Exotická dovolená • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je moje první povídka tady na OurStories. Normálně bych se tady asi ani nezaregistrovala, kdybych ve škole neměla psát vyprávění na téma exotická dovolená. Ale stalo se a z vyprávění se stala povídka. Nevím, jestli je dobrá, ale učitelce se líbíla, takže tady jí máte.
Vím, že je to asi trochu uspěchané, ale psala jsem to hodně pozdě večer, takže mě trochu omluvte :P
Vaše LittleSonny

08.11.2010 (15:00) • LittleSonny • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 959×

Exotická dovolená

„Fakt s váma musím?“ zeptala jsem se ten den mámy asi posté. Nechtěla jsem s nimi jet přes půlku světa na rodinnou dovolenou. Ty jejich hloupé nápady.

„Už jsem řekla! A budeš se chovat slušně, jasné? Nezkazíš nám dovolenou!“ odpověděla přísně máma.

„Ale jak to, že starší brácha jet nemusí?“ zeptala jsem se jí ukřivděně.

„Protože už je dospělej. A neštvi mě už. Na tohle téma jsme domluvili!“

„Tak dobře, no…“ odpověděla jsem naštvaně a sklíčeně zároveň a odešla do svého pokoje.

Nenáviděla jsem letadla. Bála jsem se jich už od té doby, co mě děda vzal na vyhlídkový let nad naším městem jako malou. Srdce mi splašeně tlouklo a s každým dalším otřesem letadla se mi na čele vyrojila nová kapička potu. Nehty jsem měla zaryté do sedačky a můj obličej měl barvu sněhu.

„To je v pořádku. Jsou to jen turbulence. Je to běžné,“ pohladil mě táta po ruce.

„Jasně, jasně,“ zamumlala jsem nezřetelně na odpověď a dál se držela sedačky. Dodávalo mi to alespoň malý pocit bezpečí.

Letadlo se začalo třást víc než před chvílí. Vrhla jsem po tátovi zděšený pohled. On však vypadal stále klidně a vyrovnaně.

„Vážení cestující, hovoří k vám kapitán letadla. Došlo k neočekávaným komplikacím, takže se budeme muset pokusit o nouzové přistání na vodě. Prosím, připoutejte se a zachovejte klid,“ zachrčel reproduktor nad mojí hlavou.

„Tohle není dobrý, že ne?“ špitla jsem.

„Všechno bude v pořádku,“ oslovila mě máma hlasem, kterým chtěla přesvědčit spíše sama sebe než mě.

Po celém letadle nastala několika minutová panika plná křiku, pláče a rodinného objímání. Každý chtěl strávit poslední minuty života se svými nejbližšími.

Najednou se ozval podivný zvuk – letadlo přistálo na hladině. Trhla jsem sebou, protože se dovnitř začala řinout voda. Rychle jsem odepnula bezpečnostní pás a přes hlavu si přetáhla záchrannou vestu.

Voda mi dosahovala už na krk, když jsem se rozhodla z trosek dostat. Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se. Pod vodu jsem hledala nějaký únikový východ, oči mě kvůli slané vodě štípali, ale stále jsem je nechávala otevřené.

Když jsem se konečně vynořila nad hladinu, zmáčkla jsem čudlík na plovací vestě, ta hlasitě práskla a se syčením se nafoukla. Byla jsem ráda, že už nemusím vydávat tolik sil, abych se udržela na hladině. Jenomže pak mi došlo, že nevím, kde jsou mí rodiče.

„Mami?! Tati?“ křičela jsem z plných plic a snažila se nevnímat slanou pachuť.

Obrovské vlny mě unášeli pryč od trosek letadla. Někde v dálce jsem zaslechla své jméno, ale nevím, jestli to nebyla jen má fantazie. Oči se mi zavíraly únavou, už jsem nedokázala dál bojovat…

Probudila jsem se na písčité pláži, celá promočená, ale zima mi nebyla. Zvedla jsem se a s kručícím žaludkem jsem se rozhlížela po mořské hladině, jestli neuvidím nějakého trosečníka, jako jsem já. Mžourala jsem očima do dálky, ale neviděla jsem nic, než tmavou hladinu moře a tyrkysově modrou oblohu bez jediného mráčku. Povzdechla jsem si a zadívala se na zlaté slunce, abych odhadla, kolik je hodin. I bez mé minimální znalosti přírody jsem odhadla, že bude něco kolem poledne, protože slunce žhnulo přímo z nadhlavníku.

Nevěděla jsem, co budu dělat ani jak přivolám pomoc. Jedno jsem ale věděla – nesmím tu jen tak nečinně sedět! Musím se alespoň pokusit najít pomoc, někdo na tomhle ostrově přeci žít musí, ne?

Tak jsem se tedy vydala po sluncem rozpáleném písku na západ, jak mi později došlo. Po pár hodinách – dost možná to ale byly jen minuty – jsem dostala obrovskou žízeň. Nejdřív nebyla tak hrozná, ale s každým krokem se moje touha po vodě zvyšovala. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala myšlenku na alespoň krátkou pauzu ve stínu vysokých palem, a šla tvrdohlavě dál. Najdu civilizaci a pak si odpočinu!

Nevím, jak dlouho jsem šla, a najednou jsem za sebou uslyšela nějaký pohyb. Rychle jsem se otočila, ale za mnou nikdo nestál. Svraštila jsem obočí a vydala se dál. Tahle situace se opakovala několikrát. Copak mě někdo pozoruje? Při té představě jsem se otřásla.

Ten podivný chrastivý zvuk se ozval znova, tentokrát blíž než předtím. Otočila jsem se na podpatku a z křoví na mě zírala cizí hlava.

„Co chceš?“ zeptala jsem se naštvaně. Copak se nemohl ukázat dřív?

Cizincova odpověď byla jednoduchá. Vylezl z hustého podrostu a zvědavě si mě měřil. Byl snědý a hlavu mu kromě havraních vlasů zdobily bílé, podivně vypadající ornamenty. Neměl na sobě nic, než krátkou sukni upletenou z nějakého sluncem vysušeného listí. V ruce držel dlouhý klacek, který zřejmě používal jako hůl.

„Dua žua bua?“ zeptal se mě cizím jazykem. Z jeho hlasu byl cítit strach.

„Co prosím?“ zeptala jsem se, se zdviženým obočím. Rozhodila jsem rukama, abych mu naznačila, že nevím, co říká. Vůbec jsem netušila, co po mě chce.

„Mo tua…“ řekl tiše, jako by přemýšlel.

Věnovala jsem mu další nechápavý pohled.

„Mo tuáááááá!“ zakřičel a z křoví se rychle vyhrnula spousta malých lidí s klacky v ruce.

„O-ou!“ stihla jsem jen vypísknout. Pak jsem začala bezmyšlenkovitě utíkat, kam mě nohy nesly.

Chvíli jsem utíkala po pláži, ale když začala zatáčet doprava, rozhodla jsem se, že raději zabočím do toho neznámého pralesa. Srdce jsem cítila až v krku, neslyšela jsem nic než jeho tep a zběsilý řev těch lidí. Větve a listí mě šlehali do obličeje a rukou, ale bolest mě v tu chvíli nezajímala. Byla jsem ráda, že mám alespoň malý náskok.

Terén lesa se začínal mírně zvyšovat a mě pomalu docházel dech. Nechápala jsem, jak můžu stále ještě běžet. Byla jsem vyčerpaná, hladová a žíznivá ale cosi uvnitř mě pohánělo s dál a dál.

K mé smůle byl kopec snad nekonečný a lidožrouti – jak mi asi v půlce kopce došlo – jsou na dlouhý běh zvyklí. K mé úlevě jsem za malou chvíli doběhla na vršek kopce, takže terén byl opět rovný, ale zato přibývalo kamení a vysoké stromy pomalu řídly.

Pod mýma nohama se najednou objevila skála a já opět viděla moře. Ihned mi došlo, že tohle neznamená nic dobrého. O chvíli později se má teorie potvrdila. Zastavila jsem se těsně na kraji útesu. Neměla jsem kam utéct. Zděšeně jsem se otočila. Chtěla jsem se rychle vydat zpátky, ale už bylo pozdě. Lidožrouti mě obklíčili. Neměla jsem šanci okolo nich bez zranění proklouznout. Podívala jsem se dolů za srázu. K mořské hladině to mohlo být dobrých čtyři sta metrů. Přežila bych skok? Nebo se raději nechám sníst zaživa od těch divochů?

Odpověď byla jasná. Raději skočím. Zhluboka jsem se tedy nadechla a odrazila se od skály. Na jednu stranu bylo příjemné, necítit nic jiného, než proud vzduchu. Na druhou stranu jsem ale věděla, že to možná bude ta poslední věc v životě, kterou ucítím.

Najednou se mnou někdo zacloumal. „Co je? Co se děje?“ zeptala jsem se zděšeně. Co se to děje?

„Ššš, zlatíčko,“ uklidňovala mě máma. „Byl to jen sen.“

„Jen sen,“ zopakovala jsem si a snažila se zklidnit své rychle bijící srdce.

Autor: LittleSonny, v rubrice: Povídky » Jednodílné