OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf » Broken - 1. kapitola

10.07.2014 (16:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf • komentováno 9× • zobrazeno 1349×

APPLE VALLEY, MINNESOTA

„Summer, Camerone!“ Vysokému hnědookému mladíkovi stačil jeden pohled do jejich maličké garsonky a bylo mu jasné, že ti dva ještě nepřišli ze školy. Docela se mu vlastně ulevilo a ve chvíli, kdy si to uvědomil, se mu ve tváři usadil provinilý výraz. Neměl ale náladu to zrovna řešit, a tak jen potřásl hlavou a přešel k ledničce, aby si vytáhl něco malého k snědku.

Když ji otevřel, pohled mu padl na lístek s jeho jménem nalepený na kastrůlku plném lahodně vonící svíčkové. Poznal Summeřin rukopis, takže se nebál, že by jídlo bylo nepoživatelné – z nich tří uměla vařit nejlépe. No, vlastně byla jediná, kdo doopravdy uměl vařit. Jeho největší kuchařské umění byla smažená vajíčka, a Cameron, no, ten dokázal připálit i vodu.

Když se s talířem usadil ke stolu, myšlenky na sestru ho stejně dohnaly. Po mnoha týdnech to bylo poprvé, co o něj projevila zájem, i když jen tím, že mu uvařila jídlo. I tak to byl ale pokrok. Nebylo to tak dlouho, co nebyla schopná si vůbec přiznat, že s ním žije v jednom bytě. Ačkoliv jí to zazlívat nemohl, stejně to v něm pokaždé vyvolalo vztek. Už pomalu zapomínal, jakou barvu mají její oči, tak dlouho se na něj nepodívala zpříma. Když přemýšlel, co by mu na tu kterou věc řekla, její hlas se mu ztrácel a nahrazoval jej jeho vlastní. Tak dlouho v jeho přítomnosti nepromluvila. Tím víc jej to iritovalo, když ji občas tajně pozoroval ve škole, jak se poměrně bez problému baví s Cameronem. Jistě, pokud se za „bavení“ dalo považovat to, že na jeho otázky odpovídala potřesením hlavou a někdy ze sebe dostala tak tichou jednoslovnou odpověď, že nebýt vlkodlak, nic by neslyšel.

I když byl Cameron jejich bratranec, znala jej sotva dva roky. Jeho znala celý život. A přesto byl pro ni Cam víc než vlastní bratr. V jeho přítomnosti se zdála být uvolněnější, žádné kradmé pohledy na jeho ruce, zda se nechystá něco udělat. A přitom byl Cameron vlkodlak stejně jako on, možná ještě nebezpečnější. Poprvé se proměnil před dvěma a půl lety a stále ještě měl problémy se zvládáním přeměny. Byl to sice hodný kluk, ale taky se snadno naštval a pak už to nebylo k přeměně daleko. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby měli alfu, který by jej mohl učit. Ale oni byli jen omegy, vyhnanci, vlci bez smečky. Jediné, co je drželo při životě, bylo to, že drželi spolu.

Stačilo pár hltů a jídlo měl v sobě. Hned talíř umyl, aby po sobě nenechal nepořádek. Ačkoliv s ním Summer nekomunikovala, měli mezi sebou tichou dohodu o udržování pořádku. Všiml si už nějaký ten měsíc zpátky, že kdykoliv odešel z neuklizeného bytu, všude bylo perfektně čisto, když se vrátil.

Cvaknutí zámku uslyšel ve chvíli, kdy dával talíř do poličky. Díky všudypřítomnému tichu mu nedělalo problém slyšet dvě bijící srdce. Stejně tak nebyl problém zaslechnout, jak jedno z nich začalo splašeně bít ještě předtím, než zavřeli dveře. Když vešli do místnosti, pach strachu ho udeřil do nosu tak silně, že málem udělal krok zpátky. Summer se okamžitě prosmýkla kolem mladšího chlapce a ztratila se za rohem, kde měla postel. Ani to, že jej neviděla, ji ale nezbavilo paniky. Srdce jí stále bilo jako splašené, až s obavami vykročil za ní, aby se ujistil, že je v pořádku. Cameron jej ale zastavil v půlce kroku a šel za ní sám. Se skleslým výrazem se posadil ke stolu a poslouchal.

„Summer, to je v pořádku, slyšíš? Jsem tu jenom já, Cameron. Je to v pořádku.“ V pořádku to rozhodně nebylo. Tyhle její záchvaty se stále zhoršovaly. Už dávno by ji vzal k psychiatrovi, jak se to normálně u lidí s panickými záchvaty dělalo, ale co by mu asi tak řekl? Víte, doktore, moje sestra má z mého vlkodlačího já panickou hrůzu? To by spíš poslali na léčení jeho. Utnul své myšlenky a znova se zaposlouchal do jejího srdečního rytmu. Zdálo se, že mírně zpomalil, i tak jí ale srdce stále bilo jako splašené.

„Neboj se, zlatíčko. Nic se ti nestane. Jsi v bezpečí, tady ti nikdo neublíží, ano? Nikdo ti neublíží.“ Kdyby mu kvůli tomu nebylo tak mizerně, zasmál by se. Cam byl o skoro tři roky mladší než ona, takže výraz zlatíčko byl v tomto případě prostě legrační. Na druhou stranu, Cameron svému věku odpovídal opravdu jen papírově. Jejich způsob života jej donutil předčasně vyspět a vypěstovat si smysl pro povinnost a rodinu. I po fyzické stránce vypadal spíše jako jeho vrstevník. To byl asi jediný důvod, proč byl ochotný Summer pustit do školy. Kdyby tam měla být jen s klukem, který je jak po fyzické, tak emocionální stránce na úrovni patnáctiletého chlapce, asi by se zbláznil strachy. Takhle věděl, že se o ni Cam postará a v případě, že by narazili na jiného vlkodlaka, ji ochrání. S hořkostí si uvědomil, že právě teď ji v podstatě chrání i před vlastním bratrem.

Trvalo ještě dalších dvacet minut, než její srdce zpomalilo na normální rytmus a dalších deset, než ji Cam uspal. Pak se s lehce provinilým a lehce omluvným výrazem přišoural do kuchyně, viditelně unavený.

„Promiň, Kyle, měl jsem to tušit. Celou noc měla noční můry, mohlo mě napadnout, že zpanikaří, až tě uvidí.“ Povzdechnul si, ale starší chlapec jej poplácal po zádech a pokusil se o úsměv.

„V pořádku, Came. Jen to pořád nemůžu překousnout, víš. Už jsou to tři roky, a nedokáže se mnou být ani v jedné místnosti. Vím, že to není její chyba, ale občas mě přepadne takový vztek, že mám chuť ji roztrhat vlastními drápy. Vím, že se snaží – dneska mi uvařila večeři. A možná se přeci jen trochu pohneme z místa.“ Cameron po poslední větě okamžitě ožil a zabodl do svého bratrance zvídavý pohled.

„Našel jsi někoho?“ S mírným pokývnutím vytáhl Kyle ze zadní kapsy pomuchlaný papír.

„Dneska jsem narazil na jednoho vlkodlaka v Minneapolis. Poslal mě za jiným, alfou.“ Při zmínce o vůdci cizí smečky sebou Cameron cukl. Omega ochomýtající se okolo jiných vlkodlaků, či dokonce alfy a jeho smečky, to nikdy nekončí dobře.

„Nemusíš se děsit. Trochu jsem si to prozkoumal, je to jen malá smečka a taky vcelku mírumilovná. Za poslední dva roky nebyl v jejich oblasti žádný útok, který by ukazoval na násilného, krvelačného alfu. Poskytl mi bezpečnou cestu do i ze svého domu. A dal mi informace, které potřebujeme. Marin Morrellová. Pochází z rodiny emisarů, údajně ztratila svou smečku, a taky může pomoct Summer. Pracuje jako psycholožka.“ Cameron přikývl, ale podle výrazu bratrancovy tváře poznal, že to není všechno. Kyle zalétl pohledem ke zdi, za kterou byla jeho sestra. Když se podle tlukotu srdce ujistil, že spí, nadechl se k odpovědi.

„Musíme do Beacon Hills.“ Jen to stačilo k tomu, aby z mladšího chlapce vyprchalo všechno nadšení. Ačkoliv žili na okraji nadpřirozené společnosti, zprávy o Beacon Hills se donesly i k nim. Tamější smečka se potýkala s problémy zahrnující jak vlastní nesoudržnost, tak napadení jinou smečkou, složenou z alfů. To samozřejmě přilákalo i pozornost lovců.

„Zbláznil ses? Město plné vlkodlaků, to je přesně to, co potřebujeme. Vždyť by z toho Summer zešílela, tentokrát doopravdy. A my bychom mohli stejně snadno nakráčet do domu nějakého lovce, nebo ještě líp, mohli bychom se vrátit zpátky do New Yorku. Jsme omegy, Kyle. Kdokoliv nás může beztrestně zabít.“ Zhluboka se nadechl a upřel na svého bratrance pohled. Pak pokračoval, aniž by přerušil oční kontakt. „Ale to ty všechno víš, takže musíš mít nějaký zatraceně dobrý plán, když chceš riskovat životy nás všech.“

BEACON HILLS, KALIFORNIE

Ode dne, co konečně porazili daracha, nebo-li Jennifer Blakeovou a také Deucaliona, bylo v Beacon Hills podivné ticho a klid. Scott si nemohl pomoct, ale připadalo mu to jako ticho před bouří. Tedy, ne že by nebyl šťastný, že může zase pokračovat ve svém normálním životě. I když normální bylo možná trochu silné slovo.

Stále byl vlkodlak, teď ještě navíc alfa a musel se vypořádat se svou novou smečkou, která snad nemohla být nesnesitelnější. Jejich nejnovější členka, Cora Haleová, neměla absolutně žádný smysl pro týmovou spolupráci, a jako by nestačilo, že se denně musí potýkat s jejími záchvaty vzteku, teď se rozhodla, že je čas pro velký návrat z mrtvých a nastoupila na Beacon Hillskou střední.

Isaac se stále ještě vyrovnával s tím, že jeho přátelé Boyd a Erica byli mrtví. Naštěstí (jak pro koho) byla Allison perfektní rozptýlení.

Peter, no, to byl prostě Peter.

A Derek trávil většinu svého času zavřený v loftu, odmítajíc s kýmkoliv komunikovat. Nebylo to tak dlouho, co se Cora dočasně ubytovala u Lydie, protože s ním nebylo k vydržení. Stále se ještě nepřenesl přes Jennifer. Jak Peter jednou trefně poznamenal, Derek měl vkus na psychopatky. Scottovi to připadalo trochu kruté, zvláště potom, co mu Stiles řekl o Derekově první lásce, Paige. Na druhou stranu, Kate i Jennifer opravdu byly zralé na pobyt v léčebně.

Pak tu byla i dvojčata Aiden a Ethan. Po rozpadu alfa smečky se z nich staly omegy, osmělí vlci bez příslušnosti ke smečce. To z nich sice dělalo zdánlivě snadný terč, ale Scott si byl jistý, že se o sebe dokážou postarat. To jim ale nebránilo, aby na něj neustále doráželi. Scott věděl, že dva tak silní vlkodlaci jako oni by mohli jeho smečce pomoci, ale po událostech s Deucalionem jim prostě nedokázal důvěřovat, i když jej zradili dříve, než byl poražen. I tak ale čekal, kdy si před jeho domem postaví stan, aby jej donutili přijmout je. Občas byl v pokušení to udělat, jen aby mu dali pokoj. I přes veškerou snahu jim nedokázal zabránit, aby se dál ochomýtali kolem jeho přátel – Lydia a Aiden už spolu randili oficiálně (což Stilesovi málem zlomilo srdce) a Ethan s Dannym pokračovali ve svém románku.

To všechno by tak nějak dokázal překousnout. Co už ale nezvládl, byl jeho otec. Když se po událostech s darachem vše jakžtakž vyřešilo a šerif z toho dokázal vytvořit historku o šílené vyznavačce jakýchsi temných sil, která předstírala, že je učitelka a jako vedlejší job prováděla lidské oběti, Scott čekal, že se jeho otec vrátí zpátky tam, odkud přišel a on už ho neuvidí. Ale ne, on se rozhodl, že by se se synem měli trochu poznat a strávit spolu více času. A jeho matka nejen, že neprotestovala, dokonce mu nabídla pokoj v jejich domě. Vrátilo se to do doby, kdy musel všechno o svém vlkodlačím životě tajit před ní, jen teď to bylo ještě těžší, protože otce prostě nemohl vystát.

Zrovna se chystal na kliniku aby Deatonovi pomohl s uskladněním nových zásob, které měly ten den přijít, když se jeho otec objevil ve dveřích.

„Scotte, máš chvilku čas?“ Aniž by se na něj podíval, zavrtěl Scott hlavou a popadl svůj batoh.

„Už mám zpoždění, takže to musíme nechat na jindy.“ Zamířil ke dveřím, ale jeho otec neuhnul. Scott na něj vrhl nevraživý pohled. „Víš, někteří z nás doopravdy musí pracovat, takže kdybys byl tak laskav…“ bylo to hnusné, ale přesto jej naplnil pocit zadostiučinění, když se tváří jeho otce mihl bolestný výraz, jako by zrovna dostal facku. Svůj účel to splnilo, ustoupil ze dveří a Scott se kolem něho prosmýkl. Bez dalšího slova se vydal dolů a pak už bylo slyšet jen bouchnutí dveří.

Klinika se topila v absolutním tichu, když tam dorazil. S mírným zamračením nastavil u kola zámek a potichu vešel dovnitř. Deaton už tam měl dávno být, a Scott nechtěl ani pomyslet na to, co všechno se mu mohlo stát. Naštěstí po chvíli zaslechl tlukot dvou srdcí a pár vteřin na to k němu dolehly i tiché hlasy Deatona a nějaké ženy. Její hlas mu byl povědomý, jen si ho nedokázal zařadit. Potichu, aby jej neslyšeli, se připlížil ke dveřím a zaposlouchal se.

„Marin, to je holé šílenství. Copak už ses nepoučila?“ Deaton byl rozčilený – nebo si to Scott alespoň domyslel, nikdy jej ještě rozčileného či naštvaného neviděl.

„Právě proto to chci udělat. Nežádám tě o svolení, ale o radu. Podívej se na to!“ Něco zašustilo a pak bouchlo o stůl, jako když se rozletí hromada papírů. „Podívej se pořádně, bratře. Umíš si jen představit, čím vším si člověk musí projít, aby tohle přežil? Nejen fyzicky, ale i psychicky. Náš prvotní účel je pomáhat. A to chci taky udělat.“ Konečně ten hlas poznal – Marin Morrellová, Deatonova sestra, bývalá učitelka francouzštiny a výchovná poradkyně a také žena, která pomáhala Deucalionovi. Naposledy ji Scott viděl, když ji Deucalion probodl hruď svou hůlkou. Netušil, že to přežila.

„Někdy už není pomoci, Marin. Sama víš, že lidská psychika je křehká.“ Slečna Morrellová si odfrkla a pak Scott slyšel klapot podpatků. Rychle uskočil od dveří, zrovna včas aby jej s nimi nepraštila. S hraným překvapením se na ni usmál.

„Slečno Morrellová, to je překvapení. Nebyl jsem si jistý…“ zasekl se a nastalo mezi nimi trapné ticho. Nakonec se pousmála a věnovala mu laskavý pohled. Což jej děsilo možná ještě víc, než kdyby se jej na místě pokusila zabít.

„Jestli jsem to přežila? Nemusíš se kvůli tomu cítit provinile. Koneckonců, všichni jsme z toho nakonec vyvázli živí, že? A my druidové jsme silnější, než vypadáme.“ Měl pocit, že poslední větu pronesla spíš k doktorovi, který byl stále ještě vzadu. Pak bez dalšího slova odešla. Zmateně se za ní podíval, ale Deatonův hlas jej vrátil zpět do reality.

„Scotte, zásoby už dorazily, mohl bys mi pomoct?“ Scott potřásl hlavou a s posledním pohledem ke dveřím, kterými se Morrellová ztratila, došel k doktorovi. Ten zrovna schovával nějaké papíry do složky, kterou Scott nepoznával. Rozhodně to nebyla jedna z těch, které používali na klinice. Pak si všiml, že jeden papír ještě stále leží pod stolem a sehnul se k němu dříve, než jej zaregistroval Deaton.

K jeho překvapení to nebyl papír, ale fotografie. Dost hororová fotografie. Byla na ní dívka – a to si domyslel pouze kvůli dlouhým vlasům – o pár let mladší než on, tu část těla, kterou nezakrývalo nemocniční oblečení, měla celou pokrytou dlouhými, hlubokými řeznými ranami, jež byly v pravidelných odstupech od sebe. Obličej měla tak domlácený, že z něj byly poznat jen rty, a i ty byly spíše jen krvavou změtí čehosi než opravdovými rty. Oči měla tak nateklé, že je pravděpodobně nemohla otevřít. Otřásl se hrůzou. Kdo mohl malé holce provést něco tak zvěrského?

Deaton k němu natáhl ruku, aby mu fotku vzal, ale Scott uhnul a podíval se na ni ještě jednou, zblízka. Ty rány… byly až příliš pravidelné. V šoku mu fotka málem vypadla z ruky a on se nevěřícně podíval na svého zaměstnavatele.

„Tohle udělal vlkodlak?“ Jen z té myšlenky se mu dělalo špatně. Něčeho takového by nebyl schopný snad ani Deucalion, a že ten byl prvotřídní psychopat. Deaton mu fotografii jemně vypáčil z ruky, ale s odpovědí si dával na čas. Uložil fotku do složky s ostatními, jak si nyní Scott domyslel, fotkami a pak je zamknul ve svém stole. Potom se otočil ke Scottovi.

„Ne všichni vlkodlaci jsou jako ti, které jsi poznal, Scotte. Vím, že si myslíš, že Deucalion byl spíše zvířetem, než člověkem, ale věř mi, po světě pobíhají mnohem horší. Takové, co lovci zabíjejí bez milosti. Někteří vlkodlaci se řídí pouze svými primárními instinkty. Jejich mysl není schopná normálního lidského přemýšlení, oni vidí svět očima vlka a také jeho myslí. A v mučení a vraždění nacházejí potěšení. Je to pro ně hra, lidský život je pro ně bezcenný. S trochou štěstí takového nikdy nepotkáš, ale tady jsme konec konců v Beacon Hills.“ Odmlčel se a pohled mu zalétl ke dveřím, odkud před chvílí vyšla jeho sestra.

„Nedělej si s tím starosti, Scotte. Ta událost se stala už před několika lety. A teď bychom měli uklidit všechno zboží, ať tu nejsme do noci.“ Poplácal jej po rameni, a Scott si uvědomil, že mu neodpověděl na otázku. Tedy alespoň ne přímo. Ale člověk by přeci nebyl schopný něco takového udělat. Nebo ano? Snad to ani nechtěl vědět. Co ale věděl jistě, byl fakt, že ten obrázek si bude pamatovat už navždycky. 

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Teen Wolf

Sdílet

Diskuse pro článek Broken - 1. kapitola: