OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Každý má svůj sen (Já věřím)

20.11.2009 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1099×

Tento příběh jsem napsala, kvůli rozčílení a špatným emocím, které mnou proudily. Byla jsem tak naštvaná, že bych něco klidně rozmlátila, ale já si sedla k počítači a sepsala tento příběh, který jen vypovídá o blbostech, které se mi honí hlavou.

„Sáro!“ vysoký muž s hnědými vlasy právě otevíral dveře od policejního vozu a sedal si za volant.

„Počkej!“

„Čekám už dobrých pět minut! Chceš být dobrá policajtka? Choď na čas!“

„Promiň!“

„Promiň! Promiň... to slíchávám celkem často!“

„Já vím, ale někdo jiný by mě z téhle praxe už vykopnul...“

„Jo, slyšel jsem, že dost lidí z tvého ročníku už vyletělo!“

„Jo... já vím...“
„Hlavu vzhůru!“

„Jasně Jacku...“

Auto se zaskřípěním kol vyrazilo.

„Na Danielsonově ulici, číslo 163 bylo hlášeno...“ ozvalo se z vysílačky, ale Jackův výkřik ji na chvíli přehlušil.

„To je náš dům!“ vykřikl. „Jedeme tam!“ prudce strhnul volant do další zatáčky a Sára spustila houkačku.
„Tady hlídka 16 jedeme tam. Jsme kousek odtud. Co přesně se stalo?“

„Rozumím hlídko 16. Ozbrojené vloupání do domu. Pouze jedna osoba, ale bylo slyšet několik výstřelů!“

„Rozumím.“
„Moje žena je doma...“ šeptal rozrušeně.

„Měl by ses uklidnit.“

„Ne!“

Už z dálky k nim doléhaly světla sanitky, které prozařovaly tmou.

„Ne! To ne!“

„Určitě je v pořádku.“

„Jacku! Jeď rovně!“
„Proč?“
„Tam utíká!“ oba dva zřetelně uviděli zahaleného muže, který se musel dostat ven zadním východem.

Jack sešlápl pedál až k podlaze a když ho dojeli tak prudce najel na chodník před něj. Drobná blondýnka prudce otevřela dveře, které muže srazily k zemi. Rychle vyskočila z auta a vykopla muži zbraň z ruky.

Nemusela zatím nosit uniformu. Měla na sobě uplé tmavé džíny a přes ně černou bundu. Ale protože ještě nevlastnila ani zbraň, neměla jak muže na zemi zadržet, takže ji podkopnul nohy a ona se bouchla do hlavy o patník u chodníku.

„Stát!“ Jack ho srazil na zem a namířil na muže zbraň. „Ty parchante! Co jsi provedl mé ženě?!“

Muž se jen kysele zasmál.

„Schytala to!“
Sára ještě stále ležela na zemi. Hlava jí třeštila a zřetelně cítila jak se o ní pokoušejí mdloby. Taky jí bylo jasné, že jí po vlasech stéká krev, ale nemohla se teď nechat zastavit.
První pořádný zásah. Navíc v tom nemohla nechat Jacka. Neobratně se zvedla a opřela o auto. Druhou rukou si přidržovala bolestivé místo a když si ruku prohlédla, zjistila, že měla pravdu. Krev jí opravdu tekla. A vytékalo jí hodně, náraz musel být hodně silný.

„Zabiju tě! Zabiju!“ Jackovi výkřiky se rozhléhaly okolím.
„Jacku! Nesmíš ho zabít!“

„Postřelil mi ženu! Možná ji zabil...“ při posledním slově se mu zlomil hlas.

„Jacku! Tohle musíš nechat na soudu!“
„Můžeme říct, že se bránil! Že na nás zaútočil. Bylo to jen v sebeobraně.“
„Ne! Jacku! Možná má rodinu!“
„A co já?“
„Jacku! Já vím, že teď ho chceš zabít, ale může mít rodinu. Stačí, že mu vězení vezme jeho sny! Nemůžeš mu vzít život! Ty nejsi soudce! Nemůžeš rozhodnout o jeho smrti! Možná, že snil o tom, že vykrade nějaký dům nebo někoho zabije, ale pořád to jsou sny! Každý o něčem sní! Jacku, tvá manželka bude v pořádku.“

„To nemůžeš vědět!“

„Já to vím! Věřím tomu!“

„Tak ty věříš?!“ vyštěkl Jack.

„Ano! Možná jsem naivní, možná sem blondýna, možná sem věčný optimista, ale já věřím! Věřím, že tvá manželka žije! Věřím, že ze mě jednou bude skvělý policista i přes má věčná zpoždění! Já věřím, že po každé tmě příjde světlo! Stejně tak jako věřím, že každý má svůj sen. A taky věřím, že člověk nemůže rozhodovat o životě a smrti a i tak věřím, že můžu zastavit zlo... můžu... že já můžu...“

„Dej mu pouta...“ Jackův tvrdý výraz povolil.

Zhluboka si oddechla a jak řekl tak udělala.
Pak zaslechla šumění vysílačky. Rychle přešla k autu a nechala Jacka, aby muže odvedl do vozu.

„Tady hlídka 16. Máme ho. Jak je na tom přepadená žena?“
„Je v pořádku. Utrpěla jen malá zranění od odražené kulky. Během pár dnů se zotaví. Skvělá práce hlídko 16.“
„Tvoje žena, je v pořádku.“

Sára se stále zlehka přidržovala auta, ale potom ucítila únavu. Už neměla sílu držet se dveří auta. Hlava jí nemožně třeštila.

V podvědomí se chtěla znovu zachytit dveří, ale nemohla. Její vlastní ruka ji zradila a ona padla znovu na chodník.

„Sáro! Sáro!“

„Já věřím...“

Pak už nevnímala nic. Ani chlad, který jí procházel tělem, ani tvrdý chodník, na kterém ležela.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Každý má svůj sen (Já věřím):