OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Belith

29.03.2011 (18:00) • Astirie91 • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 840×

Jsem prázdnota.

Křičela jsem. Zmítala jsem se v poutech, rozdírala jsem si kůži do krve a teprve bolest mě přivedla k vědomí. Belith odešla. Byla pryč a zůstala mi po ní jen ta jediná myšlenka, vypálená žhavým pohrabáčem šílenství. Uvolnila jsem se a teprve teď přišla únava. Rány na zápěstích nebyly čerstvé. Hnisající a nikdy nezhojené mi připomínaly, že ona znovu přijde. Nenechá mě být. Nikdy. Tak mi to slíbila, když se objevila poprvé.

Opatrně, sykajíc bolestí, jsem se natáhla pro stříbrný klíček, vyrobený na zakázku nic nechápajícím, lhostejným zámečníkem. Belith stříbro nesnáší, to proto si mě nemůže vzít. Zpočátku jsem to zkoušela se stříbrnými pouty, ale popáleniny, které jsem od nich ráno měla, byly strašlivé a bolest se nedala snést. Roztřesenými prsty jsem odemkla pouta. Není to snadné, když jste roztaženi na posteli a zpočátku můžete používat jen jednu ruku. Proto jsem si klíček uvazovala řetízkem k zápěstí. Nechtěla jsem si ani představit, co by se stalo, kdyby mi upadl a já zůstala připoutána, uvězněna na kovové konstrukci postele. Vstala jsem. Motala se mi hlava a já toužila svalit se zpátky a spát, spát klidným, nerušeným spánkem, jaký jsem už dlouho nepoznala. Ale věděla jsem, že nemůžu riskovat. Belith byla čím dál tím silnější. Přicházela i přes den, když jsem usnula.

Strhla jsem rozedrané obvazy a znovu si ošetřila rány na zápěstích a kotnících. Belith milovala mé utrpení, ale nerada ubližovala sama sobě. Snad proto si nezlámala všechny kosti a nestáhla kůži, aby unikla, snad proto si nepřehryzala končetiny, jako šelma uvězněná v pasti. I když možná to bylo jen proto, že by na to moje zuby nestačily. Opláchla jsem si tvář opuchlou od pláče a křiku. Ještěže bydlím ve starém domku na kraji lesa, daleko od ostatní zástavby. I tak si vzdálení sousedé občas stěžují na noční křik. Krčím rameny a neodpovídám. Já s lidmi nemluvím.

Rolák s dlouhými rukávy a baloňák skryly obvazy a já mohla vyjít do chladného podzimního dne. Ocelovou šeď nebe brázdily potrhané chuchvalce mraků. Chvíli jsem je sledovala a záviděla jim prázdnotu letu a oblohy. Nespěchala jsem. Nebylo kam. Školy jsem nechala už před několika měsíci a žila jsem z invalidního důchodu. Prášky, které mi doktoři předepsali, jsem splachovala do záchodu. Třeštila po nich hlava a jinak nebyly k ničemu. Belith nemohly zastavit.

Šla jsem do kostela. Belith to nesnáší. Možná je to má vzpoura proti ní. Ale spíš mi ticho a chlad prastarých zdí přináší zdání klidu. Miluji kostely. A hřbitovy. Zapálila jsem svíčku a chvíli postávala v přítmí, prosvětleném mihotajícími se plamínky. Starý farář s rozčepýřenými, šedými vlasy, neklidný a rozpačitý, mi jenom pokynul na pozdrav. Ze začátku se snažil se mnou mluvit. Pak toho nechal. Snad mu někdo řekl, že jsem blázen. Nebo se prostě jen nedokázal dívat, jak pomalu umírám. Muselo mi to být vidět v očích, někde za černou prázdnotou zorniček. Já to vidím pokaždé, když se podívám do zrcadla. Proto jsem ve svém bytě všechna rozbila.

Nějakou dobu jsem se procházela prázdnými ulicemi, padajícím listím a osamělými stíny důchodců. Musel být pracovní den, jinak by se to tady hemžilo lidmi. Mám ráda pracovní dny. Je v nich víc klidu. Došla jsem si nakoupit do nedalekého supermarketu. Tady se mě nikdy na nic neptali. Chvíli jsem na břehu rybníka krmila kachny a poslouchala drnčení projíždějícího metra. Tepna, spojující tohle osamělé místo se srdcem města. Už dlouho jsem tam nebyla. Dlouho …

Jsem ticho.

Trhla jsem sebou a žhavý pot mě pálil na bledé kůži. Stála jsem po kolena v rybníku. Musela jsem na okamžik usnout a ona toho využila. Přišla. V poslední době přichází stále častěji. A mně po ní zůstávaly jenom záblesky a odřená zápěstí. Okamžiky, které mi nepatřily. Někdy, někdy si myslím, že by bylo lepší se jí poddat. Nechat ji, ať si dělá, co chce. Možná, že ona má nějaký cíl, něco co chce říct, nebo udělat. Já ne. Tak proč se jí bránit? Proč nevstoupit do temnoty, hebké a prázdné? Psychiatr říkal, že nesmím. Na krátko ostříhaný, mladý, a přitom už šedovlasý. I když myslím, že si ty vlasy barví, aby vypadal důvěryhodněji. Co on o tom ví? Co ví o Belith?

Vyšla jsem zpátky na břeh a voda mi crčivě stékala z promočené sukně a čvachtala v botách. Jedna důchodkyně se překvapeně ohlédla, ale neříkala nic. Staří lidé mají zvláštní pochopení pro slabost. Možná proto, že jsou taky slabí. Blázni se mezi sebou rozumí.

Hledáš mě.

Zase jsem musela usnout. Kolem hučí dav turistů. Na Forkském náměstí putuje procesí mrtvých vzpomínek. Jsem v centru. Proč tady Belith? Neodpověděla. Nikdy neodpoví. Nikdy nejsme ve stejnou chvíli na stejném místě. Někdo do mě vrazil a já instinktivně uskočila ke zdi. Srazila jsem k zemi několik umělých smrčků. Vánoce začínají pořád dřív. Nečekala jsem, až mi někdo přijde vynadat, strčila jsem ruce do kapes baloňáku a vyrazila pryč. Něco mě zastudilo do dlaně. Zachvěla jsem se předtuchou, stejně mrazivou, jako vítr pohrávající si s cáry odpadků. Pistole. Pořídila jsem si ji už dávno, na černém trhu, ještě před léčebnou, prášky a psychiatrem ostříhaným na ježka, abych se ubránila Belith. To jsem ještě nevěděla, kdo je. To byla ještě slabá. Pak jsem zbraň někam schovala. Myslela jsem si, že jsem ji ztratila. Otřásla jsem se hrůzou a prsty se pevně semkly kolem dřevem vykládané pažby. Byla to stará zbraň.

Jsem ty.

Křik a něčí vzlyky. Hlasy, kterým nerozumím. Kolem je prázdno, až příliš prázdno Forkské náměstí, prázdno až na nehybnou siluetu se záplavou rudých a zlatých vlasů. Poznání si pomalu probojovává cestu do mé mysli. Dítě a krev. Mrtvé dítě. Někdo za mnou křičí. Otáčím se a s mrazivou příčetností si uvědomuji, že ještě pořád svírám pistoli. Chci ji pustit, ale prsty se nějak zaklesly, neposlouchají mě… Zahřmělo. Dívám se na oblohu, ale vidím pořád jen ty roztrhané plachty lodí… Znovu. Něco těžkého mě udeřilo do hrudi a smýklo mnou dozadu, klopýtám a druhý náraz mě srazí ke dřevěné stěně stánku.

„Belith!“ vykřiknu prosbu i obvinění.

A ona přichází.

Jsem smrt.

Autor: Astirie91, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Belith: