OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Láska z bazénu

13.09.2010 (17:00) • Galrinka • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1110×

Sára - volejbalový trénink (pondělí cca 16:00)

„No tak Sáro, zaber! Máš na to! Jenom tam musíš chodit dřív s rukama!“ zařval na mě náš trenér z lavičky. Jo, já vim že na to mám, ale já už nemůžu! Řvala jsem na něj v duchu. Dvě hodiny tady běhám, skáču a všechno co se dělá při volejbale. Jsem jediná ve školním týmu, která se snaží a chce něco dokázat.

Jmenuji se Sára, mám středně dlouhé vlasy kaštanové barvy a o něco světlejší oči. Jsem v devátém ročníku na základní škole. Mimo školy ještě chodím na kreslení a na volejbal ve škole. Už dva měsíce se chystáme na volejbalové utkání. Volejbal mě baví, ale jsem tam asi jediná. Tréninky máme vždycky po škole dvě hodiny, potom ještě chodím do bazénu s mojí nejlepší kamarádkou Matyldou. Teď jsme asi měsíc nebyli, protože nám to nevycházelo. Dneska jsme šli, tak jsem se moc těšila.

Ozvala se píšťalka a trenér oznámil konec tréninku. Okamžitě jsem vystřelila do šaten se převléct, abych mohla co nejdřív do bazénu. Vycházela jsem ze šatny, když si mě zavolal trenér. Prosím jenom krátce. Prosila jsem v duchu. Nedozvěděla jsem se nic nového. Jenom že jsem vynikající volejbalistka a že je mě na školní tým škoda. A jestli bych nechtěla chodit do normálního týmu. Já bych chtěla, ale ty tréninky se mi kryly s kreslením a to je pro mě hodně důležité. Slušně jsem mu řekla to samé a odešla jsem ze školy.

„No kde si?!“ volala na mě Matylda už z dálky. „Čekám tady, už asi čtvrt hodiny!“ Matylda nebyla nikdy moc trpělivá. Její zrzavé vlasy jí rámovaly ostře řezaný obličej. Měla zelené oči a postavu modelky. Nejenže byla překrásná, ale ještě byla talentovaná na všechny druhy sportů. Na sobě měla jenom džíny a nějakou mikinu. Tašku s věcmi měla přes rameno.

„Promiň, ale trenér mě zase přemlouval. Znáš ho,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.

„Ne neznám! A ani znát nechci… no nic jdeme. Tréninky za chvíli končí, tak ať jsme tam včas,“ řekla nakvašeně. Otočila se na podpatku a vyrazila směr bazén. Doběhla jsem ji a zeptala se.

„Tréninky? To nechápu? Vždyť v září nic nebylo…“

„No, taky jsem se divila, ale na netu je otvírací doba posunutá, kvůli tréninkům mládeže, nebo co. No to je jedno,“ řekla zbrkle. Za rychlé chůze jsme mířily k městskému bazénu. Těšila jsem se na teplou sprchu.

„Taky se těšíš jak malá holka?“ zeptala jsem se, abych zjistila jestli vychladla.

„Jo! Úplně nehorázně!“ zavýskala a vyskočila metr nad zem. Taška jí přitom spadla z ramene.

„Shot!“ zařvala jsem na celé město a vyprskla smíchy. Byla by to úžasná volejbalistka. Škoda že jí to rodiče zakázali. Povzdechla jsem si. Její rodiče nechtěli, aby si něco udělala. Taky se začala smát. Podala jsem jí tašku a opět jsme vyšly. Teď už se mnou mluvila, a jak bylo jejím zvykem, vyptávala se na vše ohledně školy, kamarádů, kreslení, volejbalu… nechodíme spolu do školy, takže je to těžké. Ona už je rok na gymplu, ale pořád se vídáme.

„A co kluci?“ zeptala se asi padesát metrů před bazénem.

„Jsem Sára, v horoskopu je že se snadno zamiluju. Takže teď nejsem do nikoho,“ zasmála jsem se. Přidala se ke mně a otevřela mi dveře.

Vevnitř bylo narváno. Bylo tam snad dvacet kluků v mém věku. Všichni se něčemu pochechtávali a postupně odcházeli. Už nás tam bylo jen pár, tak jsem si sedla na sedačky. Čekala jsem na Matyldu. Já měla čip, ale ona si musela koupit lístek. Stoupla si do fronty za nějaký postarší pár.

Snažila jsem se v batohu najít ten zatracený čip, ale nemohla jsem ho najít. Podívala jsem se k pokladně. Pán tam hledal drobné, takže to bude ještě chvíli trvat. Vedle pokladny byl vstup a ozýval se z něj smích, automaticky jsem k němu upřela pohled. Ve stejnou chvíli z něj vyšel nějaký překrásný kluk. Měl hnědé vlasy vepředu ostříhané do ofiny, kterou měl obarvenou na blond. Modré oči mu doplňovaly překrásný obličej. Na hlavě měl typickou kšiltovku pro dnešní kluky. Všiml si že ho sleduji, a tak na mě upřel svůj zrak. V tu chvíli mnou projel elektrický šok, a potom se mě zhostil příjemný pocit a teplo. A kruci… asi jsem se zamilovala. A to jako fakt.

Radek - plavecký trénink (pondělí cca 16:00)

„Výborně Radku! Pojď, ještě půl bazénu!“ zařval na mě rychle trenér, když jsem vynořil hlavu k nádechu. Teď musím máknout! Řekl jsem si k povzbuzení. Konečně! Řekl jsem si s dotykem startovního bloku.

„Výborně! Perfektní! Jsi prostě špica!“ začal trenér jakmile jsem vylez. Sundal jsem si brýle a zadýchaně jsem se na něj podíval.

„To mi říkáte pořád trenére, ale jsou tu i jiní a mnohem lepší než já,“ odporoval jsem mu.

„Nesmysl,“ řekl pohrdavě a podíval se na stopky. „50 metrů volným stylem ze 45 sekund tady nemá nikdo.“

„Když myslíte,“ řekl jsem si napůl pro sebe. „Můžu jít?“ zeptal jsem se tak, aby mě slyšel.

„Za chvíli půjdou všichni, tak počkej,“ řekl a připravoval si píšťalku. Došel jsem si pro ručník a čekal u vchodu do šaten. Opět měl ty svoje kecy o tom, jak se musíme soustředit na ten závod a bla bla bla…

„Do šaten!“ zavelel a všichni se vyřítili z bazénu. Opět jsme s klukama závodili, kdo bude první oblečeném, a tak jsem spěchal. Byl jsem první (jako vždy). A čekal jsem na Petra před východem. Ostatní kluci už stáli v prostoru pokladny a povídali si o nepodstatných věcech. Dole se objevila Petrova blonďatá hlava.

„No konečně! Kde ses flákal?“ houkl jsem na něj. Jen zavrtěl hlavou a šel ke mně. Podíval se na mě hnědýma unavenýma očima. Rozesmál jsem se na celé kolo. Když jsem se trochu uklidnil, vyšel jsem do místnosti před pokladnou. Už tam byl jenom nějaký starý pár u pokladny a holka co čekala, až se ti dva vymotají.

Pak jsem si všiml brunety sedící na sedačkách. Měla na sobě džíny a červenou mikinu. Podíval jsem se jí do očí. Měla je karamelově hnědé a také se na mě dívala. Ve stejném okamžiku mnou projel elektrický šok a já se ani nehnul. Chvíli jsme na sebe jen tak mlčky koukali. Na tváři měla ten nejkrásnější úsměv pod sluncem a ještě se jí udělal ruměnec. Mohl bych se na ni koukat věčně, kdyby mě Petr nešťouchl do žeber a houkl na mě ať pohnu.

„Jo jasný. Čekej najdu si klíče,“ řekl jsem zmateně. Došel jsem až k ní a položil jsem batoh na vedlejší sedačku. Rozpačitě se na mě usmála a sklopila zrak k batohu. Taky něco hledá. Co chvíli jsem se na ni koukal. Vždycky se na mě krásně usmála. Na dně batohu jsem nahmatal klíče. Ve stejnou chvíli ona vytáhla z batohu čip. Omylem jí vyklouzl z ruky. Jako správný gentleman jsem se pro něj ohnul. Ohnula se ve stejnou chvíli a naše ruce se jemně dotkly. Ucukla a dovolila mi, abych jí ho podal.

„Děkuji,“ řekla mile, když jsem jí ho podával.

„Sáro, dělej, nebo tady usnu!“ křikla na ni kámoška od pokladny. Sára. To je překrásné jméno. Rozplýval jsem se.

„Jo, už jdu,“ odpověděla jí. „ Měj se,“ řekla směrem ke mně.

„Jo, ty taky,“ řekl jsem omámeně. To už ale mizela na schodech do šaten. Vytáhl jsem klíče z batohu a spěchal za Petrem, který už mířil k autobusové zastávce. Je to můj BFF, takže jsem mu říkal všechno. Řekl jsem mu o ní. O Sáře. O tom co se se mnou dělo a jak mi bylo. Když jsem řekl, že jsem se do ní asi zamiloval, povytáhl jedno obočí a chvíli přemýšlel.

„No, její kamarádka by taky stála za hřích…“ řekl při vyhlížení autobusu.

„Yes!“ zaradoval jsem se. Vždycky když řekl něco podobného, věděl jsem že mám vyhráno.

„Ale varuju tě, že ti v tom bazénu zkolabuju,“ řekl a začal nastupovat do autobusu. Když jsme si sedli, nedalo mi to a zeptal jsem se, proč by měl kolabovat? „Zatímco ty jsi tam vesele flirtoval, já si zjišťoval informace u tý její kamarádky. Jmenuje se Matylda a budou chodit každý pondělí, středu a pátek. Takže pokud ji chceš někdy vidět, a já si myslím že chceš, tak budeme muset chodit i v pátek a nebo ve středu a v pondělí ještě po tréninku. Tak si vyber,“ vychrlil na mě. Chvíli jsem to vstřebával…

„Pecka!“ zařval jsem na celej autobus. Všichni se po mně podívali. „Pardon,“ omluvil jsem se. Otočil jsem se na Petra. „Tak si připrav svačinu, protože ve středu tam budeme asi tak čtyři hodiny,“ zajásal jsem. Při pomyšlení na to, že ji už ve středu uvidím, se mi srdce divoce rozbušilo.

Petr vystupoval o zastávku dřív, takže jsem jel chvíli sám. Když jsem dorazil domů, udělal jsem si všechno do školy, najedl jsem se, uklidil věci z plavání a šel jsem si lehnout. Spát jsem samým vzrušením nemohl. Po dvou hodinách neustálého přemýšlení jsem konečně usnul.

Sára - bazén ( středa cca 16:10)

„Co tady děláme Máťo? Vždyť už všechno máme a plavci už odešli,“ obořila jsem se na svoji kamarádku, která nervózně přešlapovala u vchodu.

„Jo, jo. Čekej ještě chvíli!“ odbyla mě. Pane bože! Přeskočilo jí nebo co? Rozčilovala jsem se. A nebylo to jenom kvůli Matyldě, ale i kvůli tomu krásnýmu klukovi. Zamilovala jsem se do něj, a to doslova. Nedokážu na něj přestat myslet. A dneska jsem se strašně těšila, protože jsem si myslela, že ho uvidím, ale asi nepřišel. Od včera se cítím jako prázdná, jako bez života, jako bez srdce. I když mi bije, ale nebije pro mě. Bije pro něj, ale on se to nikdy nedozví. Najednou Matyldě zavrčela SMSka. Rychle si ji přečetla a na tváři se jí objevil úsměv.

„Jdeme!“ zavelela a zmizela ve vchodu. Vyběhla jsem za ní a hnala se do šaten. Nikdo tam nebyl, takže jsme dělaly pořádný randál. Házely jsme po sobě věci, křičely jsme a zpívaly jsme si. Jako malý. Ani jsme se nesprchovaly a běžely jsme rovnou do bazénu. Ručníky jsme hodili na lehátka a hnaly jsme se k blokům.

„Šipku!“ zařvala jsem ještě po cestě. Vyskočily jsme na bloky a obě najednou skočily šipku. Cítila jsem jak mi voda teče kolem těla a síla odrazu mě nese dál a dál. Vynořila jsem se kvůli nádechu a pohledem hledala Matyldu. Neviděla jsem ji. Kde se zase fláká?! Rozčílila jsem se. Nasadila jsem si plavecké brýle a s hlubokým nádechem jsem se potopila. Často spolu sedíme na dně a přemýšlíme, ale tentokrát tam nebyla. Vynořila jsem se a zavolala jsem do tichého bazénu její jméno. Nikdo se neozval a nic se nestalo.

„To není vůbec vtipný Matyldo!“ zařvala jsem z plna hrdla.

„Neřvěte tady mladá dámo!“ obořil se na mě někdo. Otočila jsem se tím směrem. Málem jsem se utopila. Stál tam ON! Ten nejkrásnější kluk na celém širém světě. V modrých očích se mu třpytila zvědavost. Měl naprosto dokonalé tělo. Nohy, ruce a břicho bylo samý sval. Ale nebylo to ošklivé nebo přehnané, bylo to krásné. Usmál se na mě a ladně skočil do vody. Vynořil se těsně vedle mě. Nebyla jsem schopna slova. Naštěstí mozek fungoval, takže začal konat za mě.

„Ahoj, já jsem Sára,“ řekla jsem sobě neznámým hlasem.

„Ahoj, já jsem Radek,“ řekl nádherným hlasem. „Nedáme si závod?“ zeptal se a hlavou ukázal směrem ke startovním blokům. Usmála jsem se a vyrazila jsem. Normální člověk by šel po schůdkách, ale my jsme normální nebyli, tak jsem se vyšvihli nahoru.

„Tak na tři!“ zahlaholil. „Raz… dva… tři!“ Skočila jsem šipku a na nádech jsem doplavala až do půlky bazénu.  Neměla jsem však ponětí, jak je to dobrý plavec. Když jsem se vynořila, byl už jenom pět metrů od druhé strany. To mě ještě víc rozpálilo (pokud to vůbec jde) a plavala jsem tak rychle, jak jen jsem mohla. Dotkla jsem se bloku a vystrčila hlavu z vody. Lapala jsem po dechu. On tam jen tak stál a nechápavě na mě koukal.

„Snad nejsi unavená?“ zeptal se se smíchem. Snažila jsem se popadnout dech.

„Jenže já nejsem trénovaná jako ty!“ řekla jsem zvesela. „Vydržím dvě hodiny v kuse hrát volejbal, to mi problém nedělá. Ale todle! To je příšerný!“ a rozesmáli jsme se na celé kolo. Lehla jsem si na vodu a koukala jsem do stropu. Bazén byl klidný a tichý a bylo to uklidňující. Slyšela jsem, jak se směrem ke mně tiše pohybuje. Lehl si vedle mě a chytl mě za ruku. Srdce se mi opět rozbušilo. Přitáhla jsem se k němu blíž. Chtěla jsem se ho dotýkat, ale jak jsem mohla vědět, že on se chce dotýkat mě? Třeba chce být jenom kamarád… problesklo mi hlavou. Okamžitě jsem ho pustila. Napřímila jsem se a podívala jsem se na něj.

„Já- já… dej mi chvilku,“ vykoktala jsem a plavala do větší hloubky. Tam jsem se zhluboka nadechla a potopila se na dno bazénu. Sedla jsem si tam a přemýšlela. Oči jsem měla otevřené a tak jsem viděla jen obrysy (brýle mi už stihly sklouznout na krk). Už jsme tam nebyli sami. Byli tam další dva lidé a podle plavek bych si tipla, že je to Matylda. Najednou mi došlo že mi dochází kyslík. Ne, on mi nedocházel, on mi došel. Odrazila jsem se ode dna a vystřelila nahoru jako raketa.

„Pane bože, Sáro! Ty mě jednou zabiješ! To tvoje sezení na dně mě vážně děsí!“ zakřičela na mě. Moc jsem ji nevnímala. Snažila jsem se znovu nadechnout. Všichni tři plavali směrem ke mně. Nechtěla jsem se potýkat s jejich výčitkami. Jako například že o mě mají strach a tak. Znovu jsem se nadechla a sjela jsem na dno. Zavřela jsem oči a poslouchala šplouchající vodu. Nemiluje mě, to je jasné. Určitě má lepší. S takovou postavou, jich může mít tisíce! Pokud se dá brečet pod vodou, právě jsem vyhrála první cenu. Najednou jsem ucítila dvě silné ruce jak mě chytly za ramena a táhnou mě nahoru. Nechala jsem se. Neměla jsem sílu se odrazit. Neměla jsem sílu cokoliv dělat. Na hladině jsem se zhluboka nadechla. Ty dvě záchranářské ruce mě někam táhly. Nevěděla jsem proč a kam, vnímala jsem jenom smutek, vztek a prázdnotu, která mě sžírala. Cítila jsem jak mi po tvářích tečou slzy.

„Sáro, Sáro, jsi v pořádku? Není ti nic?“ ptala se mě Matylda. Nedokázala jsem jí odpovědět. Proč mě tam nenechali?! Mohla jsem se v klidu utopit! Nemusela jsem tady vůbec být! Cítila jsem pod sebou pevnou zem. Znamení že mě někdo vytáhl. Ale nedokázala jsem otevřít oči. Jenom jsem vzlykala.

Někdo mě zlehka proplesknul. To mě probralo. Rychle jsem se posadila a otevřela oči. Okamžitě jsem začala vykašlávat vodu. Přetočila jsem se na všechny čtyři a snažila se všechno vykašlat. Když se kašel uklidnil někdo mi podal láhev s pitím. S díkem jsem ji přijala a pomalu se napila. Nevím co to bylo, ale bylo to příšerně sladké. Podala jsem to tomu dotyčnému zpátky a posadila se na zadek. Teprve teď jsem se pořádně podívala kolem sebe. Stály nade mnou tři lidi. Radek, Matylda a někoho koho jsem neznala. Matylda vypadala rozčileně, Radek ustaraně a ten neznámý držel flašku. Nikdo nemluvil. Tak jsem se zeptala sama.

„Jak dlouho jsem byla pod vodou?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Jak dlouho?! Ty se ještě zeptáš jak dlouho?! No to snad není možný! Mě zní trefí!“ začala se rozčilovat Matylda. Ten neznámý odložil flašku, chytl Matyldu za ramena a začal ji utěšovat. Podívala jsem se na Radka. Sedl si vedle mě a pozoroval vodu.

„Skoro dvě minuty…“ řekl sklesle.

„To není možný…“ zašeptala jsem.

„Nejdřív jsme si mysleli, že se chceš jenom uklidnit, tak jsme tě tam nechali. Ale pak už to bylo divný, tak jsem tě vytáhl. Hrozně jsem se o tebe bál,“ hlas se mu na konci zlomil. Sklopil hlavu a vypadalo to, že začne plakat. Ne, ne… to jsem nechtěla. Řekla jsem si sklesle.

„Omlouvám se. Já- já… mě to přišlo jako chvilka. Omlouvám se.“ Zase se mi po tvářích rozkutálely slzy. Tentokrát jsem začala i vzlykat.

„Ale ne. Neplač. To jsem nechtěl,“ řekl a objal mě. Trošku jsem se uklidnila. Jeho objetí bylo příjemné. Teplé a uklidňující.

„Pojď, půjdem do vířivky,“ řekl a vzal mě do náruče. Nesl mě jako nějakou vzácnou květinu. Opatrně, aby se mi nezkřivil ani vlásek. Opatrně mě posadil do vířivky a sedl si těsně vedle mě. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela jsem oči. Bylo to nepopsatelné.

„Kolik ti je let?“ zeptal se nesměle. A už to jelo. Pokládali jsme si různé otázky. Po dvou hodinách už nás nic nenapadalo, tak jsme se šli vysprchovat. Sešli jsme se nahoře, teď už všichni a společně jsme se vydali domů. Zjistili jsme, že všichni bydlíme na stejném sídlišti, akorát každý v jiném baráku. Cestou jsme si užili spoustu legrace. Petr (ten neznámý) těsně před Matyldiným barákem uděl něco opravdu nečekaného. Chytl Matyldu za pas, přitáhl si ji k sobě a políbil ji.

„Pojď, zdejchnem se,“ zašeptal Radek. Chytla jsem ho za ruku a rozeběhla jsem se k mému baráku. Těsně přede dveřmi  jsme se zastavili a začali jsme se smát. Nevím čemu a proč, ale smáli jsme se. Opřela jsem si hlavu o dveře a zhluboka jsem dýchala. Začalo lehce mrholit. Kapky deště mi padaly na obličej. Bylo to příjemné. Podívala jsem se na Radka. Přišel ke mně blíž a zakoktal se.

„Víš… já- já… nevím jak to říct… víš… ty… já…“ položila jsem mu dva prsty na ústa.

„Pšššt,“ teď už jsem si byla jistá, že ho ke mně něco táhne. Ať je to cokoliv, miluju ho a  téhle příležitosti chci využít. Přiblížila jsem se k jeho ústům a zlehka ho na ně políbila. Už jsem se necítila prázdná, nebo bez srdce. Byla jsem celá. Žádný dílek nechyběl. Byla jsem jenom on a já. Víc jsem nepotřebovala.

Radek - stejná chvíle.

Miluju ji. Úplně nehorázně! Prolítlo mi hlavou ve chvíli, kdy mě políbila. Opětoval jsem jí polibek a chytl jsem ji kolem pasu. Přitulila se ke mně. Když jsme se odtrhli zašeptala ta dvě slova.

„Miluju tě!“ už jsem to slyšel mockrát, ale od ní to bylo nejkrásnější. Byl v tom cit, láska a oddanost. Zašeptal jsem jí to taky a ona si oddychla. Miluju ji. Navždy.