OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Bojovník

11.08.2013 (14:00) • petruss11 • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 745×

Další vesnice, kterou nechali vypálit. Další ztráty na životech. To snad nikdy nebudou mít dost? Proč se nám doopravdy nepostaví, namísto zabíjení nevinných?

„Snažte se najít nějaké přeživš,“ dal nám rozkaz náš vedoucí. Podíval jsem se do té hořící suti dřeva, těl a látek a myslel si, že si z nás dělají srandu. Nikdo tohle ohnivé peklo nemohl přežít.

Avšak uposlechl jsem rozkaz a vydal se hledat přeživší. Hned jsem si všiml domu, který hořel o mnoho méně, než kterékoli ostatní. Tam přeci někdo mohl přežít. A jestli ne tam, tak už nikde.

Vešel jsem do té hromady sutin, ale musel jsem si přikrýt ústa rukávem uniformy, abych neomdlel. Mé předešlé naděje, že snad tady mohl někdo přežít, se pomalu vytrácely. Nechtěl jsem v té dřevěné výhni být ani o minutu déle, než jsem musel. Kvůli tomuhle jsem se k odboji nepřidal. Chtěl jsem, aby se lidé měli lépe, a ne aby je někdo bezdůvodně zabíjel.

Z přemýšlení mne vytrhla panenka, o kterou jsem málem zakopl. Komu asi tak patřila? Je ta dívenka mrtvá? A co když tady někde bojuje o život?

Vzal jsem panu do ruky a dodal si novou naději. Musím najít to děvče. Něco mi totiž říkalo, že je naživu.

Napřímil jsem se a rozhlédl se kolem. Nemohla přeci utéct daleko. Ne v tomto pekle.

„P – pomoc,“ zašeptal někdo ze zadního rohu místnosti. Rychle jsem se tam rozeběhl a doopravdy. V hromadě suti tam ležela modrooká dívenka.

Odhrabal jsem všechny sutiny a neznámou dívenku vyprostil. Vyndával jsem ji opatrně, protože jsem nevěděl, zda nemá žádná vnitřní zranění.

Když už jsem ji držel pevně v náručí, podal jsem jí tu pannu. Musela být její, protože si ji přitiskla na prsa a přestala brečet. Jen se na mě dívala těma velkýma modrýma očima.

„Bratříček,“ vykašlala ze sebe „Musíte ho zachránit,“ řekla a omdlela.

Musel jsem se rychle rozhodnout. Zachránit tu holčičku, anebo riskovat životy nás obou, abych zachránil i jejího bratra?

Ano, ona se musí dostat ven živá. Pro jejího bratra se pak vrátím. To se musí podařit. Nemůžu riskovat její život, když je možná jediná přeživší, jediný svědek.

„Neboj se, zachráním ho,“ šeptal jsem tomu děvčátku, abych ji uklidnil „První ale musím zachránit tebe.“ Nechápu, proč jsem na ni tehdy mluvil, když byla v bezvědomí, možná jsem se jenom snažil přesvědčit sám sebe.

Vyšel jsem z té hořící budovy a podal neznámou dívku přibíhajícímu lékaři. Ti už se o ni postarají. Lékař se chtěl ujmout i mne, ale já se mu vytrhl. Musím se ještě vrátit a zachránit dívčina bratra. Nebo se o to alespoň pokusit.

Opatrně, ale přeci rychle jsem se vrátil zpět a hledal kohokoli, kdo by mohl přežít. Někde tu přeci musí být.

„Chlapče!“ vykřikl jsem v naději, že mi odpoví. Avšak celý dům zůstal potichu. Nikdo nevyslovil jedinou hlásku.

Vyšel jsem schody do druhého patra a znovu zakřičel, znovu bez odezvy.

Propracovával jsem se stále dále a dále do hlubin domu. Někde tady přeci musí být. Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Všude praskal oheň a naříkali lidé. Ti, kterým již není pomoci, kterým se ani nikdo pomoci nesnaží.

Zčistajasna jsem zaslechl tichý pláč. To musí být on.

Bez přemýšlení jsem prorazil hořící zeď a následoval pláč. Přímo mnou pumpoval adrenalin. Necítil jsem ani zlomené žebro, ani bolest hlavy. Nic, prostě jsem to všechno odstřihnul, a v mozku mi zůstala jen jedna věc. Pomyšlení na to, že musím toho chlapce zachránit.

Prorazil jsem další zeď a dostal se do dětského pokoje. Modré stěny již pomalu olizoval oheň, ale stejně pokoj zůstal docela zachovaný. Zamrkal jsem, protože se mi do očí draly slzy. Přes kouř nebylo vidět na krok, ale stejně jsem ho spatřil. Ano, tam, v dětské postýlce ležel asi dvouletý chlapec. Vzal jsem ho opatrně do náruče a chtěl se vrátit zpět cestou, kterou jsem přišel. Avšak tu již pohltil oheň. Zračilo se tedy jediné východisko, veliké okno za chlapcovou postýlkou. Co nejvíce jsem ho k sobě přitisknul a vyskočil z okna.

V letu jsem se ještě přetočil, protože jsem musel spadnout na záda, aby se chlapci nestalo.

Bohužel ani let netrval věčně a mne čekal krutý dopad. Bolelo mne celé tělo, ale vstal jsem. Stále jsme totiž neměli vyhráno. Museli jsme se ještě probojovat přes celou vesnici až k naší základně. Měli jsme jedinou výhodu, že mnou pumpoval adrenalin, takže se bolest neprojevovala v plné dávce, ale již takhle byla nesnesitelná.

Pomalu jsem kulhal s tím chlapcem v rukou a hledal jakýkoli náznak bílého pláště, jakýkoli náznak doktora. Avšak nikde nikdo. Již to asi vzdali, prohlásili mne za mrtvého a vrátili se zpět ošetřovat přeživší.

Sebral jsem tedy poslední zbytky sil a rozeběhl se do tábora. Oni se už nevrátí, a já nevím, jak dlouho zůstanu ještě při vědomí.

Už jen pár metrů. Už jen kousíček a zachráním ho. Jen pár metrů před cílem se mi podlomila kolena a já upadl do bezvědomí, omdlel jsem. Nestihl jsem to, nezachránil jsem ho a porušil jsem slib.

„Nemá žádné šance přežít. Jediné, co můžeme udělat, je přivést mu ty děti, co zachránil, aby mu mohly poděkovat. A poté ho uspat navždy,“ slyšel jsem někde v dálce hlas doktora. Takže já to dokázal. Oni přežili.

Chtěl jsem poslouchat dál, ale už jsem neměl sílu. Jak říkal doktor, umíral jsem. Avšak ještě jsem neumřel, pouze jsem omdlel.

„Teď ho na pár minut vzbudíme, abyste mu mohli poděkovat a abyste se s ním mohli rozloučit.“

Slyšel jsem znovu jakoby z dálky hlas doktora. Chvíli se nic nedělo, ale pak se mi konečně podařilo otevřít oči. Hned při tom krátkém zamrkání jsem je spatřil. V záblesku bílé tmy se mi zjevili dva andělé. Překrásná, asi sedmiletá dívenka se zlatými vlasy a blankytně modrýma očima plnýma smutku. Na sobě měla oblečené modré šatečky, které přesně ladily s jejíma očima, a v ruce držela tu pannu, díky které jsem neztratil naději, díky které jsem ji našel. Druhou rukou držela svého bratříčka, kvůli kterému jsem právě umíral. Avšak nezlobil jsem se na něj. Nemohl jsem. Sám jsem se rozhodl ho zachránit.

Stačilo se mu podívat do očí, které měl stejné jako sestra, a kdokoli by mu všechno odpustil.

Právě se snažil stoupnout si co nejvíce na špičky, aby na mě alespoň trošičku viděl.

„Pane, jste vzhůru?“ ptala se mě ta dívenka. Chtěl jsem jí odpovědět, ale neovládal jsem své rty. Nešlo to. Tak jsem prostě pouze přikývl.

„Jmenuji se Molly a tohle je Kris,“ ukázala za svého bratra. „Chtěla bych vám poděkovat, že jste dodržel svůj slib. Děkuji vám za bratříčka. Zachránil jste ho. Jsem smutná z toho, že teď kvůli nám umíráte.“

Najednou se mi znovu podařilo ovládnout jazyk a ústa a já mohl znovu mluvit. Zalapal jsem po dechu a konečně promluvil.

„Nebuď, zlatíčko, netrap si svou zlatou hlavičku. Každý přeci jednou umře a každý si vybírá svůj konec. Já jsem si vybral umřít při záchraně jiného. Vybral jsem si rytířskou smrt. A neboj se, já se jen tak nevzdám.“

„Já vím, vždyť jste bojovník,“ řekla a já naposledy usnul. Usnul jsem tak tvrdým spánkem, že už jsem se nikdy neprobudil.

Tak co si myslíte? Líbilo, nebo ne? Toto je moje první povídka a moc ráda bych znala váš názor :) Moc mě potěší jakýkoli smajlík, jakákoli kritika a i samozřejmě pochvala

Petruss11

Autor: petruss11, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovník: