OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Fantasy - Cesty osudu jsou nevyzpytatelné

02.12.2010 (10:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 1860×

Cesty osudu jsou nevyzpytatelné

Dnes byl tento desátý. Desátý člověk, kterého jsem vyléčila. Ostatní léčitelé si dávají oraz, jakmile doléčí desátého pacienta. Už nemají dostatek energie uzdravovat. Přitom jsme se ještě nevěnovali ani polovině pacientů. Všechny akutní případy jsou hotové a zbývají většinou jednoduchá zranění.

Mým poslání není zde, je léčit. Léčím dobrovolně. Mým úkolem je, stát se manželkou prince, kterého jsem nikdy neviděla. Jediné, co o něm vím, že je velmi dobrý válečník.

Byla jsem vybrána králem mého království. Chce posílit příměří mezi říšemi. Vybral mě na základě toho, že jsem nejsilnější čarodějka v jeho království. Mimochodem, taky se mě potřeboval zbavit. Mezi jeho čaroději jsem byla méněcenná.

Pocházím z nejchudší části hlavního města vedlejšího království, a proto jsem byla pro něj pouze holka s talentem, ke které se choval slušně jen, aby dodržoval kodex, stanovený jeho otcem. V království, odkud pocházím, se čarodějové mezi chudými nehledají, protože geny čarodějů se dědí. Někteří mohou být obdařeni talentem, ale bez pomoci druhých svůj talent nikdy neobjeví.

Já se stala výjimkou. Už od malička jsem cítila svůj magický potenciál a časem ho začala využívat pro léčení svých bližních. Nepotřebovala jsem studovat, abych věděla, jak léčit. Cítila jsem prostě, co mám dělat. Bohužel jednoho dne na mého kamaráda zaútočil nějaký čaroděj. Nechtěla jsem, aby ho nijak zranil, tak jsem kolem něj instinktivně vytvořila štít. Kamaráda jsem zachránila a královští čarodějové neznámého čaroděje zneškodnili. Ten den jsem byla prozrazena a musela jsem se podřídit králi. Výhodou toho všeho bylo, že jsem tak mohla zajistit svou rodinu.

V království, do kterého se mám přivdat, na dědění genů nespoléhají, proto jim je také jedno, jaký je můj původ. Záleží jim hlavně na tom, jak moc silní čarodějové jste. Podle toho každý získá postavení ve společnosti. Proto se cílem královského rodu sousedního království stalo posílení genové linie. S čím silnější čarodějkou bude mít princ dítě, tím silnější bude jejich potomek.

Došla jsem k dalšímu pacientovi. Měl popálenou polovinu zad od kouzel, které na něj byly vrhány při ústupu v boji, a chronicky bolavé levé koleno, které bylo špatně vyléčeno. Přišla jsem k němu a pohlédla mu do tváře. Byl mladý. Muselo mu být okolo dvaceti tří let. Měl krásné modré oči, které mě propalovaly, a krátký blonďatý sestřih. Vypadal velmi sympaticky. Sundal si košili, abych mohla lépe k jeho popáleným zádům, a mně tak bylo odhaleno jeho vypracované tělo.

Pohled na jeho svalnaté tělo mi vehnal červeň do tváří.  Něco takového se mi nikdy před tím nestalo. Trochu mě to znervóznělo. Za celý můj život jsem se nesetkala s mužem, který by mě znervózněl jenom tím, že si sundá košili.

„Super, Megan, zrovna teď se ti bude líbit jeden muž a dokonce to vypadá, že patří do gardy tvého budoucího manžela,“ pomyslela jsem si. Vynaložila jsem veškeré své soustředění na léčení jeho zad. Nechtěla jsem, abych kvůli tomu, že mě rozptyluje, udělala chybu. Jenže on se rozhodl, že mi to neulehčí.

„Myslel jsem, že po deseti pacientech, se dává vždy oraz,“ rejpnul si. Byla jsem na začátku léčení, takže jsem ho mohla ještě přerušit a to jsem také udělala. Podívala jsem se mu do očí a řekla:

„Mohl bys, prosím tě, po dobu léčení držet klapačku? Nerada bych ti ublížila.“ Podle změny jeho výrazu na nevěřícný jsem vytušila, že takové chování ode mě nečekal, ale mlčel. Aspoň do té doby, dokud jsem s léčením jeho zad nebyla hotova. Poděkoval a oblékl si košili. Myslel si, že jsem skončila, ale já měla v plánu mu uzdravit koleno. Jakmile si oblékl košili, tak se chtěl zvednout, ale já ho nenechala. Nechápavě na mě koukal.

„Ještě tvoje koleno,“ odpověděla jsem mu na jeho nechápavý výraz. Usmál se na mě a začal se znova zvedat. Znova jsem ho zastavila se slovy.

„Seď. Já to myslela vážně.“ Nevím proč, ale nechtěl se mi podřídit. To se mi ještě u žádného pacienta nestalo. Podíval se na mě s výrazem „malá namyšlená holčičko“ a chtěl pokračovat dál. Jako kdyby on byl kdoví kdo. Jeho počínání mě naštvalo a nehodlala jsem se vzdát.

„Bojíš se snad, že bych ti nohu amputovala?“ uchichtnul se a dopověděl mi.

„Jen se mi nechce ztrácet čas s něčím, co nevyléčil ani náš nejlepší léčitel,“ vysmíval se mi.

„Hm, tak to bych ho mohla trumfnout,“ vrátila jsem mu namyšleně. Nemám ráda, když mě někdo podceňuje.

„Nemám čas na něco takového.“ Otočil se a chtěl znova odejít. Já se prostě nevzdávám.

„Hlavní léčitel ti řekl, že koleno máš v pořádku, že? Jenže tebe pořád bolí při každém kroku. Už jen, že jsem si toho všimla, tě muselo překvapit. Snažíš se chodit, jako kdyby tě nic nebolelo, ale ono bolí.“ Viděla jsem, jak zastavil, tak jsem pokračovala.

„Dřív, než si s tím stihl zajít k léčiteli, ti vazy špatně srostly, a proto nevidí, že koleno není v pořádku. Dej mi, prosím tě, jeden pokus na vyléčení tvého kolena. Nic jiného nežádám,“ napadlo mě ještě dodat.

„Příště, až se budeš vyhýbat ráně, tak to nemusí schytat jen tvá záda.“ Po téhle větě jsem viděla, jak rezignoval a sedl si na nejbližší židli. Přišla jsem k němu a klekla k noze. Začala jsem mu vyhrnovat nohavici na levém lýtku. Snažila jsem se ho co nejméně dotýkat. Přece jen mě pořád znervózňoval a pokaždé, když jsem se ho dotkla, jsem cítila, jak se do mého těla rozlévá teplo, kterému jsem nerozuměla a radši jsem mu rozumět nechtěla. Já už měla svého nastávajícího vybraného.

Vyhrnula jsem mu nohavici až nad koleno se slovy: „Dokud neotevřu oči, tak prosím nemluv a nehýbej se,“ a položila jsem mu ruce na koleno. On mi jen na odpověď přikývnul.

Když jsem položila ruce na jeho koleno, cítila jsem, jak mým tělem projela příjemná vlna tepla. Snažila jsem se pocit příjemného tepla opominout a soustředit se na léčení. Nemínila jsem jeho koleno uzdravovat typickými metodami, které jsem se naučila na akademii, ale metodou, udělej to tak, jak cítíš, že to má být. Obyčejná léčitelská metoda by jeho koleno neuzdravila. Obyčejné metody totiž fungují tak, že se zaměříte u pacienta na to, co mu je a vyléčíte to. Ale pokud je už zranění zhojené, nemáte šanci ránu vyléčit.

Má magická moc vstoupila přes jeho kůži a napojila se na krevní oběh. Pomocí krevního oběhu jsem doputovala, až k jeho bolavému svalu v koleni. Tam jsem vypustila všechnu magickou energii a oživila buňky, které byly špatně srostlé. Pak jsem buňky srovnala, tak jak mají být, a vracela se zpět.

Otevřela jsem oči a musela se párkrát nadechnout. Cítila jsem, jak se moje zásoba magické energie zmenšila. Úplně jsem zapomněla na to, jak moc je tento léčivý proces náročný. Musel vidět, že mám problémy zákrok rozdýchat, a radši mě přidržel, abych nespadla. Zahlédla jsem jeho starostlivý pohled a musela ho uklidnit.

„Jsem v pořádku,“ usmála jsem se na něj. Moc mi nevěřil, ale pustil mě. Zvedla jsem se a poručila mu:

„Teď zkus koleno opatrně ohnout.“ Udělal tak.

„Nebolí?“ zeptala jsem se. Jen zavrtěl hlavou.

„Teď se zkus postavit a na nohu došlápnout,“ pokračovala jsem v komandování. Na nohu došlápnul a nic.

„Teď udělej opatrně pár kroků.“ Zase poslechl a tvářil se čím dál víc užasle. Nakonec se otočil na mě a řekl:

„Prostě nebolí.“ Oddychla jsem si, že jsem to zvládla a dodala:

„Snaž se, prosím tě, tu nohu tak týden šetřit," poprosila jsem ho. Kývnul, že rozumí a pohlédl na mě.

„Moc děkuji a odpusť, že jsem ti nevěřil. Dnes byl pro mě velmi náročný den, ale tohle mi velmi zvedlo náladu.“ Najednou vypadal unaveně. Už se otáčel k odchodu, když:

„Málem bych zapomněl. Jak se jmenuješ?“ Nechápala jsem jeho zájem, ale odpověděla mu.

„Megan.“ Přikývl.

„Myslím, že tohle jméno si budu určitě pamatovat.“ Jeho slova mi vykouzlila úsměv na rtech. Zase jsem cítila, jak se mi tvoří červeň na tvářích. Radši jsem mu v rychlosti přikývla a otočila se. Nechtěla jsem, aby viděl, jaký má na mě vliv. Nevím, jak by můj nastávající rozdýchával, že jsem se zamilovala na první pohled do jednoho z jeho vojáků. Nadšený by určitě nebyl. Musím na něj zapomenout.

Dnes byl mým jedenáctým a nejnáročnějším pacientem, proto jsem se rozhodla, jít si odpočinout a doplnit síly na další léčení. Cestou ke dveřím mě zastavila uculující se Sarah. Nechápala jsem, čemu se culí.

Sarah je sestrou mého nastávajícího a je hrozně fajn. Našla jsem v ní hned první den kamarádku a oporu. Zato mého nastávajícího jsem ještě neviděla. Byl s gardou na nějaké akci. Radši jsem se neptala na jaké. Podle toho, že jsem dnes ošetřovala pár vojáků z gardy, jsem tipla, že už musel přijet. To znamená jediné - večer mi bude představen. Sarah doléčila, a pak se otočila na mě.

„Tak jak se ti líbil můj bratr?“ zeptala se mě. Její otázka mě zaskočila.

„Kdo? Tvůj bratr?“ Pořád mi to nedocházelo.

„Ten blonďák, cos ho léčila, je můj bratr a tvůj nastávající,“ odpověděla mi. Její odpověď mě přikovala na místě.

„On!“ vzdechla jsem překvapeně. Všimla si mého udiveného výrazu a pousmála se.

„Není to sice největší fešák v království, ale aspoň má občas něco v hlavě. Taky se omlouvám, jestli tě jakkoliv urazil, ale on si tak drží odstup od všech holek. Sama tomu musíš rozumět. Jsi ve stejné situaci. Prostě ti byl určen partner a nikdo se tě neptal, jestli ho chceš nebo ne.“ Na srozuměnou jsem jí pouze přikývla. Nemínila jsem s ní rozebírat svého nastávajícího. Ještě by poznala, jak jsem z něho paf. Omluvila jsem se jí, že půjdu odpočívat. Propustila mě s tím, že se pro mě před večeří zastaví a pak mě oficiálně představí jejímu bratrovi.

Seděla jsem před večeří před zrcadlem a čekala na Sarah. Měla jsem strach z oficiálního seznámení. Bude na mě poznat, že se mi líbí. A co já jemu? Bude mě brát jako povinnost, nebo se mu aspoň trochu líbím a bude se mnou spokojený? Na tyhle otázky bych ráda znala odpověď.

Na dveře někdo zaťukal. Musela to být Sarah. Pozvala jsem ji dál. Pozdravila a já šla za ní. Zaklesly jsme se navzájem za lokty a vyšly vstříc večeru. Vstoupily jsme do hlavního sálu, kde se všichni shromažďovali před večeří.

Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla jsem ho v obležení pánské společnosti. Jak jinak. Pořád lepší, než obležení dvorních dam jeho matky. Sarah byla jako tank. Jakmile zahlédla svého bratra, tak se k němu hnala a mě za sebou táhla sebou. Princ ji zpozoroval a tím si také všiml mě. První nechápavě koukal, ale pak se mu koutky úst zvedly do úsměvu a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Sarah mě dotáhla až před něj a já se mu snažila výrazem v obličeji naznačit, že já za nic nemůžu. Sarah se hned ujala slova.

„Ahoj, bratříčku!“ pozdravila ho a olíbala ho na tváře. Pak došlo na mě.

„Ráda bych ti oficiálně představila Megan, tvoji nastávající.“ Když to vyslovila, tak jsem stydlivě koukala na zem. Proto jsem neviděla jeho výraz v obličeji. Nechtěla jsem vidět jeho zklamání.

„Megan, tohle je můj bratr Samuel.“ Jakmile vyslovila jeho jméno, pohlédla jsem mu do obličeje. Usmíval se a v očích mu hrály jiskřičky. Nevěděla jsem, co to znamená, ale pak udělal něco, co jsem nečekala. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři se slovy:

„Moc rád tě oficiálně poznávám, Megan.“ V jeho očích jsem viděla pouze upřímnost a mé srdce zaplesalo. Byla jsem jím naprosto omámená. Jediné, co mě v té chvíli napadlo, bylo pořekadlo:

„Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fantasy - Cesty osudu jsou nevyzpytatelné: