OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Konečně doma

02.07.2011 (19:00) • KristenBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 880×

Konečně doma

Holčička v černých úzkých kalhotách a halence s květinovým vzorem seděla u menšího jezírka nádherně osvětleného sluncem, které bylo schované v lese uprostřed malé loučky nedaleko jejího rodného města. Bylo akorát tak hluboké, aby se v něm dalo plavat, ale nikdo sem nikdy nechodil.  Byla to pro ni výhoda, alespoň ho mohla mít sama pro sebe. Holčička měla zavřené oči a obličej nastavený slunci, jehož paprsky ji něžně laskaly, a cachtala si své drobné nožky v křišťálově čisté vodě. Snažila se na nic nemyslet, ale nešlo to. Před očima se jí poletovaly ty smutné obrazy z jejího nádherného a skvělého života. Stále jí v uších zněla ta slova, která poslední dobou slýchávala nejčastěji.

„Ty jsi neschopná. Jsi vůbec k ničemu?! Ne, nejsi. K čemu jsi?!"

Jsem, jsem!!! Copak to nevidíte…

„Jo, kdybychom se takhle chovali my a nic nedokázali, to by teprve bylo. Rodiče nás ani nemuseli k ničemu nutit jako my tebe!“

Kdyby to tak jen byla pravda…

„Jsi neschopnost sama, nikdy nic nedokážeš! Ale s tím já se nechci smířit!“

A co všechny ty ceny a trofeje u mě na poličce?

Ty nevidíte… Ale vše ostatní ano…

Bylo to nesnesitelné, už si nevěděla rady a nikdo jí nemohl pomoci. Neměla se komu svěřit. Neměla moc přátel, co by ji podpořili. Vše, oč se snažila nebo se jí za ten dosavadní krátký život podařilo, jako kdyby se nikdy nestalo. Jako kdyby se to stalo v jiném, odlišném světě, ve kterém mohla být jen ona. Oni ale vždy vidí jen to špatné, to co chtějí vidět. Ona už nemá sílu to snášet. Už ji všechnu vypotřebovala. Mohla by se snažit sebevíc a stejně se jim nezavděčí.

Och a co kdyby se vaší holčičce někdy něco stalo? Vaši reakci si dokážu představit. Mluvila si sama pro sebe a smutně se rozesmála. Otevřela oči a pohled přemístila na jezírko.

„Och, ta voda je tak příjemná a jaký klid je pod hladinou," povzdechla si. V ten okamžik ji něco napadlo. Spásná myšlenka, pomyslela si s úsměvem na rtech. Sundala si z ramena taštičku s telefonem a jinými cennostmi, aby je neponičila – na to je měla až moc ráda. Pomaličku se začala celá ponořovat do té příjemně teplé vody. Když už v ní byla ponořena celá, její drobounké rtíky se jí roztáhly do neskonale šťastného úsměvu. Cítila se jako nikdy, jako by byla doma. Radostně okolo sebe máchala a plácala ručkama, drobné kapky se jí zachytávaly v jejích zlatých kudrlinkách a házely odlesky v barvách duhy. Holčička spokojeně výskala a její zvonivý smích se nesl dál lesem. Několik zvědavých zvířátek se seběhlo k jezírku a pozorovala ji, jak si ve vodě šťastně dovádí.

Ještě jednou se s radostí a štěstím vepsaných v očích rozhlédla kolem a pak se jen nepatrně nadechla a potopila pod čirou hladinu. Měla pravdu. Ticho, které vládlo pod hladinou bylo omamující a všechny ty barvy a rostliny... Zavřela oči a vydechla poslední vzduch z plic. Nechala se unášet do černých hlubin jezírka.

Ale byla konečně šťastná. Ve svém světě.

Tuším, že na tuto povídku by mohlo být dost kritiky. No, nechám se překvapit. Jestli ano nebo máte jiný názor, napište do komentářů.

Někdy má člověk špatnou náladu a pak se to odrazí i ve psaní...

Kristen Bee

Autor: KristenBee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konečně doma: