OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Host do domu, sekeru do ruky



Slohová práce do školy. Z deseti nabízených témat mě zaujalo vyprávění s názvem "Host do domu, hůl do ruky". Co takhle pořádná vloupačka? Hůl do ruky – proč ne rovnou sekeru? Nažhavil jsem svou fantazii na maximum a... výsledek je zde.

Krátce po půlnoci jsem se konečně vrátil z klubu domů. Kuba mě vyložil před garáží a z prostorových důvodů u mě zanechal všechny nástroje s tím, že si pro ně přijede druhý den (tedy, vlastně stejný den odpoledne). Natahali jsme všechny čtyři futrály do předsíně, popřáli si navzájem dobrou noc a uhodili jeden druhého pěstí, jak bylo naší tradicí. S dobrým pocitem z brilantně odehraného koncertu jsem šel do pokoje se svým kufrem. Kytaru jsem položil do stojánku a pak jsem si lehl do postele.
 
Uvědomil jsem si, že navzdory náročnému večeru vlastně nejsem tak unavený, abych usnul. Takže jsem si ještě přečetl pár stránek Dykova Krysaře. Potom - jelikož se mi stále nechtělo spát – jsem se rozhodl kouknout na hokej. K mému štěstí právě začínal zápas mezi Jestřáby a Divochy. Naladil jsem správný pirátský kanál a s dekou přes sebe se uvelebil před obrazovkou. V amerických televizích bývá vždycky plno reklam, i teď byly. Ach, jak já je nesnáším! V tu chvíli se ozvala moje vyprahlá ústa. Vydal jsem se tedy do spižírny pro něco k pití.
 
Moje cesta dolů se nakonec ukázala jako správné rozhodnutí. Právě v momentě, kdy jsem uchopil lahev vody Mattoni, někdo vzal za kliku. Já debil jsem nezamknul! Pro jistotu jsem zůstal ve spižírně a schoval se za regál s konzervami. Přemýšlel jsem, kdo by v tuhle noční hodinu měl co pohledávat u nás doma. Rodiče už dávno spali a sestra zůstala v Praze. To přece nemůže být nikdo normální. Shora se rozeřval rozjařený komentátor o gólu Nina Niederreitera na jedna nula.
 
Kdosi vstoupil do dveří, viděl jsem jen siluetu. Neznámý měl pravděpodobně kuklu na hlavě a sekeru v ruce. Nebyl pochyb, že to je lupič. Zatřásl jsem sebou strachem a rychle začal hledat ve spižírně jakoukoli vhodnou zbraň. Po chvilce jsem našel kovovou trubici od vysavače a několik skleněných lahví - nic moc. Loupežník už potichu prohledával okolí. Z bezpečného místa jsem ho sledoval. Měl skutečně kuklu i sekeru. Pokud jsem chtěl zakročit, musel jsem to udělat rychle a efektivně, pokud možno s využitím momentu překvapení. Právě když se nezvaný host blížil ke kytarám, jsem to už nevydržel a vyskočil ze své skrýše.
 
Moje zbraň - tedy trubice od vysavače - se s jeho zbraní - tedy sekerou - samozřejmě nemohla rovnat už jen z důvodu, že trubka se za zbraň dá považovat jen těžko. Jednu výhodu ale měla, byla jednou tak dlouhá. Za normálních okolností bych se sám sobě vysmál, teď jsem však musel být tichý jako hrob.
 
Přiskočil jsem k němu zezadu a uhodil ho koncem trubice do hlavy. Lupič se zapotácel, málem upadl těsně vedle Kubovy kytary. Na oplátku prosekl svou sekerou vzduch rychlým švihem, že jsem to dokonce i slyšel. Úder však neměl šanci, jelikož jsem si od soupeře šikovně držel dostatečný odstup. Když byla sekyrka bezpečně daleko, mrštil jsem po něm skleněnou lahev, která se roztříštila o jeho nos a zanechala na něm krvavý šrám.
 
Jestli ho chci zneškodnit, tak teď!
 
Daroval jsem mu ještě jednu ránu trubicí. Pravděpodobně ho to bolelo tolik, že upustil sekeru, kterou už v tu chvíli zase mířil na mě. S bolestivou grimasou se sesul k zemi. Složil se přesně na svou sekeru v momentě dopadu nasměrovanou ostřím vzhůru. To už měl v obličeji další rozbitou lahev. Dopadem na zem si navíc sám způsobil další krvavé zranění v zátylku.
 
Hlasitý výkřik otřásl celým domem, netrval však ani pět vteřin. Lupič - se zakrvácenou hlavou zepředu i zezadu - omdlel.
 
Nebo zemřel? Ne, omdlel.
 
Otec – zbuzen výkřikem - se přihnal na místo za účelem vynadání za rušení nočního klidu. Hned si ale všiml ležícího těla v kaluži krve a mlčky zůstal stát s pusou otevřenou. Společnými silami jsme neznámého muže dotáhli ven. On se při tom začínal probírat. Zamknuli jsme za ním dveře a ponechali ho osudu. Víckrát už ty dveře odemčené nenechám, obzvlášť přes noc.
 
Měl jsem toho tak akorát. Trubici jsem hodil do kouta, napil se vody a šel si lehnout zpátky do postele. Hokej jsem vypnul, neměl jsem na něj náladu, Minnesota stejně prohrávala. Během pár minut jsem usnul. Děkuju ti, hoste do domu, že jsi mě tak krásně vybil. Něco takového jsem potřeboval jako sůl. A já hlupák jsem se chtěl vybíjet sledováním obrazovky. 
 

Lupič, pan Jiří K., byl odsouzen ke 3 rokům odnětí svobody za trestný čin vloupání a pokus o krádež provedený dne 24.3.2011. U odsouzeného byla po krevních testech zjištěna přítomnost THC a alkoholu v míře 1,7 promile. Po spáchání trestného činu u sebe uchovával 0,5 gramu marihuany.
 
Útočník, Pavel H., byl obviněn z nepřiměřeného útoku, neposkytnutí první pomoci a těžkého ublížení na zdraví panu Jiřímu K. s trvalými následky. Soud mu udělil 4 roky vazby.

 
A tak si tu dnes krátím jeden z posledních dní za mřížemi psaním tohoto příběhu. Dveře tu mají zamčené nepřetržitě, dobře vědí proč. Muž v kukle se ukázal jako sympatický mládenec. Jirka měl celu kousek od té mé, před půlrokem ho pustili. Dalo by se říct, že to, co mezi námi za ty tři roky vzniklo, bylo přátelství. V opilosti to totiž bývá tak, že nevíte, co děláte. A že dost často děláte něco hodně špatného. Něco, co se vám vymstí. Třeba to, že jdete ze zabíjačky s řeznickou sekerou a flaškou rumu v hlavě. Jirkovi se to vymstilo mnohonásobně. Kvadraticky.
 
Nevím, co se ve mně pohnulo, ale odpustil jsem mu. Stejně tak nevím, proč jsem mu tak hrozně ublížil. To nebyla sebeobrana, ani požitek z ubližování. Možná jsem měl strach o ty kytary. Ale vždyť ani nebyly moje. Každopádně bych si na jednu zahrál. Tři a půl roku po ničem netoužím víc.
Mírov 3.9.2014
 

 
Autorova poznámka:
 
Po této zkušenosti opravdu nedoporučuju psát podobné brutality jako školní práci. Učitelé to nemají rádi. Alespoň moje třídní ne. Na celý sloh jsem měl pouhé dvě hodiny, a jelikož píšu pomalu a s rozmyslem, škrtáním a přepisováním, napsal jsem pouze zlomek toho, co uvádím zde. Toto je rozšířená verze, na kterou jsem měl fůru času. 
 
Nechal jsem se inspirovat skutečnou událostí v mém životě, která se v textu odehrává až do momentu, kdy jsem si pustil hokej, pak už zapracovala moje fantazie. Bez ní by to bylo krátké a nudné, což, doufám, není. Jména jsem pozměnil včetně toho svého. Jakákoli podobnost se skutečnými jmény je... však víte :-D.


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Host do domu, sekeru do ruky:

2. Nikitera
04.06.2016 [18:37]

Emoticon Já být učitelka a dostat do ruky takovouhle slohovku, dala bych bez váhání za jedna... Emoticon

1. GV
28.01.2016 [10:34]

Skutečně zajímavá a originální práce. Jen tak dál. :) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!