Anděl s potrhanými křídly • OurStories.cz ~ naše povídky

Nedokážu ani hádat, zda se vám tahle povídka bude líbit, ale každopádně budu ráda za vaše komentáře. Povídka je o Aliss, která je zoufalá a později studená... Jako holka, které někdo zlomí srdce.

25.09.2013 (15:00) • Aliska • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 847×

Seděla jsem na parapetu a v ruce křečovitě svírala ostrý střep z rozbitého zrcadla.

Byli jsme nerozluční, byli jsme legenda, kterou všichni ctili a zbožňovali, než přišla ta malá děvka. Malá, hubená, hezoučká děvka, která byla možná okouzlující a lehčí než já, ale byla cizí. Byla cizí a během jednoho dne nás rozbila…

Přesně jako to zrcadlo.

Měla dlouhé, vlnité, kaštanové vlasy, velké zelené oči a velikost S. Byla okouzlující a tak strašně dívčí, až jsi měl chuť jí donést plyšáka, aby nezačala ječet.

Já měla krátké, špinavě blonďaté vlasy, velké šedé oči a velikost L. Nebyla jsem okouzlující a tak strašně dívčí, ale byla jsem… Byla jsem to já…

Já!

Ta, na kterou jsi pobaveně koukal, když se jí něco nedařilo, a vášnivě ji líbal, když z toho začínala mít blbou náladu. Ta, která tě doplňovala a tvořila s tebou nejsilnější pár široko daleko…

Byla jsem jiná, byla jsem zvláštní, a ty jsi byl jeden z mála, který mě i přesto, a možná i proto, dokázal mít rád.

A teď to všechno zkazí jedna malá coura!

Křečovitě jsem stiskla dlaň a mezi prsty se mi začala řinout krev, která pomalu stékala po zdi dolů, do tvého okna.

Určitě jsi seděl tam dole a přemýšlel nad tím, jak rád bys byl s ní a co všechno bys s ní rád dělal.

„Promiň, Aliss… Já ji miluju,“ řekl jsi, otočil se a rychlými kroky opustil místnost. Zbavil ses zodpovědnosti za to, co bude následovat, protože jsi tušil, že to nebude nic hezkého…

Taky že nebylo…

Zrcadlo se rozbilo po jedné ráně, stůl po třech ranách a okno po dvou. Rozkopat stojan na čajník mi trvalo osmnáct vteřin a roztrhat starožitné čalounění na křesle půl minuty.

Krev tekla rychle a po chvíli jsem viděla, jak rudé kapky dopadají na parapet pode mnou.

Teprve v tu chvíli jsem si začala klást otázku, zda vůbec chci, aby viděl to, jak se trápím. Zda vůbec chci, aby odhalil mou citovou slabost… Nedokonalost v mé skořápce.

Po chvíli jsem přestávala vnímat a oční víčka se mi pomalu klížila…

Temnota mě začala obklopovat a objímat s příslibem, že bude lépe…

A já už vlastně nechtěla znovu otevřít oči, chtěla jsem se nechat tou temnotou pohltit.

„Sakra! Co to děláš?!?“ ozvalo se vyděšeně, a to bylo poslední, co jsem slyšela. Moje svaly povolily a já spadla do něčeho měkkého…

Ve vzduchu byla cítit dezinfekce a do kůže mě štípala drsná deka, když jsem se probrala. Byla jsem slabá, a i otevřít oči pro mne byla námaha, natož jakkoliv odpovídat na otázky, kterými mě zahrnovali mí přátelé, kteří vůbec nechápali, proč jsem se pokusila zabít.

„Kde je?“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit. Všichni zmlkli a trošku se rozestoupili, aby dali prostor mému bývalému, který ve svém černém oblečení ztuhle stál dva metry opodál.

Když jsem viděla jeho chladný výraz, chtělo se mi brečet, ale ani na to jsem neměla sílu, a tak jsem jen hleděla do jeho nádherné tváře a chvěly se mi rty. Byl tak nádherný… Přesně tak nádherný, jako když jsem ho poznala. Tak nádherný, jako kluk, kterého nikdy nemůžete mít, ale v duchu po tom toužíte.

Pomalými, váhavými kroky došel k mojí posteli a chytil mě za téměř bezvládnou ruku.

„Jsi studená…“ zašeptal a prsty mi přejel po zdravém zápěstí.

„To ona taky,“ zašeptala jsem jen a znovu jsem upadla do bezvědomí…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné