OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Druhá šance

27.11.2009 (19:00) • MisaBells • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1276×

Byl krásný slunečný den. Paprsky se opíraly o lodní palubu a rackové skřehotaly na celé město. Byla polovina léta, doba kdy ve Finsku je krásně,teplo a slunečno. Alespoň pár dní v roce kdy celá země tisíce jezer není pod sněhovou čepičkou. Venku byl teplý vlhký vzduch který hladil tváře a v každém nádechu byla cítit vůně léta a moře. Vzala tašky a postavila je ke dveřím. Naposled zkontrolovala, jestli je vše na svém místě a některé věci z dosahu Belly. Díval se na ni ublíženým pohledem a spokojeně si trůnil na gauči. Sedla si k němu a jemně ho pohladila po hebkém kožíšku.

„Brzo se ti vrátím Bellošku," pošeptala a jemně se svými rty dotkla jeho malé hlavičky. Vstala a vynesla tašky na chodbu, poslední pohled věnovala svému milovanému kocourkovi a nakonec zamkla dveře a pomalu se dobelhala před panelák, kde už čekal taxík. Pomohl jí naložit věci a pak už mířili rovnou na letiště. Už se nemohla dočkat, až zase uvidí své milované rodiče a bratra. Těšila se taky na svého vlčáka, který ji vždy uvítal dlouhým psím polibkem.

Na letiště dorazila akorát v čas, za 10 minut odlétalo letadlo. Rychle vyřídila vše potřebné, prošla detektorem kovů a chvíli na to už seděla v pohodlné měkké sedačce v letadle, které se po chvíli pomalu dalo do pohybu a lehce se odlepilo od země. Její žaludek udělal kotrmelec, ale to bylo vždycky, když se letadlo vzneslo. Z příručního zavazadla, které cestující mohli mít u sebe, vytáhla mp3 přehrávač a pustila si do sluchátek své oblíbené HIM. Hluboký hlas zpěváka a jemné houpavé tóny balady Gone with the sin v ní vyvolaly různé pocity a vzpomínky. Tenhle song hrával i Dawid, vzpomněla si, však taky už ani nevěděla kde je tomu klukovi, co jí se slzami v očích poslal do háje a křičel, ať mu vypadne ze života konec. Marně se jí snažil psát a volat, neměla sílu se mu ozvat. Postupně si poslechla celá 3alba skupiny, když v tom začalo letadlo klesat.

„Už jsem doma," pomyslela si a srdce jí bušilo vzrušením a nemohla se dočkat, až své rodiče opět obejme a políbí. Dveře se pomalu otevřely a cestující se začali hrnout ven. Počkala a pak pomalu po schodech sestoupila na tvrdý asfalt, když v tom kousek od ní uslyšela ten známý hlas.

„Holčičko moje, ani nevíš, jak jsme se na tebe s tatínkem těšili," špitla se slzami v očích její matka a pevně ji k sobě přivinula a líbala jí do vlasů. Otec postával okolo a pak k ní přistoupil a ona mu padla do náruče.

„Jsem tak ráda, že vás zase vidím," vzlykla tiše a pevně se držela otcových paží. Po chvíli vítání se všichni tři rozešli k autu. Cesta domů byla ještě docela dlouhá, v autě maminka pustila jejich oblíbeného zpěváka Petra Nováka, aby cesta spolu s jeho pravdivými písněmi rychleji ubíhala. Po 2 hodinách spatřila tu známou krajinu a město, kde strávila převážnou část svého života. Zase doma.

Jen co vystoupili všichni z auta, ozval se hlasitý štěkot vlčáka a mužský hlas jak ho utišuje. Otec jí vzal tašky a ona se ihned rozběhla k otevřeným dveřím, v nichž stál její milovaný bratr Tomáš s úsměvem od ucha k uchu a vedle něj stál statný německý ovčák, který vrtěl ocasem a nemohl se dočkat, až ji pořádně olízne tváře. Chvíli se s bratrem objímali a pak všichni zašli domů. Ta známá vůně konvalinek ji omámila. Posadila se na gauč a užívala si ten krásný pocit, že je zase doma a s rodinou. Dag si ihned vyskočil k ní a olizoval jí tvář. Hladila ho po krásné hladké srsti a přitom pozorovala maminku, jak nandává jídlo. Měla docela hlad a její oblíbené knedlíky, zelí a vepřové, voněly celým domem. Za pár minut už všichni společně seděli v kuchyni, sdělovali si novinky a přitom s chutí jedli a pili. Den utekl docela rychle. Venku se už stmívalo. Po dlouhé době zase viděla televizi. Hlavu měla u maminky na klíně a společně sledovali nějaký romantický film, u kterého sem tam prohodily pár vět. Po chvíli jí zavrněl mobil. Sms. Otevřela ji a nemohla uvěřit svým očím. Musela si několikrát přečíst text.

,,Dawida porazilo na Olešce auto, je v nemocnici, nedělám si srandu myslím to vážně, tady jde o život. Tomáš Schneider.“

Chvíli jen zírala na text a nebyla schopna slova. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Co když lže? Je to další marný pokus o to jak ji získat zpět?

„Copak je holčičko moje?," zeptala se matka, když viděla její zneklidněný výraz.

„Ale nic, to zase Dawid blbne," šeptla a posadila se do křesla a dělala jakoby nic. Uběhlo pár hodin od té doby, co přišla sms. Pořád přemýšlela o tom, co když je to pravda.

„Určitě to byl jen blbý vtip, ale proč by mi psal Tomáš," dumala v duchu. Bylo něco okolo půl 11 večer. V tom zazvonil zvonek. Zvedla se a šla se podívat z okna, kdo v tuhle dobu může co chtít. Nevěřila svým očím, když před domem uviděla stát zelený volkswagen a vedle něj stát vysokého, dlouhovlasého kluka s pusou do srdíčka. Byl to Tomáš. Otevřela okno, ale než stačila něco říct, chlapec se slzami v očích promluvil.

„Brácha je na tom špatně, je v komatu, potřebuje tě, pořád volal tvé jméno, pojeď tam se mnou!“

„Proč bych tam měla jet? Poslal mě přece do prdele a chtěl, ať mu vypadnu ze života.“ Odbila ho a zavřela okno. Tomáš se opřel o zvonek a nehodlal ho pustit. Po pár minutách otevřela okno a zařvala na něj.

„Idiote, běž si dělat prdel z někoho jiného!!!“ Naštvaně práskla oknem, až parapety zařinčely. Dlouho do noci přemýšlela, proč Tomáš měl v očích slzy, proč jí psal a proč pro ni jel až před dům. Nějaký divný hlas uvnitř ji říkal, že to nebude jen tak. Měla Dawida ráda ale za to co jí udělal a jak sprostě lhal, ho zároveň nenáviděla. Nakonec vylezla z postele, oblékla se a vzala si krabičku cigaret a šla před dům. Vykouřila asi 3 cigarety a podívala se směrem do města, kde byla nemocnice. Sevřel se jí žaludek. Nevěděla co to je ale věděla, že musí ihned tam, kde jí potřebují. Něco se v ní hnulo. Rozešla se směrem k náměstí. Cesta byla dlouhá a noc docela chladná na to že byla půlka srpna. Na nebi nebyla vidět jediná hvězda. V tom začalo pršet. Než došla do středu města, vlasy měla jako by se právě vykoupala. Skrz na skrz mokré. Bylo jí to ale jedno. Šla pořád směrem k nemocnici. Už stoupala po těch kamenných dlouhých schodech k hlavní budově.

Uvnitř nemocnice bylo krásně teplo a sucho. Vyždímala si vlasy a snažila se zorientovat. Naposled tu byla, když jí bylo 19 tedy před 10 lety. Našla recepci.

„Prosím vás, neleží tu nějaký Dawid Schneider?“ vyhrkla na recepční.

„Počkejte, podívám se," chvíli hledala v počítači a pak se skrz brýle na ni podívala.

„A vy jste jeho?“ Zvedla obočí.

„Jsem jeho… sestřenice“ to bylo první, co ji napadlo.

„Dobře, pacient by měl být po těžké srážce s automobilem na pokoji číslo 483 v budově B na JIP," podala poslední informace recepční. Ihned se rozběhla hledat místo určení. Budovu B nebylo těžké najít, byla hned naproti budově A, vběhla dovnitř a nastoupila do výtahu. Vyjela do 4. patra, kde byla chirurgie. Po dlouhé prázdné chodbě našla lůžkové oddělení. Pokoj 483. Se zatajeným dechem pomalu otevřela dveře. Když vešla, uviděla však jen prázdnou postel. Vyšla ven z pokoje tak rychle, že nezaregistrovala ani sestru jdoucí okolo a vrazila do ní. Obě se lekli.

„Kde je Dawid Schneider?“ zeptala se naléhavě ještě vylekané sestry.

„Ten ze 483? Toho najdete na sále…“ řekla tiše sestra a odešla. Dívka se rozběhla ke dveřím ven z lůžkového oddělení. Na informační tabuli na chodbě si našla, že sály jsou o patro níž. Sjela dolů a rozběhla se k velkým zeleným dveřím. Rozrazila je a hledala sál. Sálů ale bylo tolik, že nevěděla, kam má jít. V tom se otevřely jedny dveře a vyšel doktor se svěšenou hlavou a sundával si roušku. Pohlédl na ni a promluvil

„Hledáte snad pana Schneidera?“ Dívka mlčky přikývla. Doktor mlčky odešel a ona viděla v otevřených dveřích postel a na ní... chlapce napojeného na spoustu přístrojů a na sestru jak uklízí nástroje. Pomalu vešla dovnitř a podívala se na sestru.

„Je mi to líto…" řekla naučeným tónem sestra a také odešla. Stálý tón přístroje naznačoval, že srdce nebije. Do očí jí vhrkly slzy. Vzala ho za studenou ruku a políbila ji. Dívala se do jeho tváře, která byla bílá jako stěna. Tiše vzlykala a mezi rty jí probíhalo jediné slovo.

„Promiň," vzlykala a líbala jeho ruku. Nemohla tomu uvěřit. On se celou dobu tak snažil a ona byla tak hloupá, že mu nedala šanci. Teď když mu ji chtěla dát, bylo pozdě, a tak zemřel člověk, který měl srdce pro všechny lidi okolo a hlavně pro ni, celou dobu usiloval o druhou šanci a ona mu ji nedala a teď sedí u jeho bezvládného mrtvého těla a neví co dál…Uvědomila si, jakou udělala chybu… Ale čas nejde vrátit zpět. Jemně ho políbila na jeho chladné rty a odešla. Vyšla z nemocnice ven. Pršelo. Když v tom se jí vybavila jeho věta, kterou vždycky říkal.

Když ti prší do vlasů a po tvojí tváři stékají kapky deště, jsou to moje slzy bolesti…

Pršelo hustě, že nebylo skoro vidět na krok…

Všechny jeho slzy, které pro ni vyplakal, jí teď pršely do tváří, po kterých společně se slzami stékaly dolů, kde se rozbíjely o chladnou zem…

A proto, po tomto příběhu si myslím, že každý člověk, ať už ublížil jakkoliv, si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nevíte… která minuta bude poslední…

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance: