OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dokud nás čokoláda nerozdělí

04.10.2012 (19:00) • Nighe • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 767×

Dokud nás čokoláda nerozdělí

Kdybychom žili v pohádce a já bych byla rybářem, který chytil zlatou rybku, hned bych věděla, co si přát! Za prvé - toho nejdokonalejšího prince na světě, který by mi snesl modré z nebe (A TO DOSLOVA!), za druhé - úžasnou kreditku, na které se nikdy nevyčerpá limit (až by si člověk říkal „kde se ty peníze asi berou?!“) No a za třetí - aby čokoláda měla asi tolik kalorií, co salát bez dresinku.

Při pohádkovém přemýšlení jsem zavřela oči a strčila si list salátu do pusy. Ale bohužel salát je opravdu jen salát a my nejsme v pohádce. Jelikož jsem realitu jako nenapravitelný snílek nesnášela, musela jsem si trochu zahřešit. Co na tom, že je ráno a já už se cpu čokoládou? Stejně nemám nikoho, pro koho bych chtěla vypadat hezky.

Místo ranního cvičení jsem si dala opět vydatnou snídani a stoupla si na váhu. Není divu, že ručička ukazovala vyšší číslo, než minulý týden. Od té doby, co jsem se vykašlala na cvičení a snažila se alespoň zdravě jíst, se toho moc k lepšímu nezměnilo. Jelikož mám ale doporučeno od doktora, abych si zapisovala své cvičení, váhu a své sladké neřesti do deníčku, tak dodržuji alespoň to. Mělo by mi to pomoci se snižováním váhy a se zdravým životním stylem. Bohužel to nepomohlo ani jednomu problému a jen mi to připomnělo, že čokoláda je zakázaná. A všichni víme, že zakázané ovoce chutná nejlépe.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala si jeden čtvereček čokolády namísto půlky tabulky, jak jsem byla zvyklá a s plnou pusou jsem otevřela deník. Ty hrůzy, které tam byly v rychlosti načmárané, jsem jen přeletěla letmým pohledem a soustředila se na váhu, kterou jsem si zaznamenávala tučně vždy na konci pracovního týdne, tedy v pátek.

„O ou...“ ujelo mi, když jsem zjistila krutou pravdu: A totiž to, že jsem na začátku měsíce vážila sedmdesát kilo a teď mám o tři víc!

…...

Čtvrtek: 21. května

Těstoviny z celozrnné mouky, nějaká zelenina, bílý jogurt.

Neřesti:2 kousky bílého pečiva, pár lžic sladkého jahodového džemu, kousek meruňkového koláče, 3 kostky cukru (do čaje), hodně čokolády (3 tabulky).

Pátek: 22. května

Salát (bez dresinku), kousek vařeného kuřecího masa.

Neřesti: vanilkový kroasant, kousek čokoládového dortu, boloňské špagety s parmezánem, 3 plátky toustového chleba s arašídovou pomazánkou a džemem, hodně čokolády (4 tabulky).

Váha:73kg

„Pokud to takhle půjde dál, vypěstujete si závislost na čokoládě, Nancy,“ řekl mi doktor, poradce na zdravou výživu, když jsem mu ukázala své zapsané neduhy.

„Ale alespoň jsem nepodváděla,“ ozvala jsem se na svou obhajobu a byla to čistočistá pravda. Nebyl ani jediný kousek jídla, který bych na seznam nenapsala, hned poté, co jsem ho po marném přemáhání snědla. Za co jsem byla ráda bylo, že nemusím udávat kolik gramů jednotlivých potravin jsem snědla, protože to už by doktor určitě nebral s chladnou hlavou.

„Jíte hořkou čokoládu?“

„Ne,“ sklopila jsem zahanbeně oči. „Nejraději mám karamelovou s oříšky.“

„A víte, že zrovna karamelová čokoláda je nejvíc kalorická?“ zamračil se. „Když už si nemůžete pomoct, jezte hořkou čokoládu, která obsahuje alespoň šedesát procent kakaa.“

Pohoršeně jsem přikývla a snažila se svým zběsilým myšlenkám, které při slově čokoláda začaly tát a radily mi, abych zastavila u nejbližší cukrárny a koupila si tu největší karamelovou čokoládu, jakou budou mít.

„Uděláme to jinak,“ zamumlal dokor, jakoby slyšel, co se mi právě odehrává v hlavě. „Máte zákaz jíst čokoládu a místo toho si najdětě zdravější a méně kalorickou potravinu jako náhradu. Tohle bude váš úkol do příštího sezení.“

Vytřeštěně jsem na něj zírala a nechápala, jak proboha tohle můžu zvládnout?!

