OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Angel: The last chance

31.07.2011 (15:00) • KristenBee • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1203×

Je potřeba si přečíst povídku Angel, dostanete se do děje.:)

Angel: The last chance

Navždy. Navždy. Navždy…

Tupá bolest v jejím křehkém hrudníku se stále stupňovala. Chtěla se nadechnout. Mohlo by jí to pomoci. Bolest dosáhla nejvyššího bodu, ale i tak pokračovala. S každou novou ozvěnou toho slova. Navždy. Jako kdyby jí někdo bodal tupým nožem do toho místa, kde by mělo být její srdce.

Říkala jsi, že tady budeš se mnou navždy!

Ale odcházíš, porušila jsi slib…

Navždy.

Navždy. Odcházíš. Pryč…

Navždy…

Stále mě držel ve své náruči a nehodlal mě pustit. Za žádnou cenu. Stála jsem vedle něho a dívala se do svého smrtelně bílého obličeje.

Na nepatrnou chvíli v sobě našla sílu a roztřeseně se zvedla do sedu. Svá těžká, znavená křídla si složila za sebe. Kdyby ji někdo viděl, myslel by si, že je to jen obyčejná dívka. Nešťastná dívka. Skrčila kolena a snažila si je k sobě co nejblíže přitáhnout. Jako by tak mohla zakrýt ty díry ve své hrudi.

Angel. Angel, holčičko.

Ano, mamí?

Tak pojeď, není se přece čeho bát. Jsme tady s tatínkem. Neboj se, pomůžeme ti.

Ale ty to nebudeš potřebovat maličká.

Ty dokážeš všechno.

Seděla jsem na kole a nemohla se pohnout z míst. Ale poslední tatínkova slova mi něco dodala. Oba dva se na mě krásně usmívali. Byli jsme šťastní.

Otočila za tím hlasem. Za jedním stromem spatřila muže v nenápadném šedém obleku. Díval se přímo na ni, do jejích očí. Ne smutně. Ne s lítostí. Pohrdání, výsměch, nadřazenost, to v jeho očích viděla. Něco se změnilo díky jeho pohledu.

Dodala mi odvahu, kterou jsem postrádala.

Rozhodně jsem přesunula levou nohu na pedál a zatlačila. Jela jsem. Opravdu jsem se rozjela!

Rozhodla se. Rozhodla si splnit své poslední přání. Potlačila tiché vzlyky, které se draly z jejího hrdla.

Zvládla jsi to!

Radostně se usmívali. Naklonili se k sobě a tatínek maminku okolo ramen. Byli na mě pyšní.

Rukou se opřela do trávy vedle sebe a pomalu se zvedla do stoje. Díry v jejím hrudníku zůstaly, ale bolest byla o něco málo mírnější. Zhluboka se nadechla nosem a pak vydechla, i když to nepotřebovala. Plná odhodlání tomu muži za stromem pohlédla do očí.

„Jestli si opravdu myslíš, že tohle bude tvoje spása, mýlíš se. Šeredně se pleteš!“ zakřičel na ni a na tváři se mu objevil pohrdavý úšklebek.

Stačilo jen si věřit, že?

A pak mě nic nerozháže.

Správně, Angel. Jsi naše chytrá holčička.

Trhla sebou. Nevylekal ji.

„Tak hodně štěstí.“ Otočil se a zmizel. Vypařil se jako pára. Otočila se na opačnou stranu a vydala se pryč. Zpátky do města, odkud přišla. V ruce opět svírala kopretinu. Bylo to něco, co jí ho připomínalo.

Ahoj, jsem Erik.

Podal mi svoji snědou ruku. Mírně vyvedená z míry jsem mu do ní vložila tu svojí světlou ručku.

A-angel, těší mě.

Už od pohledu se to jméno k tobě hodí.

Svýma očima se vpíjel do těch mých. Nebyla jsem na něco podobného zvyklá. Musela jsem pohledem uhnout.

Copak, Angel, snad jsem tě neuvedl do rozpaků.

M-musím jít, promiň.

Vyprostila jsem svoji ruku z jeho dlaně a s pohledem zabodnutým do země jsem odcházela.

Už nebyl podvečer. Slunce zapadlo a místo něj na nebi zářil měsíc. Okolo něj bylo rozsypaných snad milion hvězd. Nadzdvihla hlavu a zadívala se na obrazce, které tvořila ta nádherná světýlka. Na okamžik se zastavila. Rukou, v níž nedržela kopretinu, jemně přejela po látce svých šatů. Úhledně si je upravila. Bílá pírka ji šimrala na prstech.

Počkej, snad jsem neřekl něco špatného? Promiň…

Předběhl mě a postavil se mi docenty. Nerazila jsem do něj.

Ježíš, p-promiň.

Uvidíme se ještě někdy? Zašeptal mi s nadějí v hlase do ucha.

Kdo ví… Šeptla jsem s pohledem zabodnutým do země.

Budu se těšit. Lehce se dotkl rty mé pravé tváře. Tělo mi rozechvěl zvláštní, ale nádherný pocit.

Ruku si opatrně přiložila na pravou tvář. Byla studená, ale v tom určitém místě cítila horký otisk jeho rtů. Jako by ji právě teď políbil. Stále cítila jeho dech na tváři. Dech se jí zadrhl v hrdle. Z úst ji unikl jeden tichounký vzlyk. Zadívala se na kopretinu v ruce. Váhavými drobnými krůčky pokračovala dál v cestě.

Angel, ty už jsi ale velká holčička.

Ale tatí! zakřičela jsem a vběhla mu do náruče. Pevně mě objal. Okolo nás se obmotaly další ruce. Maminka se usmívala. Dala mi něžnou pusu na čelo a pohladila po vláscích.

Musíš ji pustit nebo přijde hned první den pozdě. Šeptala tatínkovi do ucha. S nádherným úsměvem mě položil na zem. Sklonil se a naposledy mě políbil na čelo.

A nezlob tam, holčičko. Pěkně poslouchej paní učitelku. Jsi náš chytrý andílek.

Maminka mi pomohla s taškou na záda. Radostně jsem zavýskla. Popadla jsem do své drobné ručky sáček s přezůvkami a vyběhla ke školnímu autobusu.

Mám vás ráda! křičela jsem ze sedačky a mávala na rodiče, div mi ruce neupadly.

Právě míjela několik domů na okraji města. Místa, kde strávila většinu svého života. Dívala se do oken. Různé rodiny, životy, osudy. V některých blikala světla, když se obyvatelé toho domu dívali na televizi. Z dalších se ozýval radostný smích. Dětský, ale i dospělých lidí. Na moment se zastavila a do jednoho pohlédla. Chlapec, mohlo mu být tak kolem sedmnácti let, držel v náruči svoji dívku a tančili spolu na písničku, kterou ale ona nemohla slyšet.

Víš, že neumím tancovat? Podívala jsem se na něho s nadzdvihnutým obočím a nevěřícným pohledem.

Tohle snad nemohl myslet vážně! Pomyslela jsem si pro sebe, a ač nerada jsem se k němu rozešla.

Pěkně mě poslouchej a nech se vést, pak ti to půjde snadno. Jemně chytil moji pravou ruku a přitáhl si mě k sobě.

Asi si vážně nedokážeš představit, co by se ti mohlo stát, dodala jsem přiškrceným hlasem a nejistě se na něj usmála.

Po dobrým to s tebou asi nepůjde! Druhou rukou mě pevně chytil za pas a začal se se mnou točit po pokoji v rytmu písničky, kterou ještě před tím pustil v přehrávači.

Co jsem ti říkal? Použil na mě ten svůj vítězný úsměv, který jsem neměla ráda, ale zároveň milovala.

Ale to by se mi nesměly zamotat nohy. Podkopla jsem mu nohy a tu chvíli jsme oba padali k zemi. Ještě, že jsme před tím hráli polštářovou bitvu.

Cože jsi to říkal? Nedokázala jsem se udržet a propukla v hurónský smích. On se na mě jen uraženě díval, ale koutky mu také cukaly.

Odvrátila svou tvář od tohoto výjevu a s jedním jediným tichým povzdychnutím se znovu rozešla drobnými krůčky dál, ke svému prvnímu cíli. Dalších několik peříček se uvolnilo z jejích šatů a zlehka se snášely k zemi, kde také zůstaly ležet. Co si asi pomyslí ten, kdo ho zítra někde najde? Nebude vědět, že to je pírko z šatů anděla.

Angel Darkness. Vyvolal mé jméno náš třídní učitel. Ale já jsem seděla dál a rozhlížela se po sále.

Angel, chceš to vyzvání ještě písemně? Táta s mámou, sedící vedle mě každý z jedné strany.

Cože? Vyjeveně jsem ho sledovala. Přeskočilo mu?

Angel, máš si jí pro maturitní vysvědčení. Máma dávala důraz na každé slovo.

A mně to došlo! Rudá až za ušima jsem si doběhla pro diplom a nesměle se omlouvala.

Už byla nadosah toho místa. Nic jí však nenapovídalo, kam míří její cesta. Domků kolem silnice přibývalo, ale zvuků a hluku naopak ubývalo. Uběhlo několik desítek minut. Pro byl však čas nepodstatný. Její přítomnost byla všem utajena. Byla zahalena čímsi, co lidský zrak nedokázal prohlédnout, ať je sebelepší.

Tak naše malá holčička nám odmaturovala a už je z ní dospělá mladá dáma. Rodiče ode mě stáli méně jak půl metru a oba se snažili zahnat slzy. A teď už tě čeká vysoká a to už nás opustíš. Nevydržela to, bylo to na ni moc dojemné. Padla mi kolem ramen a svírala v náruči plné lásky. Přidal se i táta. I jeho teplá slza se mi vsákla do trička.

Ale co blázníte, vždyť se jedeme s Erikem podívat na jednu Univerzitu. Nechápavě jsem nad nimi kroutila hlavou.

My víme. Musí jet opatrně, aby se vám nic nestalo! Naléhala máma, ostatně jako vždycky.

Ale vždyť ho znáte. Podívala jsem se z okna.

Už musím jít, před barákem čeká jeho auto! Pustili mě. Popadla jsem tašku.

Nečekejte na mě, nevím, kdy se vrátíme. Zatím. Prošla jsem dveřmi.

Máme tě rádi, Ang. Vrať se v pořádku. Zaslechla jsem za sebou jejich ustarané hlasy.

Co by se mi asi tak mohlo stát? Pomyslela jsem si a nastoupila do auta.

Ten dům. Co je to za dům. Stála před středně velkým dvoupatrovým domem s béžovou fasádou a tmavými dřevěnými okny. Vrátka stejně barevného plotu byla zamčená. Domovní dveře na tom byly podobně. Ležely před nimi dnešní noviny. Záhony před domem zářily všemi možnými barvami v měsíčním světle. Na první pohled bylo vidět, že se o ně stará někdo milující květiny a všechno živé. Stála před tím domem doufajíc v zodpovězení své otázky.

Přitahoval ji k sobě jakousi prazvláštní silou. Jeden tichý a něžný krůček následovaly další stejně tak i váhavé. Upírala zvědavý pohled před sebe. Stála kousek od vchodových dveří něčího domu. Otevřela je a, když jimi procházela, míjela zvonek se jménem Darkness. Uvnitř byla zhasnuta všechna světla. Z jedné místnosti přeci jen vyházela nějaká záře. Byl to obývací pokoje. Procházela chodbou kolem fotek visících na zdi. Usmívající se rodinka. Máma, táta, dcera. Jejich přátelé. Její přítel.

A teď tě čeká vysoká. Jsi připravená? Pohladila jsem ho po ruce, kterou ke mně natahoval.

Nás čeká. Na to nikdy nezapomeň. Čeká i tebe.

Pořád si na to nemůžu zvyknout.

No, tak to máš co dělat. Máš už jen hodinu, než tam přijedeme. Vykouzlilo mu to jemný, ale upřímný úsměv na tváři.

Na pohovce seděl muž a žena. Oči se jim leskly. Ale na tvářích měla něžné úsměvy. Dívali se na televizi a byli do toho zcela ponořeni. Vzhlédla od jejich obličejů. Na obrazovce viděla svůj obličej. Byla zmatená, nic jí nedávalo smysl. Objevily se tam další tváře. Tváře těch dvou lidí, které před chvílí se zájmem sledovala.

„Mami, tati?“ Stála přímo před nimi. Zdálo se, jako kdyby nevnímali. Ale pak se zadívali před sebe. Na ni. Přece ji nemohli vidět, tím si byla jistá, ale výraz v jejich tvářích vyjadřoval pravý opak.

„Ang, Angel? To není možné!“ Všichni v tom pokoji si připadali jako ve snu, ale jen jedna bytost konečně věděla, proč je tam a co potřebuje učinit.

„Jen potřebuju, abyste něco věděli. Miluju vás a nikdy jsem nepřestala a nepřestanu. Možná to tak v poslední době nevypadalo, ale je to tak. Ale hlavně, nesmíte z mé smrti vinit Erika. On za nic nemůže. Prostě se něco stalo, a proto už se nikdy nevrátím. Musela jsem vám to říct. Miluju vás.“ Neslyšně se posunula na jejich dosah. Plna odhodlání se nahnula a objala svoje rodiče. Měla poslední šanci se s nimi rozloučit. Alespoň v to doufala. Na nepatrnou chvíli se znovu cítila jako člověk. Vstřebávala veškerou lásku, co jí mohli dát. Po bledé tváři jí stekla první slza a pokračovala až do místa jejího srdce.

„Musím jít,“ zašeptala skoro neslyšně pro lidský sluch. Zakryla se křídly a přála být si pryč z domu.

Ne, nepustím tě! Nikam nepůjdeš! Držel mě za ramena a snažil se mi pohledem vpíjet do očí, ale já mu pohled neopětovala. Byl rozrušený, ale to já taky!

Nejsem tvůj majetek, tak mě pusť! Můžu si dělat, co chci! Chtěla jsem na něj křičet, ale hlas se mi zlomil při každém vyřčeném slově. Byla to naše první hádka a já doufala, že i poslední.

Angel, ale já tě miluju! Vím, byla to chyba a já í nesmírně lituju. Prosím, odpusť mi to…

Nikdo v tebe nikdy nevěřil víc jak já. Ale když přijde na to, abys ty věřil mě, to je pak úplně něco jiného! Do očí se mi draly slzy. Měla jsem dost té přetvářky, nejsem tak silná. Nechala jsem je téci po své tváři a tiše vzlykala.

Rozevřela svá křídla a zhluboka se nadechla. Chtěla si utřídit myšlenky, ale stále jí v tom něco bránilo. Rozhlédla se kolem sebe. Nemohla si vzpomenout, kde se nachází a to ji zneklidňovalo. Musí existovat něco, co jí napoví, kam se vydat, aby splnila svůj úděl.

Angel, já moc dobře vím, co jsi pro mě udělala! A věřím ti, ale svému bratrovi ne… Objal mě i přes mé protesty a pokusy ho od sebe odstrčit.

A dál co?! vyštěkla jsem na něj, protože se neměl k pokračování.

Sama dobře víš, odkud pocházím, celá naše rodina… Nevěřil jsem bráchovi, mohlo se ti něco stát a to bych nepřežil!

Tohle všechno vím, ale musela jsem to riskovat, bylo to kvůli tobě…  Chápeš už konečně?!

Teď, s odstupem času, jo… Ale nesmíš mě vinit z toho, že jsem měl strach o někoho-

Koho miluješ… Přerušila jsem ho a s uslzeným pohledem k němu vzhlédla. Z jeho očí láska přímo sršela a to bylo pro mě nepochopitelné. I teď, navzdory tomu, co se v poslední době odehrálo, jsem nedokázala pochopit, proč si vybral právě mě…

Křehká bledá dívka bloudila bezcílně městem. Snažila se najít někoho jí podobného, kdo by jí mohl pomoci nebo alespoň nasměrovat na nějaké místo. Ovšem nikdo takový se v její blízkosti nenacházel. Potkávala lidi, které dříve mohla znát, ale nepamatovala si je. Podvědomí ji stále vedlo kupředu.

Na tohle si nikdy nezvyknu… Seděla jsem v Erikově pokoji na posteli a dívala se na něj, jak stojí v koupelně a upravuje se.

Na co, prosím tě? ptal se se smíchem a díval se na mě v zrcadle.

Na tebe? Na to, že jsi se mnou? Počítala jsem na prstech.

Těch důvodů je hodně, ale to by mi zabralo strašně moc času. S povzdechem jsem sebou plácla na jeho postel.

Tak ho využijeme nějak jinak, ne? Ale nejdříve se podívej vedle sebe. Pootočila jsem hlavu, ale ve výhledu na něj mi překážela nějaká velká, plochá, bílá krabice. Zvedla jsem se do sebe a s otázkami v očích se podívala na Erika.

Co to jako má být? Jedním prstem jsem ukázala na tu krabici.

Něco, co si zítra vezmeš na sebe, když se pojedeme podívat na tu univerzitu. Vysvětlil mi stručně a jednoduše. Odundala jsem víko.

K čemu mi tam prosím tě budou takový nádherný šaty? A co ta peříčka? Po jednom bílém jsem zlehka přejela prsty.

Chci tě pak na cestě někam vzít a ty šaty se mi prostě líbily… Jsi můj anděl a andělé mají krásná bílá křídla s takovými pírky. Nevině pokrčil rameny a usmál se.

Ty seš ale truhlík! Skočila jsem na něj a povalila ho. Spojil naše rty v krásný něžný polibek.

Pak se to stalo. Znovu zastavila před jedním malým domkem. Nijak se nelišil od ostatních nebo to tak alespoň vypadalo na první pohled. Chtěla jít dál a nezdržovat se, protože hledá něco důležitého, ale jako by své nohy nemohla ovládat. Dělaly si, co chtěly, a pokrčovaly směrem k tomu domku. Rezignovaně otevřela dveře a vešla dovnitř. Byla tam stejná tma jako v domě jejích rodičů. Naproti dveřím bylo malé schodiště do patra. Stoupala po schodech. Rozléval se v ní pocit jakéhosi naplnění nebo alespoň jeho počátek. Drobné nožky nejistě našlapovaly na dřevěnou podlahu v chodbě. Rozhlížela se kolem a míjela několik zavřených dveří. Zpomalila krok. Dostala se až k posledním dveřím, které byly pootevřené.  Zvednula svoji ruku a opatrně strčila do dveří. Vešla do prostornějšího chlapeckého pokoje. Na posteli seděl nádherný chlapec v jejím věku. V rukou držel rámeček s fotkou. Přistoupila k němu blíže a podívala se na ni.

Dovedl mě na nějaký palouček, kde na jedné straně byl les a na druhé bublal nějaký potůček. Měla jsem na sobě ty krásné šaty, jak po mně chtěl, ale boty jsem si sundala a raději se trávou procházela bosa.

Angel, pojď si ke mně sednout. Seděl přímo uprostřed na staré dece. Sluce bylo plné síly a prosvětlovalo celé tohle místo. Dávalo mu nezaměnitelnou atmosféru.

Vždyť už jdu! zakřičela jsem a rozeběhla se přímo k němu.

Víš, že vypadáš úchvatně, úžasně… Nechal konec odeznít do ticha. Se smíchem jsem pohodila vlasy.

Ale jdi ty! Smála jsem se na celé kolo. Věděl, jak mě dostat do rozpaků.

Angel? Otoč se. Jeho hlas zvážněl. Vystrašilo mě to a tak jsem se na něj bez váhání otočila. Držel v ruce sametovou krabičku, a když si byl jistý, že mu věnuju pozornost, otevřel ji.

Patřil mé babičce, která mě měla nejraději a já ji také. Dala mi ho s tím, ať ho dám osobě, se kterou chci být po zbytek svého života. Kmitala jsem pohledem mezi jeho obličejem a prstenem v krabičce.

Tím myslím tebe. Angel? Poslouchalas mě teď vůbec? Podíval se mi vystrašeně do obličeje.

Já tě poslouchám… Tohle nemůžeš myslet vážně! Smutně si povzdychl. Vzal si moji levou ruku do dlaně a na prsteníček mi nasadil ten prsten.

Stačí ti tohle jako odpověď? Ne, tomuhle jsem se rozhodla nevěřit. Ale ono je to tak těžké. Padla jsem mu do náruče a objímala, co mi síly stačily. Věnovala jsem mu jeden nádherný polibek plný lásky, všeho, co k němu cítím. Nemohla jsem mluvit. Žádná slova na světě by nedokázala popsat, co jsem v tu chvíli cítila a chtěla mu říci.

Seděla tam ona s jejím chlapcem na dece. Na levé ruce měla prsten, přesně ten, co měla i dnes. Přisedla si k tomu chlapci na postel, co nejblíže to šlo. Opřela si mu hlavu o rameno. A svou ruku položila přes tu jeho, kterou držel fotku.

Nevím proč, ale připomnělo mi to část jedné pohádky. Ležela jsem, hlavu položenou v jeho klíně a hrála si s jeho prsty.

A co to je za pohádku? Druhou rukou mě něžně hladil po vlasech.

O ošklivém káčátku…

A kterou část, žádná mě nenapadá.

Z ošklivého káčátka vyrostla přenádherná labuť.

„Angel, vím, že jsi to ty,“ vydechl a otočil sek ní čelem. Sklopila hlavu. Nechtěla se mu podívat do očí.

„Podívej se na mě,“ lehce ji pozvedl hlavu tak, aby jí viděl do očí.

„Vypadáš nádherně.“ Pohladil ji po tváři a ona při tom zavřela oči.

„Eriku,“ zašeptala, ale nepokračovala. Došla jí slova. Přiložil jí ukazováček na rty.

„Ššš, nic neříkej.“ Usmál se na ni svým nádherným úsměvem, který jí vždy bral dech.

„Nakonec se z tebe přeci jen stal anděl… Ale byl jsi jím i před tím.“

„Jako bych k tomu byla předurčena…“ Její hlas byl prosycen smutkem, ale naopak i radostí z tohoto shledání.

„Asi ano… Dneska je to přesně rok, trvalo ti to dlouho, než ses zase vrátila.“ Stáhl si ji k sobě do náruče jako tehdy na tom paloučku.

„Netušila jsem, co hledám a musela jsem si nejdřív vzpomenout… To bylo nejtěžší…“

„Ale hlavní je, že jsi teď tady…“ Její tvář se zkrabatila smutkem. Ta poslední věc je on.

„Jen na chvíli, abych ti něco řekla.“

„Tak povídej, lásko.“ Píchlo jíiu nehybného srdce. Všiml si toho, ale věnoval pozornost jen její tváři.

„Musíš vědět, že moje-moje smrt nebyl tvoje chyba. Kdyby bylo po mém, byla bych tady s tebou až do konce světa, ale někdo to chtěl jinak. Vysvětlila jsem to i rodičům. Nebudou ti to vyčítat.“

„Ty jsi byla i za nima?“ Jeho otázku musela ignorovat.

„A další věc… Víš, že tě navždy budu milovat, ale už se nikdy nevrátím. Ale ty musíš žít dál a hlavně posunout dál. Začít novou kapitolu života, beze mě. Budu váš strážný anděl a možná se znovu shledáme. Pokud si to budeš přát, ale hlavně, až přijde ten pravý čas.“ Upřeně se mu zadívala do očí a něžně spojila jejich rty v poslední polibek. Další slza pomalu stékala po její bezchybné tváři.

Naposledy ho pohladila po tváři a pak použila svá křídla, aby mohla zmizet.

Dostala poslední šanci vše urovnat. Došla do svého cíle a splnila si poslední přání.

Kráčela ulicí k místu, kde se teď bude cítit nejlépe. Je to její pravé místo.

Doufám, že se pokračování alespoň někomu líbilo:).

Původně jsem neměla v plánu takhle dlouhé pokračko, ale nějak se mi vymklo z rukou:).

Snad se to líbilo hlavně tobě, Andie:)*.

Kristen Bee

Autor: KristenBee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Angel: The last chance: