OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Cukrová vata

05.07.2014 (12:00) • Ronnie • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1370×

Samota. Tak sladká samota. Slaďoučká jako měkký bonbonek, který se sám rozpustí na jazyku. Obalená v mlze. Jako by ji obklopovala cukrová vata. Vše tak příliš přeslazené. I ta chaloupka v lesích.

Na druhou stranu tu je láska. Kvůli ní sem utekla. Do té cukrové vaty. Alespoň něco zmírní tu hořkou chuť mandlí. Mandlí, které kdosi zapomněl na dně kdysi krásné bílé misky. Teď jí zbyla jen hořká chuť lásky zabalená ve sladké samotě.

Zvuk pneumatik jedoucích po štěrkové cestě se rozléhal prázdným a pustým lesem a svolával. Všude bylo ohlušující ticho. Nevanul tu žádný vítr, jen po zemi se líně převalovala mlha…

Zaparkovala u dřevěné chaloupky. Byla to spíš chatka. Malá a celá dřevěná. Když vešla dovnitř, zjistila jednu zvláštní věc. Všechno tu bylo dřevěné. Podlahy, stropy, stěny i nábytek. To, co nemělo barvu dřeva, bylo napuštěno červeným mořidlem.

Dnes jsou mořidla zelená. Zelená jako jarní tráva. Přívětivá a klidná. Kdysi se vyráběly pouze v červené. Mořidla byla jedovatá i pro člověka. Co bylo červené, k tomu nesměly děti.

Vyčerpaně se sesunula do polstrovaného křesla. Muselo tu zůstat po původních majitelích. Vlastně vůbec nechápala, proč se téhle chatky chtěl někdo zbavit. Koupila ji od realitních makléřů skoro za pár babek. Byli šťastní, že ji prodali. Ale to byli vždy, když něco prodali, ne?

Hlavu těžkou, plnou myšlenek, si opřela a zavřela oči. Každá myšlenka byla jako kámen. Tak těžká. Mučivá jako sůl, sypající se do čerstvé rány. Příliš bolesti na dívku, která jen tak seděla v křesle a přemýšlela, zatímco mlha se stahovala blíž k tomu rozkošnému domečku v lesích.

Přemýšlela nad svým trápením. Tak ráda by mu ublížila. Jistě, ráda by ublížila muži svých snů. Vždy byla trochu agresivní, a proto odjela. Nejraději by ho vykuchala. Podřízla by ho jako divoké prase, pověsila za nohy na hák a vykuchala by ho. Se smíchem by sledovala, jak z jeho těla vypadávají vnitřnosti ve chvíli, kdy by byl stále ještě živý. Tu scénu viděla před očima, ačkoli je měla zavřené. Na tváři se jí objevil samolibý úsměv a ruka se jí samovolně zaťala v pěst. A mlha se už stahovala ke dveřím. Už čekala pod okny.

Najednou zafoukal vítr. Nelekla se. Vítr je přece normální věc. Jak v lesích, tak všude jinde. Domeček trochu profukoval. Slyšela hvízdání, jak proletěl ve škvírách u dveří a oken. Vrátila se ke svým myšlenkám na toho jediného. Byl to totiž její snoubenec. Brzy se měli brát, ale on to vše zničil. Podváděl ji a za to si zasloužil zemřít. Jenže ho milovala tak moc, že mu nedokázala ublížit. To byl důvod, proč byla tady. Chtěla být sama, dokud nebude schopná ho zabít. Vymýšlela různé způsoby, a mlha? Mlha se líně a neslyšně protahovala škívarmi u dveří a oken a nevyhnutelně se plazila k polstrovanému křeslu.

Měla chuť na víno. Nějaké sladké a drahé. Možná ledové. Jedno z nejlepších. Popíjela by ho, zatímco by se dívala, jak z jejího milého uniká život spolu s vypadávajícími vnitřnostmi. A pak? Pak by vzala kladivo. Nemohla by ho tak moc mučit, ale teď už by byl po smrti. Drtila by mu kost za kostí. Začala by u pravé nohy. Pak levou. Jako další ruce, nejdříve pravou a pak levou, a nakonec páteř a hrudní koš. Kladivem by do jeho kostí bušila tak dlouho, dokud by z nich nezbyl jen jemný prášek. Dokud by její milovaný nevypadal jako hadrová panenka. Jen hlava by měla stále pevný tvar. Sehnala by si ale kus drátu. Ne takový ten tenoučký, ale hrubý. Ohnula by ho a strčila mu ho do nosu. Pořádně by mu promíchala mozek, aby si i po smrti uvědomil, co udělal.

Najednou pocítila v nohách nepříjemný chlad. Otevřela oči a spatřila mlhu. Ze začátku se jí líně a nevinně převalovala u nohou. Fascinovaně ji sledovala… Jako by to byla cukrová vata, která obalovala její hořkost i samotu. Za pár chvil byla mlha všude. Bylo jí víc a víc… plazila se po jejích nohou výš, až ji celou obalila jako do měkké a příjemně chladivé bavlnky.

Chaloupkou uprostřed lesů i lesem samotným a snad i nekonečným se rozezněl skoro nelidský řev, vycházející z úst mladé ženy.

***

Asi za týden našli v domku uprostřed lesů Marry Creek mladou Madisson Kingsley. Byla zamčená zevnitř. Přes krk se jí táhla bílá jizva, ale bez jediné kapky krve, i když bylo jasné, že ji někdo zabil. Jako prase na porážce. I její vnitřnosti byly pryč, aniž by kdekoli byla další kapka krve. Seděla ve svém křesle a vše nasvědčovalo tomu, že se z něj ani nehnula. Ovšem místo kostí měla v těle jen prach. Ačkoli byla její lebka vcelku, mozek jí nejspíš vytekl na sněhově bílou halenku nosem. A na klíně jí ležela bílá oprýskaná miska, v níž byly mandle a bonbonky obalené v bílé cukrové vatě.

Autor: Ronnie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cukrová vata: