Kde jedno končí, druhé začíná • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou je WWewa.

19.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1380×

Pavučiny temnoty omotávaly pokoj do černého světa, plného nočních děsů, zlých nestvůr a nespravedlnosti. Dívka ležela na posteli a rukama jemně objímala své nohy. Její tlumené vzlyky deroucí se úst se vpíjely do temnoty a slzy odkapávající z jejích tváří hledaly cestu po hladkém polštáři. Zhluboka se nadechla, pokoušela se to zastavit. Nebylo to možné. Bolest způsobená ztrátou bratra ji tížila na hrudi. Ztratila spřízněnou duši. Nikdy předtím necítila nic takového. Bylo tak těžké nést tíhu toho zážitku sama. A to ona byla. Úplně sama. Ale nebyla sama na bolest. Už dvě noci slýchávala vzlyky z ložnice své matky. Chtěla umět zkrotit svůj smutek, ale nešlo to. Nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, nikdo kdo by jí řekl: „To bude dobré.“ Nikdo, kdo by ji s tlumeným broukáním hladil po vlasech a naplňoval její život nadějí. Po naději a snech zbyla jen temná díra zející prázdnotou, propadající se do nekonečných hlubin nicoty. Netušila, jak přežije. Jediné co si matně uvědomovala, bylo to, že on by si přál, aby šla dál. A taky věděla, že to bude těžké. Dvířka v její duši se opět trochu pootevřela a vpustila dovnitř další bolest. Bolest, která se stávala její součástí, vpíjela se do každé kosti a nervu a nechystala se odejít. Věděla, že musí vydržet. Pro to jediné co ji zbylo. Pro svou matku.

Převalila se na bok a ztěžka oddychovala. Hrdlo se jí svíralo, rty měla oschlé od neustálých hlubokých nádechů a výdechů, žaludek jí pracoval na prázdno, neměl co zpracovávat. Už dva dny nedokázala sníst ani sousto. Lidské prožitky se pro ni staly přežitkem. Už asi po sté zaklepala ruka její matky na dveře. „Elle, zlato, musíš něco sníst.“ Matčin hlas byl zničený, nešťastný. Dívka v něm slyšela všechno to zoufalství a bolest. Něco ji přimělo poslechnout všechny ty pocity, které stíraly jeden druhý. I když neměla hlad, vstala a odemkla dveře. Když konečně otevřela, do očí ji uhodilo jasné světlo vycházející z chodby. Odvážila se zadívat matce do očí, i když věděla, že to co tam uvidí, bude hloubka její bolesti. Když se jejich pohledy setkaly, obě dvě měly pocit, že se dívají do zrcadla. Jejich strhané výrazy byly stejné. Zarudlé oči připomínaly noci plné nočních můr a neštěstí. Elle sklopila oči a beze slov sešla z dlouhých schodů až do kuchyně, kde už na ní čekal tác s jídlem. Mlčky se posadila a začala uždibovat malé kousky z čerstvě upečených muffinů. Sucho v ústech jí znemožňovalo polykat, takže sáhla po hrníčku s kávou. Její matka si zatím sedla naproti ní. S nadějí sledovala svou dceru, doufala, že ustojí tuhle krizi. Přesto ji stále v očích pálily slzy, které se chtěly za každou cenu prodrat ven. Rozhodla se je nepustit a dál pozorovala muffiny mizící s talíře.

Po chvíli už Elle seděla s rukama založenýma na prsou a mlčky hleděla své matce do očí. Nebylo nutné mluvit. Ani jedna z nich neměla co říct. Všechno si vyjasnily, pocity vyšly najevo, teď byla řada na smutek, aby projevil své schopnosti a zničil, co se dá. Dívka opatrně vstala. „Půjdu si lehnout.“ Počkala na souhlas a potom se pomalu odebrala do pokoje plného tmy. Lehla si na postel. Přes zatažené žaluzie už se nesnažilo prodrat žádné světlo. Venku byla tma. Vstala a pomalu kráčela k zavřeným oknům. Pevně uchopila kliku a jediným trhnutím okno otevřela. Dovnitř se vedral studený noční vzduch. Nadechla se a podívala se nahoru. Hvězdy zářily na čistém nebi jako malé majáčky, navádějící námořníky správným směrem. Hleděla na malá světýlka. Přála si, aby byla natolik mocná, aby mohla vrátit čas. Chtěla mu zabránit v tom, jít tak pozdě ven. Ale nakonec to neudělala. Jakýsi instinkt jí napovídal, že když o tom máma neví a není doma, neměl by nikam chodit. Bodlo ji u srdce, když si uvědomila, že to mohla zastavit. Stačilo, kdyby ho prostě poprosila, aby s ní zůstal, protože se sama doma bude bát. „S dovolením, krásko.“ Napomínal ji tehdy něžně, aby mu uvolnila cestu. V hlavě se jí míhaly obrázky nešťastných událostí. Když jí brzo ráno vzbudil telefon. To jak upustila sluchátko, když jí řekli, co se stalo. Museli ji dlouho přesvědčovat, že je to pravda. Nechtěla tomu věřit. Nechtěla se s tím smířit. Trhliny na duši nešly sešít a bolest v srdci neustávala. Zřejmě by tomu stále nevěřila, kdyby neviděla tělo. Hlasitě se rozplakala a svezla se na zem. Obrázek nehybného těla jí pořád černil mysl. Nemohla se ho zbavit. Plakala, věděla, že slzy jí nepomohou, ale přála si, aby alespoň mohly smýt tu vidinu s její mysli. Po chvíli ji pláč natolik vyčerpal, že po dlouhé době neustálého bdění konečně usnula.

Čas plynul, od pohřbu uběhlo sedm měsíců. Elle se vrátila zpět do školy. Ale nesmířila se svou ztrátou. Uzavřela se do sebe, svět pro ni byl místem plným škodolibých a pošetilých stvoření, nespravedlnosti a neštěstí. Nechtěla začít žít tak jako dřív. Nic pro ni nebylo jako dřív. A hrát si na šťastného člověka nebyla její silná stránka. Pilně studovala, nepletla se do života ostatním, nenechala nikoho, aby se pletl do života jí. Neradovala se. Věděla, že na její tváři se už neobjeví úsměv. Její život se stal strmou cestou, která končila propastí. Tou propastí byla smrt. Přála si už tolikrát se po té cestě rozeběhnout a dostat se tak k té propasti dřív, ale nenašla sílu na to, takhle ublížit své matce. Věděla moc dobře, že kdyby ztratila ještě ji, její psychika by to nevydržela. Lidi ji nechápali. Častokrát slýchávala věty jako: „No tak se vzchop! Tím život nekončí!“ Neposlouchala je. Pro ni už konec byl. Konec všech iluzí a optimistických výhledů. Ztratila spřízněnou duši a tu v životě dvakrát nenajdete.

…

Spěšným krokem se hnala přes areál školy. Už se jí to nechtělo poslouchat. Všechny ty problémy, které byli naprosto nesmyslné, naprosto bezpředmětné. Zuřivě odemkla dveře od auta, naskočila a nastartovala. Chtěla být co nejdřív pryč. Vyjela v dopravní špičce, ale bylo jí to jedno. Bolela ji hlava z těch řečí a hloupých diskuzí. Pomalu se sunula dopředu ke křižovatce. Na semaforu zářila zelená. Doufala, že to stihle, a zrychlila přímo k semaforu. Stihla prudce zabrzdit, když se barva změnila. Povzdechla si a čekala. Z čekání ji vyrušil zvonivý zvuk, který se ozýval z útrob její tašky. Zaklela a jednou rukou začala šmátrat po bočních kapsách. Po chvíli konečně našla, co hledala. „Ano?“ Její hlas byl rozrušený. Tušila, co přijde. „Volali ze školy.“ Hlas její matky byl starostlivý, plný obav. „Já vím, ale nemohla jsem…jedu domů. Promiň.“ S těmi slovy zaklapla telefon a hodila ho na sedadlo. Věděla, že doma bude mít čas všechno vysvětlit. Odněkud zezadu se ozvalo hlasité zatroubení. Ne semaforu už byla zelená. Troubení neustávalo. Nervózně šlápla na plyn. Nerozhlédla se, i přesto, že věděla, že řidiči na silnicích jsou v té oblasti nepozorní a neukáznění. To byla chyba. Jeden neuvážený krok změnil vše. Nepozorný řidič, kterému „uniklo“, že už má červenou, jel dál. Poslední, co zahlédla, byla nablýskaná kapota, toho auta a čísla vyrovnaná na digitálních hodinách umístěné v její karoserii. Tři dvanáctky. Jako předzvěst. Čas vypršel. A potom byly její uši jako v transu. Ohlušila ji rána srážky. V hlavě jí proběhla jediná myšlenka. Myšlenka na naprostý konec.

Ten samý den, čas: 12:12:13

„Je to holčička!“ Zvolala nadšeně porodní asistentka a podávala hrdému otci nůžky k přestřižení pupeční šňůry. Ten se chopil práce a statečně předstíral, že vše, co se právě odehrálo, s ním naprosto nic neudělalo. Musel být statečný. Podíval se do očí své krásné ženy a potom věnoval pyšný pohled své novorozené dceři. Nic víc si nemohl přát. Zatnul zuby a šňůru přestřihl jedním pohybem s ladností ostříleného profesionála. Asistentka opatrně odnesla holčičku, aby ji mohla umýt. Po chvíli přicupitala zpět a vkládala ji do náruče novopečené matky. Emoce, které se skrývaly za jejím úsměvem, byly neopakovatelné. „Je v pořádku, rozhodla se přijít o měsíc dřív, je malá, ale dokonalá.“ Ujistila sestra oba rodiče. Zlatovlasá žena se přívětivě usmála, přivinula si modrookou holčičku do náručí a sledovala její krásnou tvář. Chtěla si ten pocit zapamatovat. „Máte jméno?“ Zeptala se asistentka s propiskou v ruce a přívětivým úsměvem na rtech. „Chloe.“ Zašeptala pyšná matka.

O sedmnáct let později

„Chloe zatraceně, říkal jsem ti, abys to tu uklidila.“ Hrubý hlas mého otce mě vytrhl ze spánku. Z velice krátkého spánku plného nočních děsů. „Hej, slyšíš?“ Byl opilý. Už zase. Když matka před třemi lety zemřela, otec začal utápět svůj žal v alkoholu. Bohužel mu tak nějak nedošlo, že ten zmetek umí plavat. S povzdechnutím jsem slezla s postele a kráčela dolů po schodech. Mířila jsem rovnou do kuchyně, do ruky jsem vzala houbičku na nádobí a začala jsem monotónně umývat zaschlou špínu z nahromaděného nádobí.

Když byla práce hotova, odebrala jsem se zpět do svého pokoje. Nechtěla jsem poslouchat hloupé narážky na moji osobu, které otec v těchto stavech míval velice často. Rozvalila jsem se na postel a nasadila sluchátka. Jedním zmáčknutím mi do uší začala hrát uklidňující hudba. Zavřela jsem oči a po chvíli usnula.

…

Vzbudilo mě hlasité šramocení dole v kuchyni. Všude v pokoji byla tma. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem usnula, ale středoškolský život pro mě byl natolik vyčerpávající, že jsem byla schopna usnout i ve stoje. Chtěla jsem rožnout lampu, a otevřít sešit do biologie. Měla jsem to udělat. To by bylo to, co by bylo správné, vzhledem k zítřejší situaci se složitým testem. Namísto toho jsem se zahleděla z okna. Celé město bylo zakryté do tmavého pláště a tvrdě spalo. Byl to zvláštní pocit. Cítila jsem se sama. Dopadal na mě smutek, ale nechtěla jsem mu dovolit, aby mě zase ovládl, jako se to stalo už tolikrát. Přesto jsem nechala jednu slzu stéct po mé horké tváři a skápnout dolů na podlahu. „Tak dost.“ Řekla jsem si sama pro sebe a otřela mokrou cestičku, kterou za sebou kapka slané vody zanechala. Probrala jsem se z transu a ještě jednou jsem se podívala na temný závoj slečny noci. Z kuchyně se ozval další šramot. Povzdechla jsem si a vyhrabala z tašky sešit. Potom jsem se vrátila zpět do vyhřátě postele. Neměla jsem náladu na opilého otce. Bylo mi jedno, co dělá. Ani jsem se nestihla začíst do důležitého učiva a už si mě znovu brala říše snů a nočních můr.

Jedním máchnutím ruky jsem umlčela odporný pípavý zvuk budíku, který mi oznamoval, že je šest ráno. Vyškrábala jsem se z postele a rozespalý mručením jsem se došourala do koupelny, kde jsem provedla potřebnou ranní hygienu a pokusila jsem se ze sebe udělat člověka. Divoké zlatavé vlasy jsem stáhla do culíku a modré oči zvýraznila tmavou řasenkou. Když jsem skončila, nebyla jsem zdaleka spokojená, ale musela jsem jít. Oblékla jsem se, hodila batoh přes rameno a spěchala na autobus.

Naštěstí měl řidič jako obvykle pár minut zpoždění, takže jsem vše stihla. Sedla jsem si na své obvyklé místo a pokoušela se najít sešit z biologie, po chvíli jsem to vzdala. Musela jsem ho nechat doma. Povzdechla jsem si. Všechno bylo špatně. Už jsem si ani nepamatovala, kdy se mi naposledy něco povedlo. Zadívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a snažila se nevnímat vlákna času. Nepovedlo se. Čím víc jsem se o to snažila, tím víc se mi vtíravé ubíhající ručičky vnucovali. Trvalo snad jen pár vteřin, než autobus zaparkoval před budovou školy. Líně jsem se zvedla a čekala, až se davy spolužáku mačkajících se mezi sebou konečně proderou ven. Vystoupila jsem jako poslední. Pomalu jsem kráčela do budovy a automaticky vešla do naší třídy, kde už byl rozhovor v plném proudu. Všichni mluvili, překřikovali se, smáli se. Sledovala jsem všechen ten zmatek každé ráno a snažila se mu porozumět. Nikdy se mi to nepovedlo. Možná jsem byla divná, když jsem neseděla se všemi spolužačkami uprostřed třídy a nedebatovala o nejnovějších módních výstřelcích, sladkých úsměvech spolužáků a dietách. Já jsem je jen vždy užasle pozorovala a přemýšlela jsem nad tím, jak někdo může být tak zabedněný, že nevidí jiné krásy a problémy světa. Jemně jsem při pohledu na ně zavrtěla hlavou a nachystala si věci na první hodinu.

Den mi uběhl rychle. Písemka z biologie se nekonala. Během přednášek jsem si pečlivě dělala poznámky, jako obvykle. Po škole jsem spěchala na autobusovou zastávku. Modlila jsem se, aby mi to neujelo. „Chloe, počkej.“ Volal za mnou známý dívčí hlas. Bezva. Pomyslela jsem si. Takže to nestihnu. Otočila jsem se čelem k tmavovlasé dívce. Naomi. Měla jsem jí ráda. Byla jediná, se kterou se dalo mluvit i o normálních věcech. Nebyla jako ostatní. Byla zvláštní. Ne ve špatném slova smyslu. Byla hezky zvláštní. „Nechceš hodit domů? Mám tam cestu.“ Bez rozmyslu jsem přikývla. Jestli jsem si měla vybrat mezi cestou navoněným autem a narvaným autobusem plným spěchu a naštvaných lidí, auto na plné čáře vítězilo. S vděčností v očích jsem se na Naomi usmála, když mi odemykala dveře u spolujezdce a potom jsem si bez jediného slova sedla. Kola hladce jezdila po zledovatělé silnici a snažila se nedat jí šanci nás svést z cesty. Nemusela jsem sedět za volantem, abych poznala, že dá práci udržet auto na vozovce. Kola se občas posmýkala a snažila se jet jiným směrem. Naomi ale rázně držela volant a soustředila se na cestu. Už jsme byli skoro u našeho domu, když se něco náhle mihlo přímo před námi. Naomi prudce dupla na brzdu. Auto sebou cuklo, kola se zastavila, ale setrvačnost nás hnala ještě o pár metrů dál. V tom okamžiku mě přepadl zvláštní pocit. Seděla jsem jako zkoprnělá a prožívala pocit naprostého déjà vu. Tohle už se stalo. Ta situace, ty pocity, všechno mi bylo tak strašně povědomé. Jako bych byla někdo jiný. Jako bych prožívala všechno znovu. Bylo to zvláštní, neznámé a děsivé. Přesto jsem to chtěla pochopit. Už párkrát jsem něco takového zažila, ale ne v takové intenzitě. Tohle bylo jiné. Jako by mé podvědomí vědělo, co bude následovat, protože už něco podobného jednou zažilo.

„Chloe? Jsi v pořádku?“ Snažila jsem se vnímat slova, která nedávala smysl. Jen jsem přikývla. „Byl to jen zajíc.“ Usmála se Naomi a znovu rozjela auto. Když jsme hladce zabrzdily před mým domem, poděkovala jsem za odvoz a mířila ke dveřím. Nesoustředila jsem se na to, jestli je táta doma, nebo ne. Šla jsem rovnou nahoru do pokoje, kde jsem si sedla na postel a přemýšlela. Moje myšlenky se ubíhaly všemi možnými směry. Bylo mi divně. Po chvíli jsem usnula.

…

Dny a týdny plynuly. Zvláštní bylo, že situace s déjà vu se opakovala. Ať už to bylo při poslouchání přednášek nebo zíraní z otevřeného okna do temné chladné noci. Nechávala jsem to všechno za sebou a nesoustředila jsem se na to. Do jisté míry se to dalo ignorovat, ale začínalo toho být moc.

„Chloe.“ Učitelka literatury projížděla svůj seznam. „Ty nám jistě odvyprávíš obsah povinné četby na tento měsíc.“ Sladce se na mě usmála a potom pokynula rukou směrem k tabuli. Zatraceně. Ani jsem si nepamatovala, co jsme měli číst. Vstala jsem a pomalu se táhla směrem k ní. Profesorka netrpělivě čekala. Stoupla jsem si před jednu z prvních lavic. „Já…“ Začala jsem. „Co jsme měli číst?“ Věděla jsem, že za tuhle otázku mi ta fúrie přinejmenším ukousne hlavu. Přes její tvář přeběhl úšklebek. „Stařec a moře od Hemigwaye“ Usmála se. Na prázdno jsem polkla. Tak fajn. „Myslíte si, že to takhle někam dotáhnete?“ Začala si své. Tohle jsem už slyšela. Pokaždé, když někdo něco nevěděl, říkala to samé. „Santiago.“ Vyhrkla jsem najednou. „Co prosím?“ Zarazila se. „Ten rybář, o kterém kniha vypráví.“ Objasnila jsem jí. „Jmenuje se tak.“ Párkrát jsem zamrkala. Sama jsem se divila, co to vlastně říkám. „A dál?“ Zeptala se. Bez jakéhokoli bádání jsem pokračovala. Nevěděla jsem, kde se ta slova ve mně berou, prostě jsem je vyslovovala, a ona dávala dohromady smysluplné věty. Když jsem skončila, profesorka si mě přeměřila zkoumavým pohledem. „Za dva.“ Utrousila a sklonila se k zápisníku. Šla jsem si sednout zpět na své místo vedle Naomi. „Neuvěřitelný.“ Zašeptala jsem. „Taky si myslím.“ Přitakala. „Měla jsi to na jedničku. Dvojka je naprostý nesmysl. Zacházela jsi do detailů.“ Otočila jsem se na ni. Zřejmě jsme byly každá na jiné vlně. Jen jsem zakroutila hlavou. „Já to nečetla.“ Hlesla jsem. „Ale no tak.“ Začala Naomi. „Ne vážně. Ani jsem tu knihu neviděla. Prostě…“ Odmlčela jsem se. Bylo těžké vysvětlit něco, co jsem sama nechápala. „Tak si četla obsah.“ Navrhla Naomi. Nechtěla jsem budit podezření. Taky by si o mně mohla myslet, že jsem se zbláznila. „Asi jo.“ Přitakala jsem, i když jsem si byla jistá opakem.

Nenormálností a zvláštních věcí pro mě bylo v poslední době až příliš. Proto jsem možná přijala Naomiino pozvání do kina. Možná tomu napomohl i fakt, že jsem začínala šílet, ale kdo ví. V pátek odpoledne mě vyzvedla a společně jsme šli na jakousi komedii. Koupila jsem popcorn a kolu, zatímco Naomi zašla pro lístky. Čekala jsem na ni u velkých plakátů, které visely na zdi, a oznamovaly, které filmy jsou letošními trháky, abychom se mohly jít společně posadit. „Sál číslo osm.“ Ozvalo se za mnou. Trochu jsem sebou škubla. „Promiň.“ Zachichotala se a pomalu se vydala směrem ke dveřím sálu. Následovala jsem ji, ale popcorn mi to trochu znemožňoval, což pochvíli zjistila i ona a nabídla mi pomoc. „Hledej řadu G.“ Zašeptala. Přikývla jsem a začala scházet schody. Když jsem se konečně dostala, tam kam jsem chtěla, zastavila jsem se, aby mě Naomi mohla dovést na naše místa. „Místa 15 a 16.“ Sykla a začala se prodírat mezi sedadly. Šla jsem pomalu za ní a snažila se nešlápnout někomu na nohu. Naomi se najednou zastavila, kvůli dvěma puberťákům, kteří ji nechtěli nechat projít. Povzdechla jsem si, a čekala, až to vyřeší. Neměla jsem chuť se s někým hádat, raději jsem to přenechala jí. Poznala jsem, že za mnou stojí někdo další. „S dovolením krásko.“ Sametový hlas prolomil ticho. Všechno se zastavilo. Poznala jsem vibrace toho hlasu. Hlasu, který jako bych slýchávala celé dětství. Mé tělo pohltil důvěrně známý pocit. A na mysl mi vplula jediná myšlenka: Tohle se už stalo.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné