OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Blind trust

27.10.2009 (21:40) • Lareth • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1166×

Rychle jsem si svlékla kabát a hodila ho na zem vedle stolu. Zaběhla jsem si pouze umýt ruce. Jakmile jsem proběhla chodbičkou zpět do pokoje, stiskla jsem velké tlačítko zapínající počítač. Usadila jsem se do polstrované židle, ruku položila na černou myš a netrpělivě poklepávala tou druhou do desky stolu. Konečně se zobrazila pracovní plocha a já se po chvíli dalšího očekávání, mohla připojit na icq. Hlasitě jsem zajásala. Kytička vedle Jeremyho přezdívky svítila jasnou zelenou barvou. Rychle jsem mu napsala:

Princess >> Ahoj.

Rem >> Zdravím tě, miláčku.

Stydlivě jsem se začervenala. Často mě oslovoval hodně důvěrně. Chvíli jsem přemýšlela, co napsat, ale Jeremy mě předběhl.

Rem >> Takže zítra se konečně uvidíme.

Ano. Už se spolu bavíme čtyři měsíce a vím o něm všechno. Jmenuje se Jeremy Andrew Olson. Je mu sedmnáct let, přesně o rok a jeden den starší než já. Má dva sestry, Amy, které jsou tři a Avu, jejíž věk je sedm. Bydlí v Manchesteru, zatímco mým bydlištěm je Boston. Hraje závodně fotbal a je premiantem třídy. Všechno se to zdá jako sen a když mi poslal svou fotografii, všechno bylo ještě růžovější. Má hnědé vlasy, které mu rámují nádherně snědou tvář, jíž vévodí perfektně modré oči. Plné rty dodávají na jeho smyslnosti. Vytiskla jsem si jeho obrázek, který mám uschovaný pod polštářem a často se na něj dívám.

Princess >> Tak hrozně se na tebe těším!

Remi >> Já víc, princezno.

Princess >>Víš, že se s tebou budu hádat…

Poslal mi čtyři smějící se smajlíky. Hodně často jsem si představovala, jak zní jeho smích.

Remi >> Musím se jít odreagovat nebo se zítřka nedočkám. Měj se půvabně, Michelle.

Hned, jak jeho kytička zčervenala, jsem se také odpojila. S ještě růžovými tvářičkami jsem vlezla do koupelny, kde jsem si napustila horkou vodu a do ní nalila velkou dávku pěny.

Celou noc jsem snila o božském setkání se svým vyvoleným. Ráno jsem vstala skvěle naladěná. Umyla jsem si vlasy, nalakovala nehty a dala jsem se do přípravy co nejlepšího vzhledu na schůzku. Rodiče doma naštěstí nebyli. Oba jsou pracovně vytížení a sourozence nemám. Mamka by hned vyzvídala a nechci jí sdělit skutečnost, že se mám v plánu seznámit s klukem, kterého v podstatě neznám, i když se mi to zdá jako věky, co mi napsal poprvé. Už zbývaly jen dvě hodiny. Začala jsem panikařit.

Rychle jsem si tvář natřela make-upem, na oči jsem si dala modré oční stíny a pro zvýraznění jsem je obtáhla černými linkami. Ještě jsem zvětšila řasy mascarou. Rty jsem přetřela růžovou rtěnkou. Proběhla jsem chodbou do koupelny, kde jsem popadla kulmu. Zkušeně jsem navlnila všechny prameny vlasů, takže ve finále jsem vypadala jako ovečka.

Blaženě jsem se usmála. Spokojeně jsem na sebe mrkla. Z šatní skříně jsem vytáhla džínovou minisukni, ve které vyniknou mé dlouhé nohy. Nahoru jsem si oblékla bílou halenku s velkým výstřihem. Popadla jsem černou sportovní kabelku, přes ramena jsem si přehodila džínovou bundičku a obula jsem si vysoké černé kozačky na podpatku. Podívala jsem se do jednoho z mnoha zrcadel. Opravdu mi to slušelo. Jestli trpím něčím, nevím, ale mindráky to nejsou. Vyběhla jsem z domu a nastoupila jsem do svého sportovního Porsche, jež jsem dostala ke svým šestnáctým narozeninám. Zjistila jsem, že nemám mobil, ale to už jsem se se zpožděním rozjela po silnici.

Zaparkovala jsem několik bloků od náměstí, kde na mě, v klubu za rohem má čekat Jeremy. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. Hledala jsem krásného modrookého kluka s hnědými vlasy, ale žádného jsem neviděla. Jako jediný seděl u stolku postarší chlápek se specifickým pachem. Čekala jsem dvě hodiny a Jeremy nepřišel, tak jsem vyšla ven. Prodírala jsem se teď už setmělými uličkami. Uslyšela jsem za sebou kroky. Už jsem téměř běžela, když mě někdo čapnul za ruku a trhnul se mnou tak silně, že jsem sebou smýkla o zeď a spadla na zem. Nohy jsem měla odřené a uhodila jsem se do hlavy.

Nade mnou se skláněl ten chlápek z baru. Chtěla jsem zakřičet, ale to už mi ucpal ústa rukou páchnoucí od nikotinu. Kousla jsem ho, ale nevadilo mu to. Jen se temně zachechtal. Druhou rukou mě vzal za vlasy a táhl mě po zemi hlouběji k chudinské čtvrti. Srdce mi tlouklo tak, že mi musí každou chvíli vyskočit z hrudi. V uších mi hučelo. Stále jsem se snažila ječet. Cítila jsem, jak mě opouští hlas. Hlasivky jsem měla už nečinné. A v ústech jsem měla nepříjemné sucho, ale co to bylo v porovnání se strachem, který mi naplňoval tělo při pomyšlení, co všechno se mi může stát.

Nakonec zastavil u obrovského kontejneru. Smýkl mnou k němu z boční strany, aby byl schovaný. Naneštěstí pro mě, jsme se nacházeli ve slepé uličce. Z očí se mi valily slzy a z hrdla se mi draly vzlyky. Snažila jsem se zvednout na nohy. Rozběhla jsem se pryč z uličky, ale slyšela jsem ho supět přímo za mnou. Cítila jsem jeho odporný dech na zádech. Znovu mě popadnul za vlasy. Vyjekla jsem, avšak opět mi ucpal ústa špinavou rukou. Opět jsem tiše vzlykala. Dotáhl mě zpátky ke kontejneru, kde mě povalil na zem, ležela jsem na zádech a on mi sedl na pánev, abych mu tentokrát neutekla. Na chvíli mi uvolnil ústa, tak jsem zaječela z plných plic i přes to, že jsem měla vyschlo v krku.

Najednou napřáhl a vrazil mi šílenou facku. Na tváři jsem musela mít obtisklou dlaň se všemi pěti prsty. Nechtíc mi do očí vhrly nové slzy. Cítila jsem, že mám tvář v jednom ohni.

„Tak tohle se ti líbí, princezno?“ To oslovení mě zarazilo. To není možné… „Ale jsi nějaká překvapená, miláčku. Nepoznáváš toho Jeremyho, se kterým jsi tak flirtovala?“ Okamžitě mi bylo na zvracení. Zakuckala jsem se. Lhal mi. Zneužil mě. Vydával se za krásného mladého kluka. I za milého. Tím více mi bylo do breku.

„Ne,“ zaskuhrala jsem zlomeně. Začal si rozepínat kalhoty, myslel si, že řvát nebudu, ale opět jsem zavřískala, až tuhle krev v žilách. Byl to výkřik hrůzy, strachu a zklamání. Jen se zachechtal a tentokrát mi dal pěstí. Zlomil mi nos. Pramínek temně rudé krve mi stékal po tváři. A znovu mě uhodil přes tvář. Strčil ruku pod mojí halenku a surově mi stiskl ňadro, až jsem zavýskla. Opět jsem zaječela, avšak jsem si vysloužila další ránu, tentokrát přes oko. A další a další. Už jsem neměla sílu křičet. Celou tvář jsem musela mít napuchlou. Nejspíš byl spokojený se svým výkonem, usmál se oplzlým způsobem.

Jedním pohybem rozškubl moji halenku. Líbal mě po celém hrudník. Dělalo se mi špatně. Bezmocně jsem zaječela ze všech sil. Avšak on mi rukou ústa ucpal. Krátkou sukni mi vyhrnul až nahoru a titěrné kalhotky mi strhnul. Dotýkal se mě úplně všude. Z očí se mi hrnuly další slzy. Tělo se mi otřásalo ve vzlycích.

„Pomoc,“ šeptala jsem přes jeho dlaň. „Pomoc…“ Ale moc dobře jsem věděla, že mi to nepomůže. Nikdo mě doteď neslyšel. „Nechte mě, prosím…“ Svlékl si kalhoty a slipy, avšak ruku z mých úst neuvolnil. Snažila jsem se vykroutit. Plazila jsem se po zemi, jenomže mě nenechal utéct. Zakroutil mi ruku, až mi bolestně luplo v rameni i v zápěstí. V ní mi také pulzovalo stejně jak v celém obličeji. Viděla jsem, jak ještě vytáhl z kapsy svých kalhot nějakou věc. Přitiskl mi ji na tvář. Cítila jsem pálení. Po chvíli jsem zjistila, že to byla žiletka, kterou mě postupně řezal do každého kousku těla. Řízl mě do bradavky, po břiše. Dělal mi šrámy přes tváře. Dál mi trhal vlasy. Poté mi žiletku strčil do úst na jazyk. Měla kovovou pachuť.

„A teď si křič, jak chceš, panenko. Jestli chceš mít pořezaný i vnitřek…“ zachechtal se. Neodvážila jsem se odporovat. Už byl vydrážděný natolik, že ho přestalo bavit mě mučit a hrubě do mě vstoupil. Začal se pohybovat sem a tam. Všechno mě bolelo. Vzlykala jsem. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale byl silnější. Přirážel stále rychleji, že jsem pomalu ztrácela bolestí vědomí. „Doufám, že jsi ráda za setkání s tvým milovaným Remym. Protože on se s tebou setkal rád. Ale teď už je načase se rozloučit.“ Čekala jsem, že vstane a odejde. Myslela jsem, že po nějaké době odejdu sama, avšak jsem se mýlila. Vstal, zapnul si kalhoty. Chvíli pohlížel na moje zbídačené tělo. Stále jsem plakala. Byla jsem zneuctěná, špinavá, hnusná. Ač mě bolel každý pohyb, stočila jsem se do klubíčka a oddávala se zoufalství.

Ovšem po chvíli si ke mně přiklekl  a v jeho rukou se něco zalesklo.

„Ne, prosím… Ne…“ šeptala jsem. „Nechte mě už být.“ Opět se zachechtal. V ruce sevřel svoji zbraň ještě pevněji. Přitiskl mi ostří nože k hrudi, přesně do stružky mezi ňadry a poté se napřáhl a bodl. Srdce minul, ale zasáhl plíci. Cítila jsem, jak mi z ní unikl vzduch a mně se začalo špatně dýchat. Míhaly se mi stíny před očima a v hlavě mi podivně hučelo. Napřáhl se znovu a bodl o něco níže. Valila se ze mě proudem krev. Neměla jsem sílu už na nic. Bodl ještě dvakrát do peritonea. Chtěla jsem ho prosti, aby svůj čin dotáhl dokonce. Avšak nemohla jsem. Tělo mi nesloužilo. Byla jsem pouhým vězněm v nefunkční schránce.

V krku jsem cítila krev. Každý nádech bolel, jako by mi někdo bodal do těla tisíc jehel. Rozklepala mne zimnice. Muž nade mnou stál a pozoroval, jak ze mě pomalu vyprchává život. Už jsem neplakala. Srdce se mi zpomalovalo. Dech se zkracoval. Pohyby vymizely. Všechno se se mnou točilo. Hlavou se mi promítl můj dosavadní život. Zahlédla jsem zvláštní oslepující světlo. Viděla jsem i tvář mamky, táty. Zahlédla jsem okamžiky prožité s mojí rodinou. Mé dětství. Všechno, na co jsem si doteď nedokázala vzpomenou, vyplavalo na povrch. Zahlédla jsem mamčinu tvář, když jsem dělala první krůčky, zděšenou tvář, když jsem poprvé spadla z kola, laskavý úsměv z každého společně stráveného okamžiku. Nedokázala jsem vnímat už nic jiného, než poslední rozloučení se vším, co jsem nejvíce milovala. A v tu chvíli zavládla tma a já navždy opustila své tělo.

***

Rodiče mladé dívky hledali svou dceru všude a když policie objevila zcela prázdné auto, vydali se do prohledávání okolí. Měli psy, kteří čmuchali po širém okolí. Najednou jeden z nich narazil na pach mladičké dívky. Vydal se po ní. To, co viděla policie, když dorazila na místo, kde se nacházelo děvče, jim vyrazilo dech. Viděli jen mrtvolu šestnáctileté Michelle Robinson, která doplatila na svoji hloupost, když věřila cizímu člověku. Neviděli tu krásnou holku plnou života. Našli pouze zohavenou, oteklou, pobodanou a mrtvou schránku, jež se ani zčásti nepodobala Michelle…

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blind trust: