OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dopis na rozloučenou

30.05.2013 (18:00) • LaylaDarkAngel • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2908×

„Co to je?“

„Nevím, nějaký kus papíru, podej mi, prosím tě, tu žiletku.“

„Jo, jasně, tady je.“

Sedmá hodina, laborky z biologie. Kamila celou hodinu pečlivě poslouchala výklad učitele. Ne snad proto, že by měla biologii ráda, ba naopak. Vycházela jí čistá pětka, proto se snažila, aby prošla alespoň s odřenýma ušima. Chtěla protrpět poslední hodinu, odevzdat protokol (nejlépe vyplněný) a jít konečně domů.

Hrabala v krabici s pomůckami, aby kamarádce podala žiletku na odkrojení bůhví čeho. Ale místo žiletky se jí do ruky dostal kus papíru. Vypadal, že tam nebyl moc dlouho, prostě obyčejný linkovaný papír, vytržený z bloku.

„Schovejte ten dopis a laskavě poslouchejte výklad!“ zakřičel učitel na celou třídu.

Kamila rychle schovala papír do penálu a pokračovala v předešlé práci.

Od té chvíle utekla hodina až neuvěřitelně rychle. Se zvoněním si žáci sbalili popsané sešity a odevzdali protokoly. Kamila s úsměvem udělala to samé a vyšla ze třídy. „Konečně konec“ řekla si v duchu.

Sedíce ve vlaku si vzpomněla na ten papír, který našla. Vyndala ho z penálu a začala číst.

„Už vážně nemůžu dál. Nemám pro co žít. Každý den to samé, pořád a pořád dokola. Jediné, co mě drželo nad vodou, byl pocit, že nejsem sama, ale i o ten jsem přišla. Škola je pro mě utrpení, doma na mě jen křičí a jediný člověk, ke kterému jsem měla důvěru, i ON mě zradil, nemám nic a nic mi nevychází. Je jen jedno řešení…

Nikdo si toho nevšimne, nikomu nebudu chybět, nikomu to nebude líto. Sama ani nevím, proč píšu tento vzkaz, když vím, že ho nikdo nebude čist. Asi v hloubi duše stále doufám, že se můj život ještě změní. Že se jednoho dne probudím a vše bude jinak…“

Kamila otočila papír, aby četla dál, ale druhá strana byla prázdná. Jen dole v rohu byla malá rudá kapka (možná krev). Ale jak by se dopis na rozloučenou, ještě k tomu od krve, dostal do školy? Kamila přečetla dopis znovu, ale pořád se v něm nevyznala. Měla tolik otázek, chtěla poznat tu nešťastnou dívku a nějakým způsobem jí pomoct. Ale jak?

…………………………………………

Druhý den chodila Kamila jen tak po chodbách školy a snažila se najít další “indicie“, které by ji k dívce dovedly.

Doufala a přitom sama nevěděla v co. Přece ji nepotká na chodbě, a i kdyby, tak jak by věděla, že je to ona?

Otočila se a šla směrem ke třídě, kde měla mít další hodinu. Vtom slyšela, jak na ni někdo volá.

„Kamilo, počkejte. Pomůžete mi odnést sešity do třídy.“ Dívka se otočila a uviděla svou učitelku němčiny, jak mluví se dvěma policisty.

„Ano, paní profesorko.“ Zastavila se a nenápadně poslouchala jejich rozhovor.

„Nezdálo se, že by byla v poslední době nějaká divná. Je pravda, že se ve škole zhoršila, ale jinak to byla stále veselá a milá mladá žena. Nikdy bych nečekala, že…“ vyprávěla učitelka se smutkem ve tváři.

„U studentů středních škol,“ začal bezcitně ten starší z policistů, „jsou sebevraždy častější, než byste řekla. Dnešní mládež bere vše jako konec světa.“ Nadechoval se, aby pokračoval, ale druhý, o poznání mladší a na pohled sympatičtější policista, ho zastavil.

„Paní učitelko, měla ta dívka nějaké kamarády? Někoho tady ve škole, komu se mohla říct, co má v plánu?“

„Bohužel, o nikom takovém nevím…“ Po chvíli ticha přišla očekávaná otázka. „A nechala ta dívka dopis na rozloučenou?“ Na učitelčině pohledu byla vidět lítost z toho, co se stalo.

„Bohužel ne. Prohledali jsme všechny její věci, ale po dopise či nějakém vysvětlení ani stopy. Doufali jsme, že vy byste nám mohli nějak pomoci.“ V tu chvíli začalo zvonit. Policisté se omluvili za zdržení a podotkli, že si jdou ještě promluvit s ředitelkou školy. Profesorka německého jazyka nenápadně pokynula rukou, aby ji Kamila následovala do jejího kabinetu. Když dorazily, sebrala dívka všechnu odvahu a zeptala se:

„Proč tu byla policie?“

„Jedna má žákyně se zdařile pokusila o sebevraždu,“ řekla učitelka se slzami v očích a podívala se na třídní fotku, kterou měla přišpendlenou na nástěnce. Ukázala fotografii i Kamile. Dívka byla menší postavy. Drobná modrooká blondýna v sepraných džínách a černém tričku s barevným nápisem “FREEDOM“. Na rtech měla úsměv, který ani v nejmenším nenaznačoval vše, co ji tížilo.                                                                                                                                                                                                                                                                                    

Autor: LaylaDarkAngel, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dopis na rozloučenou: