As someone´s marionette • OurStories.cz ~ naše povídky

Tuto jednorázovou povídku, která původně vůbec neměla být povídkou, jsem našla uloženou v počítači. Tento článek je velmi zmatený, je psaný z náhlého popudu svěřit se, a je to na něm poznat. Je to trochu depresivní a ufňukané, ale stejně bych byla ráda, kdyby jste si to přečetli.

25.04.2012 (15:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 614×

Může mít člověk dobrou i špatnou náladu zároveň? Jde to vůbec? Nevím. Nevnímám. Mám dost svých problémů a nemám čas řešit tuhletu otázku. Čas… no jo, čas je holt svině. Utíká moc rychle.

Momentálně u mě převládá ta špatná nálada. Jsem na všechny naštvaná. Ptáte se proč? Sama nevím. Všechno mi vadí, všechno mi už leze krkem. A zároveň mě mrzí tolik věcí, věcí co se ještě dají napravit. Plácám tu samý nesmysly, ale mám vztek. Vztek, že na světě není osoba, která by o mě věděla všechno, osoba která by mě nesoudila za moje chyby a hlavně osoba, které bych mohla bezmezně svěřit svou důvěru. Tento člověk pro mne neexistuje. Občas si říkám, je to fajn mít přátele, jenže pak zapochybuju. Mám vůbec přátele? Ale jistěže mám, říkám si. Ale je to pravda? A pak si uvědomím jedno. Vždyť existuje někdo, kdo by o mně věděl všechno – hudba! Ona je mnou a já jsem jí. Žiju hudbou. Většina lidí si řekne, ta holka není normální, ale existuje i pár světlých výjimek. Lidi, co mne chápou. Ale ani těch není moc. A když už, tak jim prostě chybí čas! Chybí jim čas na to, aby se mohli zabývat mými problémy. Vždyť oni sami jich mají dost. Nikoho nezajímá, že moje mamka zřejmě bude muset na operaci, kterou na sedmdesát procent nemusí přežít.

Jasně, vždyť já bych to přece neměla vědět. Nikdo mi nic nechce říct. Proč? Zřejmě se bojí, že bych to neunesla. Jenže pro mě je mnohem horší, když mlčí. Naši se často hádají a pak vypadají, jakože je všechno ok? Je nebo není? Je to jenom další lež a přetvářka? Nebo ne? Jak se pak mám naučit říkat pravdu a dávat najevo svoje emoce, když moje rodiče jsou mi takovým vzorem? Jenom občas mám tu světlou chvilku. Chvilku, kdy si nemusím na nic hrát, kdy se nemusím přetvařovat.

A nikoho taky nezajímá, že se pořád strachuju o svou osmdesátiletou tetu, která by mi mohla každou chvilku umřít. A kdo by mě pak aspoň trochu utěšil, když ne ona? Kdo by mi pak uvařil tu její suprovou čokoládu (jakou umí jenom ona), která mě vždycky dokáže částečně uklidnit, kdo by mi na narozeniny pekl její jedinečný dorty? Proč by to mělo někoho zajímat? No řekněte, proč? Vždyť to je můj problém! Ne, já ty lidi chápu, vážně. Prostě nemají čas, a hlavně nemají chuť to řešit. Nikoho nezajímá, že kromě jedné sestřenice, kterou vidím v podstatě jednou za rok, rodičů a skvělé, i když trošku naivní babičky, kterou mimochodem taky skoro nevidím a úžasné tety, která žije na Slovensku, takže ji vidím tak jeden týden v roce, nemám rodinu! (Nemám sourozence, které jsem si vždycky přála. Nikdy jsem nechápala lidi, co na svý bratry a sestry jenom nadávají.) Teda mám, ale za ni se stydím. Druhá teta pije, je hrubá a prostě celkově nechutná. Mýho skvělýho dědečka jsem ani nestihla poznat a on umřel. Zbyly mi po něm jenom příběhy. Druhej děda je většinou zpitej jak prase a já z něho mám strach od té doby, co mě v mých čtyřech letech honil s nožem po zahradě. Druhou babičku moc nemám ráda, ale není to nejhorší. Ani jednoho mého strýce v podstatě neznám. A manžel tety je maďar, umí hrozně blbě slovensky a je posedlej čistotou. Prostě taková normální rodinka.

Jo ještě jsem zapomněla popsat svoje rodiče. Mamku nade všecko miluju, je trošku ztřeštěná, ale dokáže mě vytočit jako nikdo. A taťka je… prostě můj taťka. Jednu chvíli je s ním hrozná sranda, ve chvíli druhou ho chci zabít, a ve třetí chvíli se ho hrozně bojím.

A ve škole, no… prostě nezapadám. A nikdy jsem nezapadala. Základka pro mě byla peklo na zemi. Všichni mi říkali šprte, to se naštěstí zlepšilo, po pěti letech, na gymplu. Tam se mám s kým bavit. Většinou. Někdy mě neuvěřitelně štvou a já nedokážu pochopit sama sebe, proč se s nima vlastně kamarádím. Mám nehoráznou chuť je uškrtit. Jenže pak nastane ta světlá chvilka, a mě tím připomenou proč je mám tak ráda. A já nevím, prostě nevím co mám dělat. Ale kdysi, kdysi tam byl jeden člověk, lépe řečeno kluk, patřil mezi těch pár lidí, co mě znalo. Jenže pak se to nějak zvrtlo a já už s ním skoro nemluvím, nebo spíš on se mnou. Gympl byl prostě změna. Kdo ví jestli k horšímu nebo k lepšímu.

No a pak mi chybí probrat jen to moje „doma“. Je to fajn. Samozřejmě, není to zrovna žití v ráji, ale řekla bych, že se nemám zrovna nejhůř. A vedle v domečku bydlí můj osobní zpovědník. Říkám jí většinu věcí, které nechci říct jiným. Většinou to ale funguje naopak. Nevím jestli jsem lepší posluchač nebo řečník.

Jedno vím jistě. Já už takhle prostě nemůžu! Mám pocit, že se zblázním. Celý se to na mě sype. Proč? Čím jsem se provinila?

Dnes jsem přesvědčila sama sebe, že je v pořádku vzdát se, neriskovat, držet se statusu quo, žádné drama, protože na něj není vhodná doba. Ale mé důvody nejsou důvody, jsou to výmluvy. Jen se schovávám před pravdou a pravdou je, že… že se bojím. Bojím se, že pokud si dovolím být byť jen na chvilku šťastná, tak se mi celý svět sesype. A já… nevím jestli bych to zvládla.

Tohle byl citát z mého oblíbeného seriálu The Vampire Diaries. A mám teď velmi nepříjemný pocit, že dokonale popisuje můj život.

Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek As someone´s marionette:

2. Vogel přispěvatel

04.07.2012 [14:17]

Je to krásné, je to smutné, hodně emotivní. Ani nevím, co chytrýho bych k tomu řekla... V hodně věcech jsem se poznávala taky; vím, co to je být jedináček, taky jsem si vždycky přála sourozence - poslední roky už mě to ale nějak přešlo a nakonec jsem i ráda :D. Citát z TVD je "hustej". Jinak píšeš moc hezky, jde z toho hodně cítit ten naléhavý účel vypsání se. Snad už se ti daří lépe .)