OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Minulost nezměníš



Minulost nezměníšK POVÍDCE STVOŘENÍ Z HVĚZD Jak tedy vlastně vypadá Chevenova minulost? Proč ho válka tolik poznamenala a jak přišel ke svým jizvám?

Pokud jste nečetli mou povídku Stvoření z hvězd a zajímala by vás, zde si ji můžete přečíst. ;) 1. kapitola


„Je to jasné, jdeme do války!“ zahřměl král a bouchl pěstí do stolu. „Už to nemůžeme trpět! Stále ničí další a další lodě, bombardují kolonie a o únosech ani nemluvím! Musíme se bránit!“ Měl toho již plné zuby. Chtěl sice svůj národ ochránit před válkou, ale neměl na vybranou. Teď už ne. Assany musí zkrotit a ukázat jim, jak moc je Zarta a její lid silný. „Zalarmujte všechny vycvičené jednotky,“ řekl směrem ke generálu Keesovi, „zapište dobrovolníky a urychlete výcvik nováčků. Dělám to nerad, ale nic jiného nám nezbývá.“ Protřel si oči, byl unavený. Měl toho moc. Jeho planeta na něj spoléhala a on ji nesměl zradit. Mohl jen doufat, že boje nebudou mít dlouhého trvání…

 

CHEVEN

Před pěti lety jsem konečně dokončil výcvik na akademii. Bylo mi teprve pětadvacet a v té době by mě vůbec nenapadlo, že půjdu do války. Těšil jsem se, až mě přidělí na loď. Moje zaměření byly zbraňové a taktické systémy. Byl jsem též dobrý v boji a profesoři často říkali, že můžu přeskočit studia a jít rovnou na loď. To docela prospívalo mému sebevědomí. Ne že bych to nějak potřeboval. Hned měsíc po úspěšném splnění zkoušek jsem nastoupil na loď Ke´isa. Byla to pro mě neskutečná čest. Za těch pět let na lodi jsem se vyšplhal docela vysoko. Dotáhl jsem to až na zástupce hlavního zbrojního důstojníka. To bylo na zelenáče, jako jsem byl já, ohromné dobrodružství. Ale teď přišla ta zpráva. Jdeme do války…

Konflikty s Assany začaly asi rok po mém nástupu na Ke´isu. Dříve jsme navazovali kontakty s mnoha druhy, ale nikdy se nestalo, že bychom si nesedli. Vždy se z toho vyklubalo přátelské spojenectví. Ale s Assany to bylo jiné. Ještě jsme nepotkali druh, který by byl tak odlišný. Libovali si v násilí a bojích, ať už mezi sebou, tak proti ostatním. Když začaly být pohraniční potyčky častější a naše lodě mizely jedna za druhou, můj otec tvrdil, že válka přijde. Ne hned, možná to bude chvíli trvat, ale přijde. A měl jako vždy pravdu…

Dostavil jsem se do hlavní vojenské centrály pod městem na prokázání bojeschopnosti a následnému přecvičení. Procházel jsem kolem dlouhé řady dobrovolníků, kteří se zapisovali do boje. Bylo tam mnoho lidí, které jsem znal. Když mě poznali, buď mi zamávali, nebo jen přikývli. Pozdravy jsem jim oplácel a byl na ně hrdý. Hrdý na každého, kdo je ochoten postavit se za svou planetu… V řadě jsem si všiml mladého chlapce. Rozhodně nevypadal, že by už byl plnoletý. Vyrazil jsem k němu. Otočil se na mě a v ten moment jsem ho poznal. Rychle se snažil svou tvář schovat, ale bylo už pozdě. Chytil jsem ho za rameno a vytáhl z řady.

„Hej,“ vyjekl a snažil se mi vyškubnout. Můj stisk byl však pevný. Dotáhl jsem ho na kraj místnosti.

„Co si myslíš, že děláš, Verne!“ vyjel jsem na něj. „Co by si pomyslela tvá matka?“ Znal jsem ho dobře. Bydleli hned vedle nás a naše matky byly dobré přítelkyně.

„Chci bojovat!“ bránil se.

„Vždyť ti je teprve osmnáct, ještě nejsi plnoletý. Neprošlo by ti to.“ Byl vysoký a ramenatý, možná že by mu to prošlo, ale to je jedno.

„Ale za dva roky už plnoletý budu,“ nedal se. Možná na dvacet vypadal, ale myšlenkami byl stále ještě dítě. Zavrtěl jsem hlavou a nadechl se na další protest, když se za mnou ozval dobře známý hlas.

„Je tady nějaký problém?“ Prudce jsem se otočil. Díval jsem se do tváře svého největšího soka. „Chevene,“ dodal překvapeně, když mě poznal.

„Ereste,“ napodobil jsem jeho tón. „Ne, všechno je v pořádku, můžeš pokračovat na zápis,“ řekl jsem a pokynul rukou. Odfrkl si, ale neodešel.

„Slyšel jsem, že prý tě na Ke´ise povýšili. Škoda jen, že sis toho místa moc neužil, no tak snad ty boje přežiješ, aby ses mohl vrátit na svou vysněnou pozici,“ uchechtl se a zmizel. Bože, jak já ho nesnášel. A on mě taky ne. Byli jsme dva nejlepší ve skupině a často zápasili. Kapitán Ke´isy se rozhodoval, zda přijme mě, nebo jeho. Když si vybral mě, naše nepřátelství bylo zpečetěno. Povzdychl jsem si a otočil se zpět na Verna…

Nejdříve nás rozdělili do jednotek. V každé bylo zhruba okolo tisíce. Pracovali jsme jako Jednotka Shar´ra 4. Měl jsem tu čest pracovat s Erestem v jedné skupině. Jupí! Před samotným cvičením nás čekala přednáška. Nahrnuli nás do velkého sálu s pódiem. Posadili jsme se. Na pódiu se později objevil generál Kees, aby nás blíže poučil o bojových taktikách Assanů. Všichni jsme bedlivě poslouchali, následné informace byly pro nás životně důležité.

Assané mají žlutou kůži, stejně tak i krev. Jsou velmi odolní. Jejich technologie sice není tak vyspělá jako ta naše, ale v boji jsou jako dravci.

„Nebezpeční, lstiví a zrádní, to si zapamatujte. Je jedno, že máte v ruce nejvyspělejší zbraň, oni si najdou způsob, jak vás porazit. Doufám, že jste si z této přednášky něco vzali, protože na tom závisí vaše přežití! Vojáci, pozor!“ Těmito slovy zakončil generál svůj výklad…

Náš výcvik měl trvat pouhé čtyři dny. Byli jsme jednotka poskládaná z plně vycvičených vojáků, takže zdlouhavé cvičení nebylo třeba. Večer druhého dne ale přišla zpráva. Boje na planetě Pluvia 1, která ležela na hranici mezi našimi vesmírnými prostory, začínaly být čím dál tím horší a naše jednotka byla vybrána, aby přišla na pomoc. Takže ještě ten večer jsme se všichni spakovali a nastoupili na loď. Velící nám radil, ať se dobře vyspíme, protože pravděpodobnost, že budeme hned po výstupu zařazeni do boje, byla víc než vysoká. Těsně před přistáním jsme se převlékli do speciálních černých uniforem a dostali základní zbraň. Uniformy měly mnoho malých kapes, které nebyly skoro vidět, ale v nich se skrývaly nože a různé podobné věci nutné k přežití. Loď přistála a do dvou hodin jsme kráčeli po bitevním poli…

 

O MĚSÍC POZDĚJI

Nemohl jsem usnout. V dálce byl slyšet boj a ve vzduchu visel pach smrti. Stále jsem si na to nezvykl a myslím, že ani nezvyknu.

Už nejsem zelenáč. Naučil jsem se, co bylo třeba. Dříve jsem se snažil zachránit každý již dávno ztracený život, ale dnes už vím, že je to marné. Tohle je válka a při ní se prostě umírá a je nutné přinést oběti. A život není fér, to jsem zjistil hned můj první den tady.

Poslali mě na severní křídlo. Já a jeden mladičký voják jsme se skrývali za hromadami sutin. Mohlo mu být snad dvacet, víc ne. Někoho mi připomínal, ale v zápalu boje jsem si ho nestihl pořádně prohlédnout. Neznal jsem ani jeho jméno, ale i za tu krátkou chvíli jsem zjistil, že je velmi statečný. Mohl mít krásný život, dokud mu přilétající granát neutrhl obě nohy. Chtěli jsme zrovna přelézt za jiné sutiny a já šel první. Za zády jsem rázem uslyšel velkou ránu a odhodilo mě to o metr dál. Prudce jsem se otočil a spatřil ho, jak leží v jámě, vyhloubené granátem, v kaluži vlastní krve, bez nohou. Hlasitě sténal a já se odhodlal vrátit k němu. Rychle jsem přeběhl zpět. Vzal jsem jeho zmrzačené tělo do náruče. Setřel jsem mu z obličeje prach a…

„Verne!“ vyjekl jsem. Byl to on. Jak se sem, sakra, dostal? „Proč, Verne, proč?“ Můj hlas zněl hystericky. Pousmál se.

„Umírám tak, jak jsem chtěl, statečně,“ vydechl. Neodpověděl jsem mu. Stále silně krvácel a bylo nad Ignis jasné, že to nepřežije, i kdyby měl kolem sebe bandu doktorů. „Dej to matce,“ šeptl a vtiskl mi do ruky drobný přívěsek, upatlaný jeho krví.

„Předám, slibuju,“ šeptl jsem a zadržoval slzy. On však neměl v očích žádné slzy, žádnou bolest.

„Nebolí to,“ šeptl, „smrt nebolí.“ A vydechl naposled. Přivinul jsem si jeho bezvládné tělo na hruď. Za tohle zaplatí, ti hnusní žlutí ďábli. Položil jsem ho zpět na zem a vzal do rukou zbraň… Nevím, kolik Assanů jsem ten den zabil, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Až později, když jsem se ukládal ke spánku v našem táboře, to na mě všechno dolehlo. Nebyl jsem o nic lepší než ti, co zabili Verna. Kdo ví, kolik mladých lidí jsem zabil já. Mohli mít celý život před sebou a já jim je předčasně ukončil. Nesnášel jsem se za to, ale věděl jsem, že zítra to udělám znovu, a další dny taky, a takhle pořád, dokud to peklo neskončí…

A takhle to pokračovalo. Boj, něčí smrt, ovšem stále ne moje, ztráta přítele, chvíle odpočinku, noční můry… Klasický den v životě vojáka. Ani nevím, jak dlouho už tady trčíme. Chvíli máme převahu my a chvíli Assanové. Je to jako na houpačce… Jednou ale přišlo něco, co všechno úplně změnilo a urychlilo běh událostí…

Byli jsme s Erestem schovaní za jednou zdí, která zřejmě kdysi patřila k nějakému domku. Dokázali jsme spolu bojovat, ale stále mezi námi bylo to nepříjemné napětí. Palba z druhé strany ustala a my se opřeli zády o zeď a vydýchávali. Jenže pak jsme ucítili prudký otřes, před zdí zřejmě přistál granát. Zeď, už dávno nestabilní, teď ztratila i tu poslední kapku vůle a zřítila se přímo na nás. Tak tak jsme si stihli schovat hlavy. Po chvilce jsem se odvážil otevřít oči. Cihly mi téměř pohřbily jednu nohu a já se nemohl hýbat. Erest na tom byl podobně.

„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se ho. Přikývl.

„Víceméně,“ řekl a zaklonil hlavu a vzdychl. „Máme sakra kliku,“ dodal.

„Jo, až moc velkou,“ přitakal jsem. Asi jsme to zakřikli, protože brzy se u nás ozvaly kroky a hlasy Assanů. Uviděl jsem pár žlutých těl a potom ucítil ostrou bolest v krku, která ovšem hned ustoupila. Takže tohle je můj konec? Vern měl pravdu, nebolí to…

Probudil jsem se s hroznou bolestí hlavy. Pomalu jsem otevřel oči. Že by to ještě nebyl konec? Byl jsem v nějaké neznámé místnosti, přivázaný ke křeslu. Vedle mě seděl na stejném křeslu Erest. Byl už vzhůru a taky se rozhlížel okolo.

„Kde to, sakra, jsme?“ řekl jsem. Zavrtěl hlavou.

„Nemám ponětí.“ Neuběhlo ani pět minut a do místnosti vešlo pět Assanů. Tři z nich měli na sobě dlouhé černé pláště, doktoři, ostatní dva drželi v rukou zbraň a postavili se ke dveřím, zřejmě stráž. To, co se dělo pak, bych nepřál ani největšímu nepříteli. Jeden z doktorů se ujal slova.

„Chtěli bychom, abyste nám dali nějaké informace, pokud budete spolupracovat, neublížíme vám.“ S Erestem jsme si vyměnili pohledy. Nic neřekneme, i kdyby nás sebevíc mučili, to bylo jasné… A oni nás opravdu mučili, když jsme mlčeli. Řezali do nás, sekali, mlátili, pouštěli do nás elektrické šoky a já nevím, co všechno. Ani pořádně nevím, na co se vlastně ptali. Když jsem z bolesti na chvíli ztratil vědomí, přál jsem si, abych se neprobudil… Nevím, jak dlouho ta muka trvala. Kdyby to trvalo ještě o minutu déle, vypustil bych duši. Doktoři najednou přestali, prostě se sebrali a odešli. Jen vojáci u dveří zůstali. Vydechl jsem úlevou a podíval se na své tělo. Pokrývaly ho tisíce ran, ze kterých vytékala fialová krev. Zaskučel jsem bolestí, stejně jako Erest vedle mě. Když jsem se na něj podíval, vypadal úplně stejně jako já. Zmlácený, dořezaný a slabý…

Nevím, na jak dlouho jsem ztratil vědomí. Když jsem se probudil, cítil jsem se mnohem lépe. Za to vděčím svému silnému zartskému tělu. Z ranek už netekla krev, ale stále to bolelo. Podíval jsem se na Eresta, který byl již taky vzhůru. U dveří stále stáli vojáci, a proto jsem nemohl promluvit normálně.

„Co teď?“ zeptal jsem se ho telepaticky.

„Přemýšlel jsem, můžeme zkusit ovládnout jejich mysli a přinutit je, aby nás rozvázali.“

„Myslíš, že se nám to povede? Jsme slabí.“

„Zkusit se musí všechno. Máš toho vlevo.“ Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči. Normálně to nebylo nějak těžké, ale teď, po tom mučení, no, nic moc. Soustředil jsem se, jak jen jsem mohl, a pak… Otevřel jsem oči a usmál se. Mám to. Vojákovi se v očích objevil nepřítomný výraz. Měl jsem ho v hrsti. Pomalu se vydal ke mně a pouta povolil. To samé udělal i ten druhý, kterého ovládal Erest. Vzali jsme si jejich zbraně a vyrazili ven… Nebloudili jsme. Z jejich myšlenek jsme přesně věděli, kudy jít. Assané, co jsme potkávali, byli příliš překvapení na to, aby se bránili, a když už se nám nějaký postavil, telepaticky jsme ho složili, takže projít nebylo příliš těžké…

Nadřízení si mysleli, že jsme mrtví, a když jsme se tedy objevili v táboře, sice slabí a zranění, byli mírně řečeno překvapení. Vzali si nás do péče naši lékaři a dali nás do kupy. Jizvy, které nám způsobili, nám však zůstanou navždy. Jako odstrašující vzpomínka toho, čím jsme si prošli. Našim nadřízeným jsme dali přesný popis a polohu jejich základny. Dostali jsme za to vyznamenání a slib, že po válce se nám dostane velké úcty.

Naplánovali útok a základnu Assanů zničili. Ti se vzdali, nic jiného jim nezbylo. Konec války byl tady. Pohraniční potyčky sice stále přetrvávají, ale to je jen detail…

Pohraniční potyčky nejsou vše, co přetrvá. Vzpomínky, noční můry a tváře padlých přátel nás budou pronásledovat do konce životů. Doufám, že mé děti nikdy nebudou muset zažít nic podobného…

S Erestem se z nás kupodivu stali dobří přátelé. Když spolu uniknete smrti, něco to ve vás zanechá. Stále se divíme tomu, jak snadné bylo uprchnout. A stále si opakujeme, jaké jsme měli štěstí…

Povýšili mě. Neměl jsem sice ještě vlastní loď, na kapitána jsem byl moc mladý, ale bylo mi slíbeno, že ji dostanu. Možná až za několik let, ale budu ji mít…

Matka i otec mě nadšeně vítali. A já byl rád, že je to za mnou… Ještě něco jsem však musel udělat. Slíbil jsem to. Nadechl jsem se. V ruce jsem držel Vernův přívěsek. Pozvedl jsem ruku a zaklepal na dveře. Byla to taková náhoda, přišel jsem v den Vernových narozenin, aniž bych si to uvědomil. Dneska by mu bylo dvacet jedna. Pousmál jsem se. Dveře se otevřely.

„Chevene? Jsi to ty?“ zeptala se mě drobná žena s velmi ztrápeným výrazem v obličeji.

„Ano, jsem. Můžu na chvíli dál? Něco jsem vám totiž přinesl...“

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Minulost nezměníš:

1. DawnWolfova přispěvatel
31.07.2015 [22:20]

DawnWolfovaMoc ti děkuji za tuhle povídku. Velmi mě Chevenova minulost zajímala, ale tohle jsem opravdu nečekala. Mile jsi mě některými věcmi překvapila i přes to neveselé téma.
Povedlo se ti to. Těším se na další kapitolu Stvoření z hvězd. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!