OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Já a On

04.06.2009 (16:47) • missjanka • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1593×

Já a on

Je pátek a zase jsem doma. Už mě to unavuje. Jsem pořád sama. Je mi osmnáct a ještě jsem neměla kluka, prostě jsem nenarazila na toho pravého. Ne že by sem mi nikdo nelíbil, ale nedokázala jsem si ho přestavit do budoucna, nejspíš jsem vyspěla moc rychle…Uklidňuju se tím, že každý najde svou „druhou polovinu“, ale jak jde čas, tato útěcha slábne.

Pátek večer a já se stále nudím, ani naši nejsou doma, tak jen čučím na televizi a užírám s vlastními problémy. V televizi jde nějaký film, o dívce která až ve třiceti našla svou lásku, zas další uklidňující případ.

Zvoní mi telefon. „Haló? Kdo je tam? Tady Kaethlin.“ Nic, jen ticho, asi si ze mě někdo vystřelil. Zřejmě nějaký spolužák který má ze mě srandu. Na můj účet se baví celkem často. Pokládám sluchátko, ale vtom se z něj ozve mužský hlas. „Pomóc. Kate? Jsi tam? Potřebuju tě.“ Já ale žádného kluka neznám a když tak by mi určitě nevolal o pomoc. „Jak ti můžu pomoct a odkud se známe?“ „Kate, prosím. Pomoc mi. Jsem u kostela a krvácím, pomoc mi…“ a s chrapláním telefon oněměl. Krvácí, to bych asi měla někoho zavolat…nebo ne? Najednou mam strašnou potřebu tomu člověku pomoci. Přes to že ho neznám. Přes to že je půl dvanáctí večer. Přes to, že se strašně bojím našeho kostela…

Na rychlo si beru bundu a klíče. Zamykám a oblíkám si bundu, která mi přišla vhod. Je celkem zima a fouká nepříjemný vítr, až mě z toho zamrazilo. Pospíchám temnými ulicemi a potkávám lidi, které znám jen od vidění, spolužáky ze školy, ale nikdo se mě nevšímá. Jdu dál a ž do ulice která vede ke kostelu. Vidím ho. Kostel je vidět v měsíčním světle. Vypadá ještě děsivěji než ve dne. Přibližuji se. Vím že ten muž potřebuje mou pomoc.

Stojím před tím monumentálním kostelem, na konci chodníku a nevím kam dál. Doleva? Doprava? Nebo snad dovnitř? Slyším chraplání a tiché sténání. Zamířím směrem, odkud to slyším. „Haló. Je tu někdo?“ Šeptám strašně potichu. Sama jsem se sotva slyšela. „Ano, tady. Jsem rád že jsi tu Kaethlin moje.“ Temný hlas zpoza stromu mě začal děsit. Byl temný, drsný, ale příjemný. Táhlo mě to stále blíž, a blíž. „Kdo vlastně jste?“ Musela jsem se zeptat. „Jsem tvůj starý dobrý známý. Copak si mě nepamatuješ? Před šestnácti lety jsme se viděli naposled. Nic ti to neříká? To mě mrzí. Já si tě pamatuji.“ Na své dětství si nepamatuji. Rodiče o tom nemluví. „Jací pak rodiče?“ Zeptal se mě temný hlas. Silueta dosud schoulená u kmene stromu se zvedla. Úplně jsem zapoměla že potřeboval pomoct. Vysoká mužská postava se blížila ke mně. Mohutná ramena se začala třást smíchy. „Ti lidé co s nimi žiješ, nejsou tví rodiče.“ Zase se zasmál a udělal další krok ke mně. Vážně jsem to řekla na hlas? Jak mohl vědět na co myslím? „Protože ty to taky umíš, jen si to nepřiznáváš.“ Už zase. To není možné! „Jak to že to, že to umím taky? Vždyť ani nevím co.“ „A to je právě ono. Ty na to už nevěříš.“ Udělal další krok a konečně jsem uviděla jeho tvář.

Při pohledu na něj jsem si na všechno vzpomněla. Má pravdu. Znám ho. Vzpomínám si jak byl u nás doma a mluvil s rodiči, o mě a mých schopnostech. Pak se ale něco stalo. K nám domů vpadli bojovníci. Zabili moji matku i otce. I když se bránili. Já byla schovaná a tento muž mě zachránil. Odnesl mě do nejbližšího města a dal k adopci. Byl něco jako můj strážný anděl. Vybavuji si ho i z pozdějších let, jak mě jezdil navštěvovat do dětského domova, jak mě sledoval v nové rodině…Gillan. Gillan se jmenoval. Jmenuje. Pamatuji si jeho tvář, drobná, řezané výrazné rysy, hluboké tmavé oči. Dlouhé černé vlasy spletené do dvou copů splývající kolem obličeje, po krku až na záda. Štíhlá, vysoká postava. Byl oblečen jako nějaký bojovník, s lukem a šípy. Tenkrát, i dnes.

„Máš pravdu. Sledoval jsem tě. Mám za úkol tě chránit a přivést k veleknězi až budeš připravená.“ Připravená na co?“ „Na výuku. Bude z tebe velekněžka a zachráníš svět, přesně tak jak bylo předurčeno. Já se stanu tvou oporou a záchranou. Jak si mě nazvala? Strážným andělem? I tak se to dá říct.“ Jak to že vůbec nezestárl, vypadá přesně jak si ho pamatuji. „To se také naučíš. Teď ale pojď se mnou. Do ústředí musíme dorazit před úsvitem.“ To přeci nejde. Co rodina přátelé? „Těm na tobě stejně nezáleží. Tvůj osud je jinde. Pojď Kaethlin. Musíme jít a minulost nechat za sebou.“ Věděla jsem že, Gillanovi můžu důvěřovat. Tak jsem zapoměla na všechny přátele, na adoptivní rodinu a vydala se s Gillanem vstříc svému osudu.

Autor: missjanka, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Já a On: