Jeho pohled-pohled bouře • OurStories.cz ~ naše povídky

Tady je jedna povídka stará asi tak čtvrt roku ...... můžete to brát jak chcete..... je mi jedno jestli si tam dosadíte Edwarda a Bellu nebo Jacoba či Romea a Julii nebo snad sebe :D prostě je to taká splácanice, která mě jen tak napadla :D:D

30.03.2009 (20:25) • Dany • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1665×

Po stý jsem stála na tom samém místě a vnímala jen svůj svět, kam nikdo kromě mě nemohl, kam jsem nikoho nepustila, kde jsem byla jen já a ty které jsem milovala.

Jako vždy opřená o teplé topení a do uší mi zněla na nejněžnější a nejsmutnější písnička, struny kytary a vzadu jako podtóny zvuky deště s hřměním.

Nevnímala jsem nic, kromě tepla a těch líbezných tónů.

Tento svět mi pro tuto chvíli byl ukradený, zcela ukraden.

Můj pohled spočíval na zemi. Má hlava v tu chvíli byla zcela čistá, přes oči mi padaly slabé pramínky vlasů, nejprve první, potom druhý, třetí, …….

Jednu ruku jsem měla v kapse a ta druhá spočívala na teplém topení.

Kolem mě chodilo spoustu lidí, ale já je nevnímala, přemýšlela jsem o bouři. Vždyť je jako láska. Nečekaně přijde, ale strašně rychle odejde. NIKDY NETRVÁ VĚČNĚ!

Když v tu chvíli můj pohled spočinul v těch krásných, hnědých, hlubokých očí, které toho tolik prozrazovali, ale zároveň, tak tiše mlčeli. Byl ode mne vzdálený, snad pouhých pár metrů, každou chvíli se ke mne přibližoval a každou chvílí se vzdaloval. Nevěděla jsem toho o něm moc a to co jsem věděla - nechci tomu věřit, chci ho poznat sama a pak se rozhodnout jaký je. Nechci se rozhodnout podle jiných, myslím si, že není takový, jak se chlubí, ale kdo ví. Ale ty věci o něm, jak se jimi chlubí. Bolí mne to! A oni to netuší, netuší to ani on, netuší to nikdo. Ale já vím své!

Stále se ke mne přibližoval, stále byl blíž a blíž, každým krokem, který udělal a přesto byl ode mne, tak vzdálený a stále se vzdaloval.

Stále mám jen jeho pouhý hluboký pohled. Který se mi zdá sekundou jako minutou, minutou jako hodinou a přitom je to jen a pouze ta sekunda, která mi patří a která se mi vrývá stále hlouběji a hlouběji do paměti a já nechci aby skončila. Nechci!

Chci mu říct "ahoj" odpoví mi? Co udělá ? to sama nevím.

Už je ode mne jen krůček. Jak ráda bych mu padla do náručí a nechala se skovat v jeho obětí. Jak ráda bych se chtěla skovat před tímto světem jenom s ním. Chci spadnout. Aby mne on mohl chytit, ale já vím že se tohle nikdy nestane, stojím opřená o topení, které mě podpírá, jelikož mi nohy dávno vypovídají službu.

Nevnímám nic. Teplo topení, písničku, lidi, prostě nic. Vnímám jen ten jeho pohled, který je stále hlubší a hlubší.

Je u mne. Míjíme se, ale on pomalu otáčí hlavu a náš pohled
se nepřetrhá.

Tyhle oči si chci pamatovat.

Jeho ústa začínají cukat a jeho koutky letí jen málo, výš nahoru. Ano je to úsměv. Malý nevinný úsměv a přesto, tak krásný. I já se na něj líbezně usmívám a on se otáčí a svým tempem kráčí dál.

Najednou se mi to zdá jako by to byla, ta pouhá sekunda, kterou jsem tam stála a nechala se unášet v jeho očích.

Najednou zase začínám vnímat teplo topení a tóny kytary s deště a bijícím hromem.

Ještě jednou se na něj podívám, na jeho záda, jak mizí v temné chodbě.

On se ještě naposledy otáčí a já cítím
radost, smutek a hlavně bouři.

Po mém těle se rozléhá to teplo jeho pohledu. Ale je to jen pohled, který neznamená, ale zároveň znamená i hodně………

Přemýšlím o něm o bouři. Oba mají jedno společné. Nečekaně přichází, ale také oba rychle odchází. Netrvají věčně!!

Tuto povídku mám uveřejněnou na stránce www.kagya.blog.cz

Tak snad se vám líbila a budu ráda za jakejkoli komentář ...............

Autor: Dany, v rubrice: Povídky » Jednodílné