OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Dernière Symphonie de la vie

17.06.2011 (12:00) • ImaGine • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 762×

Dívka se pohupovala do rytmu vycházejícího ze starého rádia. Nikdy tento přístroj nepochopila. Milovala hudbu, ale jen takovou, kterou viděla a nejen slyšela. Teď ale jen poslouchala umělé tóny a instinktivně se hýbala. Nutkání vypnout ho bylo nesnesitelné, ale musela se soustředit. A tak neudělala nic, jen seděla a dívala se do prázdna, v pozadí ustavičně hrající hudba.

„Tak jak jí je?“ Povědomý hlas matky se ozval ode dveří.

„Nebudu vám lhát,“ odvětila sestra, „ale stav se zhoršuje. Nejí, nepije, nespí, nikam nechodí.“ Sestra popošla k posteli a vepsala něco do tabulky upevněné na kovové tyči vpředu.

„Nevykazuje žádné známky života. Možná uvnitř nás slyší, ale navenek se dá říci, že je mrtvá.“ Matka se zajíkla. Sestra odstoupila od postele a pustila matku na místo vedle ní. Objala dceru s nadějí, že jí stisk oplatí, ale ona se nehnula.

Musela se soustředit. Musela si udržet v hlavě vzpomínku na něj. Nesměla ji nikdy zapomenout, nikdy! I kdyby ji to stálo život. Od doby kdy umřel, se uzavřela do sebe. Nekomunikovala, nevykazovala žádné potřeby. Jen seděla. Tak si to teda každý myslel. Mysleli si, že prožívá strašné bolesti. Naopak, ona prožívala ty nejšťastnější vzpomínky, pořád znova a znova. Nekonečný kruh. Slíbila mu to. Slíbila, že na něj nikdy nezapomene. Nesměla ho zradit.

Na chvíli se vrátila do víru události a poslouchala okolí. Žádná hudba. Matka musela vstát a vypnout tu zatracenou věc. Slyšela ji, si povzdechnout a sednout si na židli v rohu bílé místnosti. Slyšela přístroj hrající hudbu jejího srdce, venku sestřičky běhaly před mladými doktory a hašteřily se. Měli by je někam zavřít jen pro jistotu, pomyslela si. V duchu se okřikla. Nesměla zapomenout. Musí se soustředit.

A tak se ocitla zpátky na školním dvoře, kde se spolu vídali. Vyprávěl jí vše, co zažil, než přešel na jejich školu. Smáli se spolu a postupem času zjišťovala, že ho má radši než kamaráda. On jí to dal také najevo a od té chvíle prožívala své nejšťastnější období. Slyšela cvaknutí v hlavě. Další vzpomínka. Bylo to jako film. Dívaly jste se na něj znovu a vnímali detaily. Byla na louce. On s ní. Svítilo slunce a ona cítila, jak se jí paprsky vsakují do tváře. Usmála se a otevřela oči. Díval se na ni.

Nechtěla nikoho slyšet, žádné hlasy. Musela se soustředit. V místnosti najednou vypukl chaos. Hlasy se šířily po pokoji a narušovaly tak ticho, kterého si tak vážila.

„Amy!“ Zoufalý výkřik matky, která s ní třásla. Nevnímala to. Byla na louce. Ale mezi těmi hlasy uslyšela jeden, který slyšet chtěla. Pootočila hlavu a uviděla ho. Stál nad její postelí, jemně zářil a vztahoval k ní ruku.

„Už je čas Amy, zašeptal. Svůj slib si splnila, nezapomněla si. Už můžeš jít se mnou.“ Ruku měl stále nataženou. Dívala se do očí plných upřímnosti a lásky. Váhavě mu ruku vtiskla do té jeho a ucítila opět to příjemné teplo, které se jí rozlilo až do konečků prstů. Už se nebála. Odtrhla pohled od jejich rukou a zadívala se na něj. Usmála se a oči jí zajiskřily. Úsměv jí opětoval.

„Můžeme?“ zeptal se jí hlasem plným něhy. Jen přikývla a udělala krok za ním. Už se nemusela soustředit, uvolnila se a to poslední co slyšela, byla hudba jejího srdce, hrající poslední takt, hudba jejího srdce, která pomalu končila.

Milovala hudbu, která byla nejen slyšet, ale i vidět.

Autor: ImaGine, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dernière Symphonie de la vie: