OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jen pro tebe, má lásko

20.05.2011 (10:00) • Vellu • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 840×

Někteří berou svítání jako příchod nového dne, jiní jako dar od Boha.

Pro mě je toto svítání osvobození. Osvobození od věčného života.

Mé jméno je Spike. Ano, vím, přesně takové má ten upír v Buffy, přemožitelce upírů. A ještě jedna ironie - mé příjmení je Salvatore. Jo, to samé příjmení mají bratři Salvatorové, já vím.

Podle mě jsou tyto seriály jen moderní lidská slátanina a parodie. Nemá to hlavu ani patu. Jak někdo může psát o nás, dětech temnoty, když ani sám jím není?

Uhodli jste správně. Jsem upír. K dnešnímu dni je mi 151 let. A pokud hádáte, že mám dnes narozeniny, bod pro vás.

Narodil jsem se 3. února 1860 do rodiny bohatého obchodníka. Byl jsem nejmladším z pěti synů. Už od narození jsem měl předepsanou budoucnost. Oženit se, vést obchody jako můj otec, mít děti, umřít. Takže peklo, pokud mi rozumíte. Chtěl jsem si život vést po svém, ale to nešlo.

V sedmnácti letech jsem potkal skvělou dívku jménem Annabelle. Byla krásná, milá, hodná a pracovitá. Skvěle jsme si spolu rozuměli a z přátelství se vyklubalo manželství. Miloval jsem ji a ona mě. Měli jsme tři děti - dva syny, Liama a Logena a dceru, Tristan. Se svými bratry jsme vedli obchodní cesty, které náš otec započal.

Můj život narušila až krásná neznámá. Vracel jsem se domů z cest, když jsem ji potkal.

Jel jsem na koni, sám, po lesní cestě. Stála uprostřed cesty s hlavou sklopenou. Zastavil jsem těsně vedle ní s otázkou, jestli se neztratila. Vzhlédla, usmála se a naklonila hlavu napravo. Natáhla ke mně ruku a já, zhypnotizovaný jejíma očima, jsem pomalu slezl z koně. Spustila ruku a přistoupila ke mně. Poté se stalo až moc věcí najednou.

Vytáhla nůž, schovaný za opaskem u sukně a přeřízla si tepnu na ruce. Lekl jsem se jejího činu a vykročil k ní. V tom mě chytla a pořezanou ruku mi přiložila k ústům. Několik kapek krve mi nateklo do úst a já ucítil její kovovou pachuť. Poté mi trhla krkem a já ztratil vědomí.

Probudil jsem se právě na tomto kraji lesa, u hřbitova, kde jsou pohřbeni mý rodiče. Byla noc, ale já viděl stejně, jako by byl den. Pamatuji si zřetelně, že jsem měl šílenou potřebu napít se něčeho.

Rozhlédl jsem se po zdroji vody, když v tom jsem zahledl ji. Stvořitelku mého utrpení.

Lenivě se opírala o rozpadající se náhrobek a když si všimla, že jsem vzhůru, klidným krokem se vydala ke mně. Bez řečí mě vzala za ruku a vedla po hřbitově ke kostelu. Na zemi u východní zdi leželo bezvládné tělo omráčené dívky. Všiml jsem si dvou ranek, které měla na krku v místech, kde se nachází krční tepna. Z obou ranek vytékala teplá, čerstvá krev, která mě svou vůni praštila do nosu.

Začaly mě bolet zuby a to zejména špičáky. Když jsem si po nich přejel jazyk, všiml jsem si, že jsou mnohem delší, než byly dříve.

Žena po mém boku si sedla vedle těla dívky a chytla ji za ruku. Vyčkávala.

Zopakoval jsem to samé, akorát na druhé straně, omámen tou lahodnou vůní.

Prstem mi ukázala na krk a sama se zakousla do tepny na ruce. Chvíli jsem koukal, co dělá, a poté jsem se zakousl do dívčina krku.

Po našem malém "lovu" mi podala ruku a řekla „Seraphine, jméno mé," a lehce se uklonila.

Se slovy „Zephyr, těší mě," jsem jí ruku políbil.

Zasmála se. „Těší mě, Spikeu."

„Promiň, ale asi si mě neslyšela dobře. Zephyr, to jest mé jméno," odpověděl jsem a ona se znovu zasmála.

„Já vím, ale od této chvíle je tvé jméno jiné, Spikeu."

„Spike? Nechci být nějak neomalený, ale to není to správné-"

„Pššš. Máme jiné věci na práci," zastavila mě, otočila se a šla si sednout k nedaleké zídce.

Vysvětlila mi, že jsem upír. Živíme se lidskou, či zvířecí krví, ale ničím jiným. Může nás zabít kůl do srdce či sluneční paprsky (ne, opravdu naše pokožka nezáří jako tisíce diamantů). Nemusíme zalézat do hrobky, jako to je ve starých knížkách, ale místnost, do které se schováme musí mít zabezpečení před sluncem.

Jeden den jsem s ní prožil na půdě a poté se vydal za svou rodinou. Zastavila mě těsně před domem. Ten den bylo velmi deštivo, a proto jsme byly venku už od sedmi večer.

Stáli jsme tam, ve stínu okolních stromů a pozorovali mé milované děti, jak si hrají a běhají v dešti. Viděl jsem ustaranou tvář Annabelly a naposledy si mohl vychutnat její přítomnost. Ano, naposledy.

Vše jsem to dával za vinu Seraphině. Ona může za to, že tu ještě v roce 2011 jsem.

Abych se vrátil k mému vyprávění. Seraphine jsem opustil a toulal se po kraji. Musím říct, že za těch 150 let se změnilo opravdu hodně. Nebo já aspoň jsem toho hodně stihl.

Zažil jsem si krvavé období. Každá vesnice, do které jsem vkročil, byla po několika dnech vylidněna. Všude jsem slyšel zvěsti o moru, či jiné chorobné nemoci, která vám vaši krev vysuší, až z ní nezbyde vůbec nic.

Psal se rok 1882, když jsem přijal pomocnou ruku od Seraphine. Vysvětlila mi, že takhle se chovat nemusím. Ona krev například střídá. Jednou lidská, podruhé zvířecí, potřetí znovu lidská.

Přistoupil jsem na její styl a začal s ní spolupracovat. Naučila mě užívat si věčnost, i když mi zrovna nebylo nejlépe. Cestovali jsme spolu po kraji s myšlenkou najít Nejstarší. Seraphine mi neřekla důvod, proč je chce najít ani to, co jsou tihle týpci zač.

V roce 1918 jsem se vrátil do své rodné vesnici v doprovodu mé společnice. Vesnice byla prázdná, opuštěná a zchátralá. Vydal jsem se k hřbitovu, kde jsem našel hrob své rodiny.

Leželi v něm mí rodiče, manželka a děti. Na náhrobním kameni byla vytesaná jejich jména a něco, co mi vyrazilo dech.

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Věděli, že žiju. Věděli, že sem jednoho dne musím přijít a přečtu si to. Věděli, že budu plakat.

„Miluju tě. Navždy," zašeptal jsem do ticha. Vítr má slova roznesl po hřbitově a já uslyšel Annabellin sladký smích. Cítil jsem na tváři dotyk její ruky, jemné rty na těch mých, její obětí, radostný smích našich dětí.

Chtěl jsem být s nimi. Navždy.

Ale nejprve jsem musel pomoci Seraphine. Bylo by tak sobecké odejít právě teď.

Chytl jsem ji tedy za ruku a vydal se po jejím boku na dlouhou cestu.

Nakonec mi přece jen řekla pravdu. Pravdu o Nejstarších.

„Můj bratr, Seraphim - neptej se, jak na to naše máma přišla - se stal upírem stejně jako já. Proměnili nás Nejstarší - první upíři na zemi. Byli tu ještě dřív, než člověk.

Nejstarší se skládali ze třinácti upírů - deset mužů, tři ženy. V upířích dějinách je to královská rodina. Zkrátka, když nás přeměnili, nabídli nám pomocnou ruku. Já odmítla, bratr přijal. Abys rozuměl mým starostem, nejsou takovi, jaký se na první pohled zdají. Jsou to zvrácené duše, které odmítlo i samo peklo.

Je mi dvacet let už něco přes 654 let. Jsem opravdu stará. O svém bratrovi jsem naposledy slyšela před pěti sty lety. Asi chápeš, že ho chci odtamtud dostat. Stýská se mi po něm."

„Hádám, že ho využívali," odpověděl jsem.

„Ano, za začátku. Můj bratr je ale velmi talentovaný. Pro pochopení - před naší proměnou jich bylo dvanáct. Už chápeš, co se z něj stalo?"

„On je Nejstarší," vydechl jsem.

„Jdou po mně. Proto jsem tě stvořila. Máš velké ambice stát se jedním z nich."

„Jako že mám tvého bratra nahradit?" skoro jsem křičel.

„V žádném případě. Jen mi musíš svou mocí pomoct. Pojď ke mně," řekla a nstáhla obě ruce před sebe. Došel jsem k ní a ona mi je položila na spánky. Nic jsem kolem neslyšel, neviděl, necítil.

Nejprve byla tma. Poté jsem viděl deset trůnů. Na každém seděl jeden muž. Všichni byli oblečeni v královském.

Najednou se vidina ztratila a já se zhluboka nadechl.

„Co to bylo?"

„Nahlížení. Dokáži kohokoliv najít pomocí mysli. Tak jsem tě našla. Vím, že máš velkou moc. Jen jí musíš dát průchod."

A měla pravdu. Postupně mi pomáhala rozvíjet mé dary. A že jich nebylo málo. Vrhání ohně, nadání pro živly, telekineze, braní, ale i propůjčování darů, čtení myšlenek, přemišťování, ovládání zvířat a mnoho dalšího.

Ze všeho nejhorší pro mě bylo, že se ze mne stal anděl smrti. Ale jen poloviční. Mohl jsem život brát, ale i dávat.

Pomohl jsem zachránit jejího bratra. Tipuji, že to bylo v roce 1956, plus mínus pár let.

Když jsme trhli do jejich panství, byli všichni zaskočení. Její bratr seděl na úplném konci řady trůnů. Měl zamlžené oči, které upíral na mě.

Luskl jsem prsty a zlomil mu vaz. „Ještě pro někoho má být tento den poslední?" zeptal jsem se a Seraphine se hystericky zasmála. Napřáhla ruku a na dlani jí hořela malá kulička ohně.

Pár bojovníků se k nám rozešlo a ona je hned spálila na popel.

Tím jsme měli cestu volnou. Popadl jsem jejího mrtvého bratr a přemístili se co nejdál od jejich panství.

Tam jsem Seraphimovi vdechl život a tím uzdravil jeho zakalené oči. Na nic si nepamatoval. Jen na svou sestru a to bylo pro Seraphine hlavní. Nedávala mu nic za vinu.

Poděkovala a řekla, že je mi zavázaná. Prý až budu potřebovat pomoc, mám jí poslat zprávu po větru.

Tomu jsem se zasmál. V tu chvíli byl čas odejít. Ta holka mi přirostla k srdci až moc.

Přešel jsem k ní a políbil ji na čelo. Propůjčil jsem jí nadání pro oheň a zemi, protože tyto dva živly ji velmi bavili.

Poté jsem zmizel.

Toulal jsem se krajem až do teď. Do této chvíle.

Je čas odejít za rodinou.

Jen ještě jednu věc musím udělat.

Zavolal jsem k sobě vítr a pošeptal mu věty, které musí vyřídit.

Poté jsem vyšel na opuštěný hřbitov, rozhodnutý přivítat svítání.

***

Pohled nikoho:

Mladý upír se postavil před hrob své milované ženy a zašeptal slova, která zde řekl před 129 lety.

„Miluji tě. Navždy."

Jeho slova se nesla opuštěným hřbitovem.

Svítání se blížilo. Zbývaly mu jen dvě minuty.

„Jen pro tebe, má lásko."

Naplnilo ho štěstí. Znovu se dotkne své milované ženy, znovu ji políbí. Znovu uslyší radostný smích jejich dětí.

Nad obzorem vyšel zářivý kotouč a prozářila tmu.

Jeho tělo vzplanulo.

Na opuštěném hřbitově už nikdo nebyl. Jen vítr si hrál s čerstvým popelem.

***

O mnoho kilometr dál, pohledem nikoho:

Opuštěná místnost, dva lidé.

Bratr a sestra.

Čekali na příchod slunce.

Vítr jim pocuchal jejich vlasy. Nesl jim ale i daleké poselství.

Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij.

Dívka se rozplakala. Naplnila ji moc daru toho, koho od počátku milovala.

Zephyra, jejího Spikea.

Autor: Vellu, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jen pro tebe, má lásko: