OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Jak nevinně může vše skončit

20.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1274×

Píše se rok 2009.Je podzim,všude leží spousty barevného listí fouká studený vítr a často prší.A mě právě toto období přivádí na jisté vzpomínky,které se týkají mého dětství.

Pamatuji si že jako hodně malé dítě jsem podzim doslova milovala.Spousty barevného listí leželo v městském parku San Oranže.Běhala sem tam se svým psem Kesiem a užívala si krásného podzimního počasí.Když mi začínala být zima šla jsem domů kde už na mě čekala moje maminka s horkým čajem a bábovkou.Tyhle okamžiky snad nikdy nezapomenu.Ale pak se stalo něco,co navždy změnilo můj život.

Moje maminka si totiž našla přítele.Urostlého blonďáka se studánkově modrýma očima,jmenoval se Eda.Na první pohled to byl velice sympatický muž ,ale už na ten druhý byl jiný než si ho maminka představovala.Pokaždé,když šla maminka do práce a nebo nakupovat,hlídal mě on!Tedy pokud se tomu tedy dá říct hlídání.Vždy mě zamkl do koupelny (ta byla velice malá v panelákovém bytě) a nechával mě tam hodiny a hodiny než se maminka vrátila.Pokaždé sem prosila a škemrala,aby mne pustil.On si ovšem zapl v televizi fotbal a nevěnoval mi nejmenší pozornost.

Nemělo cenu mojí mamince něco vysvětlovat,pokaždé se postavila na jeho stranu.Pomalu sem si začala zvykat a tak pokaždé když maminka někam odešla,zavřela sem se preventivně v koupelně.A tak to pokračovala několik měsíců než přišla další,rádoby ,,štastná,, zpráva.Maminka čeká miminko…To mi bylo 10 let.Věk kdy sem asi potřebovala trochu té pozornosti dospělých,věk ve kterém sem měla pořádně začít prozkoumávat život a skočit rovnýma nohama do puberty.Ovšem mě se té pozornosti nedostalo.Jakmile nám mamka oznámila novinku,jakoby někdo mávl kouzelným proutkem a já se rázem stala neviditelnou.

Po 9 měsících se mi narodila sestřička.Karin.Když jsme s Edou vešly do nemocničního pokoje ucítily jsme zápach dezinfekce.A já viděla v růžové postýlce malinkou holčičku.Vůbec nevypadala jako ostatní mimina.Ona byla krásná,měla blonďaté vlásky a modrá očka.Každý by jí mohl závidět její čistě bíle dupačky a krásný bryndáček s medvídkem. A já jsem začala doufat že teď už se bude zájem dostávat nám oběma.

Bohužel,opak byl pravdou.Bylo to snad ještě horší.všechno se točilo jenom okolo mé sestry Karin.A mě už se ani maminka nezeptala jak bylo ve škole.Věděla jsem že za to moje sestra nemůže,ale začala sem ji nenávidět.Pokaždé když plakala a ani Eda ani matka nebyli nablízku.Sedla jsem si před postýlku a koukala na to jak pláče,doslova sem si vychutnávala každou její slzu.

Po pár dnech sem si ovšem uvědomila že to tak dál nejde!Je to přece moje sestra.Jediná kterou mám a já si na ni nemohu vybíjet moji zlost na mamku a na jejího nafoukaného přítele Edu.A tak jsem začala chodit čím dal víc ven.Kamkoliv hlavně pryč od věčných problémů.Od věčného nadávání Edy že sem budižkničemu.Chodila sem do mého tak oblíbeného parku.Bylo léto a slunce svítilo z plných sil.Sedla jsem si tedy na lavičku a pozorovala lidi venčící své věrné psíky.Můj Kesiem musel zůstat doma.V poslední době se necítí moc dobře.A veterinář říkal že už dlouho nevydrží.

Z mého smutného přemýšlení o mých věčných problémech mě vytrhla až jedna holka.Mohlo jí být nevíc 17 let.Ptala se mě jestli si může sednout vedle mě.Nezmohla sem se na slovo a tak sem jenom kývla hlavou.Přisedla si a zapálila si cigaretu.Obdivovala sem její drzost a jistotu.V parku chodí velice často strážníci a kontrolují nezletilé.Ona si z toho ovšem velkou hlavu nedělala.Zřejmě bylo moje ..zírání,, nepřehlédnutelné a tak se mě po chvilce zeptala jestli si nechci taky zapálit.Zaváhala sem,neměla bych a přesto je to tak lákavé a navíc za tři měsíce je mi už 11 let.

Přijala sem tedy cigaretu a zapálila jsem si. Jakmile sem si poprvé potáhla začala jsem se ukrutně dusit.Kouř v plicích byl nesnesitelný.Myslela sem že už se snad nikdy nenadechnu.Kašlala sem tak ukrutně div mi nevyskočily plíce z těla.Chtěla sem cigaretu típnout ovšem neznámá holka mě chytla za ruku a suše mi oznámila že poprvé to nikomu nejde ať to ještě zkusím.Chtěla jsem vypadat jako že nekouřím poprvé a tak sem hrdinsky znovu potáhla.Ovšem opakovala se to samé jako poprvé.Příšerný kašel se nedal zastavit.A když se mi konečně povedlo uklidnit mé rozzuřené plíce,slyšela sem rychle se přibližující kroky.Zvedla jsem hlavu a naplnila se moje velká obava.Po malé uličce parkem kráčel policista.

Najednou se stalo něco,co sem opravdu nečekala.Neznámá slečna mě chytla za ruku a táhla mě za sebou jako kus hadru.Přeběhli jsme celý park a schovaly se za popelnice.Tam se na mě moje ..zachránkyně,, s úsměvem podívala,podala mi ruku a řekla:Já jsem Sandra a ty?,,. To mě dostalo. A tak sem se jí udýchaně představila a pomalu se vydala domů.

Asi sem čekala že ze mě matka a nebo její přítel ucítí cigaretu a začnou vyvádět ječet a začnou si na mě dávat pozor ,ale ničeho si nevšimli.A tak jsem se zklamaně zavřela do koupelny a přemýšlela jsem o mém smutném životě.

Druhý den když jsem přišla ze školy byl doma strašný binec. Matka křičela na Edu a Eda na matku.A malá Karin hystericky plakala v postýlce.A tak jsem ji jako její velká sestra podala chrastítko a ona se pomalu uklidnila.Hodila sem svoji školní tašku do kouta a pozdravila jsem oba dva hádající se členy mojí rodiny.Odpovědi sem se nedočkala.Alespoň jsem došla zkontrolovat Kesiema byl na tom pořád dost špatně.Pomalu sem začínala věřit že měl veterinář pravdu.A tak sem si obula moje ošoupané kecky a vydala se do parku.

Sedla sem si na stejnou lavičku jako den předtím.V duchu jsem asi podvědomě chtěla, aby Sandra zase přišla na svých úžasně vysokých botách krátké sukni a miniaturním topu který jí odkrýval pupík se stříbrným pierciengem. Měla ho ještě v obočí,nose a jak sem se později dověděla taky v jazyku.

Dočkala sem se,najednou sem uviděla jak jde po malé uličce parkem Sandra.Viděla sem ji jako někoho,koho bych měla obdivovat protože taková já nikdy nebudu.Automaticky mě pozdravila a posadila se vedle mě.Chovala se jako kdybychom se znali roky.Začalo se mi to líbit a tak jsem se s ní začala bavit jako s nejlepší kamarádkou.Žádnou jinou sem neměla ve škole sem to neměla lehké.Všichni se mi pošklebovaly za to že nejsem zrovna hubená a že nemám tátu.

To posmívání bolí nejvíc tehdy když se ostatní děti zaměří na mého pravého tatínka.Odešel než sem se narodila nikdy sem ho nepoznala.Přesto si však představuji jak si pro mě jednou přijede,omluví se za ty léta co tu nebyl a odveze si mě k němu domů do úplně luxusního bytu kde bude úplně všechno co má být v supermoderním bytě.

Z mého dumání mě vytáhla až Sandra když si z tašky vyndala něco co vypadalo jako injekce kterou dostávám od paní doktorky.Sanda si na lžičce připravila nějaký bílí prášek,který později nasála do stříkačky.Stále sem čekala co s tím bude dělat,když najednou se to stalo.Píchla si jehlu přímo do žíly a vypustila její obsah.

Připravila ještě jeden prášek.Ovšem nedošlo mi že je pro mě.Až ve chvíli kdy mi podala injekční stříkačku naplněnou tím zvláštním bílím práškem co vypadala jako mouka.Vzala sem si ji do ruky a dlouze sem si ji prohlížela.Sandra vypadala jako by přestala úplně vnímat svět.Byla mimo.Smála se děsně nahlas a vypadala strašně šťastně.

Chtěla sem být také šťastná a tak jsem si opatrně zabodla jehlu do první žíly kterou sem na svojí ruce našla.Vymáčkla sem její obsah a vytáhla jí.Čekala sem co se začne dít.Po chvíli se mi začala točit hlava a viděla sem zvláštní věci.Spousty barevných kroužků a všelijakých jiných tvarů a tomu všemu jsem se hrozně smála.Asi sem vypadala šťastně,jako Sandra a nebo sem v to aspoň doufala.

Domů jsem přišla až pozdě večer.A o to div moje matka seděla v křesle a evidentně na mě čekala.Šla sem k ní blíž a jelikož se mi stále motala hlava tak jsem se po cestě nenápadně chytala všelijakých předmětů.Mamina si ničeho nevšimla.A jenom i smutně oznámila že můj pejsek Kesiem dnes večer umřel.V tu chvíli mi bylo hrozně a dávala sem si za vinu jeho smrt.Kdybych si nepíchla ten bílí prášek byla bych doma dřív a postarala bych se o něj.

S pláčem sem utekla do svého pokoje.A křičela sem že už nikdy nevylezu a nikdy nikam nepůjdu.

Bohužel mi toto předsevzetí nevydrželo dlouho.Asi se ani vydržet nedalo,přes věčný křik Edy,mojí matky a malé Karin jsem se cítila děsně osamělá.A tak jsem začala zase chodit ven za moji kamarádskou.Pokaždé když Sandra přišla měla nějaký ten bílí prášek.Později mi vysvětlila že je to heroin,velice návyková a nebezpečná droga na jejímž konci čeká smrt.

Ale mě,tenkrát už 11náctileté nenapadlo že bych se na tom mohla stát závislá.Dokonce sem si říkala že si píchat nemusím.Píchla sem si však pokaždé protože jsem dobře věděla že jedině tak uniknu svým problémům.Dnes už vím že to byla největší chyba jakou sem mohla udělat.

Po jistém čase začala Sandra nosit čím dál míň heráku.Pro nás obě už zkrátka nestačil.A tak mi jednoho den řekl abych si nosila svoje peníze a že mi ukáže dýleri kteří mi herák prodají. Měla sem děsný strach a tak jsem se cestou domů pro peníze pěkně loudala.Když jsem přišla domů vybrala jsem si celou mou kasičku.Doufala jsem že na pár píchnutí to stačit bude.Poté jsem se vrátila zpět do parku.Sandra stále čekala na stejném místě,s tím rozdílem že ona už sjetá byla.Pomalu jsme se vydali hledat našeho dýlera.Moje kamarádka věděla na jisto kam jdeme.Byl to jeden velice zapadlý bar na kraji města.Děsně to tam smrdělo a opilci se válely všude po zemi.Sandra se zastavila a rozhlédla se.Teprve potom jsem si zase uvědomila proč sem jdeme a koho tady hledáme.

Za okamžik se moje kamarádka usmála a vyrazila si to přímo k hlavnímu baru.Na něm seděl ne moc nápadný pán.Měl tmavé džíny a modré tričko.Jeho oči byli jako mléčná čokoláda a mírně nagelované vlasy vypadaly jako malé jehličky.Okamžitě věděl proč za ním jdeme.a moje peníze jsem dostala půlku půlky. Sandra si také koupila,ale jen čtvrtku.A pak už jsme šly společně na ty oslizlé toalety,abychom si mohli píchnout to svinstvo do žíly. Překvapilo mne že náš dýler si nic nepíchá.Když jsem se na to později ptala Sandry odpověděla mi že žádný dýler ve fetu nejede jenom ho prodává,on totiž ví co všechno to dovede.

Ani mě nenapadlo se nad tím zamyslet.Po mém tělu se rozlilo příjemné teplo a byla sem neuvěřitelně klidná.Všechny moje problémy byli rázem pryč a já sem si užívala dokonalé chvíle s mojí kamarádkou.O mnohem později sem však pochopila že naše přátelství se zakládalo pouze a drogách.

Po jistém čase jsem si začala píchat pravidelně a už jsem k tomu nepotřebovala ani Sandru stačil mi jen herák a moje nádobíčko které sem dostala od jednoho starého heráka. Aniž bych to sama zpozorovala,stala jsem se závislou.Zatím sem si to nepřipouštěla.Začala sem pomalu ale jistě hubnout.Přišlo mi skvělé že ztrácím moje kila za která se mi všichni tak smáli.Nechápala jsem ostatní děti ze třídy.Chovaly se jako malé děti a neměly ponětí o životě.Připadala jsem si že všemu rozumím a jako bych rázem vyrostla o pár let.Heroin mi stoupl do hlavy.Už i doma si všimly,matka se mě ptala jestli držím nějakou směšnou dietu.Odpověděla jsem že ano,chtěla jsem aby to bylo nenápadné.

Za pár měsíců jsme už ani já ani Sandra neměli žádné peníze.Říkaly jsme si že to nevadí aspoň si dáme na chvilku pauzu od věčně sjetého stavu. Po pár hodinách se ale začali dít zvláštní věci.Viděla jsem najednou spousty barev,začalo mi být hrozně zle.Myslela jsem že to je ta smrt ,před kterou mě každý zkušený varoval.Ale nebyla,byli to jen abstinenční příznaky neboli absťák.Moje tělo potřebovalo drogu kterou jsem neměla.Složily jsme se tedy se Sandrou dohromady a za společné peníze jsme koupily malou čtvrtku pro každou z nás.po Vpichu se naše těla uklidnila.Přestalo mi být zle a byla jsem zase v pohodě a bez problémů.

Ovšem po pár měsících když už jsem byla opravdu kost a kůže si této mé změny všimla matka i její přítel Eda.Začaly se mě vyptávat na všelijaké věci a já sem se snažila odpovídat co nejvěrohodněji.Bohužel mě prokoukly,moje propíchané ruce všechno prozradily.Příšerně sem se bála co matka a Eda udělají,doufala sem že mě dají na léčení nebo Něco podobného.Oni ovšem měli jasno.Dětský domov.Nejdříve sem tomu stále nevěřila,ale když mi moje matka začala balit věci,pochopila jsem že to asi myslí vážně…Nechtěla sem tomu věřit bylo to něco opravdu příšerného! Vždyť je to moje matka! A přesto jí to bylo jedno,prosila sem,křičela,brečela.Nepomohlo nic,nacpaly mě div ne násilím do auta a vyrazily jsme na cestu.

Asi po hodině a půl jsme dorazily k dětskému domovu.Byla to velká oranžová budova s velkými okny a vysokým plotem,který se zřejmě nedal přelézt.Před dveřmi stál hlídač.V duchu sem si říkala že utéct odtud asi nebude až tak lehké.Ani na chvíli sem nezauvažovala o tom že bych zde měla zůstat.Matka šla vyřizovat moje přijetí a mě mezitím nechala sedět v autě.Vycítila jsem jistou příležitost otevřela dveře a začal jsem utíkat. Jen tak neznámo kam a bez jediné věci kterou bych mohla potřebovat.Utíkala jsem jako o život a v dálce sem slyšela už jen křik mé rozzuřené matky a neznámého hlídače.

Už mě pomalu chytala do nohou křeč když jsem doběhla na nádraží,neměla jsem u sebe ani korunu.Nemohla jsem tedy někam jet,to nepřipadalo v úvahu.A tak jsem si zalezla do jednoho prázdného otevřeného vagonu.Byl tam strašlivý nepořádek.Všude se válely flašky od piva,a injekční stříkačky.Jakmile sem se zadívala na injekční stříkačky došlo mi že pomalu dostávám absťák. A s tím se muselo něco udělat.A tak jsem si sedla a začala přemýšlet kde získat potřebnou drogu.Nežli jsem ale stihla něco vymyslet vpotácel se do vagonu jeden velice ošklivý,zapáchající chlap.Mohlo mu být něco málo přes 40. Byl velice opilý a já jsem se bála aby mi něco neudělal.On byl však opravdu milý a ještě se mě ptal co tam dělám. A tak aniž bych ho znala sem mu převyprávěla celý můj příběh,pousmál se a podal mi papírek.Bylo mi jasný s čím.Můj heroin.Podal mi i ,,nádobíčko,, potřebné k píchnutí.Konečně jsem byla šťastná, a tak ani nevím jak jsem usnula mezi střepy rozbitých lahví.

Ráno mě někdo budil,ještě v polospánku sem tvrdila že se mi nechce do školy,než jsme si uvědomila kde jsem.Za ruku mě držel policista a tahal mě z vagonu pryč.Odvedl mě na policejní stanici a sepsal se mnou protokol.Moje matka po mě totiž vyhlásila pátrání.Divila jsem se,já že jsem jí stála za to aby vyhlásila pátrání? Pokrok!Myslela sem si že mě chtějí šoupnout do toho dáckého domova ,ale zmýlila sem se.Policista mě odvezl do odvykací léčebny.Prosila jsem křičela jsem že tam nechci,nic nepomáhala.Policista byl neoblomný.A tak sem strávila celé tři roky v nápravném zařízení.První měsíc byl pro mě příšerný.Nikdy jsem nic takového nezažila a nikdy bych nic takového nikomu nepřála.Když mě pustily,bylo mi 17 let.Naivně jsem si myslela že si mě moje matka vezme zpátky k sobě.Ona se ovšem na mě nepřišla ani podívat.Odvezly mě tedy rovnou do dáckého domova.A tak mě čeká ještě rok.Než mě pustí a budu moct žít podlé svého .Zatím nevím kam půjdu a co budu dělat.Ale jedno vím jistě.Už si nikdy nebudu píchat a ani nic podobného.Nezapomenu totiž na ty děsivé chvilky odvykání.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jak nevinně může vše skončit: