OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Má kometa...

14.02.2014 (19:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 767×

Má kometa...

Byl úplněk a palouček osvětloval měsíc. Vypadalo to tam magicky a tajemně. Statné staleté duby tvořily kruh okolo paloučku. Tráva byla stříbrná, až bílá. Uprostřed paloučku bylo mělké jezírko, voda v něm byla průhledná a čistá. Okolo jezírka byly poházené kameny a na jednom z nich seděla malá postava. Na zádech ji jemně splývaly dlouhé husté černé vlasy. Na obličeji jí zářily černé hluboké oči. Svou hloubkou připomínaly černé díry, u kterých si nikdo nemohl být jistý, kde mají dno. Bledá pokožka jí v té magické chvíli odrážela stříbrné světlo měsíce. Srdce jí nepravidelně bilo. Ona na tu to chvíli čekala dlouho. Těšila se, až zašeptá do ticha své přání, které nikdo z lidí neměl slyšet. Na obloze zářily hvězdy, které vypadaly jako květy na louce. Jemné, tajemné kvítky, na které byste si chtěli sáhnout, ale nikdy by vám to nebylo povoleno. Dívka jemně zavrtěla hlavou při myšlence na jednoho chlapce. Na chlapce, který ani nevěděl, že ona žije jako on, že i ona je lidská bytost jako on, že i ona má právo na lásku. Měsíc se odrážel v tom krásném jezírku, kde na dně plavaly malé zlaté rybky. Dívku, když se na ně podívala, napadlo, že jim řekne své přání, ale nakonec si to rozmyslela. Na tom tajemném místě se začal ozývat zpěv. To místo bylo opředeno tajemstvím, které si už nikdo nepamatuje. Tajemstvím, které zůstane navždy na dně jezírka. Jen zlaté rybky v jezírku věděly, co se dnes stane. Možná tu nezpívají ptáčci, ale duše lidí, které bloudí po světě tisíce let. Možná i vaše duše nenajde klid. Zpoza stromů se začaly vynořovat bledé postavy a s nimi začal i zpěv být blíž. Dívka se otočila a na mysl jí přitom pohledu vyplulo varování od jedné staré dámy, ale co když ta dáma patří k nim? Nestane se jí nic? Na mysl jí připlulo další varování od té staré dámy, která říkala, že hodně lidí tady zmizelo a už se nikdy nenašla jejich těla. Mohou to být těla těch ztracených? To zase věděly jen zlaté rybky, které tu jsou už tisíce let. Ty postavy, nebo spíš duše zemřelých začaly tančit v kruhu a jejich zpěv se nesl do ticha noci. Ta dívka si byla jistá, že je to naříkání. Duše mrtvých se začaly přibližovat k jezírku a tím pádem i k té dívce. Dívka se otřásla hrůzou, co s ní bude? Co se stane? Je možné, že s ní vysajou život a bude z ní duch? To zase věděly jen rybky a duše mrtvých. V dálce se ozývalo vytí vlků, které se začalo přibližovat k paloučku. Čím blíž byly ty postavy, tím blíž bylo vytí vlků, a možná i strach té dívky se začal blížit. Na louce se objevili vlci a utvořili kruh za dušemi mrtvých. Zpěv a vytí vlků ztichlo a nastalo hrobové ticho jako na hřbitově. Dívka se schoulila do klubíčka. Její strach už vycítili i vlci. Do toho ticha se ozvalo bití zvonů, které oznamovalo půlnoc. Duše mrtvých začaly mizet, až po nich zůstalo jen tajemné ticho. Vlci, ti zmizeli tak rychle, jako se objevili. Zvony ztichly a dívka si oddechla. Palouček začalo osvětlovat světlo a na paloučko se objevila kometa. Dívka zvedla hlavu a tiše vydechla. „Má kometa...″

Její hlas se pomalu nesl nocí a dívka se zadívala na kometu, která ozařovala celý palouček. Pomalu prosvištěla okolo měsíce a začala se vzdalovat. Dívce radostní poskočilo srdce. Měla radost z toho, že se jí možná splní přání. Ta dívka do ticha noci zašeptala a její hlas se nesl nocí. „Přeju si...″

Možná i vy, a nebo já jsme něco podobného udělali. Možná to uděláte. Možná si to jen napíšete do deníčku nebo to řeknete hvězdě. Nebo to zašeptáte do ticha noci...  

Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Má kometa...: