Dvojčata. Chlapec a dívka. Oba dva nepochopeni společností. Chápou se pouze navzájem a jejich otčím pro ně má porozumění. Ani vlastní matka je nechápe. Oba dva mají velice pevný a úzký vztah. Chlapec má nehodu. Dostane se do kómatu, který trvá už skoro půl roku. Dívka už nežije. Pouze přežívá. S nikým se nabaví. Ještě víc se uzavřela do sebe. Už nevěří, že se její bratr probudí. Všechno se však změní, když do školy přijdou dva tajemní sourozenci.
K dopsání mě donutila Endy, takže jí poděkujte. Moje díky patří i mojí kamarádce Alice, která mi pomáhala s opravou (prakticky to opravila sama).
Příjemné počtení přeje Faillë
16.05.2011 (15:00) • FailleDraco • Povídky » Jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1626×
Anything for my brother!
Dívala jsem se z okna. Venku svítilo ostré slunce, až z toho bolely oči. Zhnuseně jsem si odfrkla. Tohle počasí jsem nesnášela. Mnohem raději jsem měla bouřky a déšť. Podívala jsem se na zavřený sešit. Nešlo z něj vyčíst ani moje jméno, jelikož jsem ho měla celý polepený samolepkami. Pohled mi sklouzl na list papíru, který jsem vytrhla ze sešitu. Sáhla jsem po tužce. Nijak jsem nevedla svoji ruku. Ona sama klouzala po papíře a dělala jisté tahy. Ani jsem pořádně nevěděla, co kreslím. Jakoby z dálky ke mně doléhal výklad naší učitelky. Od té události mě nezajímal můj prospěch. Nezajímalo mě nic.
Podívala jsem se na, teď již pokreslený, list papíru. Dívala se z něj na mě tvář mého bratra. V mém těle se zvedla vlna zuřivosti, ale zároveň se mi chtělo brečet. Ronit slzy o velikosti hrachu do svého polštáře. Ne, chtěla jsem se zbavit tohohle utrpení. Chtěla jsem zemřít.
Podívala jsem se na holku, která za všechno mohla. To ona. Netrápilo ji svědomí. Usmívala se. Koketovala s klukama. Nenáviděla jsem ji. Musela vycítit můj pohled, protože se na mě otočila. Pohrdavě se usmála.
„Podívejte! Naše krvavá děvka je i lesba!“ zakřičela na celou třídu nejlepší kamarádka té mrchy. Vztek se ještě víc nahromadil. Prudce jsem vstala a odstrčila lavici kus od sebe. Celá třída, která se mi smála, teď naprosto ztichla. Sledovali, co udělám. Učitelka se mě snažila ukonejšit nějakými kecy, ale já chtěla jediné. Pomstu. Než se ta kráva, co mě nazvala krvavou děvkou, nadála, ležela na zemi a já na ní seděla obkročmo.
„Chceš vidět jaká jsem lesba?“ zašeptala jsem jí do ucha. Odtáhla jsem se. Nevím proč, ale vždy jsem v lidech dokázala probudit ty nejtemnější pocity. Strach. Zlost. Nenávist. Zášť. Ale teď to bylo jiné. Několikrát jsem ji silně udeřila do obličeje, než mě někdo surově chytil za paži a odvlekl mě o kus dál.
Zuřivě jsem se podívala do tváře toho, kdo mi svíral ruce. Byl to náš učitel matiky. Ten jediný chápal, jak se cítím. I jemu můj bratr chyběl. Podívala jsem se na tu krávu. Byla celá upatlaná do krve. S pocitem zadostiučinění jsem se na ni zákeřně usmála. Polekaně ustoupila. Bratr vždy říkal, že mám v takovouto chvíli v očích pekelné plameny, ale teď...
Seděla jsem v pohodlném křesle v ředitelně. V křesle vedle mě seděla ona, Dominika. Ředitelův proslov jsem naprosto nevnímala. Celou dobu jsem si hrála s náramky na zápěstí. Už mě to přestávalo bavit, tak jsem začala zkoumat svoje tetování na zápěstí. Nechala jsem si vytetovat ďáblovu past. Vytvořila jsem vlasy nepropustnou clonu mezi mnou a Dominikou. Nepotřebovala jsem vidět ten její uměle vytvořenej obličej na pěst.
„Slečno, mohla byste mi zopakovat, co jsem říkal?“ zeptal se mě ředitel. Lokty se opíral o desku stolu a podezřívavě si mě měřil.
„Jasně. To, že jsem v právu a tahle holka mi neměla co nadávat do krvavých děvek. A mimochodem už musím jít. Takže nashle,“ sebrala jsem ze země batoh a vyšla z ředitelny ven.
Seděla jsem v nemocničním pokoji a držela svého bratra za ruku.
„Ach, bráško, tolik mi chybíš,“ zašeptala jsem. Po tvářích se mi kutálely slzy bolesti, smutku a bezmoci. „Jsem tak sama. Snažím se jít dál, ale nejde to. Umírám. Každý den umírá má naděje na tvoje probuzení. A když tedy naděje umírá poslední, tak já umírám s ní, nebo jsem již dávno zemřela,“ zavřela jsem oči ve snaze zastavit slzy, ale stejně si našly cestu ven. Ucítila jsem dlaň na svém rameni. Otočila jsem se a podívala se do tátovi tváře.
„Týno, pojď domů. Už budou tři hodiny ráno. Měla by ses prospat,“ promluvil potichu táta. Sice to byl můj otčím, ale milovala jsem ho jako svého vlastního otce. Tak, jak jen dcera může mít otce ráda. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a podívala se opět do bratrovy tváře. „Ty se nikdy nezměníš.“
Já i táta jsme tam jenom takhle seděli. Východ slunce je něco výjimečného, lze ho zažít jedinkrát za den, ale já o něj nestála. Chtěla jsem zpět svého bratra. Dnes jsem nemusela jít do školy. Byl víkend a tak jsem mohla být klidně celé dva dny s mým bratrem.
Opět jsem seděla v poslední lavici u okna. Přitáhla jsem si blíž k tělu černý svetr s kapucí na zapínání. Dlouhé černé vlasy mi spadaly přes rameno a odřezávaly mě od skoro celé třídy. Psala jsem si do malého sešitu s drakem na deskách svoji depresivní poezii.
Nebolí mě tělo, bolí mě duše,
a já chci opět vidět,
jak krev mi z žil teče.
Ruka už sahá po střepu skla,
který leží osamocen tak jako já.
„Nemáš tu volno?“ zeptal se mě klučičí hlas. Lehce jsem a sebou trhla. Musel být nový, jinak by věděl, že se nemá přibližovat k Přízraku, ke mně. Vzhlédla jsem k němu s naštvaným pohledem. Všichni na něj nechápavě zírali. A abych pravdu řekla, tak jsem ho taky nechápala.
„Máš pravdu, nemám,“ řekla jsem ledově s náznakem škodolibosti a otočila se zpět k sešitu, ale ihned jsem se otočila zpět na toho kluka, když vrzla židle. „Neslyšel jsi?! Nemám tu volno! A pokud to nechápeš, tak ti to řeknu jinak! Vypal ode mě!“ Nevím proč, ale začala jsem na něj ječet. Vlastně vím. Moje podvědomí se nechtělo stále smířit s tím, že se můj bratr neprobudí z kómatu. Stále věřilo, že jednoho dne zase společně budeme v téhle lavici pomlouvat učitele nebo si navzájem radit.
To ho však vůbec nezajímalo a ani moje důsledné odmítnutí ho nezajímalo. Prostě si sedl na bratrovo místo. Zatnula jsem ruce v pěst. Vzala jsem si ze stolu učení a ze země sebrala tašku. Se zazvoněním na hodinu jsem vypadla ze třídy, ale nepočítala jsem s dochvilností našeho matikáře. Srazila jsem se s ním ve dveřích. Rychle jsem si posbírala věci se země a s tichým: "Promiňte" jsem utekla.
Moje kroky se ozývaly ztichlou chodbou. Musela jsem pryč. Připadala jsem si uvězněná. Ztracená. Bezmocná. Měla jsem pocit, že mi zde hrozí nebezpečí. Zahnula jsem za roh chodby a byla jenom kousek od východu. Silné provazy, které mě spoutávaly, však zesílily svoje snažení. Byla jsem lapena.
Ucítila jsem na svém krku něčí dech. A posléze i chladný dotek. Dotek smrti. Ano, tak jsem si představovala smrt. Chladnou. Tichou. Nečekanou.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se potichu. Nedůvěřovala jsem svému hlasu. Mohl by mě zradit a odhalit můj strach. Ne však o mě, ale o mého bratra.
„Jsem anděl smrti. Vyslyšel jsem tvé přání zemřít. Vezmu si alespoň tebe, když jsem si nemohl vzít tvého bratra. Jeho strážný anděl, moje sestra, se do něj zamilovala a rozhodla se ho ochránit za každou cenu.“ Otočil si mě čelem k sobě. Poznala jsem v něm toho chlapce z matiky. Hrdě jsem zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Byla jsem lapena. Lapena v sítích krvelačného rybáře. Byla jsem ochotná přijmout smrt z jeho rukou. Možná, že jsem ji i vítala. „Co všechno jsi ochotná udělat pro svého bratra?“
Dva milující se páry seděly v objetí. Jedny sourozence rozdělila smrt, ty druhé rozdílnost. Ale ani jeden z nich svých rozhodnutí nelitoval. Každý z nich nalezl lásku. Rebelská dívka v andělovi smrti, Mortemovi. Mortem se zamiloval do rebelské středoškolačky, Týny. Thomas se zamiloval do svého strážného anděla, Aylien a Aylien do Thomase.
Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Anything for my brother!:
:origin()/pre10/21bc/th/pre/f/2012/194/5/2/harvest_by_jrtracey-d572w3w.jpg)
Super! 
Myslím, že správný název by měl být Everything for my brother 
jako "Všechno pro mého bratra", pokud jsi to myslela takhle... anything by přece jen znamenal (na výjimky v otázkách a negativních větách zápor) "Nic pro mého bratra"
Nadherne.
Ou, je mi tak strašně líto, že jsem si to přečetla až teď. Jsem ráda, že jsi to konečně dopsala. Sice jsem čekala, že to bude podle popisu na vašem shrnutí jiné, ale co. i tak to bylo vážně povedený...
Krásný
Krásná povídka, opravdu se ti povedla
Zajímavá povídka, pěkná... já sama mám dvojče, světe div se, taky je to kluk a vím zcela jistě, že bych nepřežila, kdyby se mu něco stalo
krása, nma tohle nejsou slova, vážně povedené... možná by to bylo dobrý jako kapitolovka... ale já jen fantazíruju, fakt dobrá práce
to je táák krásný
Sice jsem to už četla, ale to nevadí... I tak jsem si to ráda přečetla znovu. Je to nádherné... Prostě jednoduše řečeno P-A-R-Á-D-A...
Nechtěla bys to napsat jako pokráčko???... 
Ale je to je návrh... 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!