OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » 23. 12. 2010

Tak moc jsem se těšil! Neměl jsem nejmenší ponětí, že by se to mohlo stát. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas zpět a zabránit mu v tom.
Jednodílný příběh napsaný podle skutečné události.

23.12.2011 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 50× • zobrazeno 2246×

Byl den před Vánocemi. Nesněžilo, jen mrzlo a foukal studený vítr. Chodil jsem po obchodech, prohraboval se kupami oblečení, prohlížel si různé maličkosti, když mě upoutal roztomilý přívěšek na klíče ve tvaru srdce. Ihned mi to připomnělo Toma. Samovolně jsem se usmál a koupil ho. Věděl jsem, že bude mít radost.

Všude byly spousty lidí, dokonce i na místech, kde bych je nečekal. Tak například v jedné zapadlé pizzerii, kde dělali tu nejlepší pizzu na světě – když nepočítám Itálii. Objednal jsem si šunkovou s ananasem, rajčaty a bez hub, posadil se na vyvýšenou stoličku u barového pultu a sledoval, jak milá malá paní připravuje Tomovo nejoblíbenější jídlo. Trvalo to asi půl hodiny, ale já jsem si rád počkal, načež jsem zaplatil, vzal si velkou krabici a radostně odcházel.

Těšil jsem se. Už jenom pár minut a budu se svým klukem. Dáme si dárky, sníme pizzu, připijeme si colou a... no, kdo ví, co bude potom, skousl jsem si rozpačitě a natěšeně spodní ret. Fantazii jsem nedokázal umlčet ani vypnout, a proto jsem, když jsem stanul před vchodovými dveřmi a jal se lovit klíče z batohu, měl pocit, že až ho uvidím, okamžitě ho svalím na postel a minimálně do dalšího dne ho z ní prostě nepustím.

Ruce se mi trochu chvěly potlačovaným vzrušením, ale přesto jsem zvládl odemknout. Čekal mě už jen výstup po schodech do čtvrtého patra. Zasténal jsem. Občas jsem svou... hm... potřebu fyzické lásky nedokázal  příliš krotit.

Přede dveřmi do jeho bytu jsem se zastavil, abych se vydýchal, protože přijít dovnitř schvácený a lapající po dechu jsem nechtěl, přestože jemu by to nevadilo. Mně ovšem ano.

Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl mobil a zkontroloval, jestli nemám rozmazanou tužku kolem očí. Pak jsem si prohrábl vlasy, pečlivě je všechny narovnal na své místo a vešel dovnitř.

S úsměvem plným očekávání jsem si zul boty a nakoukl do obývacího pokoje – nikdo. Zmateně jsem povytáhl obočí. V jeho pokoji svítila lampička, notebook na stole byl zapnutý. Koupelna byla prázdná. Ložnice rodičů taky. Ani na záchodě nebyl. Zamračil jsem se. Radost mě pomalu opouštěla. Tohle se mi nelíbilo. Vždyť věděl, že přijdu! A říkal, že se moc těší!

Znovu jsem proběhl celý byt. Nenašel jsem ho. Ani ve skříních, ani v šatně. Díval jsem se všude.

A pak mě začala zaplavovat panika. Zkontroloval jsem nože – bylo jich sedm, takže tu žádný nechyběl. Částečně se mi ulevilo, ale co když... zavrtěl jsem hlavou. Vešel jsem do jeho pokoje a sedl si na židli. Třeba jen šel ven něco... koupit? napadlo mě. Zadíval jsem se  na monitor a zalapal po dechu. Uprostřed naprosto prázdné černé plochy byl soubor s názvem Pro Nata.

Ne. Ne, ne, ne! Okamžitě mě napadlo snad tisíc variant toho, co mohlo být v poznámkovém bloku napsáno. Ale na to, co jsem tam našel, jsem připravený nebyl.

Už to... nevydržím. Nedokážu to dál snášet. Prostě to nejde. Je toho moc. Příliš. Promiň mi to, Nate. Miluju tě a pořád budu. Přes to všechno, co se stane, jsem tě vždycky miloval. Když už ale nemůžu žít já, žij alespoň ty. Prosím, Nate... Veřím, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat víc než já, někoho lepšího, kdo ti dá všechno, co k životu potřebuješ, kdo ti pomůže zvládat problémy s rodinou.

Vytřeštěně jsem zíral na malá písmenka. Po tvářích mi tekly proudy slz. Ne, ne, ty pitomče, Tome, prosím! Tohle... nemůže být pravda, prolétlo mi hlavou. Ale dopis pokračoval.

Chtěl bych ti toho tolik říct – jak moc pro mě znamenáš –, ale nedokážu to. Jsi pro mě mnohem víc než kamarád nebo můj kluk, mnohem, mnohem víc.

Netrap se kvůli mě už, prosím tě. Doufám, že ti to tímhle alespoň trochu ulehčím. Už delší dobu si všímám, že zvládáš hůř a  hůř, a vím, že je to kvůli mně a mým problémům, které tě trápí. A to už taky nedokážu dál snášet. Nechtěl jsem ti ublížit Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, lásko moje.

Já vím, že to zvládneš. Jsi mnohem silnější a vytrvalejší než já jsem kdy byl. Najdi si kamarády, nového kluka. Pomůže ti zapomenout.

Miluju tě.

Tom.

Plopukl jsem v hysterický pláč, svezl se na zem, nedokázal vnímat nic jiného než tu bolest – bolest, která mě sžírala zevnitř, to vědomí, že Tom je pryč a já jsem sám.

A pak jsem to uslyšel. K mým uším dolehly sirény. Policie? Sanitka?

Mátožně jsem vstal a doklopýtal k oknu. Až teď jsem si všiml, že bylo celou tu dobu otevřené. Vyklonil jsem se. A znovu se mi podlomila kolena. Ležel přímo pode mnou, na chodníku, obklopen lidmi, v kaluži krve. Bezpochyby mrtvý.

Zachytil jsem se parapetu. Dokázal jsem vnímat jen jeho nehybné tělo. Vyklonil jsem se víc. Začal jsem přepadávat. Bylo mi to jedno. Byl mrtvý. Neměl jsem už pro co žít.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek 23. 12. 2010:

Jistě, ty sám víš nejlíp. Jen já bych byla na tvém místě dost zvědavá a zeptala se ostatních, co se stalo.
No, stalo se to tobě, ne mně. A jak jsem již zmínila, nemůžu kritizovat události. O psaní také nemůžu moc poučovat, neboť sama v něm nevynikám, ale vše, co jsem chtěla říct, je to, že to ve mně holt moc nezanechalo a možná by ses mohl přestat schovávat za to, že jsi chudáček a téměř jediný kluk na ourku, tudíž jsou z tebe všechny slečny paf

jenny: Upřímně, všechno předtím si pamatuju. Až potom moc ne.

Aha, já myslela, že jsi vypadl, což jsi napsal, a pak by tě asi někdo těžko chytal z okna. No, nevadí, asi si to fakt už nepamatuješ, což se nedivím. Na druhou stranu se divím, že to ostatní si pamatuješ tak skvěle, že je z toho povídka.

jenny: Jo, byli pryč. Na návštěvě jeho babičky. Nevím, jak. Prostě... padal jsem a pak mě někdo stáhl zpátky. Asi. Ty vzpomínky jsou dost zmatené, co se tohohle týče. Promiň.

Gracewhite: Děkuju za moc milý komentář. Vážím si toho.

Hmm... Už půl hodiny sedím před tvojí povídkou a přemýšlím, jakej koment k ní napsat. I když moc chci, nwm co.
Chtěla bych ti ju moc pochválit, ale to je blbost. Blbost chválit to, co si napsal, když si něco takového hrozného prožil.
Pořád tomu nějak moc nedokážu uvěřit, i když si to dokážu dost živě představit. Ty tvoje pocity, chaos ve tvé hlavě z toho všeho.
Ehm... mluvím zase složitě... xD

Je to prostě pěkná povídka, ale hrozná skutečnost.
Upřímnou soustrast...

Tak to mi přijde kruté, že mu bylo teprve patnáct. Chudáci jeho rodiče. Ti byli zrovna někde pryč, že jste měli byt pro sebe?
A ten policista tě chytil jak prosimtě? Jsem trochu zmatená .

V obchodě s elektronikou? Asi tam začnu chodit, třeba se tam s mým štěstím taky srazíme . Pak mi dej určitě vědět jak to dopadlo. Jsem napnutá jak guma v trenkách . A těším se na podrobné vyprávění .

Ronnie: Děkuju moc. Ono se to štěstí už možná blíží, narazil jsem na něj v obchodě s elektronikou, a myslím to doslova. :D Jsi moc milá holka, Veru. A já jsem ti moc vděčný. :)

Auroel: Děkuju. :3

Nathe, prostě užasně popsaná bolest, bylo to emotivní a velice smutné, smekám před tvým umem...

Nathe, není to klišé (možná to tak vypadá, ale není). Posílám pevné imaginární objetí. Věřím, že tak bezvadného kluka, jako jsi ty, jednou zase potká štěstí. A až se to stane, vzpomeň si na mě, že ti to strašně moc a moc přeju.

jenny: Neboj, opravdu jsi mě tím neurazila. :) No existuje, nevěřila bys, kolik barev od zelené se dá najít. :D Vypadl, ale nějaký policista mě prý chytil.
On byl stejně starý jako já. Abych byl přesnější, byl o dva dny mladší, ale už v patnácti mu většina lidí typovala osmnáct nebo i víc.
Jestli máš jakékoliv jiné otázky, můžeš se zeptat. Nevadí mi to. Možná jsem spíš rád, že se o tom můžu s někým podělit. Ještě jednou děkuju, za všechno.

Ronnie: Rozhodně neblábolíš. Chápu, jak jsi to všechno myslela a děkuju ti. Upřímně, také nevím, co ti na to odepsat. Vím, je to trošku klišé, ale opravdu mě nenapadají slova. Myslím, že bych prostě jen opětoval tvoje objetí, a tím se ti pokusil alespoň z části vyjádřit, jak jsem ti za tenhle komentář vděčný. Děkuju.

Nathe, já... promiň, nevím co říct. Nejradši bych napsala, že to bylo nádherné, ale nemůžu už jen kvůli skutečnosti, že se to opravdu stalo. Vím jaké to je někoho ztratit. Bolí to. A moc. Nevím jestli ještě stojíš o to slyšet to znova, ale je mi to strašně líto. Že se to stalo, že se to stalo tobě, že jsi to musel zažít...
Já... nejradši bych tě měla vedle sebe a pořádně tě objala. Neber si to špatně, ale já se u toho rozbrečela a skoro jsem u konce nemohla dýchat. Neumím si představit, co jsi musel zažít. Perfektně si to popsal, ale mám z toho pocit, že to bylo horší. Ani ta nejvýstižnější slova nemohou vystihnout realitu takovou jaká doopravy je natož city.
Určitě si říkáš, co to tu ta holka blábolí, za což se omlouvám, jelikož vím, jak moc zmatený tenhle komentář musel být, ale snad jsem napsala všechno co jsem napsat chtěla. Kdybych si na něco vzpoměla, ještě se ozvu.

To jsem ráda, že jsem tě nijak neurazila, měla jsem celkem obavy :).
Tak doteď jsem neměla ani ponětí, že zelená tužka na oči existuje :D.
A úplně jsem to přehlédla, nebo nepochopila, ale když jsem si přečetla znovu těch posledních pár vět... Ty jsi z toho okna vypadl?
Jinak, fakt už promiň za ty moje všetečné otázky, ale jestli tě neurazily ty předchozí, ještě bych měla jednu, jen takovou, abych si Toma mohla lépe představit. Smím se zeptat, jak starý byl on?

Lucienne: Děkuju za komentář. Nějak nevím, co víc ti na to napsat, promiň. Prostě ti moc a moc děkuju. :)

jenny: Rozhodně jsem se neurazil, naopak, já kritiku vítám. Nespoléhal jsem se na to, ve mně to ty pocity vyvolává. Nemyslím si, že jsi bezcitná a chápu, pokud to v tobě nic nevyvolalo.
Tak teď mám pocit, že bych si měl malinko obhájit proč jsem to zveřejnil. :D Což nemyslím nijak zle. Já se taky vypisuju často a nikdo to po mně nečte, nezveřejňuju to, ale u tohohle jsem prostě tu potřebu měl.
Problémy už předtím byly. Ne vyloženě mezi námi, ale spíš s jeho psychikou, na níž se podepsalo pár věcí. Takže... jo, to bylo to první, co mě napadlo, zkontrolovat nože...
Už nenosím. :D Vyrostl jsem z toho, ale ano, nosil jsem tužku na oči. Černou, zelenou a hnědou. :D
Abych se upřímně přiznal, nevím jistě. Krev tam byla. Ale ty vzpomínky jsou... vyloženě kaluž asi ne. Nejsem si jistý, promiň.
A ano, stalo se to, když mi bylo patnáct.
Děkuju za komentář, vážím si tvých názorů i kritiky. Nijak ses mě nedotkla. Děkuju.

Hm, no, k ději se ti budu asi těžko vyjadřovat, když je to podle skutečné události - těžko budu někomu kritizovat, že v jeho povídce nechal Hitler vyhladit skoro všechny Židy.
A neuraz se, ale že ti umřel blízký, není důvod, proč ti nenapsat upřímnou kritiku. Na světě je plno lidí, co ztratilo své blízké a nikdo je nerozděluje na ty chudáky a na ty, co si zaslouží špatný zacházení. Tudíž bych ti ráda napsala k tomu pár slov. A kritika vlastně špatné zacházení není ;).

Nějak ve mně tvůj způsob psaní nevyvolal pocity, které asi měl. Jakože, neměl by ses spoléhat, že smutná událost automaticky vyvolá v lidech smutný pocit. Ale aby sis nemyslel, že jsem bezcitná. Dokázala mě párkrát rozbrečet i kvalitní fikce, ale tady... nějak jsem nic nepocítila.
Jistě, je mi to líto atd., ale je mi taky líto, že to nebylo lépe napsané. Já nevím, taky mi to trochu přijde jako fikce. Bez urážky :).

Plus mě rušilo pár smysl nedávajících výrazů, ale nevadí, stane se. Taky jsem si vypsávání z pocitů představovala trochu jinak. Já se párkrát musela z pocitů vypsat též (ale samozřejmě jsem to nezveřejňovala, přijde mi to dost osobní), a zcela se to lišilo. Například tě třeba obdivuju, že jsi to dokázal sepsat ve vcelku čitelné podobě a že jsi to zveřejnil, tudíž ti to tady ta diskuze pod článkem neustále připomínala.

Promiň, že tě tak trápím, ale mám na závěr ještě pár nepříjemných otázek. Neuraž se kdyžtak .

Proč jsi kontroloval nože, vy jste měli problémy už předtím, že tě napadlo, že si chce ublížit?
A ty nosíš tužku na oči?
Opravdu ležel v kaluži krve?
To se stalo, když ti bylo patnáct?

Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkla, nemínila jsem .

No, přeji příjemné žití.

Tak to jsem vůbec nečekala... příběhy podle skutečné události mám ráda a vím, že bývají smutné a tragické, ale stejně... Úplně mě to dostalo, vážně, musela jsem si to přečíst dvakrát, než jsem se dostatečně vzpamatovala.
K těm hádkám, které se tu kvůli tvému výtvoru strhly se nebudu vyjadřovat, vůbec nechápu, jak nkdo může něco takového napsatpat pod TAKOVÝHLE článek.
Napsal jsi to velice hezky. Styl tvého psaní je velice jednoduchý, přesto velice potavý a myslím, že k příběhu tohoto typu se to i hodí. Myslím, že můžu dodat jen jedno a to:
A teď si jdu pro kapesníky

Eris: děkuju. Jsem rád, že to na tebe nějak působilo. A sice si nemyslím, že jsem talent, ale budu to akceptovat xD a ještě jednou ti poděkuju. Děkuju.

Až teraz som se k tomu dostala a... a jednoduše mě to dostalo... TOhle sem vážně, vážně nečekala... Oči se mi zaplavily slzami a jedna po druhé stékaly dolů po tváři... TOhle... ... nemám slov... a vím, jaký to je, ztratit člověk,a kterýho miluješ... ale tohle se prostě někdy stane... a nikdo to už nevrátí... ........
Krásně sepsané, četlo se to úplně samo. Nate piš dál, jsi další talent, na těchto stránkách :)

leelee: Děkuju moc. :)

uh tak koukám že jsem minula jeden talent
tuhle situaci si z pohledu partnera představit nedokážu, ale střet všemožných problémů které obnáší "jiný" pohled na svět, ze strany kamaráda už ano a bylo to docela drsný

Bene: Děkuju.

LoveRain: Pardon.

SaDiablo: Děkuju za názor. Toho "sls" jsem si vůbec nevšiml, ale opravím to.

Ale tys očividně dolů nespadl, jinak bys to sem nevložil a nikdy nenapsal. Proto ten konec mohl dopadnout jinak, lépe. Začátek se mi líbil, dobře jsi popisoval a bylo vidět, že tomu chceš vnuknout život, který pomalu bude vyprchávat... Ale spíše se mi zdálo, že čím více se blížil konec, tím jsi to dělal zvrhlejší, teatrálnější... Té lásce pořád věřím, budu, protože je zřejmě pravdivá, a zároveň chápu, že jsi nechtěl vykreslovat nic jinak, do toho já nevidím, ani se nepokouším, ale také vím, že smrt bolí, jako většina jsem to i já zažila, tudíž se do toho zpět dokážu snadno vcítit.
Ale když už, pozor alespoň na určité výrazy, co si pamatuju, byly proudy /sls/.
Toť ode mě asi vše, víc k tomu nemám. S mým názorem na sebevraždy bys stejně nic neudělal, a jelikož je před Vánoci, zůstávám u komentáře s chladnou hlavou.

Jojo, přesně tak jsem to myslela. Jen pozor na ty chybky - u "proudů sls" jsem se málem utopila v kafi

Povídka je krásná, ale smutná. A oto víc mě mrzí, že je pravdivá. Vím jak ti je, taky jsem něco podobného zažila a furt se z toho nemůžu uplně dostat. Smrt milovaného člověka bolí. Přeju hodně štěstí a hodně síly. A abych nezapomněla. jsi talent. :) Moc ráda se od tebe přečtu další povídky. :)

LoveRain: Děkuju za chválu. :) Jsem moc rád, že se ti líbí, jak píšu. :) Chápu, jak jsi to myslela. Ten pocit, že tohle se skutečně DĚJE, ne že to je vymyšlený příběh. Pochopil jsem správně? Ještě jednou děkuju. :)

Osobně bych řekla, že formu tahle jednorázovka měla - prostě jsi to popsal tak, jak jsi to cítil. Emotivně, realisticky. Emočně to byl vážně hodně silný text. Reálné příběhy, jak bych to vyjádřila, aby to nevyznělo divně... no tak nějak mají svoje kouzlo. Ze je situace založená na skutečnosti dává povídce jiný rozměr, jestli mi rozumíš, jak to myslím. Život občas dokáže pěkně srazit na kolena.
Jinak se přiznám, povídku jsem četla dvakrát. Dnes jsem byla schopná vidět i ty emoce a podívat se na ni i z jiného úhlu pohledu, včera ve mně zanechala spousty otázek. Co se týče tvého stylu, tak se mi líbí, jak jdeš k věci, je takový sympaticky přímý. A i když jsem narazila na pár menších chybiček, které se kvůli obsahu daly docela dobře přehlédnout, určitě si od tebe ještě něco ráda přečtu

Jop balíček... (Jsem nemocná) imaginárně příjmám a děkuju

PS: Nemáš zač, jsi vážně talent

superduper12: Děkuju moc. :3 Takovou podporu jsem skutečně nečekal...

LiliDarknight: Taky si myslím. Jenže... někdo to bohužel zažije. :/ Děkuju za kladné hodnocení. :)

TheKatherine: Balíček? Celej balíček? No... mám jich tu plnou poličku, :) takže ti jeden imaginárně vracím, Kath, a děkuji.

Safira: Posílám velké, obrovské dík. :3

Naprosto souhlasím s LilliDarknight. Je to krásně upřímný a strašně mě mrzí, že si tohle musel někdo zažít. Bylo tam neskutečně moc emocí. Nate dlužíš mi balíček kapesníčků Klaním se až k zemi

Ako to už býva, reagovala som na búrlivú debatu, ktorú som si všimla v Administrácii. A rozhodne neľutujem.
Táto poviedka ma proste dostala a nielen tým, že je zo skutočného života, ale najmä širokou škálou emócií. Najviac ma však prekvapila tá skutočnosť - nič si neprikrášlil a proste to podal tak, ako to je. Kruto a úprimne, presne tak, ako sa k nám správa sám život. Dokonca sa ti podarilo ma rozplakať, čo sa podarí len málokomu a máločomu, pretože ja plakať neviem. Krásne smutný príbeh. Jediné, čo mi prekážalo, bolo to, že je to skutočné. Nikto by nemal toto zažívať. Naozaj nikto.

Nat: hmmmm dojimave a krute normalne som mal slzi na krajicku a aj ja dufam ze sa z toho hravo dostanes ze si najdes nieco nove a toto ta prestane trapit dufam ze coskoro pribudne nieco ine lebo to malo naozaj hlbku a cit :)

AgataEritra: aspon pozeraj co pises toto sa ani z daleka na bravo nepodobalo si tupa ci co ja nerad urazam ludi ale toto su uz prehanky

SafiraDarkfire: safi nechaj ju tak je to krava

Nate to je dobře:) Doufám že to zvládneš rychleji ako já. mě to trvalo sedm let a do dneška se to na mě drží. Tak hodně štěstí:)

martinexa: Děkuju. Za chválu i za zastání se. :)

Agato přečti si po sobě to, co jsi napsala. Mě teda nepřijde Nat vztahovačný. Srovnávat tento text s Bravem to jsi přehnala. Občas nedivim, že se lidi urazí nad tvou kritikou občas je neoprávněná až drzá měla by jsi mít k autorům krapet úctu. Ten text je tak smutný. Málem jsme se rozbrečela. jestli si toto zažil je mi líto. Doufám, že budu mít víc štěstí.

Můžeš. Nó, tak to bys měl! Ale nemusíš se do toho nutit, máš čas do... 3. ledna řekněme. Pak začnu stopovat.

Talennt: (Můžu to takhle zkracovat?) Tak to já nad tou povídkou strávím radši všechen svůj volný čas, abys mě nevystopovala :D

Agata: Možná jsem vztahovačný. A nevadí mi to. Každý má nějaké špatné vlastnosti, bez nich bysme nebyli lidi. Tohle se mě prostě hodně dotklo.

Safira: děkuju za podporu. Snažím se to zvládnout. A jak vidíš, nedusím to v sobě. :)

Nate nemáš absolutně zač. A stává se to hodně lidem, jenom málo, kdo to je schopný jakýmkoliv způsobem říct. Moc bych si přála, aby si to zvládl a dostal se z toho, protože nejhorší je, když se tím budeš užírat. Nepomůže ti to. Nikomu to nikdy nepomohlo. Tak hodně štěstí a drž se.

To chápu. Tak si hlavně přes Vánoce pořádně odfrkni a načerpej pokud možno co nejvíc optimismu a dobré nálady. Hlavně vždy hlavu vzhůru, ano? No, štveš mě tedy pekelně, protože jsem na to velmi zvědavá, ale co můžu s tebou dělat, no. A navíc si chci přes Vánoce taky dát pauzu, takže už mlčim. ALE po novém roce... po té povídce půjdu jako policejní pes po droze!

nepochopil si mě raz... škoda... Jsi nebezpečně vztahovačný...

SafiraDarkfire: Je mi líto, že jsi taky něco takového zažila. Každopádně ještě jednou děkuju. Moc děkuju. :)

A Agato: je to urážení. Mě to urazilo ani NEVÍŠ JAK MOC. Přeháníš to. Dost to přeháníš a vůbec bych se nedivil, kdyby se to spoustě lidem nelíbilo.

AgataEritra: nechápem. Já Bravo četl a nic TAKOVÉHO jsem tam neviděl. Pokud se ti nelíbí, jak píšu, mně to nevadí. Prostě to nečti. O citech toho tam je podle mě dost. Miloval jsem ho. A HODNĚ to bolelo když... odešel. To se z toho snad dá pochopit ne? Chápu, nelíbí se ti, jak píšu. To se stane. Tak to nečti. Já si taky v knihovně nepůjčuju historický romány, protože je nemám rád.

TalenntativeKing: děkuju. Bohužel tě budu štvát dál. Mám to napsané i na shrnutí. Přes Vánoce nebudu moc aktivní. A pochybuju, že budu mít náladu psát. Protože to skutečně je podle skutečné události a datum jsem si taktéž nevymyslel. Takže... chápeš...? Vážně se moc omlouvám. Pokusím se to přepsat co nejdřív. :/

Agat nechci byt hnusná, ale strohé vyjadřování a urážení je docela dost velký rozdíl nemyslíš? Protože ty se možná podle tebe stroze vyjadřuješ jenže doopravdy ostatní lidi urážíš.

Ano, Safiro, tvé třetí oko je úžasně otevřené a prokoukla jsi mě čistě jako sklo...

Ne. Není to vůbec hrozné. Znám tyhle stavy. Zažila jsem jich až příliš moc a tu touhu jít taky. Taky jsem o tom napsala dost příběhů. A evidentně Agata nikdy nezažila smrt kolem sebe. Nebo aspon ne takovou která by ji dostala na kolena. Nikdy bych nikomu nepřála aby zažil smrt jakou zažívají někteří z nás, protože sama vím, jak těžko jsem se z nich dostávala já. A tohle. Tenhle příběh. Je smutný, ale krásný. Krásný svým temným způsobem. Vůbec si Agaty nevšímej. Beztak je to jenom nějaká namyšlená bárbí, která je znuděná svým vlastním životem a tak se baví tím, aby ničila náladu ostatním.

Syrový zážitek z minulosti, neosekaný, nijak nezjemněný. Je to popsané podle skutečnosti? Pokud ano, tak na to ani není moc co říct, snad jen, že po přečtení na mě padla depka a rozporuplné pocity. Myslím, že ses z těch svých vcelku vybil, hodně lidem pomáhá, prostě se vypsat. Popisoval jsi to dost detailně, líbí se mi, že nic neschováváš, prostě to tak cítíš, tak to napíšeš a basta.

Styl psaní máš dobrý, ve čtení mě vcelku nic neruší, ale k ději, pokud se jedná o vzpomínku, nemůžu říct ani ň. Štveš mě s tou kapitolovkou, koukej s ní konečně pohnout a dát ji sem, protože jsem zvědavá na to, jak dokážeš pracovat s fantazií!

To, že jsem vlastníkem strohého vyjadřování je můj problém, to že to Safiro, nedokážeš pochopit je zase problém tvůj...
Nate, jistě, chápu to, jak si to myslel, ale jak říkám, pokud bylo tvým účelem někoho zasáhnout mohl jsi se rozepsat víc o citech... Nemyslím kvákání o motýlcích a nekonečné lásce, prostě jen o tom, co ti to neslo... Navíc je to dost krátké, ani se do toho nedokážu vžít - to je ten problém... Tohohle je plný Bravíčko...
Když už píšete příběh ze života, dejte tomu FORMU (!!!) a ne, že to vypadá jak kus vytrženýho deníku...
Opravdu doufám, že už se chápem... Malování mi totiž moc nejde...

SafiraDarkfire: v pořádku. Popravdě ti Safiro moc děkuju. :) Říkal jsem si, jestli to je opravdu tak hrozné, protože jako pisatel to nemůžu posoudit... Díky.

AgataEritra: Nechci být hnusná, ale nějak nechápu tvůj styl myšlení. Co vydím tvůj koment tak je to jenom uražející, hodně urážející, kritika. Píšeš taky někdy i nějaké pochvalné komentáře? Protože jestli ne, tak proč vůbec sem lezeš a čteš si tyhle příběhy. Napsal, co cítil. Copak ty ses nikdy nepotřebovala vypsat z něčeho, co tě trápilo? Nebo tak něco? A jak vůbec si to můžeš dovolit, kritizovat, když vlastně vůbec nevíš? Mě by to jako fakt zajámalo. A proč vůbec čteš příběhy podle skutečnosti, když je tak nenávidíš? Jako fakt sorry, ale dost by mě to zajimalo. A Nate promiň, že to píšu zrovna k tvému příspěvku, ale už mě to nebavilo sledovat a navíc jsem chtěla, aby Eritra pochopila, na co narážím. Takže tobě se Nate ještě jednou omlouvám.

AgataEritra: Tak to jsem nepochopil. Chm... nevadí. Deníkový zápis pubertální holky. To mě trochu urazilo. Napsal jsem, co jsem tehdy cítil, na co jsem myslel... a já nemyslím v metaforách. A prostě jsem se jen těšil na svého přítele.

Opravdu hrozně nerada... Nenávidím tyhle příběhy podle skutečný události... Nejradši bych to vytiskla a hned několikrát a pak ti to všechno protáhla trávicím traktem...
Ale jo, tohle je dobré, vlastně to ani neurazí... Jen nevím, proč to nic nenechalo... bylo to jako číst deníkový zápis pubertální holky... Možná kdybys zkusil metaforu, nebo něco, cokoli...

Přidat komentář:

Nick:

Text: