In the land of Gods and Monsters -9- • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to dopadne se Sam po zákroku Gerardova trojlístku? Nechá to smečka jen tak?

27.03.2014 (13:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 11× • zobrazeno 2462×

Křičela jsem. Celý svět se scvrknul jen do několika vjemů, které mi proudily do mozku. Drtivá bolest. Křik a blesky. Krůček po krůčku jsem se probírala a dávala dohromady informace. Ležela jsem v troskách auta pod srázem.

Křik a blesky

Pánev jsem měla určitě zlomenou, protože ta bolest, která z ní tryskala, mi ochromovala myšlení. Všude byla krev, kterou pomalu ředil hustý déšť. Polovinou těla jsem ležela v louži, která mě studila na kůži a dělala situaci ještě nesnesitelnější.

Blesk.

Byla jsem zaklíněná, polámaná, vydaná smrti napospas. Celou dobu jsem byla přesvědčená, že to bude moje srdce, co mě zabije. A nakonec to bude Gerardův trojlístek.

Blesk ozářil krajinu nafialovělým světlem.

„Gerard říkal, že se máme přesvědčit, že je mrtvá,“ remcal Alex a nakopl kládu, která mu ležela v cestě.

Přišli mě dorazit. Tohle je můj konec. Chtěla jsem se zvednout a odplazit se někam stranou, třeba by mě přehlédli. Jenže sotva jsem pohnula rukama, zakousla se mi do mozku bolest, až jsem vyjekla.

„Ticho! Něco jsem slyšel,“ protnul tmu hlas jednoho z lovců. Kousla jsem se do rtu a snažila se dýchat co nejtišeji. Zablesklo se. Světlo ozářilo roklinku a tři blížící se siluety s vytaženými zbraněmi. Zašmátrala jsem levou rukou v přihrádce u dveří pro zbraň. Pravá totiž byla nepřirozeně zkroucená a ochable mi ležela podél těla. Levou jsem sice střílet neuměla, ale musela jsem doufat, že je aspoň zastraším. Další blesk protnul oblohu a ozářil scénu, na které náhle nebyly postavy tři, ale čtyři. Ozval se příšerný řev, střelba a odporný mlaskavý zvuk, který už jsem párkrát slyšela. Zvuk, který dělá trhající se tělo. Zvuk, který dělá končetina oddělující se od těla. Roztřásla jsem se a zavřela oči.

Ozvalo se zvířecí zavytí a pak hrobové ticho následované pomalými váhavými kroky. Přes okraj střechy se natáhly prsty s drápy. I přes skleněné střepy, které mu rozdíraly dlaně do krve, sevřel okraj střechy a trhnutím plech utrhnul, jako kdyby byl jen z alobalu. Jeho vytí mě zasáhlo do uší, až jsem sebou cukla.

„Sam!“ zahřměl rozzuřeným hlasem.

Zalil mě pocit bezpečí. Byl tu u mě. Můj alfa. Jedním pohybem urval bezpečnostní pas. Snažila jsem se mlčet, ale když mě vytahoval z trosek auta, nevydržela jsem to a křičela. Přitiskl si mě opatrně na hruď a rozběhl se. Tričko měl potrhané a promočené deštěm a krví.

„Jsi zraněný,“ špitla jsem tiše. Cítila jsem, jak mě na kůži dřou jeho drápy.

„Oni dopadli hůř,“ cvakl rozzuřeně tesáky.

Vyběhl na silnici, kde stálo velké černé auto. Otevřely se dveře a z auta vystoupil mladý štíhlý chlapec. Byl to člen Derekovy smečky. Déšť mu okamžitě začal smáčet světlé vlasy.

„Dereku?“ zakřičel do deště a otevřel dveře na zadní sedadlo.

„Zavolej Allison. Trefili mě,“ štěkl povely a posadil se se mnou v náruči do auta. I když bylo auto příjemně vytopené, nemohla jsem se přestat třást. Každé nadskočení mi vyslalo do těla otupující bolest. Snažila jsem se nesténat, ale bylo to tak těžké.

„Omlouvám se. Já se snažím... ale je to tu samá díra,“ zakoktal se s omluvným pohledem do zrcátka.

„Isaacu, hlavně sleduj cestu.“ Derekův hlas už nebyl tak plný vzteku. Teď to bylo horší. Byla v něm bolest. Nahmatala jsem jeho dlaň a sevřela ji. Byla to jediná pevná kotva v té nekončící tortuře.

Zaskučela jsem, když Isaac najel na kanál. Derek moji ruku sevřel pevněji. Najednou bolest pomalu mizela. Otevřela jsem oči a všimla si, jak mu na paži nabíhají zčernalé žíly. Zatnul čelisti a zavrčel. Odčerpal mi bolest a díky té úlevě jsem se mohla aspoň na chvíli nadechnout. I tak jsem balancovala na hranici mezi vědomím a bezvědomím.

Jeli jsme velkým průmyslovým výtahem až do prostorného loftového bytu. Celou jednu stěnu tvořilo velké okno, po kterém teď hustě stékal déšť. Derek mě opatrně položil na desku velkého stolu pod oknem a zhroutil se na židli. Isaac k němu doběhl a sevřel mu rameno.

„Donesu... lékárničku,“ vyhrkl a chystal se odběhnout, když ho Derek chytil za zápěstí a zavrtěl hlavou.

„Allison tu bude každou chvílí,“ chlácholil ho mladý vlkodlak. Alfa zoufale nahrbil ramena a položil mi tvář na hruď. Isaac ustoupil stranou, aby nám nechal soukromí.

„Neprošla jsem,“ zašeptala jsem a zabořila mu ruku do vlasů.

„Šetři se.“ Pohladil mě po čele a jeho olivově zelené oči byly tak plné bolesti, až se mi zlomil hlas.

„Byla tam tvoje fotografie a já minula.“ Zoufale jsem zatnula zuby, protože ta bolest byla příšerná.

Cítila jsem to. Smrt přicházela. Chlad se rozléval z končetin do celého těla. Bylo to osvobozující, ale zároveň frustrující. Já prostě nechtěla ještě umřít. Ne teď, když jsem konečně potkala lásku.

„Sami, odpusť,“ zasténal zoufale a sevřel mé předloktí ve svých velkých dlaních. „Nemůžu tě nechat jít.“ Jeho oči rudě zazářily a v záři blesku se zatřpytili tesáky. Pomalu si přitáhl mou ruku ke rtům a zoufale vydechl. Jeho zuby se dotkly mé kůže právě ve chvíli, kdy se rozrazily dveře a dovnitř vběhla tmavovlasá štíhlá dívka. V tu chvíli jsem ztratila vědomí.

„Dereku, nedělej to!“ vykřikla Allison.

Alfa zavrčel. A prudce vstal. Zavrávoral, ale Isaac ho podepřel a pomohl mu posadit se zpět na židli. Dívka mu zatím vtiskla do ruky lahvičku sušeného oměje. Derek ji odložil stranou a zoufale sevřel desku stolu.

„Nemůžeš ji kousnout,“ pronesla roztřeseným hlasem.

„A to proč?“ zavrčel a jeho rysy se proměnily. Oměj už začínal přebírat kontrolu.

„Protože je lovec,“ vystrčila Allison bojovně bradu. „Pokud lovce kousne vlkodlak… raději volí smrt.“

„Ne všichni jsou tak extremističtí jako Argentovi,“ odfrkl Derek vztekle.

„Neurážej moji rodinu!“ Vytasila na Alfu dýku.

Isaac v poslední chvíli skočil mezi rozhádanou dvojici. „Nechte toho! Tímhle Sam nepomůžeme. All, Derek má pravdu. Když ji kousne, bude mít aspoň možnost vybrat si mezi životem a smrtí. Gerard násilím rozhodl za ni. Takhle se může rozhodnout o své smrti sama.“

Chvíli bylo napjaté ticho, které rušilo jen dunění hromů.

„Gerard za tohle musí zaplatit,“ vzdychla Allison a nechala se od Isaaca odvést pryč.

Derek se vrátil k zničenému tělu ležícímu na stole. To, co jí udělali, mu proměňovalo krev v žhavou lávu a jen sotva potlačoval proměnu. Posadil se za stůl a jemně sevřel její zápěstí. Nechal se prostoupit svou silou vůdce smečky a zatnul zuby do bledého masa.

Myslela jsem, že je konec. Upřímně mě zklamalo, že to přišlo tak rychle, protože jsem měla v plánu říct ještě nějakou památnou větu. Něco, co by vystihlo můj život a dalo jakýsi odkaz budoucím generacím. Zatraceně, ani jsem neviděla ten film život Samanthy Arian, o kterém jsem toho tolik slyšela. Než umřeš, proběhne ti před očima celý život. Kecy. Nic takového se nestalo. Svět jen prostě zčernal a tělem mi prošel pocit úlevy. Už mě nebolely polámané kosti, popraskané svaly a pořezaná kůže. Připomínalo to ponoření pod hladinu. Klesala jsem a klesala a nic už mě netrápilo. Možná jen záblesky dvou rudých jisker. Najednou mě zabolelo na předloktí. Nebyla to ani tak bolest, jako nepříjemný pocit. Z toho místa začalo plazivě vycházet teplo. Olizovalo mi paži, rameno, krk, celý bok, až teplo zahalilo celé mé tělo.

V tu chvíli svět explodoval do ještě šílenější bolestné extáze. Prohnula jsem se v zádech a rozkřičela se tak děsivou bolestí, až jsem cítila, jak se mi trhají hlasivky.

„Co se to s ní děje?“ Na má ramena dopadly dva páry silných paží a zatlačily mě zpět. Mladý hlas byl příšerně vyděšený. „Mělo jí to snad pomoct, ne?“

„Pomáhá,“ zavrčel silný autoritativní hlas alfy. Věděla jsem to někde hluboko. Alfa! „Léčí se. Její kosti srůstají.“ Jako na důkaz jeho slov jsem ucítila, jak dvě žebra, která autonehoda zlomila a zahákla o sebe, zapraskala, přeskočila do správné polohy a začala srůstat.

„Bože,“ zašeptal Isaac v hrůze. Isaac. Můj bratr. Moje nová rodina. Ne rodina. Smečka. Smečka je víc než rodina. Smečka vás neopustí. V zoufalé prosbě o pomoc jsem sevřela jeho zápěstí.

„Drž ji pevně, ať si neublíží ještě víc.“

Ramenní kloub s křupnutím zaskočil na své místo. Už jsem nemohla křičet. Bylo to fyzicky nemožné. Vycházelo ze mě jen sípání. A pak mě neviditelná síla uhodila do srdce. Bylo to, jako kdyby prasklo. A to mě milosrdně připravilo o vědomí.

Zlatenka, ani nevíte, jakou mi dělají vaše komentáře radost. Takže mockrát děkuji a jen tak dál :D KORKI

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf