OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jsem tu dobře?

17.08.2009 (13:00) • Soren • Povídky » Jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 1842×

   „Tlačte! Dýchejte a tlačte, už vidím hlavičku!“křičel doktor na rodičku a pracoval v rychlosti u jejích nohou, vždyť šlo o život. „Už je venku!“vykřiknul doktor a podal plačící dítě sestřičce. Ta jej umyla a předala jej matce. „Gratuluji, je to kluk.“usmál se doktor na šťastné rodiče.
„Děkuji Vám, pane doktore. Je nádherný, můj Martínek.“šťastně se usmála vyčerpaná matka na doktora.
„Rádo se stalo. Jestli mě omluvíte, musím odejít.“
„Ale jistě. A ještě jednou děkuji.“odvětila s úsměvem a otočila se k manželovi.
„A kdybyste potřeboval nějaké umyvadlo, tak tady je moje vizitka. Jsem eso v umyvadlovym průmyslu.“řekl pyšně otec podávající vizitku doktorovi. Ten ji přijal a za rohem hodil do koše. 

O 20 let později…
   „Mami? Tati? Je někdo doma?“zavolal Martin u dveří. Odpovědí mu bylo pouze ticho domu. „Hmm, tak asi nikdo není doma. To budu mít celej barák pro sebe.“pousmál se nad tou představou.
„Omyl, bratříčku.“zahlaholil z horního patra dívčí hlas.
„Terko, Ty jsi doma? Krucinál a já doufal, že budu mít klid.“podotkl naštvaně Martin.
„Ale no tak, užívej si, že mam zaracha stejně jako já.“odvětila Tereza.
„Copak jsi provedla, že jsi ho vyfasovala?“zeptal se se zájmem, když stoupal do schodů.
„Ále, jen jsem přišla v noci o pár hodin domů pozdějc. Doufala jsem, že se vplížím potichu domů a ona tu, jako na potvoru, seděla po tmě máma a čekala na mě. Tak mam na dva týdny povolený vycházky jen do školy.“odpověděla se záští v hlase Tereza.
„Ty jsi taky pako, co? Tos jim nemohla zavolat?“
„Nemohla. Jsem na to zapomněla, jsem měla jiný věci na práci, ne?“odvětila uraženě.
„Jo, to si dokážu živě představit. Šestnáctiletá holka na mejdanu…“nestačil ani doříct větu, když mu na obličeji přistál velký polštář. Zavrávoral, ztratil balanc a z posledního schodu nahoře se začal kutálet zas dolů.
„Martine!“vykřikla Tereza a už se s mobilem v ruce hrnula dolů ze schodů. Klekla si vedle něj, roztřesenou rukou zkusila najít puls a tím se ujistila, že je naživu. Vytočila číslo záchranky a za necelých 10 minut už Martina odváželi do nemocnice.

   „Jak jsi jen mohla?“plačícím hlasem lamentovala matka nad Terezou.
„Mami, já jsem vážně nechtěla.“brečela Tereza. „Jsem to myslela z legrace, že ten polštář po něm hodim a on se pak ožene po mně, ale nepočítala jsem s tím, že ztratí rovnováhu. Ani nevíš, jak moc chci, aby byl OK. Mu to všechno vynahradim, slibuju.“dušovala se Tereza před matkou a po tváři jim oběma stékaly velké slzy.
„Modli se, aby se z toho brzo dostal, nebo si mě nepřej!“odvětila matka.
„Modlim se už od toho okamžiku, co se to stalo.“odsekla Tereza a už uhýbala hlavou před letící fackou.
„Paní Kocourková?“zeptal se přicházející doktor.
„Ano.“s odpovědí vstala z lavičky a otočila se k mladému doktoru. „Jak je mu, pane doktore?“optala se a očividně měla na krajíčku.
„Měl štěstí. Tím pádem si zlomil sice ošklivě nohu, ale tu jsme mu dali do pořádku a za pár týdnů bude moct zase chodit normálně. Ale nelíbí se mi jeho hlava.“
„To ani nemusí, hlavně když bude v pořádku.“vyhrkla bez přemýšlení Tereza a pohlavku, který ihned následoval, se nestačila vyhnout.
„Tím pádem utrpěl hodně pohmožděnin právě na hlavě a v oblasti krční páteře. Mám strach, aby to nemělo za následek ztrátu paměti.“dořekl svou myšlenku.
„To snad ne.“vydechla vyděšeně matka a sesunula se na lavičku, kde málem zasedla Terezu. Ta jen tak tak stačila odsednout trochu dál.
„Bohužel. Ale zda mám pravdu, bohužel zjistíme, až se probudí z kómatu.“
„A to bude kdy?“zeptala se bílá jako stěna.
„Během tří dnů. Nechcete něco na nervy, paní Kocourková? Nevypadáte moc dobře.“podotkl doktor s obavou v hlase.
„Ne, děkuji. Jen jste mě tou zprávou vylekal. Kdyby to nastalo, jak dlouho by asi tak trvalo, než by se mu paměť vrátila?“
„To Vám nedokážu přesně říct. Někdy to trvá dny, ale v jiných případech i měsíce či roky. Každý člověk je jiný.“odpověděl zachmuřeně doktor.
„Takže bychom se měli připravit na nejhorší.“konstatovala.
„Ano, je to dost jisté, avšak stále tam je určitá naděje.“pousmál se nadějně, aby přenesl náladu i na paní Kocourkovou, avšak marně.
„Ta tam může být, jak chce, ale dokud tam nebude i jistota, tak nebudu klidná.“
„Doktor Cullen nechť se dostaví do ambulance! Opakuji, doktor Cullen nechť se dostaví do ambulance!“ozvalo se po nemocnici.
„Omluvte mě, volají mě asi k důležitému případu.“omluvil se doktor Cullen a odběhl k ambulanci.
   Seděla u jeho postele, rukou si podepírala hlavu a pomalinku vyčerpáním usínala. Když v tom konečně otevřel oči. Zamrkal, aby si zvykl na ostře bílé světlo zářivek a chtěl se protáhnout, drcnul rukou do té matčiny a ona se s leknutím probudila.
„Omlouvám se, paní.“řekl.
„Paní? Ty si nepamatuješ, kdo jsem?“zeptala se ho se strachem v hlase.
„Ne. Měl bych?“zaváhal.
„Ano. Jsem tvoje matka.“vydechla.
„Tak to mě těší. A kdo jsem?“
„Martin Kocourek. Je ti dvacet let a studuješ na Karlově Univerzitě žurnalistiku.“usmála se při vzpomínce na jeho úspěchy.
„Aha. A jde mi to?“
„Ano, moc a baví tě to.“
„To je asi dobře.“usmál se, zavřel oči a usnul.
   „Pane doktore, můžu na chvilku?“zeptala se, když zaklepala na dveře kanceláře doktora Cullena.
„Ale jistě, paní Kocourková. Pojďte dál, akorát jsem se vrátil od vašeho syna.“ Vešla do malé místnosti, kde na stěně visely zarámované diplomy a v rohu stála osamělá rostlina.
„Právě o něm bych ráda mluvila. Vaše prognóza se vyplnila, ale zajímalo by mě, jak to s ním vidíte dál.“zeptala se a bez vyzvání si sedla do křesla před stolem.
„Asi Vás zklamu, ale teď už nedokážu nic víc odhadnout. Je jen na něm jak dokáže vše přijmout a vzpomenout si. Tento proces už nedokáži nijak ovlivnit. Je mi líto.“
„Dobře, děkuji za upřímnost.“pokusila se o úsměv, ale jednalo se o chabý pokus.
„Můžu Vám dát jen číslo na dobrého psychologa, i když pochybuju, že by dokázal nějaký zázrak.“vytáhl pero z kapsy a napsal na kus papírku jméno s číslem. Papírek podal paní Kocourkové a vyprovodil ji z místnosti potřesením ruky.
   „Ahoj Martine.“prohodila Tereza, když přišla do jeho pokoje s úsměvem na tváři.
„Buď pozdravena, ehm.“zadrhnul se v odpovědi.
„Terezo.“napověděla mu.
„Terezo.“zopakoval a vděčně se usmál. „Můžu se na něco zeptat, Terezo?“
„Jasně, jen se ptej.“vroucně se na něj usmála.
„Jsem tu dobře?“
„Jak to myslíš?“zeptala se zmateně.
„No jako jestli jsem se narodil u slušných lidí?“rozvedl svou otázku.
„Na to je těžký odpovědět, když řeknu že ne, tak dostanu facku, a když řeknu že jo, tak ti zase budu lhát. Ale co, risknu to. Odpověď zní ano i ne. Jako každý maj i naši nějaký zlozvyky, za který rozhodně slušnými lidmi nejsou, ale zas na druhou stranu, jako slušný lidi nekradou a netunelujou. Takže ve výsledku jsi se u slušných lidí narodil, i když to je boj.“usmála se nad tím, co řekla.
„Nevedou náhodou válku?“zeptal se ihned.
„Jako naši?“
„Ano, naši.“odpověděl s nejistotou v hlase, když vyslovoval slovo naši.
„Válčí se světem a s životem jako každý normální člověk. To bych řekla, že patří k životu.“
„Je tady zrušeno otroctví?“vypálil další otázku.
„Otroctví?“zasmála se. „Ne, to tu zrušeno není. V rodinách podle mě stále existuje, když rodiče otročí v práci kvůli nám a my zas otročíme doma kvůli nim.“
„A co má barva pleti? Mám správnou barvu pleti?“
„Jasně, že máš. Ty jsi správnej celej, brácha.“povzbudivě se na něj usmála.
„A co původ? Mam vhodný původ pro tuto dobu?“
„Původ?“zamyslela se. „Já ti nevim, dneska se na původ tolik nekouká. To snad kdysi, podle filmů. Ale žij v domnění, že máš vhodný původ, jestli ti to udělá radost.“
„A smím dýchat?“
„Ne.“vyhrkla ze sebe bez přemýšlení a zasmála se svému vtipu. Podívala se na hodinky a zjistila, že už dávno měla odejít, aby stihla autobus, který jí teď právě ujel. „Kruci, už musim jít. Tak zejtra zas na viděnou, bráško.“usmála se a políbila ho letmo na čelo.
„Sbohem, Terezo.“odvětil zamyšleně.
   Přišla noc a Martin byl stále ponořen v myšlenkách o rozhovoru, který vedl s Terezou. Nedávalo mu to smysl. Myslel jsem si, když jsem tehdy umíral, že otroctví ze světa navždy zmizí a ono tu snad přes ta staletí zůstalo?! To není možné. A co ta poslední odpověď na otázku, zda smím dýchat? Řekla ne, co když má pravdu a já nesmím dýchat? Býval jsem otrok a stále jím tedy jsem, takže bych neměl dýchat, jestli jsem dobrý otrok a já jím bezpochyby jsem. Vždy jsem byl nejlepší.
Martinovo tělo sebou párkrát škublo, jak se chtělo znovu nadechnout, ale příkaz vůle byl silnější než touha. Ruka klesla z postele k zemi, kde zůstala bezvládně viset a z dlaně mu vypadla zašlá fotografie rodiny otroků, na které se objevila ještě jedna postava – postava mladého muže ve vojenské uniformě.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem tu dobře?: