Mad Lady • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh o duševně nemocné dívce. Myslím, že dalšího komentáře netřeba. Akorát možná, že to opravdu nepsal můj desetiletý brácha, což by se po přečtení mohlo zdát. Zamyslete se nad tím... Kritika potěší...

09.04.2010 (14:00) • misala007 • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1110×

Seděla na lavičce na nádraží a okouzleně pozorovala ruch kolem. Hlavně vlaky. Byly nádherné. Přepravovaly lidi z místa na místo, sem, tam, sem, tam… Hlavně se jí líbily jejich kola. Okouzlující kusy kovu točící se pořád dokola.

Líbily se jí už od malička. Vždycky toužila šáhnout si na ně. Zkusit jejich sílu. Musely mít obrovskou sílu. Tak obrovskou. Ale nemohla. Nikdy si nemohla šáhnout. Miminka jí to nedovolila. Nikdy, nikdy, nikdy!

Naštvaně třískla zatnutou pěstí do opěradla lavičky. Bolest jí projela konečky prstů. Líbilo se jí to. Bylo to tak… jiné. Vzrušující. Zkusila to znova. A ještě jednou.

Ohromeně pozorovala kapičku krve stékající jí po předloktí. Vypadala tak osaměle. Bylo jí jí líto. Muselo jí být tak smutno. Chtěla pro ni něco udělat. Chtěla, aby se ta kapička cítila dobře. Aby měla kamarádky.

Začala si s odhodlaným úsměvem rozedírat dlaň o kamenné opěradlo. Bolelo to. Nádherně to bolelo. A ta kapička už nebyla osamělá. Měla kamarádky. Hodně rudých kamarádů.

Přestala vnímat bodavou bolest v ruce a rozmazávala krev všude kolem. Po lavičce, po zdi, po sobě. Fascinovalo jí to. Tohle je lepší než všechny voskovky na světě.

„Vidíš, kapičko? Už nejsi osamělá,“ prohlásila šťastně a pohledem prozkoumávala místo, kde její kapička předtím byla. Předtím. Teď už ne. Po tváři jí začaly téct slzy. Utekla. Utekla od ní!

Zakrvácenou rukou si rozmazala slzy na tváři a pevně si objala kolena. Zase se zadívala na koleje. Přijížděl další vlak. Ten, co se jí tak moc líbil. A měl tak krásná kolečka. Červená a uprostřed černá. Byly to nejhezčí kola, které kdy viděla. Na ty si chtěla šáhnout úplně nejvíc. Toužila po tom. Dokonce se jí o těch kolech i zdálo. Chtěla to. Moc si na ně chtěla šáhnout. Ale maminka by jí to nedovolila.

Roztržitě se rozhlédla kolem.

„Mami?“ pípla a otřela si oči do původně bílého rukávu. Maminka jí neodpověděla. Jenom se tam tak vznášela, zářila a usmívala se. Pořád se na ni usmívala. I tenkrát se usmívala. Pamatovala si to.

Všude byla krev a taková podivně šedivě stříbrná lesklá hmota. Nevěděla, co to je. Nechtěla to vědět! Běžela k ní. Třásla s tím, co zbylo z její milované maminky. Někdo k ní přiběhl a snažil se ji odtáhnout. Od maminky. Nemůže ji nechat samotnou. Bála by se. Musela svou maminku utěšit. Pohladit ji po vlasech.

Jenže potom to zahlédla. Věděla co to je, ale nechtěla si to připustit. Její maminka není mrtvá a tohle není zbytek její hlavy, výřilo jí mozkem pořád dokola. Zírala na ten kus obličeje pokrytý krví jako zhypnotyzovaná. Její mrtvá maminka se na ni usmívala.

Každý den v noci viděla před očima její zvlněné rty, když usínala. A taky rozmáčknuté oko zalepené ve vlasech.

Ale někdy viděla i hezké věcy. Třeba kolečka od vláčků. A vždycky si přála dotknout se jich. Třeba jen ve snu. Neško to. Nikdy se jí to nepodařilo. A ona to tak chtěla…

Ani si neuvědomila, kdy přišla ke kolejím. A tak blízko. Byla tak blízko, že by se těch koleček mohla klidně dotknout. Po tom přece toužila. Chtěla to a taky to konečně udělá.

Sklouzla po betonu a jako zkamenělá zírala na tu nádhero. Konečně se toho kola dotkne.

Ale už se ho nedotkla.

Autor: misala007, v rubrice: Povídky » Jednodílné