OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » You are my little bitch 2. kapitola

17.07.2014 (17:00) • Diana • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1248×

Probudila jsem se v jeho posteli. Sama. Klaus nikde nebyl. První, na co jsem myslela, byla bolest, která začínala u ramene a táhla se až k hlavě. To mám z toho, jak jsem ležela, myslela jsem si naivně. A tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Raději jsem si užívala obrovskou postel, na které jsem právě ležela. Byla tak měkká a pohodlná! A to povlečení bylo tak hebké a příjemné. Nejraději bych se tady válela celý den, ale to nemůžu. 

 Líně jsem se zvedla z pohodlné postele a zamířila si to rovnou do koupelny. Vešla jsem dovnitř, zavřela za sebou dveře a vlezla do sprchy. Po chvíli jsem uslyšela z vedlejšího pokoje kroky. Asi Klaus. Bože, doufám, že nepřijde sem. Ne že by mohl vidět něco, co ještě nespatřil, jen chci mít aspoň chvilku soukromí. Raději jsem se rychle umyla, a pak ještě rychleji vylezla ze sprchy. Na poličce jsem si vzala velký bílý ručník, který jsem si omotala kolem sebe. Cestou do ložnice jsem míjela zrcadlo, které bylo vedle dveří. Byla bych se ani nezastavila, kdybych si nevšila něčeho na mém krku. Nejistě jsem přišla blíž a začala zkoumat svůj krk. Jako by na něm byly dvě dírky. Divné. Od čeho tak můžou být? Nejspíše jsem se někde škrábla. Toto logické vysvětlení mě uklidnilo a já vešla do ložnice. Tam na mě čekalo překvapení.

Na  posteli ležely úplně nové šaty. Když jsem je uviděla, musela jsem se usmát. Nebyly jako ty, co včera roztrhal. Byly ještě krásnější!

„Modrá ti sluší víc než zelená,“ ozvalo se za mnou. Já se vylekaně otočila. Stál tam v celé své kráse. Klaus.

„Jsou nádherné. To jsi nemusel,“ řekla jsem mile.

„Jistě že musel,“odpověděl a přišel až ke mně. „Ne jen proto, že bys v těch starých nemohla vyjít na ulici, protože jsou naprosto zničené, ale taky jsem ti chtěl udělat radost. Udělal jsem ti radost?“

„Ano. Jsi vlastně první chlap, co mi koupil šaty,“ zasmála jsem se. On se pousmál a začal si mě prohlížet. Asi si všiml, že mám na sobě jen ručník.

„V tom ručníku jsi,“ chvíli přemýšlel, „k nakousnutí,“ ďábelsky se usmál a přišel tak blízko, jak jen mohl.

„Ehmm… Já už bych měla jít," chtěla jsem ho obejít, ale on mě chytil za bok a v sekundě  přisunul ke zdi na druhé straně místnosti. Bylo to tak rychlé! Nechápala jsem, jak to udělal.

„Co to sakra bylo?“ zeptala jsem se nechápavě. Začínala jsem mít divný pocit.

„To tě trápit nemusí,“ usmál se. „Víš, dnes jsem ještě nejedl a to znamená, že nemám zrovna dvakrát dobrou náladu. Tak pro své vlastní dobro ti doporučuji, nebraň se až…“

„Až co?“ zeptala jsem se už celkem vyděšeně. On se jen usmál. Pak to začalo. Kolem očí se mu začaly objevovat černé žíly a jeho bílé špičáky se přibližovaly k mému krku. Nezmohla jsem se ani na křik. Jen jsem tam stála vyděšená, ochromená a bezmocná. Z očí mi pomalu stékaly slzy. Zavřela jsem oči, a pak přišla ta neskutečná bolest, kterou jsem už jednou zažila, jen jsem si nemohla vzpomenout kdy. Klaus mě jednou rukou chytil za krk a druhou kolem pasu.

Když skončil, pustil mě a šel si utřít mou krev, která mu kapala ze rtů. Já chvíli stála opřená o zeď, ale moc dlouho jsem na nohou nevydržela. Sesunula jsem se k zemi jako nějaký pytel brambor. Ani nedokážu popsat, jak mi bylo. Tolik pocitů jsem nikdy necítila.

Chtěla jsem vstát, ale nešlo to, prostě jsem jen ležela, zatímco mi slzy dál tekly. Už jsem si myslela, že mě nechá jen tak ležet na zemi, ale on udělal něco, čím mě překvapil. Přišel ke mně a podal mi ruku, abych mohla vstát. Nejdříve jsem mu ji opravdu chtěla podat, ale pak jsem si to rozmyslela.

Pohrdavě jsem se na něj podívala a sama se se vyškrábala na nohy. Skoro to se mnou seklo, ale nakonec jsem to opravdu zvládla i bez jeho pomoci.

„Malá bojovnice,“ řekl a usmál se. „Musím říct, že se mi líbíš čím dál tím víc. Chtěl jsem se tě zbavit, ale asi si tě ještě nechám.“ Nechá? Copak jsem nějaká jeho hračka? Co si to vůbec dovoluje! „Tak co, máš radost?“ zeptal se a pohladil mě po tváři.

„Můžu už jít?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Jistě. Ale nejdříve ti trošku upravíme paměť, nerad bych, abys někde vykládala, co se tady stalo. Stejně by ti nikdo nevěřil, ale jistota je jistota.“ Poté mě chytil za hlavu a tím mě donutil, dívat se mu přímo do očí „Nikomu neřekneš, co se tady stalo, rozumíš?“

„Ano,“ vyšlo ze mě automaticky.

„Výborně. Tak teď můžeš jít,“ oznámil mi. Sotva to dořekl, popadla jsem šaty, oblékla si je a chtěla vyjít ze dveří. Avšak nemohla jsem odejít, aniž bych se ho na něco zeptala.

„Nejsi člověk že?“

„Ne,“ odpověděl okamžitě.

„Tak co sakra jsi?“

„Upír. A jdi, dokud mám dobrou náladu. Uvidíme se brzy, Caroline.“

Autor: Diana, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek You are my little bitch 2. kapitola: