OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Boj

28.10.2010 (14:00) • Kassiel • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 754×

Dvě skupiny stojící naproti sobě. Na první pohled nevypadá ani jeden z nich nijak zvláštně.

Dokud se neozval úder hromu.

V tu chvíli už tam nestáli obyčejní lidé, ale banda krvelačných bestií s dlouhými, ostrými tesáky a krvavýma očima. Naproti nim stála banda obrovských vlků.

Obě skupiny se rozběhly naproti sobě a pak už se ozývaly jenom hororové zvuky. Trhání masa, praskání kostí, výkřiky způsobené bolestí.

Tak vypadala první válka. Válka upírů a vlkodlaků.

Od té doby jsou nepřátelé. Každých 100 let se uskuteční jedna válka, a rod, který vyhraje, vládne dalších 100 let, dokud se jejich nepřátelé opět nevzchopí a nezačne nová válka.

Skončí tyto války někdy?

„Já to nechápu! Proč musíme bojovat?“ ptala jsem se znovu a znovu.

„Emily, myslel jsem, že jsi rozumná holka. Oni nám zabili předky! Zabili nám polovinu rodiny! Musíme jim to vrátit!“

„Ale co když zase vyhrají?“

„Právě proto se připravujeme a trénujeme. Pořád. A ty bys taky měla.“

„Já nechci nikoho zabíjet.“

„Když nezabiješ ty je, zabijí oni tebe! A teď se vrať k tréninku!“

„Grrrrr!“

„Emily!“

„Jdu se projít,“ oznámila jsem a servala z věšáku bundu.

„Fajn, ale do šesti budeš doma!“

„O.K.“

Vyběhla jsem ze dveří. Jak já nesnáším tyhle boje! Zakručelo mi v břiše. Dlouho jsem nepila. Jakmile jsem si tohle uvědomila, začalo mě pálit v krku. Rozběhla jsem se k lesu. Miluju běh!

Miluju ten pocit, když vám vítr fouká do tváře a jakoby všechno před vámi utíkalo.

To je... prostě úžasnej pocit! Měla jsem štěstí, lesem zrovna šla nějaká výprava. Nikdo si jistě nevšimne, když si jednoho z nich na chvíli půjčím a vezmu si od něj trochu vzácné rudé tekutiny.

Vyšplhala jsem na strom a pozorovala výpravu.

Nikdo nevypadal tak dobře, jako ti minulý týden, ale nakonec jsem se zaměřila na jednoho nadšence s fotoaparátem. Šel úplně vzadu a tak jsem ho nemusela odlákávat od stáda. Stačilo se dostat do jeho mysli.

Musíš se nutně zastavit. Nevíš přesně proč, ale musíš. Ostatní pak doženeš.

Polož foťák a stůj.

Zastavil se a položil foťák na zem. Čekala jsem, až budou ostatní dostatečně daleko, a pak jsem seskočila ze stromu přímo před něj. Jenom stál a koukal rovnou před sebe. Nevnímal nic. Neucítí bolest, ani si nebude nic pamatovat. Hledala jsem vhodné místo pro kousnutí. Ještě se nedokážu tak dobře ovládat, takže krk vynechám. Nakonec jsem se rozhodla pro ruku. Zakousla jsem se a chvíli pila. Nechutnal špatně, ale nejlepší to taky nebylo. Když jsem byla dost napitá, přiložila jsem na ránu prsty a odříkala „zaklínadlo“ , které mě naučila matka. Příjde mi nechutné, někomu plivat do pusy.

Jo, někteří to tak dělají. Tak, jak se to má. Po napití plivnete dotyčnému do pusy, on to musí spolknout a tím se mu po těle rozlije obraná látka, která jednak zacelí ránu a také chrání dotyčného před upířím napadením ještě týden.

Ale někomu to prostě příjde nechutné, tak si vymysleli tohle. Sice to neposkytne obrané látky, ale ránu to zacelí.

Podívala jsem se mu do očí a zašeptala: „Nic si nepamatuješ.“

A pak jsem opět vyšplhala na strom. Zrovna včas, protože ho přišli hledat ostatní.

Stejně je mi proti srsti pít z lidí... Ale zvířecí krev je pro nás jedovatá.

Ještě chvíli jsem seděla na špičce stromu a poslouchala zvuky lesa. Pak jsem se vydala domů. Tentokrát pomalu. Šla jsem a přitom kroutila krkem po okolních stromech, když v tom mě do nosu praštil ohromný zápach. Zavětřila jsem nebezpečí.

„Pozóóór!!!“ ozvalo se za mnou a v tu chvíli už jsem ležela na zemi.

„HEJ!...“ nedokončila jsem větu. Vyškrábala jsem se na nohy a přitom shodila vlkodlaka, který mi ležel na zádech. Toho nejkrásnějšího vlkodlaka jakého jsem kdy viděla. Vždycky jsem si představovala, že vlkodlak v lidské podobě je hnusnej, ale tohle byl... no prostě nevypadal špatně.

„Já jsem říkal pozor,“ poznamenal, když viděl můj překvapený/nabručený výraz.

Všechno nebezpečí bylo to tam a já viděla jenom jeho krásné tmavě hnědé oči. Nechápavě na mě koukal. „Emm... jsi v pořádku?“

„Já? Jo! Co ty?“

„Dobrý... já jsem Jack.“

„Emily.“

„Ty jsi... ty jsi...?“

„Upír? Jo. A ty jsi...“

„Vlkodlak.“

„No, podle toho co mě učili, bych tě měla roztrhat na kusy.“

„A já bych ti měl vyrvat srdce z těla.“

Zasmáli jsem se.

„No, já asi už musím jít, protože... jsem venku už dlouho a... mohli by mít strach,že...“

„... ti vyrval srdce z těla vlkodlak.“

„Jo, něco na ten způsob.“

„Fajn, stejně taky už musím. Můžou se bát, že mě nějaká upírka roztrhala na kusy.“

Vydala jsem se domů. A Jack šel se mnou.

„Ty... bydlíš tam na ten směr?“

„Ne, já vlastně bydlím, kde se mi zachce.“

„A proč jdeš stejným směrem jako já?“

„Protože chci.“ V očích se mu zalesklo.

„Já chci věcí a nemám je...“

„Třeba?“

„Co třeba?“

„Co třeba chceš?“

„Aby skončili války mezi oběma rody.“

„Ach tak... Máme stejná přání.“

„Fakt?“

„Jo... Totiž, mě už tyhle války nudí. Náš rod minule vyhrál, a teď se připravujou ještě usilovněji, protože se bojí, že prohrajou.“

„No jo... My se zas připravujeme pořád a 3x usilovněji, než před 100 lety, a jsou přesvědčeni, že vyhrají.“

Začali jsem si vyprávět o našich rodech. Jack byl fajn tedy, když pominu, že byl vlkodlak.

Byla s ním sranda a měl stejný pohled na upíří a vlkodlačí války jako já. Začli jsem se scházet častěji a povídali si o úplných blbostech.

Když jsem jednou dorazila domů, otec na mě zavrčel, ať se jdu připravit.

„Na co?“

„Na co asi?“

Nechápavě jsme se na něj podívala. Odpověděla mi matka: „Začala válka. Někdo z upírů se bratříčkuje se zrádnýma čoklama.“

„To ne...“ zašeptala jsem.

„To ano! Máme možnost je konečně porazit. Jsme připravení. Oni prý ne. Nepočítali s tím, jsme ve výhodě.“

„Prý ne?“ zopakovala jsem jeho slova.

„Ano, mám poblíž pár lidí.“

Zaskuhrala jsem. Nejsou připraveni. Válka začíná. My vyhrajeme, ale oni prohrají. Oni umřou. Jack umře...

Vydala jsem se nahoru.

„Kam jdeš?“ zeptala se matka.

„K sobě do pokoje.“

„Není čas! Jdeme!“ sykla a vytáhla mě ze dveří. Za mnou kráčel otec a za ním moje starší sestra Leah.

Do očí mi vhrkly slzy... Nechci bojovat. Nechci vyhrávat!

Dorazili jsem na bitevní pole. Vlkodalci stáli na jeho druhé straně, zatím ve své lidské podobě.

Jelikož můj otec byl jeden z vedoucích, stála jsem v první řadě. Stejně jako Jack naporti mně.

Tvářil se stejně jako já. Vyděšeně, překvapeně, smutně...

Viděla jsem, že se v dálce blýsklo. Začátek boje určuje první hrom. Kdykoliv se upíři a vlkodlaci postaví proti sobě, vypukne bouřka.
Brzy to začne. Snažila jsem se rozvzpomenout. Na cokoliv, co by mohlo boj zarazit. Učitel nám o něčem takovém říkal... co jen to bylo?

Druhé blesknutí. Po třetím udeří hrom. No tak! Emily, ty to víš!

PRINCEZNA BOUŘE!

Ta myšlenka ke mně přiletěla z druhého konce bojiště.

No jasně! Princezna bouře! To je ono! Dívka, jenž ovládá bouři a tím pádem také začátek boje.

Objeví se jen jednou za 100 000 let a nikdo nikdy neví, kdo to je. Nikdy nikdo nechtěl zarazit boje upírů a vlkodalků. Vůbec jsem nepomyslela, kde se ta myšlenka vzala, dokud jsem vzadu v koutku mysli neslyšela Jackův hlas:

Ty jsi Princezna Bouře! Ty chceš zarazit naše boje! Ty to zvládneš! Ty jediná musíš...

A v tu chvíli se ozval hrom. Vlkodlaci se rozběhli proti upírům a při tom se porměnili ve obrovské vlky. Upíří se rozběhli naproti vlkodlakům a vycenili tesáky.

A já? Já jsem se rozběhla s nimi, ale za jiným účelem, stejně jako Jack, který běžel naproti mně.

Potřebovala jsem místo, kde si mě každý všimne. A Jack to věděl. Jakmile doběhl ke mně, nasedla jsem mu na hřbet a on mě vezl ke skále. Vyběhl na ni jako nic. Zůstal stát na vrcholku a vyslal ke mně myšlenku:

Ovládni bouřku! Jakmile ukončíš bouřku, skončí boj!

„Ale jak mám ovládnout bouřku? Nikdy předtím jsem to nezkoušela!“

Soustřeď se!

Zavřela jsem oči a v duchu si pořád opakovala: Ovládnu bouřku! Já ji ovládnu!

Ne, nešlo to.

Emily, bouřka se chová podle tvé nálady! Přispůsob se jí! Jsi rozzuřená kvůli boji! Uklidni se a bouře se taky uklidní!

„Jak se mám uklidnit, když vidím všechny, jak se navzájem koušou a trhají na kousky?!“

Mysli na něco krásného! Na něco, co si přeješ, něco, co tě uklidní!

„Tak dobře!“

Ale na co?

Představila jsem si oblíbené místo. Louka... Sníh… Jack...

To je ono!

Nechala jsem se tou představou naplnit, a pak... pak jsem poručila bouři:

„KONEC!“

Bouře utichla. A spolu s ní také zvuky trhání a kousání. Všichni koukali na mě. Na dívku, sedící na hřbetě obrovskému černému vlkovi, jak do ní proudí blesky. Doslova jí zalézají pod rukávy.

Pak jsem promluvila:

„Dost nesmyslným válkám! Upíři i vlkodlaci mohou žít vedle sebe v míru! Nemusí bojovat!“

Nepoznávala jsem svůj hlas. Mluvila jsem jako nějaká bohyně...

„Proč vznikly boje mezi upíry a vlkodlaky? Proč pokračují?! Proč to někdo nezarazí?!“

Rozhostilo se ticho. Naprosté ticho. Nikdo nic neřekl, nikdo se ani nehnul. Nikdo nevěděl, co říct.

A mě to došlo:

UKONČILA JSEM VÁLKY MEZI UPÍRY A VLKODLAKY!

Autor: Kassiel, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Boj: