Belle Morte • OurStories.cz ~ naše povídky

Téma týdne na blog.cz je smrt, takže jsem si tuhle malou jendorázovku prostě nemohla odpustit. Doufám, že se bude líbit.

20.06.2010 (14:00) • misala007 • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1178×

I když to tak někdy nevypadá, miluju lidi. Všechny lidi. Možná nejste moje děti, ale stejně u mě jednou všichni skončíte. Dám vám Polibek a zbytek věčnosti už bude vaše duše jen proplovat Prázdnotou.

Ptáte se, co je Prázdnota? Ne, vím, že se neptáte, ale stejně vám to povím. Prázdnota je vlastně odpočívárna duší. Něco jako zásobník, ve kterém čekáte, dokut znovu nenastane čas, abyste se vrátili na zem. V Prázdnotě není nic. Není tu ani tma. Temno se tu rozpíná jako něco živého, tančí a dovádí.

Všichni se do prázdnoty jednou dostanete. Všichni jednou budete muset projít bránou a nebude záležet na ničem. Nezáleží na tom, co jste byli v životě, jak jste zemřeli, kolik životní síly vám zbylo. Prázdnota nedělá rozdíly. Vycucá všechny duše, že z nich zůstane jen esence. Malá jiskřička, každý den matnější a matnější. A nakonec zhasnete. Potom už necítíte nic. Ani radost, ani bolest, prostě nic. Stanete se součástí Temna. A to vás potom vyvrhne. Ocitnete se znovu na světě, znovu se narodíte, znovu žijete svůj život, ale jen proto, abyste se nakonec stejně vrátili do mé náruče, do mé Prázdnoty, abyste byli obklopeni mým Temnem.

Někdy si pro vás přijdu dřív, někdy později, ale nikdy na vás nezapomenu. Když vás budu chtít u sebe, dostanu vás. Ale na druhou stranu si nemůžete stěžovat. Nedělám mezi lidmi rozdíly.

Právě byl na řadě on. Ano, on. Je jen hloupým lidským zvykem, všechno pojmenovávat. Jméno je zbytečnost. Nepotřebuju jméno, abych si vás odvedla domů.

Svět se pro něj zastavil. Čupěla jsme vedle něj a něžně mu hladila vlasy.

„Neboj, nebude to bolet,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mně neuslyší. Nikdo z nich mně neslyší. Vlastně mně vůbec nikdo neslyší. Naklonila jsem se nad něj a mé dlouhé černé vlasy se mi přelily přes ramena. Rozprostřely se na jeho hrudi jako obsidiánový závoj a prosakovaly jeho tělem. Jeho oči, jako by náhle prozřely, vyhledaly můj pohled. Neslyší mně, ale vidí mně. Něžně jsem se na něj usmála a prstem mu přejela po tváři.

„Nebude to bolet,“ zašeptala jsem znovu. „dlouho,“ dodala jsem po chvilce. Mohl vidět, jak se mé rty pohybují, ale nemohl poznat význam mých slov. Něžně jsem se na něj usmála.

„Morte,“ zašeptal. Jeho slova zněla jako ševelení ptáčka. Ptáčka, který pro mě zemře. „Belle Morte,“ vydechl a zorničky se mu jemně rozšířily.

Uchopila jsem jeho tvář do dlaní jako něco křehkého, co se může každou chvíli rozbít. Co já mohu kdykoli rozbít. Přiblížila jsem svůj obličej k jeho. Své bezkrvé rty jsme přitiskla na jeho teplé a vlhké. Naposledy pro mě vydechl a já se z něj napila. Vysála jsem jeho životní sílu. Pravou ruku jsem mu přesunula na srdce a přivolala jeho duši. Vznesla se do mé dlaně jako jiskřička, jiskřička naděje, která brzo vyhasne. Pořád ještě byla se svým tělem spojená. Bylo to jako tenoulinká nitka. Vzala jsem duši mezi palec a ukazováček a utrhla ji jako zralou malinu. Nebránila se. Chtěla odejít. Nitka se třepetavě snesla na své tělo a vsákla se do něj. Jako by tu nikdy nebyla.

Plynulým pohybem jsme se postavila. Z hrdla se mi vydral spokojený smích. Naposledy jsem se podívala na jeho vychládající tělo a zmizela jsem o dům dál.

A prosím, nebojte se mně. Nebojte se něčeho, čemu se stejně nemůžete vyhnout. Jak už jsme jednou řekla, všechny vás miluju a když nic, jsem aspoň spravedlivá.

Dnes na smrt čeká ještě spousta lidí. Čekají na mě. Čekají, až přijdu. Jsem Belle Morte. Krásná smrt.

Autor: misala007, v rubrice: Povídky » Jednodílné