OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Konec světa

24.12.2012 (15:00) • ElenaGilbert • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 995×

Takže, když se všude mluví o konci světa, který nakonec nebyl, inspirovalo mě to a vymyslela jsem příběh o holce jménem Sophia a o konci světa. Přežije ho nebo ne? A co její rodina a přátelé?

„Pořád jenom fámy o konci světa. Stejně nikdy nic nebude," mumlal si můj táta pod vousy u zpráv. „Nikdy neříkej nikdy," podotkla jsem. „No jo, zase slečna Chytrá, že? Ještě řekni, že nám na dům spadne meteorit," ironizoval.

Táta mě nikdy moc neměl rád. A jetli měl, rozhodně mi to nedával najevo. Ani máma nebyla moje nejlepší kamarádka.

„Prosím vás, přestaňte. Já si pořád říkám, od koho to ten kluk má, a přitom je to od vlastního otce. A sestry, samozřejmě," ukazovala máti prstem na mého mladšího bratra.

„Koňeč švěta!" opakoval a pobíhal po obýváku.

„Ale prosím tě," konejšil ho táta. Vzal si ho na klín a začal si s ním povídat.

Malý Samuel byl vždycky tátův i mámin mazánek. Mě už si po jeho narození tak moc nevšímali. Nejdřív mě to mrzelo, ale pak jsem zjistila i světlou stránku: Už v sedmé třídě jsem se mohla šminkovat, povolili mi jakoukoliv akci, ať už diskotéku nebo oslavu. Časem je přestali zajímat i moje známky. Už jsem se nemusela bát jít domů, když jsem dostala trojku z matiky. Byla to pohoda. Teď mi jejich zájem občas chybí. Ale vždyť já to přežiju.

„Co si vůbec myslí?!" zuřil stvořitel.

„Pane, určitě to nemyslel tak zle," snažil se jeden z andělů uklidnit svého pána.

„Myslíš?" zeptal se stvořitel. Pak se jeho oči opět zamračily a on vynesl ortel: „Ještě uvidíme, kdo je tady pánem," a odešel ze svého paláce. Andělé se zalekli. Pán už se několikrát rozčílil kvůli lidem, ale ještě nikdy proti nim nic neudělal.

Pán zatím chodil po nebesích a rozmýšlel si, co proti nim podnikne. Však oni si ještě rozmyslí, jestli ho budou dál urážet. Pak ho to trklo a on začal tvořit své dílo. „Konec světa přichází a navždy zůstane život jen na nebesích," zvolal. A zatímco někteří andělé mu pomáhali, jiní zatím letěli dolů na zem, aby varovali lid, který chtěl sám jejich stvořitel zničit...

Tak jsme si seděli na terase, pozorovali jsme hvězdy a vypadali jsme jako docela spokojená rodinka, když jsme uslyšeli velkou ránu. Táta oběhl dům, aby zjistil, co se děje. Vyběhla jsem za ním, od přírody jsem strašně zvědavá. A za rohem jsem do táty narazila.

„Co tady sakra..." zaklela jsem a chtěla jsem ho obejít, ale ustrnula jsem v půli pohybu. Dům naproti se zbortil. A ze zbytků střechy trčelo něco velkého. Vypadalo to jako... O bůj bože! Meteorit! Na sousedovic dům spadl meteorit. Uslyšeli jsme i několik dalších ran, to když se k zemi sesunuly i další domy. To už přiběhla i máti se Samuelem v náručí. Když viděla tu spoušť, zhrozila se.

„Můj bože!" Samuel se rozkřičel. Měla jsem strach. Všechno o konci světa, co jsem řekla, to byla... jenom legrace! Není to přece skutečnost!

Pak něco velkého padalo i na náš dům. Rychle jsme běželi pryč. Bydleli jsme jen kousek od náměstí. Utíkali jsme tam. 

Na náměstí pobíhala spousta lidí, kteří se chtěli někam ukrýt. Nebylo však kam. Všude panoval strach, zoufalství, panika, bezmoc. A nikdo z nás to nemohl zastavit.

Chytl se za hlavu. Co to jen udělal?! Byl sice naštvaný, ale tohle neměl dělat. Nikdo z lidí si tohle nezasloužil. Andělé, kteří mu s vytvořením této spouště pomohli, se jen dívali, jak bezmocní lidé pobíhají a chtějí se ukrýt, ale není kam. Pak si všiml skupinky, která značně prořídla, od doby, kdy začal tuhle zkázu tvořit.

„Kde jsou ostatní?" zeptal se.

„Oni..." koktal jeden z andělů. Pak před něj předstoupila jedna dívka. Její křídla byla ta nejkrásnější, co kdy stvořitel viděl. No jistě, Melánie. Jedna z nejkrásnějších andělů.

„Pane, zbytek naší skupiny letěl na zem, aby lidstvo uchránil před zlem, které jsi na ně seslal. Není správné zahubit je," řekla rozhodně a vyzívavě se mu podívala do očí. Pán jen kývl a odebral se do paláce, do sálu. Ale ještě než odešel, řekl: „Děláte dobře, Melánie. Stydím se za to, co jsem lidem provedl. Ale už to nejde zastavit. Ty, které zachráníte, odneste sem," a zmizel.

Ostatní lidé jen utíkali, my jsme tam jen stáli a dívali se, jak velká vesmírná tělesa ničí vše, co člověk za tu dobu vybudoval. Mámě někdo zaklepal na rameno. Dívka, která měla... O můj bože, na zádech křídla!

„Paní, dejte mi vaše dítě, odnesu jej do bezpečí. Pak se vrátím i pro vás," řekla a klidně se usmála. Máma si Samuela ještě víc přitáhla se slovy: „Nikde není bezpečno, vůbec vás neznám." Dívce zmizel úsměv ze rtů.

„Prosím, věřte mi. Začíná konec světa. Je jen jedno místo, kde vás můžeme ochránit. Nebe," a vzhlédla nahoru.

„Zbláznila se," řekla máma a začala couvat. Táta jí ale Samuela sebral a dal ho dívce do náručí.

„Odneste ho do bezpečí," řekl a objal mou mámu, které do očí vyhrkly slzy. Dívka se vznesla k nebi i se Samuelem. Máma se rozbrečela. Já jsem jen vyjeveně koukala na místo, kde před chvílí stála, a potom jsem se znovu podívala na nebe. Anděl. První, co mě napadlo.

„Pojďte," zavelel táta a běžel k radnici. Pracuje tam, takže to tam zná. Odemknul, vešel dovnitř, aby nám podržel dveře, vešla máma, ale když jsem chtěla vystoupat po schodech a vejít dovnitř i já, přímo přede mě něco spadlo. Odmrštilo mě to dva metry dál a zatarasilo to vchod. Pak už si jen pamatuju na ty silné ruce, které mě zvedly a nesly mě stále výš a výš. Nesly mě pryč od toho zoufalství, bezmoci, strachu... Pootevřela jsem oči a uviděla anděla. Krásného anděla, který mě nesl do nebes. 

„Sophio, probuď se," prosil mě můj malý bráška. Jeho očka byla roztomile vykulená, jindy bych se rozesmála a pohladila ho po jeho blonďatých vláskách, ale jakmile jsem ho uviděla, vzpoměla jsem si na vše, co se stalo. Do očí mi vyhrkly slzy.

„Bude dobře, neboj se." Za bráškou stála ta dívka.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se.

„Jsem Melánia," usmála se.

„Je to anděl," pošeptal mi bráška tak potichu, že to slyšeli úplně všichni. Za mnou se zasmál klučičí hlas. Otočila jsem se a za mnou stál ten anděl, který mě odnesl pryč.

„Kde... kde jsou naši?!" zeptala jsem se. „A kde to vůbec jsme?" položila jsem druhou otázku.

„Přece v nebi," řekl Samuel důležitě.

„Kde jsou naši?" podívala jsem se na Melánii. Ta jen sklopila oči.

„Ne. Ne. Ne. Ne!!" křičela jsem a padla na kolena. Musejí tady někde být! 

Chodila jsem po nebesích a prohlížela si tváře všech lidí, které andělé zachránili. Moje máma, žena, která mě přivedla na svět, a můj táta, který nikdy nebyl můj oblíbenec, ale měla jsem ho ráda, oba přece nesmí být mrtví!

„I kdyby zemřeli, musejí přece odejít do nebe!" vysvětlovala jsem Melánii.

„No, to je právě to, stvořitel jejich duše nepřijal a ani v pekle je nepřijali. Takže jejich duše jsou stále na zemi. A tam zůstanou," řekla smutně.

Po několika měsících, kdy se na zemi už zase dalo žít, jsme se tam vrátili. Já a Samuel. Starám se o něj jako o syna a myslím, že rodiče jsou v našem znovu postaveném domku, pořád s námi a hlídají nás. Protože někdy, když se Sam vzbudí v noci, usměje se do kouta svého pokoje a řekne: „Mám vás rád." A pak zase spokojeně usne. Takže si myslím, že rodiče jsou tady a dávají na nás pozor.

Takže, můj první pokus o jednodílnou povídku, prosím o komentáře, které můžou obsahovat kromě pochvaly (doufám, že mě někdo pochválí) i kritiku. ElenaG.

Autor: ElenaGilbert, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konec světa: