale nikdy jsme se nehádali, tohle bylo poprvé.

Byla jsem naštvaná a odešla z práce dřív. Chtěla jsem se uklidnit, proto jsem šla přes park. Pouliční lampy mi svítily na cestu, jelikož už byla tma, nikde jsem se moc nezdržovala.

Pocit, že mě někdo sleduje ještě zesílil, když jsem vešla do parku, ale všude bylo ticho. Nikde nikdo nebyl, jen divoká řeka, co tudy protékala, šuměla.

Rozhodla jsem se tu chvilku počkat a vyčistit si hlavu. Posadila jsem se na jednu z laviček a začala přemýšlet o svém životě.

„Dobře mě poslouchej!“ ozval se mi v hlavě nepříjemný šepot. Leknutím jsem sebou trhla a rozhlížela se kolem sebe. Nikdo tam však nebyl.

„Pamatuješ si na rodiče?“ zeptal se ten hlas a okamžitě se mi vybavila scéna, kdy ke mně domů přišli policajti a řekli mi tu tragickou zprávu.

Ta scéna se mi v hlavě přehrávala několikrát za sebou, přerušilo ji až křupání větviček.

Lekla jsem se a pozorovala, co se bude dít dál.

Z jednoho kouta najednou přiběhla bílá vlčice. Lekla jsem se a přimáčkla se víc na lavičku. Ze školy jsem věděla, že vlkovi neuteču.

„Neboj se,“ ozval se mi v hlavě milý hlas. Začala jsem si myslet, že už vážně začínám bláznit.

„Vzpomeň si na tohle,“ řekl ten milý hlas a mě se ukázala scéna z mého dětství, kdy jsem si hrála na pískovišti s mým otcem a dalšími kamarády.

Znovu zakřupala větvička a z křoví vystoupila hrůzostrašná postava. Byla asi dva metry vysoká a celá černá. Měla ještěří nohy, pokryté šupinami. Příšerně jsem se lekla. Ten hrozný ještěr zavrčel na vlčici: „Co tu děláš Nopalt? Ona je moje!“

„Chráním ji před tebou, Moatasy,“ odpověděla v klidu vlčice. „Je příliš mladá, nezaslouží si zemřít.“ Zmateně jsem pozorovala jejich rozhovor.

Najednou se ten ještěr, Moatas, rozběhl proti Nopalt. Začal boj, byla jsem jako přimražená, něco mi nedovolovalo odejít.

Nopalt se úspěšně vyhýbala Moatasovým nohám a snažila se útočit svými zuby. Zavřela jsem oči a představovala si, že se mi to všechno jen zdá. Když jsem je otevřela, byla jsem v parku sama. Okamžitě jsem se postavila a rozběhla se domů.

Jakmile jsem tam doběhla, zabouchla jsem dveře a zamkla.

„Hned zítra si najdu cvokaře,“ slíbila jsem si.

Posadila jsem se na gauč a pustila si písničky. Potřebovala jsem přestat myslet, jednoduše vypnout.

Jenže se mi v hlavě znovu ozval ten milý hlas: „Nevzdávej se, tvůj život stojí za záchranu.“

Lekla jsem se. Opravdu jsem se začala bát, že blázním, když v tom mě z přemýšlení vyrušil nával vzpomínek. První byla autonehoda, pak následovaly vzpomínky na to, jak ode mě všichni odcházejí.

„Nakonec si zůstala sama, už nemá žádný smysl, abys tu byla.“ Završil nepříjemný hlas.

To bylo poprvé, co mě napadla myšlenka na sebevraždu. Jako zhypnotizovaná jsem vstala a vydala se na balkon.

Chvíli jsem koukala dolu a přemýšlela, jestli to mám udělat.

„Skoč! Sama víš, že to chceš.“ Ten hlas byl tak sebejistý, že jsem přelezla zábradlí.

„Nedělej to. Spolu to zvládneme,“ ozvala se pro změnu Nopalt. V tu chvíli mi to došlo, vždycky, když si myslíme, že je nejhůř, vše se obrátí k lepšímu. Stojí za to počkat na ty lepší časy, chci žít.

Otočila jsem se a v hlavě zaslechla pronikavý Moatasův výkřik: „Ne!“

Lekla jsem se ho a podklouzla mi noha. Jen tak tak jsem se chytla zábradlí.

„Pusť se a všechno bude lepší,“ chopil se naděje Moatas.

„Zkus se vytáhnout nahoru,“ naléhala Nopalt.

„Neudržím se,“ hlesla jsem a cítila, jak mi povolují prsty, až se pustily úplně.

Začala jsem padat. Zvláštní ironie, teprve teď jsem cítila, jak moc chci žít...