06.06.2013 (15:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1080×
Vešli jsme dovnitř a najednou jsem to viděla. Hemžilo se tady tolik lidí! Tolik! Nakonec přece jenom má lidstvo nějakou tu naději. Přidělují nám pokoje a všechno se od základu změnilo. Je tady milion obyvatel. Představte si, milion! Ale i když je tady tolik lidí, tak je tady opravdu divný systém. Má to tady pět obrovitááánských pater. První patro jsou něco jako mini továrny a zasobovárny. Druhé patro je obytná část. Čtvrté patro učebny a specializované místnosti. Paté patro jsou pěstírny, tam se pěstují různé plodiny a chová se dobytek.
Chodím do jakési doháněcí evropské třídy spolu s dalšími sedmdesáti spolužáky. Než nastala velká „evakuace“, tak jsem stihla chodit jenom do první třídy, takže moje znalosti jsou dost ubohé, i když mě maminka trochu doučovala.
Je to zvláštní uznat si, že už nemusíme utíkat a že se už nemusíme bát, že to někdo z nás nepřežije. Hodně zvláštní. A popravdě mě ta tvrdá pravidla, co tu musíme dodržovat, trochu děsí (a hlavně štvou).
Už jsme tady měsíc. Vzpomínám, jak nás tady provázeli. V prvním patře byla jedna místnost, která musela být určitě obrovská a byl tam obrovitý nápis Tajné! Nepovolaným vstup zakázám. Vstup se přísně trestá! a teď už mi pomalu dochází. Ty věčné narážky, ty zákazy, ty tajnosti. Oni (ti, co to tady vybudovali) nechtějí jenom pro lidi bezpečí, chtějí svůj svět zpět. Tvoří svoje ničivé zbraně. Vyrábí vlastní roboty. Jsou opravdu nepoučitelní. S takovými obyvateli tenhle svět vážně nemá naději a budoucnost. Tím pádem je možná dobře, že jsme vytvořili ty „stvůry“ a tenhle svět zničí oni. Ach jo.
Čím déle tady jsem, tím víc cítím tu děsnou diktaturu. Brnká to na nervy. Celý život jsem byla pánem svého osudu, a teď? Kam ten svět spěje?
Jdu po chodbě k jídelnám a najednou uvidím povědomou tvář. „Stelo,“ vypísknu a otočí se na mě asi devatenáctiletá holka s pískovými vlasy a půvabným obličejem poskříkaným hejnem zlatých pih. Chvíli se na mě dívá s nechápavým výrazem říkajícím My se známe? a Co to je cvoka? A najednou úžasem pohne rty.
„Asilenka?“ Na to jí příkývnu. Ne, nepletu se, tohle je sestřenice Stela. Stel ke mně přijde a s úžasem říká: „No ne! As, jsi to ty?“, ale na odpověď nečeká. „Ty žiješ? No nekecej! To bude mamka koukat, a co teta, jak se má a kde je?“ Odpověď se mi neříká dobře, ale i tak ji musím vyřknout.
„Máma je mrtvá.“ Na Stelině tváři se mihne smutek a na tu nejhorší pravdu, kterou jsem kdy musela vyslovit i zažít, mi odpoví:
„To je mi moc líto, As...“ Chvíli se na sebe díváme a ona nakonec prolomí mlčení. „No, musíš za mojí mamkou, určitě bude ráda, že tě vidí, že žiješ, a uvidíš mého malého brášku.“ Trochu se nad tím pousměji a odpovím:
„Brášku... Stel, ty máš brášku?“ zeptám se, protože pokud vím, tak předtím žádného sourozence neměla. A ona mi na to bleskurychle odpoví, no jo, už si vzpomínám, že je šíleně ukecaná.
„Jo! Jsou mu dva roky, narodil se deset minut potom, co jsme sem poprvé vkročili, bylo to o fous. Jo, a jmenuje se Adámek, po tvým tátovi.“ Táta. Je dobře, že tenhle blázinec nezažil, měl rakovinu. Ano, na tu už byl dávno lék, ale on tohle všechno tušil, a proto nechtěl do sebe žádné chemikálie pumpovat. Pamatuji si přesně, co mi řekl, když jsem ho ve svých čtyřech letech šišlavým hláskem přemlouvala, ať se začne léčit. Asilenko, všichni jednou umřeme. Já jenom o trošku dřív, a radši umřu, než aby se ze mě stal nějaký mutant.
Táta byl hrozný paličák. Samozřejmě, že by se z něho žádný mutant nestal. I když, kdoví. Ale to už mě Stel netrpělivě táhla za naší rodinou.
Teta brečela radostí i smutkem ze ztráty sestry, strejda ji utěšoval a nakonec se jenom usmíval a Adámek kolem vesele poskakoval. Samozřejmě, Stel mi začala barvitě líčit celý její život. Byl to krásný den.
Hned druhý den Stel plánovala, jak se nastěhuje k nám do pokoje, protože na jejím pokoji jsou opravdu děsný „babizny“. Ona vlasně celou tu dobu nadšeně brebentila a na konci dne mě opravdu šíleně bolela hlava. Jestli tohle bude moje nová spolubydlící, tak asi začnu řvát Spaste duši! Nebo opravdu nevím.
Jinak musím říct, že tenhle svět je zvláštní, ale i přesto se mi líbí. Jsem ráda, že můžu být jeho součástí, i když pomalu končí. Že mám rodinu, která mě má ráda.
Tato planeta je krásná a já doufám, že až tu lidstvo nebude, tak že sem přijdou jiní a této zničené planetě vrátí krásu a život. Že neudělají takovou chybu jako my a nenechají si tuhle planetu vzít. Doufejme. Já totiž doufám a věřím. Jsem ráda, že tu můžu žít, a tak tedy díky mami.
A máme tu konec, co na něj říkáte? Děkuji každému, kdo si tuto povídku přečetl a zanechá komentář.
« Předchozí díl
Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Humankind teeters 3. část:
A máme tu poslední část. Je to opravdu utečenecký tábor? Nebo past? Je tam něco, co As vtiskne naději, a nebo ji tam čeká smrt? Jestli se tohle chcete dozvědět, musíte číst. Tak hurá do toho! :D
Sdílet
Krása. Docela jsem čekal, že to As nějak ukončí, že se třeba zabije nebo tak 
Ale tohle je nakonec snad i lepší 
Moc se ti to povedlo a já smekám 
Děkuji za přečtení a upřímě, kapitolky mi nejdou, protože s tím nakonec přaštím a nedopíšu je. To, že jsem napsala tři části k této povídce byl pro můj rekord! Ale jinak ještě jednou děkuji za přečtení a za komenty. 
Bylo to dobré 
Podle mého názoru by bylo lepší, kdybys víc rozepsala to jak přišli do toho tábora, prostě jak to tam poznávali a taky jak to nakonec dopadne s celým lidstvem, myslím tím jak vyrábějí další zbraně a roboty... víš jestli jim to vyjde nebo né? 
(Já bych z toho prostě furt dělala delší kapitolovku víš co 
) No ale tak je zase dobře že si můžu zbytek domyslet jak chci 
Jinak napsaný to máš hezky, a ten námět je opravdu zajímavý, což jsem ostatně psala už u předchozí části 
Takže už jen: 