OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Bolestná hlubina

30.06.2016 (10:00) • Vasanti • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1939×

Sedíme na zemi a díváme se z očí do očí. Můj partner a já. Vzájemně si dovolujeme nahlídnout do nitra toho druhého. Naprosto beze studu, beze strachu z předsudků a souzení. Pomalu bere do rukou provaz a mým tělem projede výboj. Ach ano. Ano.

Visím na něm pohledem. Už jen tím pouhým pohledem se moje tělo připravuje na rozkvět. Uvnitř mě se probouzí šelma. Věčně hladová. Věčně nespokojená. Chtivá. Milující.

Začne mě tím provazem laskat. Ano, ano, ano. No tak už začni. Zbav mě toho napětí. Prosím. Já tě o to prosím.

Šelma je v pozoru. Bestie. Oči jí svítí v tý černočerný tmě, kde přebývá. Pojď, kočičko. Pojď, ty moje malá bestie. Já tě tak moc miluju. Tak moc potřebuju. Tak moc uctívám. Protože to ty jsi ten hnací motor. Protože s tebou, jenom s tebou odhazuju všechny ty masky, ty kabáty, které jsem si v rámci všeobecné spokojenosti a blaha ostatních oblíkla.

Je čas je sundat. Jeden po druhém. Nechávám je pomalu sklouzávat po ramenou k zemi. Pomalu, protože nic se nesmí uspěchat.

Čím víc jsem odhalená, tím víc mě zahaluje tma. Léčivá, soucitná. Dravá, nekompromisní, vášnivá. Šeptá mi: „Poddej se mi…“

A já to dělám. Odkládám poslední masku a stojím naproti té bestii, která se mlsně olizuje a klouže po mně pohledem. Nahá. Nesnažím se skrývat, zakrývat. Ona o mně ví ty nejděsivější věci. Byla přítomná všem myšlenkám, perverzím. Tak nechutných, tak zavrženíhodných.

Koneckonců, to ona mi je pomohla vyprodukovat a ne málo z nich mi pomohla dokonce i zrealizovat. Děvka.

Nesoudí, nehodnotí. Miluje mě. Láskou by mě sežrala.

„Můžeme začít?“ zašeptá mi něžně můj partner. Podívám se na něj a políbíme se.

„Ano, všechno je připravený a bestie je na místě,“ usměju se.

„Šikovná holka,“ líbne mě na nos.

Zavřu oči a nechávám se svazovat. Užívám si ten pocit, kdy po mé kůži putuje provaz. Kůže se pod dotekem syrového provazu napíná. Přímo žadoní. Ale ne o úlevu. Ale o víc. Utáhni! Víc, víc. VÍC! opakuje stále dokola, dokud není její prosbě vyhověno a na mé tváři se nerozprostře spokojený úsměv.

Mé tělo je spoutané. Ruce, nohy. Jsem připravena vzlétnout. Jsem neschopná sebemenšího odporu. Ne že bych chtěla, nebo se o to snad pokoušela. K čemu. Tohle přece miluju.

Vše je připraveno k závěsu.

Ó ano. Dokonáno jest…

Mé tělo se stává úrodnou půdou, kterou vyživují jeho doteky. Polibky. Chvíli trýzní, chvíli laská. Víc. Víc. Mnohem VÍC, prosím!

„Jsi v mojí moci,“ zašeptá do propastného ticha. „Co všechno bych s tebou mohl dělat,“ mlaskne. Přejíždí mi konečky prstů po stehnech až k lemu spodních kalhotek. Hypnotizuje mě pohledem. „Co všechno mi může tvoje tělo nabídnout,“ šeptá si a posadí se. Užívá si pohled na moje svázané tělo, zavěšené ve vzduchoprázdnu, na mou svobodnou mysl. Mysl, která mi nevládne, ale která je mým služebníkem.

Moje pouť začíná.

Tři.

Dva.

Jedna.

TEĎ!

Jsem tam. Stojím před mostem, který dělí to, v čem dennodenně žiju, od mého nitra. Hlubokého nitra, k němuž se dostat vyžaduje hodně úsilí. A když už se tam dostanu, platím za to vysokou daň. Ano, i přesto, že je to mé vlastní nitro. Nic není zadarmo.

Po boku se mi zjeví bestie. Nabízí mi, že mi bude průvodcem. Souhlasím. Dovolí mi, abych se na ni vyhoupla a nechala se od ní vést. Sama nejlíp ví, kam mě zavést. Co přesně teď potřebuju uzdravit, abych se mohla posunout dál. Víc ke světlu. K uvědomění, pochopení. Smíření se.

Veď mě.

A tak vcházíme do té džungle. Do mého nitra, kde žijí nejen ti, kteří mi nabízí pomocnou ruku, ale i monstra tak děsivá, že když je spatřím, ve vteřině mi vyrvou z hrudi srdce a nakrmí se jím.

Na ty máme ještě čas. Pěkně postupně, slyším ji říkat.

Pomalu mě donese k domu. Stojí tam, polorozpadlý v té pusté džungli předurčen k pádu. V místě nikoho a přece někoho.

Počkám tu na tebe. Jdi se setkat se svým stínem, který tě pronásleduje od útlého dětství.

Slézám z jejího hřbetu. Našlapuju lehce a tiše, aby mě to, co je uvnitř, neslyšelo. Jako bych netušila, že už to o mně ví od doby, kdy jsem překročila most. Cítí mě to na nekonečnou vzdálenost. Se mnou přišla naděje.

Otevírám dveře a vcházím dovnitř. Samy se za mnou zavřou. Stojím v malé místnosti, uprostřed stojí proti sobě židle a nad nimi uprostřed visí ze stropu lampa, která vrhá tlumené, udušené světlo na okolní rozdrápané zdi, na krvavé zaschlé skvrny, které se táhnou od stropu až k zemi.

Posadím se. Zavřu oči. Cítím, že už je tady. Otevřu je a naproti mně sedí muž.

Děsivý, odpudivý, strašidelný, nebezpečný. NEBEZPEČNÝ!

Chce se mi utéct, ale vím, že nemůžu. Teď už ne. Jsem vystavena jeho pohledu. Chlípnému. Autoritativnímu. Usmívá se a kůže a kusy masa mu odpadávají z těla v závislosti na tom, jaký pohyb vykoná. Mručí. Slastně. Bolestně. Úpěnlivě. Kajícně.

„Kdo jsi?“ zeptám se.

„Moc dobře víš, kdo jsem…“ vydechne do ticha a poodhalí žlutočerné zuby. Působivě s nimi zacvaká.

„Co ode mě chceš?“

„Já od tebe? To ty sis mě stvořila. Tak se o mě postarej.“

„Jak se o tebe mám postarat, když mě tolik děsíš?“

„Jsem jenom tvůj odraz. Já jsem ty. Pokud se mě bojíš, bojíš se života i sebe. Pokud se ti hnusím, hnusíš se sama sobě.“

Dívám se na něj. Pečlivě pozoruji každý centimetr jeho těla. Kloužu pohledem po jeho nahnilém, páchnoucím, ztrýznělém těle.

Co mám dělat? Co mám dělat?

„Nakrm mě,“ vyjde z jeho úst.

„Co? Čím?“ vyděsím se.

„Nakrm mě,“ zopakuje mi. „Sebou.“

Jeho hlas je ve vší podstatě milý. Jako by se za tou slupkou děsivého, odpudivého těla skrývala nějaká úžasná bytost. Nádherná bytost, na kterou byla nakydaná špína a zloba. Nenávist. 

To já jsem to udělala. Já jsem ho znetvořila. To já ho postupně nechávám hnít a hladovět. Neuvědomuju si, že ho tímhle nikdy nemůžu zabít nebo odstranit. Vytěsnit. Když hladoví on, hladovím já.

Bez něj bych tu nemohla být. Protože on mi dal život. Protože on se na mém zrození podílel. On a ona. Matka a otec. Táta a máma. Maminka a tatínek.

„Tati,“ zašeptám.

„To je poprvé, co jsi mě tak oslovila,“ zazáří mu oči. A mně se zdá, jako by zesvětlaly. Jako by z nich zmizela ta našedlá blána.

Jindy jsem ho oslovovala a smýšlela o něm jako o bastardovi, hajzlovi, idiotovi, zkurvysynovi, který si nezaslouží nic jinýho, než se smažit v pekle.

No, v pekle už se smaží. V tom mém. A já s ním.

„Jak dlouho jsi tu takhle?“ poukážu na to vše kolem.

„Od doby, kdy jsem tě… kdy jsem vás,“ umlkne.

„Opustil,“ dořeknu. Přikývne. „Proč jsi to udělal? Udělala jsem něco špatně? Zklamala jsem tě?“ zeptám se se slzami v očích.

„Ne, dceruško, moje,“ zaúpí bolestně. „Nebyla a není to tvoje chyba.“

„Udělala něco špatně máma?“ zjišťuji dál. Něco se přece stát muselo. Prostě muselo!

„Ani maminka,“ zavrtí hlavou a já si přes všechno to ztrhané oblečení, podrápanou kůži a vyrvané kusy masa všimnu, jak mu bije srdce. Silně. Rytmicky. Pravidelně. „Neuměl jsem to jinak. To na mně ta vina leží. Je to jen mé selhání. Nedokázal jsem nakrmit a pečovat o svou bestii. Ovládla mě.“

„Odtáhla tě od nás,“ brouknu. Přikývne. „Ale ty jsi mi moc chyběl. Tak moc,“ rozpláču se. Když se na něj podívám, má zavřené oči. „Tak se na mě aspoň chvilku dívej! Aspoň malou chvilku! Jenom na malou chvíli! Copak jsem tolik zavrženíhodná dcera?! Tolik nepovedená? Tolik nechtěná?“ zakřičím na něj.

„Ne, zlatíčko, jsi to nejlepší, co jsem ve svém životě dokázal stvořit. Jsi moje holčička. Prvorozená princezna. A já tě tady,“ poklepe na srdce, „nesmírně miluju.“

„Tak proč jsi mě opustil?“ pláču hořce.

„Neuvědomil jsem si, jak moc velký poklad jsi. Jak moc velký dar mi byl dán. Promarnil jsem všechen ten čas a nejde to vrátit. Nejde to. Moc se omlouvám.“

„Moc jsi mi chyběl.“

„Já vím. Ty mně taky, moje malá holčičko.“

Obejmu ho. Skoro se mi sype pod rukama. Ale s delším objetím, s přibývajícími slzami, které se tříští o jeho rozdrásaná ramena, do kterých se mu zarývají řetězy, sílí. Sílí. Sílí!

Uzdravuje se on, uzdravuju se já.

„Mám tě ráda i přesto, že jsi tu pro mě nikdy nebyl. Odpouštím ti,“ zašeptám. Řetězy ztratí svou moc svazovat a trýznit a sesunou se k zemi jako užovky. Padnou v prach a zapomnění.

Podívám se do jeho tváře a teprve teď v něm poznávám tvář svého otce. Krásného. S pronikavým pohledem. Je tam. Můj táta.

LUSK!

Je pryč. Je pořád ve mně, ale už nemusí být zavřený v tomhle rozpadlém domě, který tvořil mé dětství bez něj. Pomalu vyjdu ven, vyhoupnu se na hřbet bestie a chvilku ten dům pozorujeme. Do té doby, dokud se nesesune k zemi jako domeček z karet.

Položím se na její huňatý hřbet, na kterém usnu a nechám se odnést zpět k mostu…

„Lásko,“ slyším šepot. Někdo si hraje s mými vlasy. Otevřu pomalu, ztěžka oči. „Jsi v pořádku?“ políbí mě na čelo. Přikývnu. Kontroluje mě. Už je čas. Je čas sletět. Vrátit se.

Sedím mu v klíně. Objímáme se. On se o mě stará po tom, co jsem se mu dala, a já mu tím vším dávám na vědomí, že jsem to udělala ráda a že to udělám zase. Zase. Brzo. Jak jen to bude možné. Hned, jak se mi uzdraví rány a šrámy, které na mé kůži zanechal provaz.

„Bylo to krásný,“ zašeptám.

„Nesmírně krásný,“ přitaká a jeho silné paže mě obejmou. Odtáhnu se od něj a v tichosti pozoruju jeho hruď, ze které vedou propletené obrazce, jejichž pouť končí u zápěstí. Zdobí ho v souladu s tím, kým je, čím si prošel, jak žije a v co věří.

„Chci se s tebou pomilovat,“ políbím ho. „Chci ti kousek té úrody dát.“

„Desátek?“ kousne mě do rtu.

„Ano, desátek.“

Líbáme se a moje tělo pod jeho rukama hoří. Touží a těší se, až se přestane soužit.

„Vezmi si mě. Vezmi si moje tělo jako odměnu,“ vydechnu, když zakláním hlavu a on mě kouše a zároveň laská na krku.

„Vezmu si všechno, co mi nabídneš. Patříš mi. Patřím ti. Vlastníme se navzájem.“

Vysvlékám ho z tepláků, zatímco on mě zbavuje bolerka a kalhotek. Pase se po mně pohledem. Přejede prsty po mé ještěrce na boku a kousne mě do něj.

„Jako rozkvetlá louka,“ nasává vůni mé kůže.

Spojíme naše těla, naše srdce začnou bít láskyplný duet. Do ticha noci si šeptáme naše přání, potřeby, které si tak rádi navzájem plníme. Protože se milujeme, protože se před sebou nebojíme odhalit svá nitra. Nemáme zájem se navzájem zraňovat.  Ticho noci chvíli co chvíli protne slastný sten. Pomalu směřujeme k zapomnění. K chvilkovému odpojení se od celku tady na zemi a zároveň ke spojení s něčím mnohem větším. Ráj. Nirvána. Nic. Prázdno. Mír. Láska. 

To protože já patřím jemu a on mně. Protože jsme se pro sebe narodili. To proto mu to všechno dovolím. Protože vím, že můžu. On je moje druhá půlka. A naopak.

Jsme si navzájem zaslouženou odměnou i trestem.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestná hlubina :