OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Imber; terra lacrimae

24.07.2014 (17:00) • Ver • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1171×

Kapky vody padají z nebe na chladnou zem. Hudba, kterou svým klapáním tvoří, je bouřlivá a nespoutaná. Plazí se po střešních taškách, skanou na okenní tabulky a sloučí se v louže na chladné zemi. Kéž by některá spadla na mou tvář a rozjasnila tento pochmurný den, jenž se zdá být beze smyslu. Slzy samotné matky přírody. Tak krásné a půvabné. Nositelky života, byť voda krví není…

Ale musí být ty slzy smutné? Nebo jsou to slzy štěstí, či snad útěcha pro živočichy, že ještě není všem dnům konec? Nebo to snad ani nejsou slzy? Co by to tedy bylo, když ne ony? A jaké je jejich poselství?

 Sleduji ty drobné lesklé vodopády a uvědomuji si, že nejsou zlé. Rozhodně ne. Možná jen destruktivní. Ano, voda má moc destrukce, ale ta nemusí nic kazit. Je to moc velká, ale ne špatná. Ba právě naopak… jejich moc pomáhá, boří i tvoří. Každopádně je důležitá. Svět by se bez ní neobešel.

Drobné kapičky, byť tak maličké se zdají, mají moc obrovskou. Jejich energie, ta magie, to je to, co skrývají před světem. Byť mohou lidem připadat tak nicotné, v podstatě jsou tou nejmocnější silou, kterou můžeme ve světě spatřit. Je v každé z nich, protože ty krůpěje jsou taktéž vlastní útvar, vlastní úžasné stvoření, které láme skály, bortí hráze a dává život všemu, což na zemi živo je.

A přitom… kdo by kapku uctíval? Kdo by se jí klaněl či bál? Takového člověka jen těžko ve světě moderním hledati. Sami sebe považujeme za tak mocné, tak silné, byť nejsme více než ta kapka vody a bez ní bychom nebyli.

Ach, pomíjivosti života, ty která jsi nad námi a ve svých rukou máš život náš, jež ovlivňuješ. Jak ty se musíš smát naší naivitě, té hloupé domněnce, že jsme více než ony. Než jakýkoli jiný živočich. Že jsme špičkou evoluce. Ti vyvolení, kteří stojí na vrcholu všeho.

Každý z nás je kapkou vody. Zrozeni v oblacích. Spojeni v hmotný tvar. Padající oblohou. Každý máme jen část času vyhrazenou pro naši cestu. Náš let. Náš pád. A nikdo z nás neví, kde tato naše pouť skončí. Zda dopadneme na křídlo letadla, střechu mrakodrapu, do koruny stromů či až na tvrdou, chladnou zem. Nikdo to neví. A tedy ani neovlivní.

Ale každý máme moc něco změnit. Možná nevíme, kterou cestou padáme, možná nemůžeme otočit náš směr, ale ovlivňujeme vše, co se děje kolem nás. Naší energií, tou mocnou magií, tím jací jsme. A pak, až jednou dopadneme, snad jako ta kapka vody smířeně se rozprskneme po okolí a zanecháme po sobě nesmrtelnou stopu na zemi, či se jen tiše vrátíme zpátky k oblakům. Jako každá z těch kapek vody. Každý z nás může změnit svět a každý z nás jej vědomky či nikoliv mění.

Tak proč se na chvíli nezastavit a nepousmát se na kapky - poutnice? Dát jim trochu naděje a štěstí, aby jej šířily dále po zemi i k oblakům? Jen my totiž můžeme určit, s jakým poselstvím ta naše kapka dopadne. Proto se usmívejme. Veselme se s padajícími kapkami. Vytvořme díky nim lepší svět…

Původně se tato úvaha objevila v mém deníku. Pak jsem se rozhodla jí však vložit i zde. Protože v sobě nese určité důležité poselství. A i ty čtyři měsíce po sepsání má stále, alespoň pro mě, své kouzlo...

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Imber; terra lacrimae: