Mechanical love

Má první povídka, která není na pokračování je o lásce a o tom, jak dokáže být bolestivá a zrádná.
Jelikož je to úplně první jednorázovka, prosila bych o komentáře a o kritiku.

01.02.2012 (18:00) • Nighe • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 739×

Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.

William Shakespeare

Lehl si vedle ní a opatrně se jí podíval do očí. Byly stejně černé, jako nebe, které sledovala se stejným zaujetím. Připomněla mu malé dítě, které si může v cukrárně koupit, co se mu zamane. Při takovém přirovnání se sám pro sebe pousmál, ale jeho úsměv mu na tváři nezůstal dlouho. Brzy zhořkl a výraz posmutněl.

Byla tak nádherná, tak dokonalá, že každému hned muselo být jasné, že není z tohoto světa. Celou její tvář ozařoval jen srpek měsíce a její kůže se třpytivě leskla. Nemohl najít ty správné slova, aby mohl popsat, jak moc by si přál, aby ho mohla vidět alespoň trochu stejně, jako on ji. „Jen se dotknout toho bezchybného obličeje…“

Otočila se k němu, jako kdyby k ní promluvil. Snažil se uhnout jejímu pohledu, ale nemohl. Tak by si přál teď říct, co už tak dlouho chtěl. Kdyby jí jen mohl říct, co k ní cítí. Ale i kdyby věděla, co je to láska, nikdy by ji nemohla cítit. Nikdy by nemohla vědět, jak moc spalující a bolestivé to je.

Na prsou cítil zvětšující se zátěž. Všechna ta tíha se usadila hluboko v něm. Každou chvíli byl vystavený smrti a nemohl umřít, i kdyby si to přál. Byl pro svět až moc důležitý. A ještě k tomu jeho život chránila dívka, která nebyla člověk a do které se on bohužel zamiloval.

„Já už to nezvládnu,“ zašeptal místo toho dívce.

„Všechno běží podle plánu,“ řekla jakoby automaticky.

Zach se sarkasticky uchechtl. „Nic neběží podle plánu. Ne podle mého plánu! Já už nemůžu být považován za toho-"

„Jednou zachráníš lidstvo,“ přerušila ho. „Musíš přinášet nějaké oběti. Všichni musíme.“

Konečně od ní odtrhl oči a zadíval se někam do prázdna. Jen nemuset čelit jejímu přesvědčenému výrazu.

„Caroline, promluvil k ní znovu, ty vůbec nemůžeš vědět, jak se cítím a jak se cítí ostatní. Ti, kteří podle tebe přináší oběti.“

Po chvilce rozpačitého ticha Zach zalitoval toho, že něco vůbec říkal. Musel se ale ujistit, že pochopila, co tím chtěl říct. I on sám si to musel ujasnit.

„Nejsi člověk… nevíš, jak se cítíme.“

„Tak nepoužitelná zase nejsem. Za nic bych nestála, kdybych neuměla odhadnout pocity jiných,“ ohradila se a znovu se zadívala na oblohu.

„Někdy bych chtěl být jako ty. Silný a nic necítit…“

„I já cítím, jsem tak naprogramovaná. Ale nemůžu cítit lásku a bolest ani lítost. To nejsou pocity, ale jen lidské slabosti.“

Nemohl uvěřit, že to právě řekla. „Neměla bys být náhodou chytrá?“ rýpnul si.

„Takhle jsem se to učila,“ nesouhlasila pořád klidným hlasem.

„Láska je něco, bez čeho se nedá žít,“ řekl a uvědomil si, jak slabě a podivně to vyznělo.

„Necítím lásku, ale i tak můžu mít někoho ráda,“ otočila se k němu. „Lásku nepotřebujeme.“

Zachovi přejel mráz po zádech. Připadalo mu, jakoby mluvila jen k němu a ne obecně. Uvědomil si, jak se mu zrychluje puls, ale i přesto se znovu podíval do jejích očí.

„Můžeš být ráda, že si toho ušetřená,“ řekl potichu.

Další chvíle zamyšleného ticha, kdy se oba dívali na nebe, nebyla pro Zacha nic příjemného.

„Byl jsi už někdy zamilovaný?“ přerušila náhlé ticho Caroline.

„Samozřejmě,“ řekl dřív, než se stihl zarazit, „každý byl,“ dodal.

„Jaký je to pocit?“ chtěla vědět.

Zach zmučeně zavřel oči. On nebyl ta správná osoba, která by měla vysvětlovat city, které k ní cítil a zároveň předstírat, že je mezi nimi úplně jiný vztah. Ucítil něco na své tváři. Když otevřel oči, uvědomil si, že mu na ni položila dlaň.

„Nemůžeš to pochopit…“ zašeptal roztřeseným hlasem. Byl u ní blíž, než kdykoliv předtím a cítil se uvězněný. Věděl, že by jí teď mohl nechtěně říct všechno, na co by se ho ptala.

Obemknul okolo jejího zápěstí svou ruku a odtáhl ji. Ona ale jejich ruce propletla tak, že už se Zach ani nechtěl bránit

„Co to děláš?“ jeho hlas byl tak tichý, že ho skoro ani neslyšela.

„Vím, jaký je to pocit.“

„Jak bys mohla?“ zašeptal trochu hlasitěji.

Jejich rty se dotkly dřív, než si to vůbec uvědomil. Nebránil se. Věděl, že teď přijde konec krutý a ještě krutější, než jaký mohl snést, ale už se nemohl bránit. Bylo to tak opojné, tak přirozené, jakoby se to stávalo každý den. A přece tak nové a jedinečné. Jako droga - čím víc si teď vezme, tím víc bude chtít příště. A když to nedostane, o to víc to bude bolet. Teď ho ale nebolelo nic. I myšlenky, které před chvílí bodaly, byly rázem pryč. Všechno bylo tak krásné, že to nemohlo trvat déle, než pár vteřin…

Než se probral z euforie Caroline už bojovala. S nimi. Přišli si znovu pro něj, ale teď si přišli i pro ni. Protože porušila zákon. Nikdy se nesměla zamilovat do svého pána, do toho, koho ochraňovala.

Konec přišel náhleji, než si myslel a opravdu byl krutější a to jen proto, že láska je jen lidská slabost…

Caroline zůstala ležet na zemi a všechno pominulo. Neobtěžoval se ani postavit. Ležel jen několik metrů od ní, ale slzám nemohl poručit. Pomalu stékaly z očí až na studenou zem. Jeho pozornost upoutalo až něco podivného. Když se podíval na Caroliino tělo, uviděl něco nepopsatelného. Z její hrudi opatrně a pomalu vyplula modrá koule světla a bílé mlhy. Říkalo se tomu oddělení. Věděl, co bude následovat a už se tomu nijak nemohl vyhnout.

Modrá koule se vznesla ještě o něco výš a plula přímo k němu.

„Nechci, prosím ne“, šeptal, jako v horečce.

Světlo však plulo dál a začalo klesat přímo jemu na prsa. Vplula do něj tak lehce a jemně. Že to ani nemohl cítit. Ale cítil to. S tou věcí přišla i bolest, s tou věcí přišla i Caroline. Jejich pouto teď bude cítit pořád tak silně a bude to pořád tak bolet, jako právě teď. Nikdy už nevymaže její tvář, nikdy už na ni nezapomene. A to, že je stroj a ne člověk je úplně vedlejší…

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Jednodílné