„Nebojte. To zvládnete. Jste silná a odhodlaná žena!“ usmál se na mě. „A pokud by vás to náhodou postihlo, vymyslete si mantru, kterou se budete řídit a která nedopustí, abyste své předsevzetí porušila.“

Pořád se stejným výrazem jsem si říkala, že to je najednou nějak moc úkolů. Rozhodně jsem nechtěla podvádět. Dělám to přece pro sebe-pro svou postavu a své zdravý, ale být bez čokolády? To mi nepřipadalo proveditelné. Bylo to stejně nemožné, jako bych narazila teď a tady na svého prince.

„Mějte se hezky, Nancy, a pamatujte… jste silná!“ rozloučil se se mnou doktor a já se zmohla na tiché:

„Nashledanou.“

Stále omámená novými hrůznými myšlenkami jsem pomalu vycházela do čekárny a najednou do mě něco z boku narazilo. Nohy se mi v prudkém nárazu zapletly a já jsem se rozplácla na zemi. Než jsem se vzpamatovala, udeřilo mě něco ještě jednou do hlavy a vedle mě přistála na zemi velká čokoládová bonboniéra.

Měla jsem na sebe vztek. Než abych se podívala, co mě to tak nevychovaně srazilo k zemi, zajímalo mě spíš z jaké kolekce ta čokoládová pochoutka je.

„Promiňte, to jsem nechtěl!“ ozvalo se nade mnou a já jen neochotně zvedla hlavu od krabice se sladkostmi. Rázem jakoby mě něco ozářilo. Byl to anděl! Musel být. Tak nádherný muž s rozpačitým úsměvem v dobře vybranému obleku, ke kterému byla dokonce i sladěná kravata, se normálně na planetě nevyskytuje. Po chvíli jsem si uvědomila, že musím vypadat asi dost hloupě, když tahle tak napůl ležím a s otevřenou pusou zírám na toho krasavce.

„Mohu vám nějak pomoci?“ ptal se starostlivě.

„Ne- já...“ koktala jsem a přitom se s jeho pomocí škrábala na nohy. „Vy máte ale odvahu přijít sem s čokoládou!“ breptla jsem a v duchu si vynadala, že mě nenapadlo nic lepšího.

„Ne, ta není moje,“ ohradil se. „Já mám cukrovku a nesmím čokoládu, víte, ta je pro doktora, který mě zbavil závislosti.“ Mluvil až příliš rychle a ke konci věty zrudl. Rychlým pohybem zvedl bonboniéru ze zemi a znovu se rozpačitě usmál.

„Z jaké závislosti?“ vyhrkla jsem dřív než jsem se stačila zarazit a prohlédla jsem si jeho štíhlou postavu se spoustou svalů. Pokud měl nějakou žrací závislost, nebyla na něm vidět ani za mák.

Pomalu se na mě podíval.

„Promiňte. Nic mi do toho není,“ zamumlala jsem po chvilce trapného ticha.

„Ne. Víte co? Já…měl jsem závislost - byl jsem závislý na sladkostech a…“ Zdálo se, jako by se přemáhal. „Jsem pyšný na to, že jsem se vyléčil!“ dodal s větším odhodláním.

„Jak jste to dokázal?“ vypadlo ze mě bez úvahy.

„Víte, jak? Bylo to snazší, než si dovedete představit,“začal vyprávět svůj příběh.

A takhle jsem našla svého prince! Takže jsem si mohla odškrtnout první položku z mého nového deníku, který je hlavně o splněných a vysněných přáních. Rozhodla jsem, že žádná dieta pro mě není dost dobrá a tak se společně s mým Andělem (tak říkám mému vysněnému princi Johnovi, se kterým jsem se přesně před rokem srazila v čekárně u svého výživového poradce) snažíme, co nejvíc hýbat a sportovat. Celkem to funguje, protože jsem už za první měsíc naší společně námi vymyšlené terapie shodila skoro dvě kila. A to je pokrok! Doufám, že shodím jěště nějaké to kilo, abych se vlezla do nádherných svatebních šatů. Plánujeme totiž za půl roku pohádkovou svatbu (a přesně tak, jak jsem si ji vysnila = další odškrknutá položka na seznamu). Dokonce se pomalu, ale jistě zbavuji své závislosti na čokoládě! A víte, čím jsem ji nahradila? No, přece láskou! 

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás čokoláda nerozdělí: