OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Bez tebe nebudu žít

05.05.2013 (18:00) • Carol1122 • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1495×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Věnováno Keisys a Elize...

Přísahala jsem, že se sem už nevrátím.

Život jsem měla komplikovaný a neuměla jsem si představit, že by se dal zkomplikovat ještě víc. Navíc, když tu byl on. Ten skvělý úžasný a nádherný člověk, který mi dokázal srdce rozechvět už při pohledu na jeho nádherné a vypracované svaly.

Nevěděla jsem, kde je. Nevěděla jsem, kde jsem já. Kdo jsem? Kdo je on? Vzpomínky se mi vracely a mozek se snažil nastartovat svůj motor na plné obrátky.

Pořád jsem měla tu samou vidinu.

Běžela jsem lesem a neslyšela nic, než šustění listí pod mýma nohama a ševelení větru v korunách stromů. Ani ptáci nezpívali a malí savci si zalezli do svých úkrytů. Kolem mě bylo naprosto mrtvo, které sem tam doprovázelo hlasité bušení mého srdce.

Zatímco jsem se soustředila na prostor přede mnou, kolem mě se mihl jakýsi stín. Kolena se mi rozklepala, ale zatnula jsem zuby a přidala na rychlosti. Běžela jsem už několik hodin. Po prvních pár hodinách jsem myslela, že můj běh bude zbytečný, ale když jsem později vycítila, že se něco kolem mě pohybuje, musela jsem obětovat všechnu svou energii, kterou jsem získala z energetických tyčinek a hnusného chemicky napěchovaného nápoje, který měl povzbuzovat a byl to vlastně něco jako umělý adrenalin a překonat svojí fyzičku.

Všechny své zásoby, které jsem měla v baťohu, mi už dávno došly a já se musela spoléhat jen na své tělo a okolí.Věděla jsem ale, že kdybych se zastavila, to něco by mě dohonilo a já bych litovala, že jsem se vůbec zastavovala třeba jen proto, že mě náhle volala příroda do keříčku.

Baťoh, který jsem ukradla na začátku krátce po startu nějaké holce, jsem už dávno zahodila, aby mě zbytečně netížil, přestože jsem litovala, že jsem si nevytáhla alespoň sirky nebo baterku. Běžet naprostou tmou bylo jako účastnit se hodiny matematiky. Člověk nikdy nevěděl, co na něj vybafne a čím ho kdo naopak překvapí. Což se jen stávalo ojediněle, že to bylo příjemné překvapení.

Znovu jsem zapnula všechny své smysly a malinko pohlédla na stranu. Pořád to se mnou drželo krok. Viděla jsem to. Cítila jsem to. A nebo jsem cítila ostré řezání nože, který se mi zařezával z kapsy džín do nohy. S nesnesitelnou bolestí, ale zato s naprostou úlevou, jsem nůž z kapsy vytáhla a pevně ho sevřela mezi klouby v ruce. Byl jediným mým přítelem, který mě snad nemusel tak zradit.

Prohlédla jsem si ho za běhu blíž a překvapením jsem vyjekla. Byl to ten nůž, kterým mě on zachránil. Kterým zabil svého přítele, aby dokázal, že ke mně chová cit tak vášnivý a silný, že celá aréna pod naší láskou mohla se zhroutit. Teď je ale pryč.

Slzy mi tekly proudem a vítr mě šlehal do tváře. Přitáhla jsem si bundu k sobě a zjistila, že nic nevidím. Snažila jsem se mrkat a třít zamlžené oči, ale moje rychlost byla tak velká, že při sebemenším záchvěvu větru, mi oči slzely ještě víc.

 A právě za tu chvíli, co mě příroda mučila svými zbraněmi a zbavila mě přímého vidění, jsem zakopla o větev a kutálela se dolů po svahu. Vykřikla jsem a snažila se zastavit o cokoliv. Listí a větve mě obalily a skrytý kámen, který se pod nimi jako na potvoru skrýval, mi rozřízl zadní temeno hlavy. Bolest byla tak nesnesitelná, že jsem nemohla vydat ani hlásek. Zastavila jsem se a před očima mi tančily hvězdičky.

Právě, když už jsem myslela, že moje mysl sama usíná a já upadám do bezvědomí, jsem uslyšela, jak někdo běží strmě za mnou. Prudce jsem otevřela oči a chtěla vstát. Bolest hlavy nepřestávala, naopak ještě rostla.

V sedě jsem couvala dál od černé siluety, která se přibližovala směrem ke mně. Moje ruce ale o něco zavadily. O něco měkkého a teplého. Otočila jsem se a bolest i vše co se stalo přehlušilo to, co jsem před sebou viděla.

„Ne,“ vyšel ze mě tenký šepot.

To „něco“ co leželo přede mnou se nehýbalo a mělo na sobě stejnou bundu jako já. Jiný splátce. Dala bych cokoliv, aby to byl kdokoliv jiný. Můj mozek mi odmítal přijmout tu informaci. Kaluž krve, která se kolem nacházela, byla ještě čerstvá a její krev teplá. Uprostřed z  břicha jí trčela ostrá čepel dlouhé dýky, která byla známá, že měla v sobě napuštěný jed, který způsobil okamžitou, ale nesnesitelnou bolest.

„Ne!“ vykřikla jsem a bylo mi jedno, že se můj hlas rozléhá po celé aréně od jednoho konce k druhému.

Její modré oči pohasly a vykuleně, přesto zděšeně a plačtivě hleděly přímo. Její zrzavé vlasy, které jsem na ní milovala, jí lemovaly tvář zaschlou krví, kterou prskala z úst.

„Kei, Keisys, no tak, prosím,“ hladila jsem její stále ještě docela teplou ruku a snažila se vytáhnout ostrou dýku z břicha. Hnusný zvuk, který se ozval, jsem docela ignorovala a snažila se provést resuscitaci. Ani masáž srdce ani umělé dýchání, nezachránily mojí nejlepší kamarádku. Kamarádku, před kterou jsem navenek dělala drsnou a bezcitnou, uvnitř jsem jí však milovala a byla mi bližší než sestra.

Brečela jsem a seděla u ní celou věčnost. Hladila jsem jí, šeptala jí do ucha tajemství, která jsem jí nestihla říct. Teprve, když za mnou zapraskala větev, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na toho, kdo mě celou dobu pronásledoval.

Pomalu, avšak se sebevědomým výrazem a kamenným postojem jsem se otočila a s největším překvapením jsem se koukala do zářivých fialových očí svého pronásledovatele.

„Nathanieli?“ vyjekla jsme šokovaně. „Co tu děláš? Kde´s byl celou dobu?“ Člověka, kterého milovala Keisis, stál přede mnou. S pobaveným výrazem a netečným pohledem v očích. Milovali se. Věděla jsem to. Oba se báli, že zahynou v aréně a nebo že se budou muset navzájem zabít, či bojovat o svůj život s tím druhým.

Právě proto mě překvapilo, když jsem ho uviděla ležérně opřeného o strom s napnutými břišními svaly, které měl odhalené a delšími kaštanovými vlasy.

 „Elizo,“ řekl svým mňoukavým hlasem leoparda. „Netušil jsem, že máš takovou výdrž.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. O čem to mluví? „Co se stalo s Keisys? A proč tu tak stojíš? Neměl bys být u ní a brečet nad její ztrátou života?“

Pokrčil rameny. „Zabíjet jí, bylo mnohem zábavnější.“

Trhla jsem sebou. „Cože?!“

Odhalil svoje kočičí zuby. „Láska je hnusná. Nikdy jsem jí neměl rád. Kdo by i měl, že?“ zasmál se a podíval se na Keisys. „Měla výdrž, to se musí uznat. Prosila a brečela, no, docela mi jí bylo líto, ale co se dá dělat, že? Měla to celkem rychle za sebou, i když ten jed, jak se jí vlil do těla… no, raději bych se nechal zabít něčím jiným.“

„Ty… ty´s jí zabil?“ skoro jsem nemohla vyslovit větu z úst. Šokovaně jsme hleděla na člověka, který si hrál na našeho přítele. Který celou dobu lhal Keisys. Který neměl srdce a duši.

Nathaniel se zasmál a skoro neznatelně přikývl. V očích se mu zračila zlost, krutost a zároveň touha po zabíjení.

„Jak jsi mohl?“ zareagovala jsem a ucítila, že mám v krku knedlík. Dívala jsem se střídavě z Kei a z Nathaniela. V očích se mi zase objevily slzy.

„Proč ne? Nevíš, jaký je to krásný pocit, když zabíjíš. Když vidíš, jak se na tebe poražený dívá. Jak si uvědomíš, že jsi zvítězila.“

Z hlasu jsem poznala opravdové potěšení po zabíjení. Bylo to… divné. Šílené. Před několika dny křivě přísahal, že neublíží ani mouše. Co ale bylo tohle?

Je lhář, celou dobu kul za vámi pikle a měl plán. Je falešný, jak tvoje profesorka matematiky, ozval se hlásek v hlavě.

„Miloval jsi jí,“ zkusila jsem nadhodit.

Ozval se jasný smích. „Láska? Neříkal jsem ti před chvílí, že ta se mě netýká? Já nemám cit pro druhé. Na světě, žiju jen pro sebe. A pro tebe,“ dodal a přiblížil se ke mně.

Z náhlého jeho dechu na mé tváři a rychlosti, kterou se ke mně přiblížil, jsem se nedokázala pohnout. Fascinovaně jsem zírala do jeho očí, které byly tak jasně fialové, že nic se nevyrovnalo jejich barvě. Jeho oči s leskem touhy, úšklebku na tváři a červeným ohraničením. Moment… ohraničením?

„Chci tě zabít,“ zavrněl, „a vychutnat si tvoji smrt. Budeš umírat pomalu. Budeš trpět. Ale bude to nádherná smrt,“ zašeptal a přejel mi ostrou čepelí po hraně mého krku. Skoro jsem cítila, jak se mi otvírá kůže a krev teče ven. Byl to ale jen klam - pouhá halucinace, která měla způsobit zmatení u protivníka. Věděla jsem to. Sama jsem měla s noži a zbraněmi zkušenosti.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nikdo jiný nebyl nablízku a sama jsem se mu postavit nemohla. Byl několikanásobně silnější a zkušenější, přestože jsem si sama výcvikem s házením nožem nebo výcvikem: kam bodnout nepřítele prošla. Můj mozek musel začít znovu přemýšlet a přestat se trápit myšlenkou na Keisys. Jsou to hry. Hry o život a o smrt. Musíš si zachránit holou kůži.

„Můžu si vybrat zbraň, kterou mě zabiješ?“ přistoupila jsem na jeho hru. „Chci zemřít nádherně.“

Na chvíli ho moje chování a lhostejný a trochu i šílený (když se to tak vezme) přístup vyvedl z míry. Pak se ale usmál, až ukázal své kočičí zuby a odpověděl: „Že jsi tak hodná, můžeš si přát cokoliv, drahá.“

S falešným úsměvem na tváři jsem se k němu přiblížila a pošeptala mu do ucha: „Nepřeji si nic, než tvé srdce.“ Odtáhla jsem se od něj a on, s flirtujícím pohledem (ale přesto falešným, stejně jako mým), jsem sevřela svojí dýku, kterou jsem stále svírala a jediným rychlým pohybem ho sekla do srdce.

Ráda bych řekla, že jsem se strefila, a že padl mrtvý k zemi. Jenže on, zkušený lovec a bezcitný tvor, mi chytil ruku a než jsem ho stačila seknout, otočil jí proti mně a namířil jí na mě. Největší silou, kterou jsem dokázala bojovat, jsem se s ním přetlačovala.

Jenže on, se svojí leopardí sílou, dokázal mě porazit a já v tlaku povolila a padla na zem vedle Keisys.

„To´s neměla dělat,“ zamlaskal a sklonil se ke mně i s dýkou v ruce.

„Co je ti do toho?“ vyštěkla jsem na něj a plivla mu do obličeje. Posměšný úšklebek a hravé oči vystřídal rozzuřený výraz zabijáka. Neváhal a zabodl mi dýku do nohy.

Vykřikla jsem nesnesitelnou bolestí a ječela na celé kolo. Takovou bolest, ačkoliv jsem toho prožila už hodně, jsem dlouho nezažila. Jeho moje reakce určitě bavila, protože se zase usmál a nepřestával zabodávat dýku hlouběji a hlouběji do masa.

„Co jsem ti říkal? Nemáš se prát se silnějšími,“ usmál se a chvíli potom vykulil oči. Jeho výraz se změnil a šokovaně hleděl před sebe. Po chvíli mu z úst vytryskl proud krve a on padl vedle mě mrtvý k zemi, v zádech zabudnutý dlouhý a elegantní nůž, který patřil pouze jedinému muži. Pak už mě pohltila temnota.

Zdálo se mi o něm. V jeho děsivém výrazu, se zračila moje úzkost. Mučil mě. Byla jsem spoutaná. Okovy se mi zařezávaly do zápěstí. V hlavě mi tepalo. Cítila jsem krev stékající po spáncích. Prosila jsem ho, slzy mi tekly proudem, ale on byl netečný. Jediným rychlým pohybem se rozmáchl a zabodnul mi dýku přímo do srdce…

„Ma chérie! Ma chérie! Klid, ššš… už jsem tu…“

Tan hlas jsem poznávala. Byl mi tak známý a přitom vzdálený… Opatrně jsem otevřela víčka a mžourala do jasného slunečního dne. Stál nade mnou. V celé své kráse. Dokonce do půli těla nahý, když jsem si slastně uvědomila, jak vypadá. Jeho černé kudrnaté vlasy mě šimraly na tváři. Jeho krásné modré oči - mnohem krásnější než Nathanielovy, se upíraly do těch mých. Konečně…

„Jean-Claude?“  můj hlas bylo jen tiché sípání a sama jsem se divila, že se mi divně zadrhává v krku.

„Ma chérie, jsem tu,“ usmál se na mě svým krásným úsměvem. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Jeho prsty - štíhlé a dlouhé, se zastavily u mých úst. Špičkou ukazováčku mi po nich přejel.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se ho, když jsem byla schopná otřepat se z jeho doteku.

„Asi tak tři dny. Musel jsem ti vyměnit obvazy a bylinky. Byla jsi pěkně zraněná.“ Pohlédl na mě lítostivě a s něhou. Pak se zadíval do dálky.

„Tři dny? A co ostatní splátci? Mohli nás najít! Mohli nás zabít,“ znovu jsem vzlykala, protože se mi vybavil výjev v lese. Kei, Nathaniel… 

„Ma chérie, Elizo!“ V jeho ústech znělo moje jméno, jako roztátá čokoláda. „Vše je v pořádku. Už to bude dobrý.“

„Ne nebude!“ vykřikla jsem se slzami v očích. „Je pryč! Má kamarádka! Má sestra! Má duše - je pryč!“

Vzal mě do svých mohutných ramen a konejšivě mi hladil záda a vlasy. Vzpomínky se mi vracely. Brečela jsem snad celou věčnost, dokud jsem si sama uvědomila, že už ani nemám co brečet.

Odtáhl si mě od sebe a zadíval se na mě. „Elizo, ty má krásná zlatovlasá bohyně. Můj květe. Má lásko. Můj sne. Moje duše. Moje mysl. Má princezno, ma chérie, vše už bude  v pořádku.“

Jeho přímý pohled do očí mě uklidnil natolik, abych si uvědomila, že má pravdu. Přesto Keisys v části mé mysli zůstávala a nehodlala jsem se jí jen tak vzdát.

„Musíš se najíst.“

Neprotestovala jsem a jemně přikývla. Vstal a přešel k ohništi, které leželo kousek ode mě a uviděla, jak porcuje nějaké zvíře. Vypadalo jak hlodavec, ale bylo mi to jedno. Uvědomila jsem si, že jsem nejedla pořádné jídlo tolik dní, že bych snědla klidně i člověka.

Moje břicho souhlasně zamručelo, když mi Jean-Claud přinesl pečínku a s pobaveným výrazem ve tváři pozoroval, jak se cpu a spokojeně mručím. Mezitím jsem se i stačila rozhlédnout po okolí. Nacházeli jsme se někde v listnatém lese pod širokými duby, které vytvářely příjemný stín v horkém poledni. Jean-Claude vytvořil malý tábor uprostřed mýtinky, kde udělal ohniště a vedle kamenů rozložil všelijaké igelity a bundy, které měl k dispozici.

Když jsem dojedla, usmála jsem se na něj. Oplatil mi úsměv a zeptal se: „Chutnalo?“ Kývla jsem a podívala se na svojí nohu. Kousek kalhot mi musel odtrhnout, aby se dostal k ráně, kterou obvázal obvazy a nějakými listy.

„Odkdy se zajímáš o bylinky a medicínu?“ zeptala jsem se ho podezřeně.

Zasmál se. Jeho zvonivý smích mi připomněl všechny chvíle, které jsme spolu prožili. „Od té doby, co jsem se dozvěděl, že jdu do arény.“

Smutně jsme se na sebe usmáli. Pak jsem se zeptala: „Nebojíš se, že nás najdou ostatní splátci?“

„My dva jsme už poslední.“

Při této větě mi tak zamrazilo, že jsem myslela, že jsem na severním pólu. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se přiškrceně.

Pokrčil rameny. „My dva jsme poslední splátci.“

Svět se mi zatočil před očima. Já a on. My dva. Poslední splátci. Slova mi musel lítat hlavou jednotlivě, abych si vůbec uvědomila tu skutečnost, že oba jsme poslední živí v aréně.

„Jsi si tím jistý?“

„Skoro všechny jsem pozabíjel.“

Vrhla jsem na něj zděšený pohled.

„No jen některý, kteří mi šli vážně po krku,“ usmál se konejšivě.

Nebylo mi k smíchu. Chtělo se mi brečet. „A co Nathaniel?“

„Spálil jsem jeho tělo. Nemohl za to. Byl posedlý. Někdo ho otrávil a způsobil mu tohle. Keisys miloval. Věděl jsem to.“

Šokovaně a s lítostí ve tváři jsem se opatrně vyškrábala na nohy a Jean-Claude mi pomohl. Z výšky jsem toho viděla mnohem víc. I to, co jsem nechtěla.

„Keisys,“ zašeptala jsem. Viděla jsem její mrtvolu, která ležela kousek od nás.

„Myslel jsem, že bychom jí společně měli pohřbít,“ řekl tiše a hladil mě po rameni.

Němě jsem přikývla a přiblížila se k ní. Natáhla jsem ruku a dotkla se jí. Byla studená jak led, ale pořád stejně krásná. Jean-Claude jí měl rád a i ona jeho. On mě však miloval a já jeho taky. Keisys hledala útočiště u svého vraha Nathaniela.

Slzy mi vyhrkly do očí.

„Nemusíš to vidět,“ zašeptal.

Zakývala jsem hlavou a povzbudivě se na něj usmála. „Potřebuji to vidět.“

Oba jsme potom celé odpoledne strávili nad vykopáním hrobu, jeho přikrašlováním i přikrašlováním Keisys. Jean-Claude mi ji pomohl opatrně uložit a dokonce jsem jí udělala květinovou podestýlku. Společně jsme pak hrob zakopali a vyrobili z nedalekého stromu kříž.

„Byla jsi moje druhá duše a teď? Co si bez tebe počnu? Srdce mi puká pod tíhou, že jsem neměla možnost se s tebou rozloučit. Odpusť mi.“

Slzy mi tekly proudem, když vztáhla dva prsty, přiložila si je k ústům a zvedla k nebi. Jean-Claude mě políbil do vlasů a otočil k sobě. „Ma chérie, jsme tu jen my, co nám zbývá?

Uvědomila jsem si to. Teprve teď jsem si uvědomila realitu, že stále jsme ve hře. Přitiskla jsem mu hlavu na hrudník a z těžkým srdcem odpověděla: „Bez tebe nebudu žít. Musíme zemřít oba.“

Myslela jsem, že bude protestovat, že bude říkat, že někdo musí vyhrát. Místo toho chápavě přikývl a odvedl zpátky k našemu tábořišti. „Tady máš svůj luk. Střežil jsem ho jako oko v hlavě.“ Podívala jsem se na něj. Zlatý a pevný se silnou strunou a zdobenými hlavicemi šípů, se mi zdál nepotřebný.

Usmála jsem se na Jeana-Clauda. „Znám lepší způsob smrti.“

Poodešla jsem kousek dál a utrhla jednu bylinu, o které jsem věděla snad všechno. Před tím, než jsem si ji dala do pusy jsem odpověděla: „Spravedlnost vždycky zvítězí. Ať tedy nemají ani jednoho vítěze.“

Věděla jsem, že budou protestovat. Že se nás pokusí zachránit. Na to bude ale už příliš pozdě. Sladkou, přesto smrtelně jedovatou bylinu jsem si vložila do úst a vrhla se na Jeana-Clauda. Líbala jsem ho jako nikdy. S vášní. S neuvěřitelnou touhou. Ani jsem si nevzpomínala, že bychom se takhle někdy líbali při milování. Se sílou, která nás k sobě připoutala, jsme dosedli do trávy. Neodlepili jsme se od sebe. Stále víc a víc naléhavě jsme se k němu přitiskla a zajela mu prsty do vlasů. Jean-Claude mě k sobě přitiskl a naposledy mě vášnivě políbil.

Oba jsme se od sebe odlepili, ústa zmazaná od barviva byliny. Naposledy jsem se podívala do jeho očí a ulehla společně s ním do trávy. Cítila jsem účinky byliny. Slyšela jsem, jak přilétávají vznášedla. Oba jsme se na sebe koukli a v očích si vzájemně spatřili nekonečnou lásku a přicházející smrt.

„Navždycky,“ zašeptali jsme oba.

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe nebudu žít: