OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Life sucks

17.10.2009 (13:02) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1400×

„Nerozumíš tomu,“ procedila jsem pod vousy a dál si dělala jídlo. To mi nemůže dát pokoj? Každý den to samé. Můžu jen čekat, kdy jí to to přestane bavit. Podle mého mínění to nebude dlouho. Za chvíli se o mě zase přestane starat. Kdyby jí táta taky nepohrozil, tak by se tak nestarala. Paul jí skvěle vynahrázel mě. Předtím než našla nového manžela, měla pouze nudného manžela a nudnou nevychovanou dceru. Mě.

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím, Rachel!“ zvýšila hlas máma. „A máš pravdu nerozumím tomu. Do teď jsi ve škole měla skvělé výsledky a teď? Podívej se na sebe. Táhne to z tebe a my to musíme dýchat! My! Kdybys aspoň brala ohledy na ostatní. Ale to tě nenapadne. Staráš se jenom o sebe. Jestli ty máš dobrý oblečení. Jestli máš na drogy. Ale o nás ostatní, kteří s tebou musí žít se nestaráš! Uvědom si, jak jsi sobecká!“

Páni! Porušila svou dokonalou mluvu a místo slova dobré, řekla dobrý. Napadlo mě na to narážet, ale to by mi dala další přednášku. Místo toho jsem s ní souhlasila. „Ano, maminko. Jsem sobeckej malej bastard, kterej si ničeho neváží a jenom vysává lidi kolem. Vždycky bylo všechno po mě. Vždycky jsem za všechno mohla já. Přiznávám se. I za to, že ti to s tátou neklapalo, za to, že si měla jen jedno děcko dlouhých čtyřicet let! Za to že sem nepovedej omyl, kterýho lituješ! Za všechno můžu já!“ Dneska jsem se do toho křiku obula, ale jedno za čas jsem musela stropit scénu, aby mi stáhla kapesný.

Popadla mě za rukáv a přetočila k sobě. Dříve než jsem se mohla vytrhnout, mi jednu vlepila. Se záští jsem se jí podívala přímo do očí a párkrát zamrkala, abych zahnala slzy. „Taky se omlouvám za to, že musíš mít na krku zkurveného parchanta jako já, kterej si říká tvá cera!“ vysmekla jsem se.

„Dej si pozor na jazyk, mladá dámo,“ zakřičel od dveří mámin amant. Chtěla jsem se prosmýknout kolem něho, ale zastavil mě. „Omluv se matce!“ nakázal mi.

Ten nejnenávistnější pohled, jakého jsem byla schopna, jsem mu láskyplně věnovala. „Nemusím tě poslouchat. Nejseš můj fotr a nikdy nebudeš! Seš jen někdo, kdo píchá mojí mámu!“ Na mou tvář dopadla další facka. Od něj to bolelo více, ale po několikáté, už jsem byla zvyklá. Rukama jsem se opřela o jeho hruď a odstrčila ho. Přede mnou stál Paul a opíral se o zeď. Přejela jsem pohledem dvouletého skrčka, který můj život naprosto změnil. Nevinně pozoroval naší roztržku a v tváři se mu rozlívalo zmatení. Ve skutečnosti pro mě hodně znamenal. Ale pokaždé, když jsem si s ním chtěla hrát, si máma myslela, že mu chci něco udělat. „Uhni, smrade!“ zavrčela jsem na něj. Proletěla jsem kolem něj ke dveřím a vypadla z toho odporného bytu.

Seběhla jsem schody dolů a dolní dveře rozrazila. Za mnou se ozval jeden zdlouhavý výkřik mého jména, který jsem ignoroval. Dveře málem praštili nějakého chlápka, ale proč by mě měl nějaký cizinec zajímat. „Slečno, nevíte, jestli tady bydlí ...“ stihlo se ke mně donést. Rychlým krokem jsem zdrhala dál. Venku foukal silný vítr. Na sobě jsem měla pouze tričko na ramínkách. Otřásla jsem se zimou, ale do toho hnízda jsem se nehodlala vracet.

Nohy automaticky mířily do nejbližšího klubu. Lidé, kteří procházeli kolem, si mě se šílenstvím v očích prohlíželi. Každému z nich jsem darovala jeden nenávistný pohled ze své sbírky. Konečně vysněná ulice. Polorozpadlé dveře jsem rozkopla a vletěla dovnitř. Jak jsem očekávala. Bill stál za barem a neléval třem ochmelkům - Freddiemu a Daveymu. Ten třetí jsem byla já. Ostatní už se na nic nevyptávali, prostě mi nabídli cigaretu a nalili panáka.

Kývnutím jsem přijala cigaretu a zapálila. Vydechla jsem kouř a na židli se uvolnila. Cigaretu na chvíli nahradila sklenička, kterou jsem jedním lokem vyprázdnila. Škubem hlavy, který přišel šílený i mě, jsem si objednala další rundu. A další.

Prudce jsem otevřela oči a hned je bolestně přivřela. To světlo hnusně propalovalo mé oči. V hlavě se ozývala plačivá bolest, která byla také způsobena studenou tvrdou podlahou, na které jsem ležela. Dlaň jsem si přiložila na oči a pomalu otevírala. Velkou místností podobající se skladišti prosákalo světlo z velké prosklené tabule na šikmém stropě. U nohy se mi něco pohnulo. Zvedla jsem hlavu a podívala se Freddieho, který na tom byl podobně. Namáhavě jsem se posadila a za pomoci pultu se postavila na nohy. Kolem spalo pár dalších těl s flaškami od piv v ruce. Na pultě jsem sebrala jednu poloprázdnou flašku a lokla si.

Zmoženě jsem se rozhlédla po celém place a shlížela otráveně na ty existence. Právě teď jsem potřebovala spánek. Tvrdá podlaha napřipadala v úvahu. Ale Chris, můj přítel, měl nedaleko odsuď byt. Opatrně jsem našlapovala mezi těly, abych na někoho nešlápla, při čemž několikrát hrozilo, že se sklátím na ně i bez pomoci zamotaných noh.

Vzduch mi pomohl. Zhluboka jesm se ho nadechla a vydala se o blok dál. Skutečně bydlel nedaleko. V mysli jsem si poskládala fakty a usoudila, že pravděpodobně ještě spí. Pro můj mozek bylo těžké pracovat, ale nakonec jsem otevírala další dveře a unaveně se valila po nich až do nejvyššího patra. Staré dveře od Chrisova bytu se chatrně držely na pantech. Pod rohožkou jsem sebrala klíč a odemkla. Hned po prvním kroku jsem se zarazila.

Z ložnice byly slyšet nějaké zvuky. Zvuky nebo spíše vzdechy. Nerozvážnými kroky jsem rozrazila dveře do ložnice a našla Chrise s nějakou blondýnou nelepené na sebe. Očividně souložili. To si můj mozek dokázal dát dohromady. Jakmile mě Chris zaznamenal, vystrašeně se na mě podíval. Své unavené tělo jsem otočila a schody brala po několika. Kdybych se nedržela zábradlí, pravděpodobně bych se rozplácla dole.

„Rach!“ křičel za mnou Chris. Dohonil mě před vchodovými dveřmi. Na sobě měl jenom volné tepláky. Tvrdě mě chytl za ruku a přitáhl k sobě. Hnusilo se mi to. Volnou rukou jsem se pokoušela ho odstrčit.

„Nech mě na pokoji,“ řvala jsem zpět, akorát můj tón postrádal tu nežnost a vinu.

„Rach, no tak. Počkej, nechoď pryč ...“

„Mám se přidat?“ zeptala jsem se znechuceně. Nenechala jsem ho odpovědět, prudce jsem se opřela o jeho hruď a odtrhla se od jeho spoceného těla. I tentokrát mi vzduch pomohl. Zhluboka jsem ho vdechovala a šla dál. Do baru už jsem se vrátit nechtěla. Nedokázala jsem vymyslet, kam chci jít. Nakonec jsem se dostala k řece. Pomalu jsem ji následovala a dívala se do jejího toku.

Od té doby co se naši rozvedli jde všechno do háje. Už je to osm let. Máma dlouho nemohla nikoho najít. Její jedinou rodinou jsem byla já, ale pak si našla Rogera. Ten slizký parchant mě osahával pokaždé, kdy mohl. Máma si toho nevšímala, asi nechtěla. Narodil se jí Paul a já začala být odpad jejího života. Doma jsem nemohla strávit ani sekundu, abych se nezbláznila. V jednom baru, kam mě vytáhla spolužačka Terry, jsem potkala Chrise. On byl moje záchrana. Ukázal mi divoký život plný alkoholu a drog. Vždycky jsme stáli při sobě. Milovali jsme se. Ale on asi ne tak čestně jako já.

Zaštrachala jsem v kapse a vytáhla balíček cigaret, moc jich nezbývalo. Vítr mi rozčechrával vlasy a hasil oheň. Dlaní jsem mu bránila ničit můj pokus o zapálení. Zády jsem se otočila k větru a šlukovala. V těle se mi rozlil ještě divnější pocit, než předtím. Netušila jsem, kde jsem, ale to mi bylo jedno. Šla jsem dál. Po chvíli jsem vykouřila všech pět cigaret a krabičku zahodila do řeky.

Po mé pravici se objevila skála. Sedla jsem si pod ní a zkroutila se do pochybného klubíčka. Únava mě opět chytila. Zavřela jsem oči a usnula. Zima mi pronikala do morku kostí. Když jsem se probudila, byla všude tma. Otupení zmizelo a zbyla pouze zima. Třela jsem si nohy, protože ty byly má jediná záchrana. Jakmile se trošku probudily, sprintovala jsem zpět. Zastavil mě jenom kašel, který zmáhal mé tělo. V křečích jsem ze sebe vyzvracela celý obsah žaludku.

Znovu jsem se vydala zpět, tentokrát ovšem pomaleji. Zanedlouho se přede mnou objevil rozsvícený Londýn. Postupovala jsem jím až k našemu domu. Cestou jsem potkala několik ožralů. Ti více při sobě se mě ptali, za kolik. Odbyla jsem je, že na to nemají a dál se valila domů.

Před dveřmi našeho domu jsem se zastavila a párkrát se nadechla. Uvnitř bylo příjemně teplo. Rozsvítila jsem světlo a vyšla do našeho patra. V celém domě vládnul klid a ticho. Odemkla jsem dveře a potichu vcházela dovnitř. Jakmile pustím vodu, mámu to vzbudí, ale stejně by mě slyšela. Oblečená jsem na sebe pustila vařící sprchu a svlékala se.

Z koupelny jsem vycházela pouze s ručníkem kolem sebe. V pokoji jsem na sebe narvala roztrhané jeany a triko na ramínkách. Přesto jsem si vzala ještě svetr a jeanovou bundu. Do velké tašky, kterou jsem měla na soustředění, jsem narvala pár kousků oblečení. Všechny své peníze. Mobil. Doklady. V kuchyni, kam jsem se potichu prosmékla, jsem ze stolu vzala Rogerovy cigarety a z poličky nad ledničkou jsem si vzala peníze. Vedle ledničky jsem si vzala na chleba a z lednice vzala pár dalších věcí. Nedělat hluk by nebylo za normálních okolností snadné, ale Roger a máma svými vzdechy přerušovaly mé počínání. Byl tam pěkný balík, ale jejich rodině to chybět nebude. Udělala jsme dva kroky ke vchodu, ale zastavila jsem se. Ještě jsem vešla do dětského pokoje a políbila spícího brášku na čelo. „Přežij to ve zdraví, kámo.“

Nevšimla jsem si, kdy utichly jejich projevy, ale když jsem se obouvala přerušil mě mámin hlas. „Co to děláš? Nemůžeš alespoň jednu noc strávit doma?“ Hlas měla na nepříjemné příčce.

„Doma? Nemám domov. Už dlouho ne. Ty mě nenávidíš. Tvoje rodina mě nesnáší. A já nesnáším ji.“ Do tohohle jsem nepočítala Paula, pouze Rogera. „Už nejsem tvá rodina, tak si to přeci vždycky chtěla, ne? Usnadním ti to.“ Při celém mém projevu jsem se obouvala. Unavenost a rozlámanost mi dopomáhala k takové úrovni upřímnosti.

„Tohle je tvůj domov, Rachel. Tvůj otec tě nedokáže zaopatřit. Jsi má dcera, ...“

„Dcera?“ zeptala jsem se výsměšně. „Už dávno ne. Odmítla si mě a teď ... Nevím, o co se snažíš. Možná tě baví mě nenávidět. K tátovi nejdu.“

„Zůstaň tady. Kdybys nedělala ty hlouposti, které děláš, tak ..“

„Tak co?“ zařvala jsem. Klidné oddechování z poootevřeného dětského pokoje ustaly. „Budeš mě milovat? Sím tě, tomu nemůžeš věřit. Jdu pryč. Kdyby se táta o mě bál, tak mu řekni, že sem v pořádku. Že se jednou ozvu. Žij si dál svůj dokonalý život se svým synem a manželem, mami.“ Rozloučila jsem se s ní a zabouchla dveře.

Nestihla jsem ani dojít ke schodišti, když se za mnou otevřely dveře. „To nemůžeš myslet vážně. Ihned se vrať domů!“

Uchichtla jsem se. „Vidíš? Proč bych se měla vracet do té díry plný nenávisti? Abys měla komu nadávat?“ Poslední větu jsem zařvala do překvapené tváře mé matky, která mezitím došla ke schodišti.

„Rachel,“ zašeptala prosebně. Její tón mě ovšem neoklamal. Už jsem před jejími řečmi byla imunní. Ničemu jsem nevěřila.

Bezcitně jsem se otočila s sbíhala schody dolů. Tašku přehozenou přes jedno rameno. Máma utíkala za mnou, ale byla pomalejší. Dveře dole se opět zasekly. Zasekly se jen, když jsem to nechtěla. Máma mě doběhla. „Vrať se ihned domů!“ její tón opět nabíral nenávistný podtón.

„A proč bych to kurva měla dělat?“ zeptala jsem se vyzívavě.

Odpověděla mi fackou, čímž se ve mně nahromadilo tolik vzteku, že jsem zaseklé dveře rozkopla.

„Rachel!“ řvala za mnou rozzuřeně. Rozběhla jsem se. Na druhé straně silnice, právě vyjížděla tramvaj. Na zastávku jsem stihla doběhnout ještě dříve, než tam dorazila. Sedla jsem si na své oblíbené místo a zírala na mámu, jak zkoprněle stojí uprostřed rozražených dveří. V srdci jsem pocítila cit, zvaný lítost. Ale bylo pozdě. Připomněla jsem si všechno, co se kvůli ní stalo a já zavřela oči.

Z tranzu jsem se probudila až na páté zastávce, odkud to bylo nedaleko k nádraží. V tašce se mi rozezvonil mobil. Vytáhla jsem ho, jenom abych ho típla, ale nebyla to máma. Nýbrž Chris. S ním jsem měla ještě menší chuť mluvit. Vypla jsem ho a sim kartu hodila do příkopu.

Přede mnou se vyrýsovaly kontury nádraží. Koupila jsem si volný lístek a teprve když mi ho zamračená žena dala, jsem se dozvěděla, že jedu do Edinburgu. Mého příštího domova. Sedla jsem si na lavičku a čekala než můj vlak pojede. Dívala jsem se na bílou stěnu a zvažovala svá rozhodnutí. Došla jsem k tomu, že svůj život jsem si podělala sama. A teď za to budu sama platit. Ale to se mi zdálo fér.

Shrnutí

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Life sucks :