OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Kamarádka navždy

17.06.2010 (16:00) • Anethka20 • Povídky » Jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 1580×

Je konec školního roku a devátá třída je za námi. Teď se otevírají dveře na střední školu, přesněji na střední průmyslovou školu. Pohlédnu na židličku vedle sebe, která zeje prázdnotou už přesně rok. Prsty projedu rýhy staré lavice, rýhy po tahácích a různých milostných psaníčkách a přitom se mi do očí derou slzy. Proč to muselo takhle skončit?

Zamyšleně opustím školu, přes slzy skoro nevidím a pomalu projdu kolem malého květinářství, které je na druhém konci města. Když projdu okolo lavičky na sídlišti, vybaví se mi, jak jsem tam každý den sedávala s Lindou. Slzy mi začnou téct po tvářích... Před květinářstvím se snažím uklidnit, otřu si uplakané oči a otevřu dveře.

Za pultem se na mě usmívá starší paní kolem padesátky a nečekaně hrubým hlasem se mě zeptá:

„Tak co to bude, mladá dámo?” 

„Patnáct růží, těch rudých, které máte tamhle.” Ukážu do kouta na velikou vázu, kde jsou snad ty nejnádhernější růže, co jsem viděla.

„Ty jsou pro maminku jako omluva za vysvědčení, co? Dopadlo špatně, že ano? To se někdy stane, tak kvůli tomu neplač.”

Zavrtím jen hlavou. Na víc se nezmůžu.

„Takže pro paní učitelku? Až teď? Já myslela, že už máš vysvědčení za sebou.” 

„Jo to mám,” odvětím nepřítomně.

„Tak pro koho tedy jsou?” Ta zvědavá květinářka mi snad nedá pokoj.

„Jsou pro moji kamarádku.” 

„Pro kamarádku? Patnáct růží? Nemyslím si, že si ji tímhle usmíříš. Lepší by byla třeba čokoláda.”

„Mohla byste mi je, prosím vás, dát?” Pomalu mi dochází trpělivost. Podívá se na mě způsobem „to je ale drzý spratek„, dá mi růže a řekne si o peníze. Vyjdu z květinářství, sednu si na „naši„ lavičku a cítím, jak se mi chvějí ruce a jak mi po tvářích opět stéká slza. Zavřu oči a začnu vzpomínat...

„Mami,” houknu na ni ještě.

„Ano?”

„Jdeme s Lindou ven k Laguně.” Chodíme tam s Lindou strašně rády. Je tam sice obrovská hloubka, ale pravá romantika. Kolem rostou exotické stromy a labutě a kačeny se tam pravidelně scházejí.

„Páni, krásný plavky,” kouká Linda do mého batohu. Nevadí mi to, nemáme mezi sebou žádná tajemství. Vytáhne proužkovaný vršek od plavek a nasadí si ho na svá menší prsa.

„Bože,” popadám se smíchy za břicho.

„Jdete už?” zavolá moje máma ještě z obýváku. Nejspíš ji rušíme při sledování odpoledních seriálů.

„Ale ano,” zasmějeme se. Linda schová plavky do batohu. Vezmu klíče, na kterých se pohupuje přívěsek s naší fotkou a zabouchnu za námi dveře.

„Vstup na vlastní nebezpečí”, stojí na bílé cedulce asi deset metrů před rybníkem.

„Co by se nám tady asi tak mohlo stát?” Linda si významně poklepe prstem na čelo a už roztahuje deku na trávník. Usměji se a posadím se na deku vedle Lindy. Položím si hlavu na její rameno.

„Taková romantika,” začne snít Linda. Díváme se do dálky a propleteme své prsty.

„Vezmeš si mě, až nám bude 18?”

Otočím se k ní.

„To myslíš vážně?”

Linda se začne smát.

„Jasně, smrtelně vážně. Počkej, jak se to dělá?” Vžiji se do role a pokleknu na koleno. Natáhnu k ní ruku.

„Lindo Janoušková, chtěla bych se vás zeptat, jelikož má láska k vám je opravdu velká, jestli byste si mne nevzala za manželku, abychom spojili své životy v jeden?” řeknu to s opravdovou emocí a na Lindině tváři uvidím údiv.

„A kde je prsten?” zašklebí se na mě.

„Není,” pokrčím rameny.

„Ale já chci prsten!” Podívám se kolem sebe a pak utrhnu pár stébel trávy. Smotám je do kroužku a nasadím ho Lindě na prostředníček.

„Tady máte prsten, má drahá,” políbím její ruku a přitom se jí dívám do očí. Nejdřív se chceme tvářit vážně, ale dlouho to nevydržíme a začneme se smát. Jsem tak ráda, že ji mám!

„Terezko, myslíš, že někdy potkáme opravdovou lásku?”

Linda se zamyslí.

„Mě už jsi snad potkala, ne?” Vážně se na ni podívám, ale ve chvíli, kdy mi začnou cukat koutky, začne se smát. Při pohledu na smějící Lindu jsem to dlouho nevydržela a začala jsem se smát také. Po chvíli se převlékneme do plavek a začneme se opalovat.

„Linduuuuš, namááážeš mi záádíška?” zeptám se jí svým přihlouplým hlasem a začneme se opět smát.

„Určitě,” řekne a začne mi natírat záda krémem na opalování. Pořád si děláme z něčeho srandu a smějeme se každé pitomině, ale je nám prostě fajn.

„Lindi, já tě tak nemít...”

„Tak ti to nevadí, protože by jsi mě neznala.”

„A to by byla největší chyba.”

Asi po hodině, co jen tak ležíme a necháváme slunce, aby nám spalovalo záda, začnu Lindu přemlouvat, aby šla se mnou do vody. Posadí se a chytne se za kůži v oblasti břicha.

„Podívej na ty špeky. Jsem tlustá, tlustá a ještě jednou tlustá. Já se nemůžu jít koupat, vždyť by mě ty špeky stáhly dolů a já bych se utopila.”

Obě dvě se začneme zase smát. Když ji uklidním, že je hubená jako vyžle, začne rýpat ona do mě:

„Tak se utopíš ty. Taky nejsi zrovna nejhubenější.”

Začne se smát.

„Ty, ty,” nenapadá mě žádné slovo a tak si začnu hrát na uraženou. Než mě však nějaké slovo napadne, Linda už přede mnou utíká do vody. Mě nezbývá nic jiného než běžet za ní.

„No počkej, Lindo,” křičím za ní.

„Nepočkám,” vyplázne na mě jazyk a utíká dál.

„Počkej, tady už je to nějaký hluboký,” zastavím se nervózně, když mi voda začne přesahovat prsa. Jelikož je Linda o hlavu větší než já, tak se jí to nezdá. „Ale no tak, nedělej se,” popichuje mě do břicha, ale já se smát nemůžu. Je mi nějak zle. Ustoupím krok dozadu a najednou ucítím bodavou bolest v chodidlech. Asi jsem do něčeho šlápla.

Linda to hned pozná:

„Terko, jsi v pořádku?”

„Jo, ale strašně mě bolí nohy,” postěžuji si.

„Tak půjdeme už zpátky na břeh,” ucítí, že není zrovna nejlepší nápad se koupat. Za mnou si nějaký kluk hází s létajícím talířem a nešťastnou náhodou trefí mě.

„Ježíš,” začnu nadávat. „Nemůžeš si hrát někde jinde?”

Poškrábe se na hlavě s ironickým „sorry„. Plave těsně za mě a rozepne mi podprsenku. Začne s ní kroužit ve vzduchu a potom ji odhodí daleko od nás. Zapomenu na bolest a plavu rychle za horním dílem.

„Terezo,” uslyším za sebou, „vykašli se na to. Je to moc daleko,” volá na mě zoufalý hlas Lindy. Ale já jsem jako smyslů zbavená. Po chvíli se zastavím, ale žádné plavky nevidím. Najednou si uvědomím, že jsem daleko od břehu a rozhlížím se kolem... Nikde, nikdo. Najednou mi do noh vystřelí bolest a já si lehnu na záda. Teď už vím, že... Já už sama nikam nedoplavu!

Chce se mi křičet, ale nemám sílu vydat ani hlásku. Veškerou sílu dávám do kopání nohama, abych se udržela na hladině. Jsem unavená a oči se mi klíží. Možná je to moje poslední chvilka a možná umřu, probleskne mi jen tak hlavou. Už nemám sílu bojovat. Vždycky jsem si myslela, že když někdo umírá, proběhne mu hlavou celý život jako celovečerní film. Já jsem si ale na nic nevzpomínala, neviděla jsem před očima tváře svých blízkých. Jenom jsem ležela.

A když už jsem i přestala kopat nohama a začala se pomalu ponořovat do vody, vstříc smrti, uslyšela jsem ji. Lindu! Plakala. Bylo na ní vidět, že už taky nemá moc sil, ale chytla mě kolem pasu a začala se mnou plavat ke břehu. Zadýchávala se a já jí chtěla pomoct, ale nešlo to. Vždycky byla v tělocviku lepší než já, měla větší výdrž...

Nemohla jsem se ani pohnout.

„Lindo, ty jsi,” nadechnu se, ale ona mě přeruší.

„Nevypotřebovávej svoji energii. Potom mi to řekneš.” Ze všech sil pořádně zabere. Chytnu ji za krk a ona začne plavat „kraula„. Cítím její zrychlený puls, to, jak jí to vyčerpává a já začnu hořce plakat. Sedím jí na zádech a ona mi zachraňuje život.

„Terko, neboj se, to zvládneš.” Otočí se na několik vteřin ke mě a já vidím, že i tenhle nepatrný pohyb ji vyčerpává. Překvapilo mě, když použila vyraz „ty to zvládneš„.

Jak já? I ona, ne?

„Obě to zvládneme,” ujistím ji, ale ona mi neodpoví.

Lidé na břehu na nás křičí. Někteří už plavou za námi, zvlášť ten kluk, kvůli kterému tohle všechno. Vezme si mě na záda a rychle plave ke břehu. Už jsem v bezpečí, pomyslím si když mi přehazuje ručník přes obnažená ňadra a když mě nese, myslím pouze na sebe.

„Ach,” uslyším zoufalé vzdychnutí Lindy.

„Lindo,” vzpomenu si, vytrhnu se tomu klukovi a běžím za ní. Nikde ji ale nevidím.

„Ona už se potopila,” křičí za mnou malé děvčátko se slzami v očích. Vytřeštím oči.

„Cože?”

„Už... Už je tam dlouho,” koktá tiše. Na nic nečekám a vběhnu do vody, kde se potopím. I když to bolí, otevřu oči dokořán a zuřivě ji hledám. Máchám rukama kolem sebe a najednou ucítím bezvládné tělo. Ten kluk, který tam stále postává na břehu mi přijde na pomoc a s posledními silami ji vytáhneme na břeh.

Skloním se nad ní a vidím, jak se jí na těle třpytí kapičky vody.

„Lindo.”

Pohladím ji po vlasech.

„Slyšíš mě,” volám na ni.

Pomalu otevře oči.

„Všechno mě bolí,” řekne jen a usměje se na mě. „Ty jsi živá,” dodá a s těmito slovy se rozpláče. Ji nezajímá, jak je na tom ona, ale já!

„Ano, jsem,” chytnu ji za studené ruce.

„Já to asi nepřežiji,” hlesne. 

„Nech toho,” brečím nad ní, „přežiješ, ty musíš.”

Začnu s ní třást.

„Přežila jsi to ty a to je to nejdůležitější,” vede si tu svou a pomalu jí přitom modrají rty. Bledne... Nelíbí se mi to a po tvářích mi stékají slzy.

„Nebreč, říkej mi něco,” požádá mě.

„Až budeme velký, tak se vezmeme,” začnu mluvit. „Nikoho nemám tak ráda tak, jako tebe. Jsi pro mě to nejdůležitější, proto musíš přežít.”

Potěší ji to, protože na její bledé tváři se jí vykouzlí úsměv.

„Pamatuješ, jak jsem sem jako malé chodily? Jak jsme tady strávily celé dny a rozhodly jsme se, že si tady koupíme dům nebo že si ho někde poblíž postavíme a budeme sem chodit každý den? A...” Najednou uvidím, že na to vůbec nereaguje.

„Nezapomeň na mě,” dojatě zamrká a pak zavře oči. Navždy.

„Nevíte, slečno, kolik je hodin?” Když uslyším cizí hlas, zamrkám, protože mám v očích slzy. Podívám se na své hodinky:

„Devět, třicet čtyři,” odpovím staršímu pánovi. Najednou si sama uvědomím, že je pozdě. Vezmu patnáct růží zabalených do papíru a vydám se směrem na hřbitov. Otevřu černou bránu a jdu pomalu prošlapanou cestičkou k náhrobnímu kameni, na kterém je umělecky vytesáno:

LINDA JANOUŠKOVÁ

1995 - 2010

S LÁSKOU VZPOMÍNÁ CELÁ RODINA, KAMARÁDKY A KAŽDÝ, KDO JI ZNAL.

Znala jsem ji i já. Celý svůj život. A teď mi odešla. Vlastně neodešla, je tu stále se mnou, jen několik metrů pod zemí... Kdyby se dožila dneška, bylo by jí už patnáct let. Proto tolik růží. Položím je na náhrobní kámen, zapálím svíčku v červeném kalíšku a pokleknu nad jejím hrobem. Začnu plakat.

Linda byla, je a navždy bude moje nejlepší kamarádka. Je jedinečná... Vlastně byla. Když mě zachraňovala, nikdy nepomyslela na svoje zdraví, zachránila mě i přes riziko ztráty svého života. Riskovala pro mě svůj život. Vzdychnu se slzami v očích.

„Nezapomněla jsem.”

Autor: Anethka20, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Kamarádka navždy: