OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 57

16.01.2026 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 67×

Cameron Walters byl přísný, principiální, neoblomný a velmi důsledný člověk, měl své pevné zásady, z kterých byl ochoten slevit pouze v opravdu výjimečných případech. Vesměs byl obklopen lidmi, již uznávali stejné hodnoty, což se bohužel nedalo říct o jeho rodině.

Přestože zastával výchovu tvrdé ruky, pro své náročné povolání netrávil doma tolik času, aby měl manželku a děti neustále pod kontrolou. Byli pro něho zklamáním, pravda, syn o trochu menším, ale až otravně často v něm viděl pozůstatky benevolentního přístupu jeho bývalé ženy.

Nad dcerou zlomil hůl v momentě, kdy si vzala toho slabocha. Neměl svého zetě rád, považoval ho za měkouše, na jeho vkus měl až příliš dobré srdce, a to se pro organizaci vůbec nehodilo; nechtěl ho zasvěcovat, jenže nakonec neměl na výběr – musel mu prozradit pravý důvod jejich nastrčení do Mystic Falls.

Další věc, bez které by se v životě s přehledem obešel, byly rodinné návštěvy, oslavy a společně trávené svátky. Představovaly pro něho ztrátu času. Většinou se z takových událostí vymluvil, tentokrát to však bylo jiné, ne že by v nich na stará kolena nalezl zalíbení, dnes to bral spíš jako pracovní výjezd. Po výtečné večeři, aspoň to se Emmě povedlo, seděl na čestném místě v čele stolu a disciplinovaně míchal donesené kafe, zatímco poslouchal neúnavné Timothyho drmolení o proběhlých aktivitách i nadcházejících plánech.

„Včera jsem byl s kolegou z firmy na squashi a zítra jdeme na lezeckou stěnu,“ líčil zapáleně naproti sedícímu švagrovi.

„Být tebou, ještě tak dva dny nepodnikám nic nebezpečného, co se může zvrhnout v nehodu s tragickými následky. Hádám, že se asi nechceš probudit s prodlouženými špičáky a touhou vysát své nejbližší,“ vmísil se do hovoru svým běžným, autoritativním hlasem s nepřeslechnutelným nádechem nadřazenosti. Jak čekal, neprodleně se na něho upřely tři páry očí.

„Em… nechápu, jak to myslíte,“ vykoktal ten budižkničemu Robins poté, co zmateně zatěkal pohledem po zbylých přítomných.

Předseda nejvyššího soudu si kapitulovaně povzdechl, jen taktak se držel, aby mu u toho neunikl doprovodný pohrdavý zvuk.

„Nechci nijak shazovat schopnost nastartování tvé imunity, ale doufám, že vysvětlení doktorů o aplikaci a zázračném působení nově nasazené léčby vážně nevěříš,“ promluvil nuceně trpělivě, přičemž si rozladěně promnul kořen nosu. Po vážné nemoci značně pohublý muž se poněkud ztraceně zahleděl na Briana, s nímž měl krapet vřelejší vztah než s tchánem.

„Je celkem jistý, že ti někdo dal upíří krev,“ objasnil mu nezastíraně situaci, „proto taky kypíš takovou energií.“

Zděšení, jež se záhy objevilo v očích jeho dcery i jejího natvrdlého manžela, mu prozradilo, že tuhle možnost absolutně nebrali v potaz. Byli ovlivněni.

„Už nepijete sporýš?“ zeptal se pan Walters starší stroze.

„Samozřejmě že pijeme, jen… poslední dny byly náročné. Možná jsme zapomněli,“ kuňkla Emma nepatrně provinile, současně se natáhla a chytila svého téměř z mrtvých vstalého chotě za ruku. Zamilovaně se na sebe usmáli.

„Budiž. To už je jedno, stalo se. Teď se musíme zaměřit na to, kdo se o to tvé zázračné uzdravení zasadil. Vzhledem k tomu, že vám vymazal paměť, udělal to upír. Neviděli jste potom venku někoho?“ začal s profesionálním výslechem, tak trochu deformace z povolání.

„Ne, byla už tma. Na trávníku stála akorát Morgan s Jeremym, ale ten-“

„Jeremy Gilbert, ten odvedle?“ skočil dceři neurvale do řeči.

„Ano, bratr Eleny, ale ten upír určitě není.“

Na okamžik u stolu zavládlo ticho.

„Zavolej Morgan, chci s ní mluvit,“ přikázal jí nediskutabilně.

Neuniklo mu, jak Emma vyplašeně střelila pohledem ke svému bratrovi, který sotva postřehnutelně přikývl. Brian si u vědomoval, jak vážná tahle situace je. Uměl si stanovit priority, chápal, že zastrašení jedné malé holky, které by mohlo vést ke sprovedení ze světa další stvůry, za to rozhodně stojí.

Drobná žena se váhavě podívala na mlčícího manžela, zjevně se ani jeden neměl k tomu, aby se muži, osobitě hájícímu spravedlnost, postavili. Chvíli se nic nedělo, ale pak se neochotně postavila a vydala se ke schodům, aby vnučku, jež po večeři odešla do svého pokoje, přivedla.

Po celou dobu, co byla pryč, u stolu panovalo hrobové ticho. Zatímco si soudce decentně usrkával ze svého šálku, jako by se nechumelilo, Timothy Robins nervózně žmoulal cíp ubrusu s vánočním motivem. Brian cosi nezaujatě cvakal do mobilu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, dědečku?“ zeptala se jemně mladá, kudrnatá dívka, když za matkou poslušně sešla do přízemí.

„Ano, zajímá mě, jestli jsi v ten den, kdy se tátovi udělalo líp, u sanitky někoho neviděla,“ spustil na ni bez okolků. Bedlivě ji sledoval, takže mu neuniklo, jak se takřka nepozorovaně ošila, nicméně záhy přesvědčivě zavrtěla hlavou a s nadmíru důvěryhodným výrazem jim řekla, že ne. Poněvadž se léta setkával s kriminálníky a různými živly, bezpečně poznal, že holka lže.

„Zkus se zamyslet znovu. Vím, že jsi byla rozrušená, ale určitě jsi kromě záchranářů nikoho jiného nezahlédla? Je to opravdu důležitě,“ naléhal vemlouvavě dál. Ta malá potvora jen němě zavrtěla hlavou. Vytočeně zaskřípal zuby.

„Počkej. Včera před usnutím jsi říkala něco o tom, že jsi věděla, že nám pomůže,“ vzpomněla si Emma znenadání. Očividně byla také zvědavá, jak se celá ta záhada seběhla.

„Potřebujeme, abys nám řekla, co víš, Morgan,“ zkusil to po dobrém Brian, leč jeho neteř zarytě mlčela. Nyní již Soudce nepochyboval, že přesně ví, kdo to byl. Lačný po objasnění neznámého jména, rozzlobeně pěstí bouchl do stolu.

„Tohle už není hra, Morgan! Okamžitě řekni, kdo tvému tátovi pomohl!“ houkl na ni nelítostně.

Reakce nastala ihned, dívka sebou prudce škubla a vyděšeně zamrkala, v očích se jí zanedlouho objevily slzy. Na dostávání informací z lidí měl talent.

„To už přeháníš, tati,“ napomenula ho Emma naštvaně, když se k ní dcerka s brekem rozeběhla a roztřeseně se jí pověsila kolem krku.

Jistěže, místo toho, aby holku pořádně zmáčkla, ještě se jí zastává. Na ženy se v tomhle prostě nedalo spolehnout.

„Dovol mi ti připomenout, že se vám tady kolem baráku potuluje upír, kterého tvá vydařená dceruška očividně zná a kryje,“ setřel ji bez zaváhání. Při slově upír Morgan zaraženě přimrzla na místě a šokovaně zalapala po dechu.

„Prosím, zlato, musíš nám to říct,“ lanařila ji zoufalá matka skoro plačtivě.

„Pokud to neřekneš, vezmeme tě na výslech k nám,“ informoval ji tvrdě. Dívka vystrašeně vzhlédla, maličko ukřivděně se podívala na Emmu, jenže ta jenom souhlasně přikývla, třebaže takové hrubé jednání evidentně neschvalovala.

„D-Damon, šel tam Damon,“ špitla na hranici slyšitelnosti nakonec.

Z vidiny, že by ji děda někam odvezl, se jí udělalo špatně od žaludku. Zároveň byla zdrcena tím, že podlehla nátlaku a prozradila tajemství.

„Damon Salvatore? Elenin přítel?“ ujišťovala se zaskočená matka, že myslí jednu a tutéž osobu. Následovalo němé, zdráhavé kývnutí, po němž si schovala uplakaný obličej do dlaní.

„Myslíš toho Damona Salvatora, předsedu Městské rady?“ zeptal se udiveně Brian. Jeho otec si nahněvaně odfrkl.

„Zatraceně, měli jsme toho parchanta přímo před očima, celou dobu si s námi hrál. Ještě nám tak velkomyslně dodával sporýš,“ durdil se jen těžko z míry vyveditelný Cameron Walters nefalšovaně. Nesnášel, když ho některá z těch sviní tahala za nos.

„Pojď, broučku, uložím tě do postele,“ pobídla Emma dceru k opuštění místnosti, přitom po otci nevraživě šlehla očima, chytila ji za ruku a naléhavě ji odváděla ke schodišti. Člena soudní moci federální vlády nějaké napomínavé pohledy nechávaly zcela chladným, opět si šel urputně za svým cílem, zničit další nesmrtelnou bytost, která už měla dávno hnít pod drnem.

„Musíme ihned jednat. Briane, kontaktuj naše nejlepší muže, jakmile vyřídí tu záležitost v Toskánsku, ať se neprodleně přesunou sem. A povolej i Pomocníka, mám takový pocit, že se tu bude hodit. Mezitím mi zjistíš všechno o Damonovi Salvatorovi. A tím myslím opravdu všechno, původ, příbuzné, vztahy, silné stránky, slabiny, vše, co půjde. Už včera bylo pozdě,“ instruoval syna, jenž kráčel v jeho šlépějích a aspoň mizivě byl pro Stranu přínosem.

„Spolehni se.“

***

Emma Robinsová, rozená Waltersová, neměla jednoduchý život. Pedantský otec, který zastával výchovnou metodu cukru a biče, na ni již od útlého věku kladl požadavky, jež bylo takřka nemožné splnit. Po selhání vždy přišel trest, za který ještě musela poděkovat, protože to vše přece dělal jen pro její dobro.

O dva roky starší bratr, jediný mužský potomek, to měl dokonce ještě horší, což se na něm výrazně podepsalo – byl labilní a při nervovém vypětí míval záchvaty vzteku, často se choval krutě, většinou k ženám, využíval svého postavení a nutil je, aby s ním spaly a dělaly různé obscénní věci. Třebaže jejich vztah nebyl nejvřelejší a spoustu jeho činů neschvalovala, měla ho ráda – vždyť to byl její jediný sourozenec.

I otce měla svým způsobem ráda, uznávala jeho práci a vážila si ho, někdy si ale strašně moc přála, aby ji pohladil, obejmul, projevil alespoň trochu lásky. Když už to u sebe vzdala, doufala, že třeba projeví nějaký druh citu ke své jediné vnučce, ale ani ta neobměkčila jeho kamenné srdce.

Obvykle s ní jednal rezervovaně, dnes už však zašel příliš daleko.

Seděla na vaně, kterou napouštěla, a zamyšleně sledovala Morgan, jak se mlčky svléká. Chtěla ji toho ušetřit, držet svého andílka od těch nadpřirozených bytostí dál, jenže opět selhala. Pravděpodobně měla pochybení hluboko zakódované v DNA.

„Je pravda, co říkal dědeček? Vážně je Damon upír?“ zeptala se bez známky strachu, jakmile vlezla do vody. Bedlivě u toho matku pozorovala, ta po chvíli přemýšlení souhlasně přikývla.

„Věděla jsem, že je na něm něco zvláštního,“ hlesla určitou dávkou okouzlení zabarveným hlasem.

„Co s ním teď bude? Nechci, aby se mu něco stalo,“ prohlásila s oprávněnými obavami v očích. „Zachránil tatínka.“

„Je to upír, zlato. Už jednou zemřel, a mrtvý by měl zůstat, není to přirozené. Tvůj děda se jenom snaží udržet na zemi rovnováhu. Nemůžeme dopustit, aby se tu potloukala stvoření, která se živí na lidech, pijí naši krev, jsme pro ně potrava.“

„Ale Damon je hodný. Já to vím, mami. Prosím, musíš s dědou promluvit. Elena by nepřežila, kdyby se mu něco stalo, miluje ho a on miluje ji,“ škemrala naléhavě, zatímco na Emmu upírala prosebný pohled. Mladá žena si rezignovaně povzdechla.

„Je mi to líto, Morgan, ale to nemůžu. Je moc nebezpečný, Elena dělá velkou chybu, že se s ním schází a udržuje s někým takovým vztah. Je jen otázkou času, než jí ublíží. A pak už bude pozdě,“ snažila se dceři, od malička zbožňující pohádky o duších, upírech, čarodějnicích a kentaurech, přesvědčit, že udělala správnou věc.

„Ne, ty to nechápeš, nikdy by jí neublížil, chrání ji! Prosím, musíš mi věřit,“ přemlouvala matku umanutě dál, ze zeleno šedých očí jí přitom kanuly v pěně se ztrácející slzy. „Kdybys viděla, jak se na ni dívá… Jako taťka na tebe, když ho překvapíš a upečeš mu jeho oblíbené makronky.“

Coby zasvěcená osoba a členka strany, jež se zabývá zabíjením upírů, pouze lítostivě zavrtěla hlavou. Od dvanácti let jí bylo vštěpováno, že upíři jsou špatní, byla vedena k jejich likvidaci, tak nebylo divu, že nějakým zvráceným románkem ohromená Morgan nemá nejmenší šanci jen tak mírnix týrnix přeprogramovat její zakořeněné nastavení.

„Ale, mam-“

„To je mé poslední slovo, už o tom nehodlám debatovat. Na to, abys rozuměla některým věcem, jsi zkrátka ještě malá. A od Eleny a jejího baráku si teď budeš držet odstup,“ utnula paní Robinsová další diskuzi. S nekompromisním výrazem vstala a šla do poličky pro čistý ručník, pak Morgan pomohla ven, osušila ji a uložila.

„My se o to postaráme, snaž se na to nemyslet. Všechno bude v pořádku, slibuju. Dobrou noc,“ popřála jí smutně, když se od ní v posteli její nevinná holčička zatvrzele odvrátila a trucovitě se schovala pod peřinu, zpod níž se ozývaly přerývavé tlumené vzlyky.

Na pouhý zlomek vteřiny zapochybovala, jestli tohle je skutečně ta správná cesta, pak si však vzpomněla na všechny ty oběti, jejichž smrt byla zařazena pod útoky zvířete, na oběti, v jejichž peněženkách byly fotky dětí, manželů, přítelkyň, rodičů, a rázem si opět byla jistá, že ty krvelačné zrůdy musí být konečně zastaveny.

Usoudila, že teď by se jakékoli vysvětlování stejně minulo účinkem, rozhodla se to tedy nechat na zítra, byla připravená jí to opakovat každý den, dokud si neuvědomí, že tohle není jako v těch pitomých seriálech pro náctileté, kde se nějaká vraždící bestie bezhlavě zamiluje do hlavní hrdinky, vlivem její naivní zaslepenosti prodělá jakousi obrodu a začne konat dobro.

Morgan byla vždycky snílek, tíhla k příběhům, v nichž láska všechno přemůže, možná bylo na čase, aby přišla na to, že ve skutečném životě to takhle nefunguje.

Zkormouceně si povzdechla, tolik si přála, aby její princezna mohla setrvat v dětském světě fantazie o trochu déle, přes deku dívku mateřsky pohladila po zádech, pak se zvedla a s těžkým srdcem opustila pokoj.

Když se vrátila do kuchyně, byl tam jen Tim, seškrabával z talířů zbytky jídla a rovnal špinavé nádobí do myčky.

„Už odešli?“ zeptala se, přestože odpověď předem tušila.

„Zase jsem se s tvým tátou pohádal. Promiň, ale řekl jsem mu, že dokud se Morgan neomluví, nechci ho tady vidět,“ sdělil jí poté, co zabouchl dvířka spotřebiče a s omluvným výrazem se na svou ženu otočil.

Mlčky přikývla, nato k němu přistoupila, vroucně ho objala kolem trupu a vděčně mu položila hlavu na klíční kost.

„Proto tě tolik miluju,“ špitla jemně. „Chystala jsem se to udělat sama, kdyby tu ještě byl.“

„Víš, to, že se ve městě vyskytují upíři, se mi nelíbí stejně jako jemu, ale toho, že mě jeden z nich uzdravil a dal mi šanci s vámi dál být, rozhodně nelituju,“ oznámil jí po nějaké době, kdy se k sobě jen bezhlesně vroucně tiskli.

„Jaký si myslíš, že k tomu mohl mít důvod?“ zeptal se polemizujícím tónem, zjevně mu Damonovy pohnutky stále hlodaly hlavou. 

„Nevím, možná ho o to Elena požádala. Nejspíš spolu chodí, Morgan mi tvrdila, že se milují,“ prozradila mu dceřiny svéhlavé domněnky. „Jednou jsem je spolu taky viděla. A předtím vlastně ještě na Miss Mystic Falls.“

„Hm. A je to vůbec možné, jsou upíři schopni lásky?“ zajímal se, zaujatě jí to zahuhlal do krátkých vlasů.

„Těžko říct. O žádném takovém případu mi otec nikdy nevyprávěl, on na tyhle věci nevěří. Čím dál víc se divím, že s ním mamka vydržela tak dlouho.“ Z těch mála důvěrných rozhovorů věděla, že jejich manželství nebylo moc šťastné. Jakživ jí nevyčetla, že po tolika letech sebrala odvahu od něho odejít.

„Poslední dobou přemýšlím, jestli by nebylo lepší se odsud odstěhovat a začít někde jinde nanovo, bez toho všeho nadpřirozena,“ podělil se s manželkou o své zaječí úmysly. Hodnou chvíli na to nic neřekla, i ona si s tím nápadem nesčetněkrát pohrávala.

„Strana nám to nedovolí, víme příliš,“ připomněla mu zkroušeně, což u Tima vyvolalo nenadšené povzdechnutí.

„Musíme věřit, že to brzy skončí, že se jim podaří zlikvidovat původní a očistit zemi od téhle rozmáhající se verbeže.“

„Dobře, budeme doufat.“

***

Zarputile jsem ve friťáku obrátila smažící se kuřecí křidélka a opět se vrátila k obkládání housek příslušnými ingrediencemi. Po sedmi odpracovaných hodinách jsem si stále častěji připomínala, že za to dostanu zaplaceno. Jiná motivace se bohužel dávno rozplynula v neúnavně z notně přepáleného oleje stoupající páře.

Došlo na nevyhnutelné, ráno, když jsem se vydala do koupelny vyndat prádlo z pračky, zastihlo mě nemilé překvapení – voda všude po podlaze. Naše letitá automatka dodělala. Z mého zoufalého lkaní ´Ne. Ne, ne, ne, to ne,´ by se nezasvěcenému posluchači mohlo zdát, že skutečně někdo umřel. Tuhle ránu jsem nesla hodně špatně. Další výdaje jsme si prostě nemohli dovolit, ne po Vánocích a s neúprosně se blížící splátkou Jeremyho zájezdu.

Zatímco jsem se snažila přijít na nějaké příhodné řešení naší finanční krize, dopracovala jsem se ke konci směny.

Samozřejmě jsem, jako již třetí den po sobě, dostala od toho kreténa, manažera Spencera, extra úkol, tentokrát otřít všechny stoly a židličky.

Už jsem neměla ani sílu dělat ksichty a nepozorovaně jeho směrem vysílat neslušná gesta, čemuž se holky za pultem vždycky smály.

Poměrně agresivně jsem šůrovala předposlední stoleček, když do podniku překvapivě vešla Caroline. Okamžitě zhnuseně nakrčila nos, jistě, zesílený upíří čich musel v tomhle prostředí trpět. Bylo zvláštní, že minule, když tu byl Stefan, mě to vůbec nenapadlo. Nepochybně mu to zde taky dvakrát nevonělo, ale byl moc dobrosrdečný na to, aby to přede mnou dal najevo.

V duchu jsem se uchechtla, neboť jsem si představila, co by na zdejší ovzduší asi řekl Damon.

„Tak tady se celý ty dny zašíváš?“ zeptala se bez úvodního pozdravu, přičemž se rychle rozhlédla.

„Já se nezašívám, říká se tomu práce,“ odpověděla jsem trochu nakvašeně. Na to její popichování jsem momentálně neměla náladu.

„Já vím, to měl být vtip,“ řekla smířlivě, jakmile poznala, že se nenacházím v zrovna nejlepším rozpoložení.

„Nechceš to zabalit a zajít na kafe? Tyhle svátky jsou děsný, všichni jsou buď pryč, nebo nemají čas,“ postěžovala si trochu ukřivděně. Jako bychom za to mohli my, že se nudí. Pravdou ale bylo, že jsem svědomí neměla úplně čisté, opravdu jsem ji poslední dobou dost zanedbávala. Celkově jsem se tak nějak stranila.

„Jasný, vypadneme odsud,“ řekla jsem v ojedinělém přívalu rebelie a, oblečená v uniformě, ji následovala ke dveřím.

Nechtěla jsem riskovat, že by mě cestou do šatny ten blbeček odchytl a zase si něco dokazoval.

Blondýnka nás zavezla do oblíbené kavárny, kde jsme si daly cappuccino a výborný zákusek, což značně zklidnilo mou rozhozenou nervovou soustavu.

Bylo to fajn, striktně jsem si zakázala myslet na povinnosti a užívala si společnou chvíli, kdy jsme si povídaly a plánovaly společné bydlení na koleji. Byla jsem ráda, když Caroline vyjádřila své obavy nad tím, že tu Liz zanechá samotnou, protože jsem se cítila úplně stejně kvůli Jeremymu. Ten jeden rok, než půjde na vlastní vysokou, bude náročný. Třebaže tu bude mít Alarica, byla jsem odhodlaná domů jezdit, co nejvíce to půjde.

„Nechceš u nás přespat? Mamka bude určitě zase do noci na stanici. Můžeme si dát vínko a pustit si nějakou klasiku, u který si vybulíme oči. Třeba Hříšný tane-“

„Ne!“ vyhrkla jsem předtím, než to stihla doříct.

Po tom, co mi Damon předvedl to dech beroucí vystoupení, nepřicházelo v úvahu, že bych si ten film ještě někdy pustila. Nesvedla bych se soustředit na děj, musela bych pořád myslet na jeho taneční ukázku a na to, co se odehrálo po ní. Pod jejím zkoumavým pohledem jsem se nepokojně zavrtěla, pak jsem se však kuplířsky usmála a navrhla, jestli radši nezajdeme někam na panáka. Naštěstí netrvala na tom, že zavítáme do Grillu.

Zapadly jsme do nejbližšího baru, kde jsme si pouštěly jukebox a docela dobře se bavily, pak jsme zavolaly Bonnie, abychom ji vyzpovídaly, jak se má na výletě, a kolem půl jedné mě upírka totálně unavenou vysadila doma.

V opilecké slabé chvilce jsem jí slíbila, že s ní půjdu na novoroční párty, která, jak jsem s nefalšovaným zděšením druhý den zjistila, se nekonala nikde jinde než v podniku, kterému jsem se tak vehementně vyhýbala.

Zabouchla jsem hlavní dveře a s vyčerpaným povzdechem si svlékla bundu, kterou jsem záhy pověsila na věšák. Měla jsem v úmyslu jít nahoru a na chvíli sebou plácnout do postele, když jsem si vzpomněla, že jsem vlastně po práci chtěla ještě zajet do veřejné prádelny – z obavy z naúčtované částky jsem se zatím neodvážila zavolat opraváře.

S mrzutě protaženým koutkem jsem se otočila na patě a nenadšeně zamířila do koupelny, když jsem zaslechla zvláštní zvuk.

Zastavila jsem se a pozorně se zaposlouchala, vycházelo to z přízemí. Bylo to takové neidentifikovatelné kovové šramocení. Divný. Po krátkém pátrání jsem zjistila, že se to ozývá z místnosti, do které jsem se původně chystala jít. Z koupelny. Jaksi automaticky jsem po špičkách doťapala přede dveře, znepokojeně jsem si zastrčila vlasy za ucho a pomalu vztáhla ruku ke klice, kterou jsem po spěšném sesbírání odvahy se zadrženým dechem stiskla a otevřela.

„Vítej doma,“ přivítal mě milým hlasem.

„C-co tady dě-láš?“ vydrala jsem ze sebe sekaně, jeho přítomnost v domě mě zcela vykolejila.

„Spravuju vám pračku, vyměnil jsem ložisko a termostat, tak by to snad mohlo být chvíli dobrý,“ řekl, načež se sklonil a dokončil poslední úpravy.

Oněměle jsem ho pozorovala, nebyla jsem s to od něho odtrhnout oči a přimět se co nejrychleji zase vycouvat.

„Nech mě hádat, Alaric ti to vyslepičil,“ pronesla jsem značně namíchnutě poté, co jsem se jakž takž vzpamatovala a došlo mi, že jsem tuhle nevítanou čáru přes rozpočet s nikým neprobírala; musel mu to říct Jeremy.

Postavil se, poněkud povzneseně odhodil šroubovák do taťkovy, dle mého dost bídně vybavené, bedny s nářadím, pak lehce sklonil hlavu ke straně a totálně nevinně se usmál, až jsem z toho nadobro ztratila tu svou.

Mé proradné tělo využilo toho, že mozek prodělává krátkodobý restart, a bez rozumem schváleného pokynu se rozhodlo jednat. Dvěma rychlými kroky jsem k němu přistoupila, instinktivně jsem Damonovi umístila dlaně na tváře a dominantně si ho přitáhla k sobě. Bez jediného zaváhání jsem hladově přitiskla své vyprahlé rty na jeho hřejivá ústa. Bylo to, jako bych se po opravdu dlouhém vojenském tažení konečně vrátila domů, tam, kde je mi nejlíp. S citelnou naléhavostí jsem je tam nechala přilepené, přitom jsem se drobným přešlápnutím přisunula blíž. Naprosto božsky tlumeně, hrdelně zavrčel, což pro mě znamenalo svolení absolutně k čemukoli.

Podstatně jsem se uvolnila, mírně pootevřela rty a po změně úhlu je nanovo nenasytně přirazila na jeho, to už mi však nadmíru ochotně vyšel vstříc, omotal mi ruce kolem pasu a dychtivě k sobě přimkl. Během minimalistického odtažení a opětovného poupravení úklony hlavy jsem mu velmi štědře poskytla větší pole působnosti, čehož neprodleně využil, vyslal jazyk na dlouho očekávané shledání s mým a velmi potěšeně se s ním přivítal.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co to sakra dělám, neuvažovala jsem o možných následcích, jediné, co mi letmo problesklo náhlým přívalem euforie zatemněnou myslí, bylo, jak strašně moc mi tohle chybělo a jak ukrutně to potřebuju. Vjela jsem mu levačkou do vlasů a směle za ně zatahala, současně jsem se toužebně vytáhla na špičky, čímž jsem si zajistila ještě lepší přístup, tím pádem i požitek.

Damon znovu zkušeně naklonil hlavu na druhou stranu a chtivě vnikl jazykem o něco hloub, přitom mi dlaní rozevřené ruky po páteři příjemně vyvíjeným tlakem přejel mezi lopatky a zase zpět na bedra. Vzrušivě jsem zavzdychala, neboť rozpálenou pravačkou pokračoval dál, na zadek, příslušnou půlku lehce stiskl, pak obě paže přemístil na boky a bez sebemenší námahy mě vysadil na druhým dechem obdařenou pračku.

Přičinlivě jsem roztáhla nohy, aby mezi ně mohl vstoupit a nepřišli jsme tak o ten výživný elektrizující kontakt tělo na tělo, nadto jsem mu pravou dolní končetinu lýtkem zaklesla zezadu za stehna, takže jsem si byla schopná zajistit požadované pevné přilnutí, především v oblasti pánve. Mezi jednotlivými polibky mi z úst unikl tichý, spokojený sten.

Chtěla jsem víc.

Levou paži jsem mu majetnicky zahákla za krk, kdežto druhá putovala níž, roztaženou dlaň jsem mu přehoupla přes rameno, smyslně ji po hebké látce upírova trička sunula až k jeho spodnímu lemu, pod který jsem natěšeně vklouzla a ihned ji přiložila na holou pokožku. Poctivě jsem mu obkroužila obnažená bedra, načež jsem Damonovi prsty odvážně zajela za kalhoty i pod gumu boxerek. Zastavila jsem, až když jsem prohlubní mezi palcem a ukazováčkem narazila na vrchní část pásku. Potěšeně zamručel. Rajcovně mi zuby skousl spodní ret, potom mi pootevřenými ústy přejel po tváři, odkud se pozvolna přesunul na krk, kde mi svým horkým dechem okamžitě přivodil naskočení drobné krupičky, známé jako husí kůže. Přitáhla jsem ucho víc k rameni, aby měl k dispozici co největší plochu senzitivní kůže, kterou bez nutnosti pobízení ihned začal pečlivě laskat.

„Nevěděl jsem, že máš ráda Five Finger Death Punch,“ zašeptal mi zastřeně kousek od ucha.

„Huh?“ Neměla jsem tušení, o čem to mluví. Proč v tuhle chvíli vůbec mluví?

„Copak ty to neslyšíš?“ zeptal se podivně vzdáleně. Jakmile to dořekl, donesla se zmiňovaná hudba i k mým uším. Byla stále hlasitější.

Zamýšlela jsem mu říct, že s tím nemám nic společného, ale k obrovskému zklamání jsem ho nemohla nikde nahmatat, už tam nebyl. Však jsem taky neprodleně pocítila deprimující prázdnotu, jenž mě nelítostně obestřela.

Prudkým trhnutím jsem se probudila a zmateně se rozhlédla po potemnělé místnosti. Byl to jenom sen! Ležela jsem ve své posteli a ten metalový kravál vycházel z Jeremyho pokoje. Rozladěně jsem se otočila na hodiny, ukazovaly pár minut po půl jedné. To si ze mě snad dělá srandu!? Odhodila jsem peřinu, vyskočila na nohy a rozlíceně se bratrovi vydala vyčinit. Celý večer si někde lítá a pak mě uprostřed noci vytrhne z tak hezkého snu?!

Stylem nekontrolovatelného tornáda jsem rozrazila dveře Jeremyho věčně zaneřáděného kutlochu, samozřejmě to ani dnes nebylo jiné, seděl na neustlané posteli a poměrně zuřivě si čmáral do skicáku.

„Víš, kolik je hodin?!“ vyjela jsem na něj podrážděně.

„Neee, ale věřím, že mi to určitě řekneš,“ opáčil nezvykle lámanou angličtinou. Teprve nyní jsem si všimla, že se u toho nějak divně klátí, byl na mol.

„Ty seš opilej, Jeremy?!“ uhodila jsem na něho nesouhlasným tónem nerozvážně.

„Já nevím. Jsem?“ Sice se mnou mluvil, ale za celou dobu se na mě nepodíval, štvalo mě to. Ke všemu se tvářil totálně netečně. Přešla jsem k přehrávači a demonstrativně ho vypnula.

„Můžeš se na mě aspoň podívat, když s tebou mluvím?“ prskla jsem rozčileně.

„To je rozkaz? Co všechno mi ještě budeš přikazovat? To je pořád ´Jeremy tohleto´ a ´Jeremy támhleto,´už mě to nebaví,“ řekl bez jakékoli známky emocí. To mě trochu zchladilo, zaraženě jsem otevřela pusu, ale nenapadalo mě nic, co bych na to odpověděla, tak jsem ji zase zavřela.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se zanedlouho o poznání mírněji.

„Co je ti po tom? Vždyť se staráš jen o sebe,“ pronesl bezcitně, upíraje na mě tvrdý pohled. Raněně jsem k sobě stáhla obočí, to hodně zamrzelo.

„To přece není pravda,“ zkusila jsem bratrovi jeho přesvědčení vyvrátit.

„Že ne?“ pohrdlivě si odfrkl. „Všechno se točí jenom kolem tebe, vždycky to tak bylo. Kdyby pro tebe tenkrát naši nemuseli jet, byli by teď naživu. Nic z toho by se nestalo,“ prohlásil krutě, přitom na mě hleděl děsivě přimhouřenýma, mírně podlitýma očima. I když to, co řekl, bylo drsný, mnohem horší byl způsob, jakým to řekl. Zloba z něco vyloženě sršela.

„To, že tady nejsou, je tvoje vina,“ dovršil to nemilosrdně. Namáhavě jsem polkla, z jeho slov se mi draly slzy do očí. Nebylo pochyb, někdo mu ublížil a on si pocit frustrace, s nímž si nevěděl rady, vybíjel na mně.  

„Máš pravdu. Nikdy nebude den, kdy bych toho nelitovala,“ sdělila jsem mu zničeně. Přesně tohohle jsem se ve skrytu duše hrozně bála, že mi smrt rodičů jednou vyčte.

„Kdybych to mohla změnit, zůstat tam místo nich, udělala bych to,“ špitla jsem sotva slyšitelně. Od té doby šlo stejně všechno z kopce.

„Jenže to nejde,“ prohodil, jako by mi četl myšlenky. „To, že jsi přežila, stálo život všechny naše blízké. A proč? Aby sis to mohla rozdávat s upíry?“

Po tomhle jsem se rozbrečela nepokrytě. Dozajista si musel dát i něco jiného něž alkohol, jen po chlastu by takhle nemluvil. Děsilo mě to. Ať už z něho mluvilo cokoli, cítila jsem potřebu mu dát najevo, že to už přestřelil.

„Můžeš mě nenávidět, jak chceš, ale jsem tvoje sestra a miluju tě, Jere. Tohle nejsi ty,“ vydrala jsem ze sebe pracně. On si to možná zítra nebude pamatovat, ale já na tenhle rozhovor jakživ nezapomenu.

Po jeho chladném zavrtění hlavou jsem to už déle nevydržela, otočila jsem se, překotně za sebou zavřela a s bolestivě zkřivenou tváří jsem doklopýtala k posteli, do které jsem se schoulila a schovala se pod peřinu. Zakrátko ke mně opět dolehla ona hlasitá hudba.

Zatímco mi z očí tiše stékaly slzy a vsakovaly se do povlečení, vjela jsem si rukama bezmocně do vlasů. Proč jsem prostě nemohla zůstat v tom krásném snu a tuhle konverzaci nikdy neabsolvovat? Chvíli jsem se snažila urputně přesvědčovat, že to tak Jeremy vlastně nemyslel, byl sjetej a ztratil nad sebou kontrolu, ale moc valný efekt to nemělo.

Nakonec jsem vstala, převlékla se do cvičebního a šla ten pocit zmaru vymlátit do pytle.

Ačkoli byla hlavním tématem mých bouřlivých myšlenek ona nešťastná neshoda s Jeremym, kdesi na pozadí se občas mihlo znepokojivé uvědomění, že od té Damonovy zpovědi na nádraží bylo tohle poprvé, co jsem si představovala nějaké intimnosti s ním, aniž by se u toho automaticky objevovaly další aktérky. Byli jsme zase jenom my dva, zamilovaní a zcela pohrouženi do svého protějšku.

Třebaže bylo teprve něco po deváté, bylo mi jasné, že předposlední den letošního roku bude stát za hovno. Poté, co jsem se totálně zničila bezhlavým mlácením, to se za box snad ani označit nedalo, a kopáním do pytle, vrátila jsem se do pokoje. Sice už byl klid, ale usnout se mi znovu nepodařilo. Mohla jsem si zhuntovat tělo sebevíc, můj zjevně neúnavný mozek si dál nezávisle pracoval na plné obrátky. V hlavě mi dokola zněla Jeremyho drsná obvinění.

Nejhorší na tom všem bylo, že měl pravdu; rodiče zemřeli kvůli mně, Jenna zemřela kvůli mně… i John se obětoval, abych já mohla žít. A proč? Abych zjistila, že chvíle, v nichž prožívám pocit naplnění a cítím se nejvíc naživu, jsou ty strávené s Damonem v posteli? To se jim odvděčuji vskutku šlechetně.

Ztraceně jsem k sobě semkla rty a opakovaně zamrkala, ronit další slzy nemělo smysl, nejde to změnit, oni jsou mrtví, já živá, tak to prostě je. Hlasitě jsem potáhla, pak jsem zatvrzele pohodila vlasy a kategoricky se vrátila k přípravě již druhého kafe.

Měla jsem v plánu jet do knihovny a napůjčovat si nějaké materiály k přijímačkám, nyní jsem byla nanejvýš odhodlaná stát se doktorkou a alespoň tímhle způsobem nějak pomáhat lidem, tak jsem se potřebovala nějak vzpružit.

Během zalívání toho největšího hrnku, jaký jsme doma měli, jsem si nanovo přehrála rozhovor s Mattem; asi půl hodiny zpátky mi volal a ptal se, jestli Jeremy dorazil v pořádku. U té příležitosti jsem se od něho dozvěděla, že se v Grillu rozebíral ples, nějaká holka bratrovi ukázala pár fotek, na kterých byla Bonnie s Chrisem, to Jeremyho rozhodilo, opil se, a nakonec se kamsi vypařil s největší smažkou ze školy.

Po mocném zívnutí jsem si zamíchala kouřící životabudič a opatrně, abych se nespálila, si usrkla, když jsem za sebou zaznamenala pohyb. Neměla jsem sílu se otočit a podívat se mu do očí, bála jsem se, že v nich uvidím tu samou nenávist, a to bych neusnesla.

„Čau,“ pozdravil váhavě, postávaje opodál.

„Ahoj,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným z okna mírně ochraptěle. Periferním viděním jsem zaznamenala, že nervózně přešlápl, patrně si přece jen něco pamatoval.

„Omlouvám se, Eleno,“ řekl po chvilce dusivého ticha, „neměl jsem to říkat. Nevím, co to do mě vjelo. Nemyslel jsem to tak…“

„To je dobrý. Nenávidíš mě a já to chápu,“ odpověděla jsem bezbarvě, rezignovaně. Nemělo cenu si namlouvat opak.

„Ne, tak to není. Jak bych tě mohl nenávidět? Jsi jediná rodina, která mi zbyla. V noci jsem blbě plácal, vím, že za to, co se stalo, neneseš zodpovědnost. Mrzí mě to. Můžeš mi to odpustit?“ dodal prosebně, když jsem nic neříkala, vlastně jsem vůbec nereagovala, nehnutě jsem stála u linky a civěla před sebe.

Sveřepě jsem se držela, abych se nerozbrečela, nebyla jsem schopná ze sebe vydrat jediné slovo, v krku jsem měla zašprajcnutý otravný knedlík a oči se mi přes veškeré snahy plnily slzami. Bezhlesně jsem přizvedla pravé rameno a kapitulovaně sklopila hlavu. Kvůli vylití slzných kanálků jsem nic neviděla, najednou stál přede mnou a vteřinu nato mě objímal.

„O-omlouvám se, je to m-moje vi-na,“ zaštkala jsem zmučeně do jeho mikiny, ruce mi přitom nadále nehnutě visely podél těla.

„Ne, není. Slyšíš? Za nic z toho nemůžeš,“ ujišťoval mě vemlouvavým hlasem.

Nepřesvědčivě jsem přikývla a po letmém zaváhání ho konečně taky objala, přestože jsem kdesi uvnitř tušila, že toho pocity viny se nezbavím už nikdy.

Třeba se s ním postupně naučím žít.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 57: