OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 56

08.01.2026 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 95×

Za chvíli jsem tam.

Prudce jsem zvedla hlavu a s vyplašeně vytřeštěnýma očima se zadívala na okno. Rozkolísaně jsem se nadechla. Bylo to tady, za chvíli uvidím Damona. Obestřela mě panika, srdce mi tlouklo divočeji, než když jsem si jako malá sáhla na speciálně upravený elektrický ohradník; byli jsme tehdy s dědou a babičkou u jejich známých na farmě v Nashvillu, kde chovali dobytek. Jakožto velmi zvědavé dítko, využila jsem okamžik nepozornosti a vydala se sama na výzvědy. Pamatuji si, že mamka byla tenkrát na taťkovi rodiče děsně naštvaná, že mě neuhlídali, přes půl roku k nim odmítala jet na návštěvu.

Ve snaze se trochu uklidnit, pozvolna jsem do plic nasála vzduch, načež ho ještě pomaleji vypustila zase ven, ale vůbec to nepomohlo. Nepotřebovala jsem žádný optický snímač na hodinkách, který by mi změřil tepovou frekvenci, byla jsem si jistá, že je daleko v červených číslech, protože jsem měla dojem, že v příští vteřině snad omdlím. Dočista jsem zapomněla, že jsem si původně chtěla vybalit, a začala jsem nervózně přecházet po pokoji. Zatímco jsem si představovala, jak by to asi mohlo probíhat, urputně jsem přemýšlela, co mu řeknu. Na co se zeptám. Zadumaně jsem si u toho pochodování prsty pravačky drhla čelo, byla jsem zcela ponořená v myšlenkách.

„Čekáš, že to bude až tak hrozný?“ Po zaslechnutí jeho melodického, zvláštně strojeně pobaveného hlasu jsem samým úlekem nadskočila. Pro rozsáhlé bloudění v hlubinách vlastní mysli, nezaregistrovala jsem ani příjezd auta, ani pohyb v domě. Teď to určitě přijde, dostanu infarkt a bude po mně! Najednou jsem nebyla schopná se pohnout, stála jsem přimrzlá na místě a sledovala, jak se s pažemi překříženými na hrudníku levým nadloktím opírá o futra dveří a pozorně si mě prohlíží zájmem překypujícíma očima. Těžce jsem polkla.

„Promiň, srazil jsem se u vchodu s Jeremym a ten mě pustil dovnitř. Jinak bych zazvonil,“ vysvětlil svou náhlou přítomnost na prahu mého pokoje.

Oněměle jsem se na upíra dívala, mozek i hlasivky mi dočista vypověděly službu, nezmohla jsem se ani na prosté přikývnutí, posunek. Jediné, co mi problesklo nyní vymetenou hlavou, bylo, jak moc mu to sluší. Ač byl oblečený ve svém obvyklém stylu, jenž obnášel tmavé rifle, černé tričko a koženou bundu, pro mě byl momentálně tím nejhezčím, co jsem za poslední měsíc viděla. A to jsem ještě nezmínila jeho bezchybný obličej s ostře řezanými rysy a výraznými lícními kostmi. A ty nebesky modré oči, jejichž odstín by si dozajista zasloužil nějaký samostatný název. Pro učarovanost jsem jaksi pozapomněla, proč jsme se vlastně sešli.

Onen pravý důvod na mě udeřil jako blesk z čistého nebe, rázem jsem se vrátila do reality. Přiměla jsem tělo k poslušnosti, přešlápla jsem na druhou nohu a mírně roztřesenou rukou si zastrčila vlasy za ucho.

„Em, dobře, tak…“ přerušil Damon rozvážně panující ticho, přitom se odlepil od dřevěného rámu dveří. Z jeho vystupování, postrádajícího onu povětšinou přítomnou suverenitu, jsem seznala, že je taky celkem nesvůj. „Já začnu-“

„Chci vědět, proč jsi mě ovlivnil,“ promluvila jsem znenadání pevně, odhodlaně, pak jsem však nepatrně znejistěla. „Nebo… k čemu.“  Chápavě přikývl, rozpojil zapletené končetiny, párkrát si rozevřené dlaně otřel o sebe, nato ruce spustil a vešel do místnosti.

„Řeknu ti všechno,“ přislíbil hebce. Tvářil se vážně.

„Můžeš mi ty vzpomínky vrátit zpět?“ zeptala jsem se po náhlém vnuknutí rychlého řešení.

„Můžu,“ řekl přirozeně, zřejmě jsem ho tím dotazem nezaskočila, čekal to. „A udělám to, ale nejdřív ti k tomu musím něco říct.“ Maličko nelibě jsem se zamračila. Bála jsem se, co se dozvím, ale jednou jsem to spustila, tak teď necouvnu. Psychicky jsem se obrnila, současně jsem se v obranném gestu těsně pod ňadry objala oběma rukama.

Starší Salvatore, nespouštěje ze mě zrak, si decentně pročistil hrdlo.

„Když jsi tenkrát za Stefanem poprvé přišla do penzionu, už jsme se znali. Samozřejmě sis to nepamatovala, protože jsem tě přinutil zapomenout, ale pravda je taková, že jsme se čirou náhodou potkali pár měsíců předtím. V květnu,“ dodal poněkud provinile. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, pokračoval: „Nejdřív jsem si myslel, že jsi Katherine, ale jakmile jsi promluvila, došlo mi, že ne. Přestože ta podoba byla dokonalá, byla jsi úplně jiná. Ihned jsi mě zaujala. Povídali jsme si, nic víc,“ ujistil mě, jakmile uzřel mé tázavě pozvednuté obočí. „Pak se objevilo auto, říkala jsi, že pro tebe jedou rodiče, tak jsem ti naše setkání vymazal, v tu dobu jsem nechtěl, aby někdo další věděl, že jsem v Mystic Falls, a zmizel.“ Dle Damonova lítostivého výrazu bych tipovala, že někdo umřel. A v tom mi to docvaklo. Šokovaně jsem zalapala po dechu.

„Chceš mi říct, že jsi tam byl, když naše auto sjelo z mostu?“ vydrala jsem ze sebe nevěřícně. Mohl by snad…?

„Ne, u té nehody jsem nebyl. Ztratil jsem se dřív, než sis nasedla. Vážně, Eleno, přísahám, že s tím, co se pak stalo, nemám nic společného.“ V jeho tónu jsem zaznamenala určitou urgenci, záleželo mu na tom, abych mu věřila. Souhlasně jsem přikývla, nepodezřívala jsem ho ze lhaní. Něco tak důležitého by mi nezapíral. I když, naše první setkání přede mnou taky držel v tajnosti… Z rozjíždějící se vnitřní rozepře mě vytrhl pohyb, zaznamenaný periferním viděním, pozvedla jsem zrak od koberce, na který jsem zaraženě zírala a zvláštně uhranutě sledovala, jak ke mně obezřetně přistupuje blíž. Zastavil se zhruba na délku paží, tak akorát, aby nenarušoval můj osobní prostor, i tak jsem cítila upírovu vůni, která mnou skrz nosní dírky neprodleně prostoupila. A opět citelně ochromila mé myšlení.

„Připravená?“ zeptal se jemně. Omámeně jsem zamrkala a jaksi samovolně se Damonovi zahleděla do očí. Soustředěně je upřel do mých a tiše řekl: „Teď si můžeš vzpomenout na noc, kdy jsme se potkali,“ Jakmile to dořekl, před očima se mi odehrála celá vyjmutá scéna, jako by se mi tam z šedé kůry mozkové promítl krátký film, v němž jsem hrála hlavní roli. Když to skončilo, ohromeně jsem na něj upřela zrak. Trochu se mi motala hlava.

„Nemůžu uvěřit, že jsem tě potkala prvního,“ vydechla jsem stále krapet rozhozeně.

„A flirtovala jsi se mnou,“ podotkl věcně.

„Jo,“ připustila jsem nezastíraně, samotnou mě to překvapilo. Líbil se mi. Pohledný tajemný cizinec, co má na všechno odpověď. Ať jsem od tohohle odtajnění očekávala cokoli, tohle tedy ne. Kdo ví, třeba by bylo všechno jinak, kdyby se nerozhodl mě ovlivnit… Nebyl prostor na předčasné závěry, ještě jsem zdaleka nebyla u konce.

„A ten druhý případ?“ pobídla jsem ho nenásilně k pokračování.

„Uh, jo, ten druhý případ,“ zopakoval vyhýbavě, nato se drobet roztržitě ošil. Tohle pro něj bylo očividně těžší. Instinktivně jsem si zatnula bříška prstů do šikmých břišních svalů. Povážlivě mi z toho napětí ztěžkl dech.

„Večer, kdy tě Trevor s Rose unesli. Když bylo po všem, stavil jsem se s tvým náhrdelníkem, který se mi podařilo získat zpět. Mohl jsem ho dát Stefanovi, ale potřeboval jsem ti něco říct, něco, co jsi neměla slyšet. Co, uvidíš sama. Můžeš si vzpomenout i na tohle,“ pronesl odevzdaně poté, co se mi nanovo zahleděl hluboko do očí.

Po dojetí vymazaného útržku, mimochodem zaručeně nejdůležitějšího, mého života jsem vyjeveně pootevřela pusu a užasle na Damona pohlédla. Vzápětí mě bolestivě píchlo nad levým okem, vracení vzpomínek je patrně složitější proces, než se zdá. Útrpně jsem přimhouřila oči, přičemž jsem si na postižené místo přiložila prsty, ona ostrá, dloubavá bolest se přesunula nad spánek a následně na temeno. Nervová soustava a mozková kůra, do níž se vzpomínky ukládaly, byly pravděpodobně přetížené. V mžiku, bez sebemenšího zaváhání byl u mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jemně, starostlivě mi pokládaje ruku na rameno. Jakmile se mě dotkl, třebaže pouze přes tričko, probudil odpočívající neurony, libující si ve fyzickém kontaktu, neprodleně jsem v dutině břišní zaznamenala ono příjemně se rozlézající teplo, jež se polehoučku sunulo níž, do podbřišku. Přepadla mě příšerná chuť skočit mu kolem krku, pevně ho obejmout a minimálně půl roku ho nepustit, místo toho jsem se stáhla, udělala jsem krok vzad a s hlavou sklopenou k zemi se mírně odvrátila stranou.

„Už je to lepší,“ řekla jsem tlumeně.

Bolest sice ustoupila, nýbrž moc dobře mi nebylo, měla jsem v hlavě hrozný zmatek, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, co mám cítit, emoce se mnou bezuzdně proháněly jako splašené imunitní buňky, které jako vzteklinou nakažení psi začnou napadat vlastní tkáně, útočily ve vlnách a vždy po sobě zanechaly hotový mišmaš.

„Chápu, že je toho na tebe hodně a potřebuješ si to v klidu přebrat, ale než odejdu, chci ti říct ještě něco. Chci ti to říct už dlouho,“ promluvil zvláštně důvěrně zastřeným hlasem, který používal výhradně, když jsme spolu byli sami, čímž si vysloužil celou mou pozornost, zvídavě jsem k Damonovi vzhlédla.

„Měl jsem za to, že to víš, a možná i jo, ale mile rád ti to připomenu,“ pokračoval v identicky podmanivé tónině, přitom sebevědomě přikročil blíž, dost podobně jako v té vzpomínce, která mi zapříčinila momentální rozpolcený stav. Neustoupila jsem, statečně jsem stála na místě, čelila jeho extrémně intenzivnímu pohledu a s tlukoucím srdcem poslušně poslouchala, co se mi chystá povědět. Nevědomky jsem se naladila na stejnou vlnu, najednou jsem se cítila nezvykle dychtivě.

„To, že jsem tě potkal, byla ta nejúžasnější věc, jaká se mi kdy stala. Miluju tě, Eleno. A vážně si nemyslím, že mě to v nejbližší době přejde.“ Na krátkou chviličku se odmlčel, neuspěchaně zvedl levačku a něžně, sotva znatelně mě zbloudilými prsty zašimral na nadloktí, načež jimi kousek pod klíční kostí totožně procítěně promnul dopředu spadající prameny vlasů. Pak se mi znovu zadíval do obličeje, ten upírův ochotně odrážel všechna ta krásná slova, po kterých jsem tolik prahla, nic přede mnou neskrýval, nemaskoval, současně se přikradl ještě blíž.

„Jsi všechno, co chci. Jsi jediná, kterou chci,“ dodal zaníceně, „a v žádným případě nepostrádám nic z toho, co sis musela vyslechnout v tom zasraným pajzlu, milování s tebou je ten nejvelkorysejší nadpozemský dar, jakého se mi mohlo v životě dostat. Ujišťuju tě, že se mi to nikdy neomrzí, nikdy. Nevím, jestli sis toho nevšimla, ale provádíš se mnou nepopsatelné věci, stačí, že se mě dotkneš a jsem skoro hotovej. I jen teď, když ti to říkám, mám husí kůži,“ přiznal s jistou marností nefalšovaně.

Pohnutě jsem rozlepila rty a úlevně zavřela oči, celé to vyznání bylo jako balzám na duši. Dosud jsem neměla tušení, jak moc přesně tohle potřebuju slyšet. Pozvolna jsem oči zase otevřela a rozkolísaně zamrkala, cítila jsem, jak mě v kanálcích štípají slzy. Dýchala jsem tak zhluboka, až se mi viditelně nadouval hrudník.

„Jsi dobro, které rozjasňuje temnotu ve mně, máš na mě ten nejlepší vliv. Bál jsem se, že tě do ní stáhnu s sebou, ale to jsem tě zatraceně podcenil, jsi ta nejsilnější dív-, žena, jakou znám.“ Během toho upřímného proslovu se postupně propracovával ke mně, až jsme se téměř dotýkali špičkami bot, potom se pozvolna sklonil a něžně sťukl své čelo s mým.

„Potřebuju tě, Eleno,“ vydechl omamně zatajeným dechem, jenž mi záhy dopadl pod nos a na rozechvělé rty. Byl příjemně teplý a voněl po mentolu.

Přerývavě jsem zalapala po dechu, čímž jsem nasála část vzduchu vypuštěného z jeho plic. Stačilo tak málo, odstranit těch pár směšných centimetrů a udělat to, na co evidentně zbožně čekal, přisát se na jeho lehce pootevřená, vábivá ústa. Znovu se mi značně zamotala hlava.
Ne, tohle nemůžu. Po takové době, kdy jsem si statečně odpírala jakýkoli kontakt, se tomu nemůžu tak snadno poddat. Takovým bezhlavým krokem bych zradila sama sebe. Poněkud truchlivě, přesto odhodlaně, jsem se odtáhla a veškerou svou vůlí se přiměla ustoupit vzad.

Nejdřív si to musím všechno řádně zrekapitulovat.

„Já… je toho moc, potřebuju si to nechat projít hlavou,“ vydrala jsem ze sebe omluvně, zároveň jsem se nenuceně vymanila z Damonova dosahu. Se sotva postřehnutelným zklamáním dovolil konečkům mých vlasů proklouznout mu mezi prsty, pak ruku spustil podél těla a posmutněle protáhl koutek.

„Já vím, promiň, nechci na tebe tlačit.“

Znělo to sklesle, kapitulovaně. Jako kdyby do tohohle pokusu vkládal veškeré svoje naděje a ty se mu právě rozpadly na prach. Z nějakého důvodu se mi z toho sevřelo hrdlo, namáhavě jsem polkla.

„Děkuju,“ hlesla jsem přiškrceně. Jednak jsem mu byla vděčná za ten chápavý přístup, jednak jsem mu děkovala za upřímnost.

Momentálně jsem nebyla schopná ze sebe vypravit víc, tak jsem tam jenom strnule stála a hleděla do jeho hezkého obličeje, do kterého bych se vydržela dívat dlouhé hodiny. Ani Damon se neměl k odchodu, zdráhavě postával před postelí a poněkud nešťastně krčil čelo, pravděpodobně čekal na nějaký impuls, cokoli, co by ho zadrželo od opuštění pokoje. Strašně moc jsem si přála mu říct něco pozitivního, ale nešlo to.

„Jen pro ujasnění, hodinu pravdy jsem prodloužil na neurčito, můžeš se mě kdykoli zeptat, na cokoli chceš. Odpovím ti na všechno… Udělám všechno, co budeš chtít, Eleno,“ přešel do naléhavého tónu. „Počkám. Nebo odjedu z města, jestli to je to, co chceš.“

„Ne!“ vyhrkla jsem okamžitě, spontánně, jak mi příval paniky zalil útroby dutiny břišní.

Nebyla jsem si jistá, co s námi bude dál, ale z představy, že by se vypařil neznámo kam, se mi udělalo špatně. Střeva se mi znenadání bolestivě stáhla, až to budilo dojem, že je někdo zauzloval. Kdybych ho už nikdy neměla vidět, to bych nepřežila. Ukočírovala jsem touhu popadnout ho za ruku a fyzicky mu v tom zabránit, včas jsem se vzpamatovala.

„Ne, nechci, abys odsud odjel,“ promluvila jsem o dost vyrovnaněji, nato jsem se špičákem kousla do spodního rtu a upřela na něho prosebný pohled.

„Prosím, slib mi, že zůstaneš,“ zažadonila jsem sotva srozumitelně. Uvědomovala jsem si, jak sobecké to ode mě je, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to silnější než já.

Neuniklo mi, že se mu po tváři přehnal pokřivený, nadějeplný úsměv. Má reakce ho očividně potěšila.

„Jistě že zůstanu,“ utvrdil mě měkce, spokojeně, v rámci možností. Věnoval mi dlouhý zkoumavý pohled, zakrátko nepatrně přitakal, pak o poznání sebevědoměji znovu vstoupil do mé osobní zóny, sehnul se a mlčky mi vlípl polibek do vlasů, těsně nad konturu, kde čelo přechází v temeno.

„Dobrou noc, Eleno,“ zapředl sametově, jako už mnohokrát. Potom se otočil a chystal se odejít.

„Damone,“ zastavila jsem ho těsně předtím, než překročil práh. Zvídavě se po mně ohlédl.

„Děkuju. Za to, že ji pomohl panu Robinsovi. Vím, že pro Morgan to znamená děsně moc, malé holčičky potřebují tatínky.“ I velké, ale to byla zase trochu jiná kapitola.

„Jo, to nic nebylo,“ pronesl s jakýmsi chápavým poloúsměvem nezištně, poté se otočil a osobitým, sebejistým krokem zamířil ke schodišti, na němž se mi vzápětí ztratil z dohledu.

Zhluboka jsem se nadechla a následně úlevně vydechla identické, možná i větší, množství vzduchu, který jsem patrně nevědomky zadržovala – nebo mi to tak, vzhledem k tíze, jež jsem celou dobu pociťovala na hrudi, aspoň připadalo. Vysíleně jsem si hrcla na kraj postele a ztraceně se rozhlédla po místnosti. Co mám teď jako sakra dělat?

Znovu, asi tak po sto třicáté páté, jsem se podívala na budík. Ukazoval za tři minuty čtvrt na dvě. Ne, dneska prostě neusnu. Rozsvítila jsem lampičku a vytáhla se do sedu, tohle bezvýsledné převalování nemělo cenu, naaranžovala jsem si za sebe polštář, abych se o něho mohla pohodlně opřít a rezignovaně jsem se natáhla k nočnímu stolku pro deník. Zamyšleně jsem mezi předními zuby skousla vršek pera, původně jsem se chtěla zkusit vypsat, ba namísto toho jsem nalistovala stránku s obsáhlým zápisem, který jsem pořídila v domě u jezera, kam nás s Jeremym Stefan tak trochu nedobrovolně odvezl. Poměrně do hloubky se mi v něm podařilo rozebrat můj tehdejší vztah k Damonovi, ten ještě předtím, než jsem se dozvěděla všechny ty nechutnosti. Napadlo mě, že by nebylo na škodu si to připomenout. Kromě šíleného strachu o něho jsem si z na papír přenesených myšlenek, a především pocitů, celkem autenticky oživila rozpoložení, v němž jsem se tenkrát nacházela.

Bylo to zvláštní, neměla jsem ponětí, jak to vysvětlit, ale obávala jsem se, naprosto zbytečně, že najednou zjistím, že po tom všem už ho tolik nemiluju. Jenže to bylo spíš naopak, mé city k Damonovi se nezměnily, byly pořád stejné, ne-li silnější. Asi jsem totálně pozbyla soudnosti, protože čím horší věci jsem se o něm dozvídala, tím víc jsem mu propadala.

Vím, je to dost ujetá úvaha, ale věřila jsem, že všechny ty ohyzdné skutky, které kdysi spáchal, ho teď dělaly lepším člověkem. Stefan se za ně nenáviděl, kdežto Damon je přijal, nesnažil se z nich vykoupit a ze své minulosti je vymazat, protože utvářely jeho osobnost, dělaly ho tím, kým byl dnes.

Možná proto ho tak miluju, poněvadž navzdory tomu špatnému, co provedl, dokáže být soucitný, něžný, milující a oddaný. Uzdravení pana Robinse to jasně vystihovalo, nemusel se do toho vměšovat, mohl nad tím jen pokrčit rameny a jít, ale rozhodl se pomoct.

Vzpomínka na naše první setkání, kterou mi před pouhými několika hodinami vrátil, zřetelně ukazovala, že to v něm bylo i dřív. Nyní jsem rozuměla, proč mi, když tu naposledy spal, tvrdil, že k sobě patříme, že jsme si souzeni… To, co on, ve mně nikdy nikdo jiný při pouhém seznamovacím rozhovoru nevyvolal; měl pravdu, okatě jsem s ním flirtovala, a na to, že jsem na něj narazila v noci prakticky uprostřed ničeho, jsem se ho vůbec nebála. Ne, strach rozhodně není emoce, kterou si takto zpětně vybavuji. Jednoduše jsme si vzájemně padli do oka; vlastně to i jednou sám zmínil – že mi propadl ve vteřině, kdy jsem na něj promluvila. Konečně to celé dávalo smysl.

Rázem mi na mysli vytanula druhá vymazaná vzpomínka. Bože, já to věděla, v momentě, kdy mi ten přívěsek odmítl vrátit, věděla jsem, co přijde. Že mi to řekne. Přesto mě to totálně uzemnilo. Frustrovaně jsem si vjela rukama do vlasů, pak jsem zavřela oči a deprimovaně si zapřela čelo, v němž mi nanovo bolestivě pulzovalo, o kolena pokrčených končetin.

Asi jsem i svedla pochopit důvody, proč to udělal, proč mě ovlivnil. Upřímně, rozřešení téhle kauzy s ovlivněním mě fakticky mile překvapilo.

Pak tu samozřejmě ještě bylo to, co mi řekl, než odešel. Naprosto ohromujícím způsobem vyvrátil veškeré pochyby, které mi tak neúnavně hlodaly v hlavě. Nelhal, ani na mě nic nehrál, viděla jsem mu to na očích. Myslel to smrtelně vážně.

Z vědomí, že jsem pro něj ta jediná, mi nekontrolovatelně vhrkly slzy do očí. Ač jsem se jakživ nijak nepodceňovala, rodiče v nás obou od mala budovali zdravé sebevědomí, nedokázala jsem přijít na to, proč právě já. Čím jsem si to zasloužila?

Ztrápeně jsem si povzdechla. Bylo mi jasný, že obdobně produmaných nocí mám před sebou spoustu, ještěže nemusím zítra vstávat do školy. Čekaly mě poměrně dlouhé, pracovní vánoční prázdniny, směn jsem si nasmlouvala požehnaně. Nelibě jsem nakrčila čelo, neboť mi zčistajasna došlo, že do Vánoc zbývají jenom čtyři dny. Kruci!

„Ou, počkej!“ zavolala jsem na Jeremyho na druhém konci toho objemného břemene, které jsme se značně neohrabaně, nadto i dost nesynchronizovaně, pokoušeli nastěhovat do domu.

„Počkej, počkej!“

Ač jsem se sebevíc snažila zamezit kolizi a pohotově dlouhou špici odklonit do strany, nebyla tak ohebná, jak jsem předpokládala, vrškem té trčící svislé větve smrku, jenž jsme po sundání ze střechy auta zbrkle procpali dveřmi, jsme ze skříňky v chodbě nedopatřením shodili drahou, ručně tvarovanou skleněnou vázu. Bezmocně jsem sledovala, jak se notně zakymácela, načež se převážila a spadla přímo na dlaždice, kde se roztříštila na nespočet malých kousíčků.

„Co to bylo?“ zeptal se s křížkem po funuse lehce zadýchaný bratr, držel totiž podstatně těžší kmen, když konečně zastavil a přestal bezhlavě tlačit.

„Ta Jennina váza, co si přivezla z dovolené,“ informovala jsem ho, co bylo zdrojem toho zkázu ohlašujícího zvuku.

„Kurva,“ ulevil si nakvašeně. „Proč jsme museli koupit takový hovado?“ Zatímco jsem nad jeho mluvou protáčela oči v sloup, pracně jsem si přehmátla, aby se mi vrchní část bezmála dvoumetrového stromu lépe nesla.

„Byl tam nejhezčí. Uznej, že ty ostatní byly hrozný košťata,“ odpověděla jsem poněkud provinile, neboť jsem nákup nejvýznamnějšího symbolu Vánoc nechala na poslední chvíli, takže jsme byli nuceni vybírat z hodně žalostných zbytků. „Promiň, ale přejít na umělý zásadně odmítám.“

„Hm, možná jsme ho měli prostrčit radši oknem, tady se sotva vytočíme.“

„Teď už to dopadne. Pojď. Ale pomalu,“ instruovala jsem ho zaníceně. Byla jsem odhodlaná dostat jehličnan do obýváku za každou cenu.

Hekali jsme u toho a kleli, Jeremy kolikrát nadmíru sprostě, ale po nekonečných čtyřiceti minutách jsme pokládali strom na zem před gauč, stejně se nikam jinam nevešel.

„Uch, to by bylo,“ poznamenal úlevně, přitom se marně pokoušel setřít si z dlaně ulpělou smůlu.

„Moc se neraduj, ještě ho musíme umístit do stojanu,“ oznámila jsem mu zadýchaně.

„Tak to si zavolej jeřáb.“

S nohama složenýma pod sebou jsem seděla v křesle a nepřítomně hleděla do mihotajících se plamenů v krbu. Přestože jsem se od rána nezastavila, byla jsem vyčerpaná spíš po psychické stránce.

Ano, pro všechny ty vánoční přípravy jsem byla unavená, konečně jsem dosmolila ten rozbor Farmy zvířat a poslala ho angličtinářce, uklidila jsem, doladila poslední nedostatky výzdoby, dokoupila dva chybějící dárky, sešla se s holkami na tradiční ochutnávku punčů na náměstí, a nakonec zašla s Jeremym na hřbitov, kde jsme rodičům zapálili svíčku.

Jelikož byl hlavním tématem hovoru proběhlý ples, byla má sváteční nenálada naštěstí opomenuta. Z vyprávění obou kamarádek jsem se dozvěděla, že se tam nakonec překvapivě ukázal Tyler, nejdřív se s Caroline pohádali, protože si dovolila jít s někým jiným, pak se udobřili a na závěr se zase pohádali. Prý mu řekla, že dokud se bude chovat jako idiot, nechce s ním mít nic společného. Opravdu vypadala, že se smířila s tím, že je mezi nimi konec. Alespoň že Bonnie si to užila. Nahlas jsem to neřekla, ale svého rozhodnutí, nejít, jsem v nejmenším nelitovala.

Byla jsem ráda, že jsme štědrovečerní večeři, na kterou jsme pozvali Alarica a Matta, nechali až na zítřek, na další přetvařování jsem už neměla sílu. Přes usilovné snahy jsem se za boha nedokázala naladit na požadovanou slavnostní atmosféru, která na mě odevšad prýštila jako sliby čerstvě zvoleného politika. Nemohla jsem si pomoct, místo toho, abych si užívala den volna, od probuzení jsem se potýkala s podivným neposedným pocitem, jako bych věděla, že mám někde být, ale zapomněla jsem kde. Byl to takový ten plíživý stín nějaké nedodělané práce, čehosi nedotaženého do konce.

Dobře, v mém případě jsem měla celkem jasné tušení, odkud to pramení – se svátečními povinnostmi, které jsem neustále odkládala, to nemělo pranic společného. Šlo o Damona. O to, co jsem mu řekla při cestě do Virginia Beach.

Opakovaně mi zněla v hlavě má vlastní slova, která jsem nedodržela. Mohlo mě to štvát sebevíc, ale musela jsem na to pořád myslet.

Natáhla jsem se na stolek pro mobil, ležící vedle talířku s kupovanými mrkvovými sušenkami a sklenicí mléka pro Santu, které v závěru stejně dopoledne spořádá Jeremy, a najela do zpráv, kde jsem klikla na složku s Damonovým jménem. Chvíli jsem nehnutě zírala na blikající kurzor, pak jsem se však rozhoupala a nacvakala omluvnou zprávu: Když jsem ti slibovala, že na letošní Vánoce nezapomeneš, takhle jsem to teda nemyslela. Mrzí mě to. Nerozhodně jsem si skousla spodní ret a minimálně desetkrát si to po sobě přečetla, už už jsem se chystala celou textovku smazat, leč těsně před stisknutím křížku jsem v náhlém odvážném záchvěvu zmáčkla ikonu pro odeslání. Teď už to nešlo změnit.

Zaklonila jsem hlavu a opřela se týlem o zadní opěrku, zavřela jsem oči. Sice mi bylo o trochu líp, ulevilo se mi, zároveň mě ošplouchla vlna znepokojení, co na to odpoví. Nebo hůř, co když neodpoví? Naštěstí mě nenapínal dlouho, přibližně za tři minuty mi cinkla zpráva, v níž stálo: Nelam si s tím hlavu, nelhala jsi, myslím, že na ně opravdu jen tak nezapomenu.

Těžce jsem polkla. Bylo mi z toho všeho do breku, chtěla jsem ho zahrnout láskou a vynahradit mu roky, kdy je z jakéhokoli důvodu odmítal slavit, nýbrž ve výsledku jsem ho zklamala nejvíc. Navnadila jsem ho na něco, co jsem mu kvůli jedné debilní náhodě nebyla schopná dát. Nebo jsem si to jenom namlouvala, protože jsem se bála případných devastujících následků?

Takhle jsem to neplánovala, promiň. Nerada bych, abys na ně zanevřel ještě víc, napsala jsem obratem.

Na to, na něco definitivně zanevřít, je vždycky času dost. Mylně jsem si to vyložila nebo v tom skutečně byl skrytý dvojsmysl, narážka na náš vztah? V půl jedenácté v noci už mi to pořádně nemyslelo. Třeba někde pije a neznamená to vůbec nic… Nepokojně jsem si poupravila úhel pokrčených nohou, znenadání jsem zatoužila vědět, kde je a co dělá. Osvítil mě nápad.

Takže je jen ignoruješ v baru s polonahýma holkama v santovských čepicích? Nechtěla jsem vypadat jako nějaká stíhačka, tak jsem na konec otázky přidala smějícího se smajlíka, ale byla to hodně chabá kamufláž. Vždyť si mohl vysedávat po nalejvárnách dle libosti, nemusel se mi zpovídat.

Od doby, co vyšly z módy nedobytný šněrovací korzety, polonahý ženský přestaly bejt tak lákavý. Malinko posmutněle jsem se pousmála, pravda, dnešní děvčata s vrstvami oblečení spíš šetřila, dávala na odiv příliš.

Takřka vzápětí dorazila další zpráva: Jsem doma, probírám se starýma věcma. Tentokrát mi rty zvlnil plnohodnotný úsměv, záhy jsem však z vědomí, že je sám a přehrabuje se fotkami a kdo ví čím ještě, znovu posmutněla. Silně jsem pochybovala, že si se Stefanem udělali rodinný večer. Na setinu vteřiny jsem fakticky zápasila s touhou se za ním rozjet a obejmout ho. Možná i něco víc… Prudce jsem zatřepala hlavou a po krátkém zaváhání naťukala pár slov, která jsem doufala, že ho povzbudí.

Moc to s tou nostalgií nepřeháněj, pamatuj na svou pověst. Teď jsem se rozhodla pro obličej s rozverně vyplazeným jazykem. Za něj jsem dodala stručné: Krásné Vánoce, Damone.

I tobě. XOXO

Z významu oněch symbolů mi rapidně vyschlo v krku. Jedině Damon mě dokáže dostat přes pouhé SMSky.

Nebylo zbytí, i dneska si před spaním budu muset přečíst jeho neortodoxní pojetí té alegorické knížky, které do ní lstivě schoval. Neuměla jsem to vysvětlit, ale obyčejné obdivování jeho písma mě slibně uklidňovalo. Nemluvě o tom, že jsem pár, těch mírnějších, vět použila do vlastní práce. Já vím, byla jsem marná.

Následující ráno jsme si s Jeremym rozbalili několik skromných dárků, které jsme nepozorovaně podstrčili pod s péčí ozdobený stromeček.

Ač jsem se ohledně financí snažila mlžit a neúnavně tvrdila, že si ten školní zájezd do Anglie můžeme dovolit, oba jsme se při výběru prezentů drželi při zemi. Nebyly to vyloženě blbosti, ale nejednalo se o nic, co by náš omezený rozpočet zruinovalo.

Dali jsme si společnou snídani, při níž jsme si shrnuli, co je potřeba zařídit na slavnostní večer, většina příprav stejně spočívala na mně. Hodlala jsem jim vynahradit to zmařené Díkuvzdání a pokusit se nachystat hodně podobné menu, což obnášelo mnoho hodin strávených v kuchyni.

Jelikož jsem měla v plánu péct toho zatraceného krocana skoro celý den, vrhla jsem se po umytí nádobí na jeho okořenění. Jeremyho strohé oznámení, že jde ven, jsem jen ledabyle odmávla, neboť jsem se plně soustředila na popis receptu, který jsem si předem našla na internetu. Proto jsem úlekem prudce nadskočila, když se zanedlouho přiřítil jako velká voda a cosi bílého mi roztržitě podstrkoval pod nos.

„To je nějaký vtip, že jo? Jenom si ze mě střílí, ten parchant,“ lamentoval s nepřehlédnutelným zápalem nabroušeně.

„Kdo? O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se nechápavě, vážně jsem neměla páru, o co jde.

„Damon přece! Tohle bylo ve schránce,“ odsekl netrpělivě, přičemž mi v rozevřené dlani ukazoval známé klíčky od auta, následně mi před očima zamával jakýmsi papírem.

Bože, on to fakt udělal! Úplně jsem na to zapomněla.

„Bohužel ne, to auto je tvoje,“ potvrdila jsem mu to nenadšeně poté, co jsem zaregistrovala, že na listu, s kterým stále všelijak mával, bylo upírovým rukopisem napsáno: Šťastný a veselý, Seržo!

„Co, tys o tom věděla?“

„Ne. Nebo teda jo, zmínil to, ale… to už je dlouho,“ dodala jsem rychle. Nechtěla jsem si vybavovat, co se dělo potom, co jsem ho tímhle tereňákem dovezla domů.

„Určitě? Ta kára musela stát majlant,“ prohodil zadumaně.

„No, vlastně ani ne. Je to dědictví po Klausových hybridech, kteří se nepořídili vrátit z hor,“ prozradila jsem mu zaobaleně. „Živí,“ dodala jsem zdráhavě, když na mě stále koukal stylem, značícím, že netuší, která bije.

„Oh, aha… Super!“ zvolal potěšeně, jakmile mu to došlo.

„Tobě to nevadí?“ otázala jsem se lehce udiveně.

„Že mám auto od mrtvoly? Ne, vždyť to je Jeep.“ Jo, jasný. Vždyť to je Jeep. Znechuceně jsem nakrčila nos, což bratra od čiré radosti v nejmenším neodradilo. Vyndal z obálky další papír a zběžně po něm přejel očima.

„To je fakticky blázen. Tady se píše, že majitelem i pojistníkem je Damon. Hádej, komu budou chodit pokuty, až pojedu na červenou,“ vysvětlil mi po uzření mého zvídavě pozdviženého obočí příčinu svého ohromení.

„No, tak hlavně nepřejížděj babičky na přechodech,“ pronesla jsem rezignovaně, zatímco jsem se nadále tvářila nesouhlasně. Nechtěla jsem to rozebírat a spekulovat o upírových pohnutkách. Na to se Jeremy pobaveně uchechtl.

„V klidu, ségra.“

„A, Jere, nezapomeň… mu poděkovat,“ vysoukala jsem ze sebe složitě.

„Tak to se spolehni. Nebo… nechceš to udělat za mě?“ nadhodil s jakýmsi kulišáckým výrazem.

„Ne,“ ujistila jsem ho nezlomně, načež jsem se znovu obrátila ke kuchyňské lince.

„Takže se mezi vámi nic nezměnilo?“ zeptal se obezřetně. Nepochybně narážel na Damonovu minulou návštěvu.

„Ne, vyříkali jsme si pár věcí, ale jinak vše zůstalo při starém,“ odpověděla jsem, přitom jsem přehnaně pečlivě krájela bylinky na nádivku.

„Aha. Dobře, tak jo. Chceš se jet projet se mnou?“ nabídl mi velkoryse.

„Ani ne, už jsem s tím jela.“

S nohama složenýma pod sebou v tureckém sedu jsem si uondaně hověla v pohodlném polstrování zadního opěradla gauče a koukala na starý černobílý film, kdežto chlapi v kuchyni hráli poker o peníze. Údajně jen o drobné, ale i tak u toho řvali jako koně.

Strašně mě potěšilo, když Matt řekl, že radši stráví Vánoce v naši nefunkční rodině než v té své. Byli jsme taková vtipná čtveřice lidí, kteří na sebe tak nějak zbyli.

Caroline byla s mamkou u babičky a Bonnie, po poměrně dlouhém přemlouvání, odletěla s otcem do Francie na nějakou farmaceutickou konferenci. Zdá se, že se pan Hopkins vážně snaží spravit svůj chladný vztah s dcerou, protože jí slíbil, že ve volných dnech, kdy nebude mít pracovní povinnosti, navštíví všechny památky, které bude chtít.

I když bych je samozřejmě chtěla mít tady, byla jsem ráda, že tráví čas se svými příbuznými. Tak to má o Vánocích být.

Kategoricky jsem si zakázala přemýšlet nad tím, jak to asi vypadá v penzionu. Na zázrak, že by Vánoce, svátky klidu a míru, bratry udobřily, jsem fakt moc nevěřila, sic bych si to děsně přála. Z představy, že je každý zavřený sám ve svém pokoji, mi bylo neskutečně smutno. Kdybych však pozvala Stefana, bylo by to vůči Damonovi nefér, a obráceně, tak jsem je s těžkým srdcem ponechala vlastnímu osudu.

Natáhla jsem se ke stolečku pro hrníček dávno vystydlého bylinkového čaje na uklidnění a téměř na jeden zátah ho vypila; patrně bych ho ale mohla vylábat kýbl a výsledek by byl stejně nulový.

Od rána jsem se špatně soustředila, byla jsem roztěkaná, co chvíli mi utíkaly myšlenky k Damonovi, jak se blížil večer, bojovala jsem se stále dotíravější touhou mu zase napsat, psát si s ním. Třeba jen o blbostech. Vědět, že je v pořádku.

Bylo divu, že i v tomhle stavu jsem dokázala uvařit docela poživatelnou večeři, kluci ji tedy aspoň chválili, nic se mi naštěstí nepodařilo nijak výrazně spálit, což jsem považovala za úspěch. I dýňový moučník ušel, přestože se mi ho z nějakého záhadného důvodu povedlo upéct k jedné straně. Se svým výkonem jsem byla po celodenním pachtění v kuchyni spokojená. Když jsem se zaobírala přípravou jídla a obskakováním hostů, dalo se to ještě vydržet, leč poté, co jsem se ocitla o samotě, vyloženě mě svrběly prsty. Ve slabém okamžiku neukázněnosti jsem vytáhla mobil, abych ho záhy s rozladěným zavrčením nekompromisně zaházela všemi polštáři, které se kolem mě povalovaly.

„Taky už tě štvou ty trapný veršovaný textovky o Santovi?“ vytrhl mě ze zaníceného pohřbívání Samsungu Alaricův hašteřivý hlas. Polekal mě, vůbec jsem nezaregistrovala, že vešel do místnosti, přistiženě jsem sebou cukla a vzhlédla do jeho vřelé tváře hrající bídně maskovaným, vědoucně pobaveným úsměvem.

Rezignovaně jsem protáhla koutek a mlčky zavrtěla hlavou, nemělo cenu cokoli předstírat. Spořádaně jsem se usadila zpět, načež jsem pravačkou ledabyle máchla k televizi.

„Tenhle film jsme vždycky na Boží hod sledovali s našima,“ promluvila jsem poté, co si hrcnul vedle a rovněž zaměřil pozornost k obrazovce. „Jak poznám, že dělám správnou věc, Ricu?“ zeptala jsem se žalostně. Ač jsem to více nezkonkretizovala, bylo mu jasné, na co narážím.

„Co si tak pamatuju z anatomie, máme v těle jeden dost svéhlavý sval, který nám to řekne,“ odpověděl po chvíli přemýšlení. Lehce ohromeně jsem k němu natočila hlavu, takovou vznešenou odpověď jsem věru nečekala, vykouzlila mi na rtech drobný úsměv.

„Jeremy mi řekl, co Damon udělal pro pana Robinse. Myslím, že na to taky konečně přišel.“

Vrátila jsem hlavu zpět na střed, nato jsem sklopila oči na ruce, jež mi nečinně spočívaly v klíně, a jemně si levým špičákem skousla spodní ret. Když ze mě nic nevypadlo, pokračoval: „Netvrdím, že je teď ctnost sama, ale změnila jsi ho.“

„Všichni jsme se změnili,“ dodala jsem důležitý fakt. To, jak se vzájemně ovlivňujeme, nás mění společně. Ona soudržnost nás dělá silnějšími.

Alaric souhlasně přikývl, potom jsme se oba na chvíli odmlčeli a jaksi samovolně se zadívali na běžící Život je krásný.

„Tohle je moje oblíbená scéna,“ prozradila jsem mu po nějaké době sdílně.

„Moje taky,“ odvětil totožně družně. Tenhle snímek byl opravdová klasika.

„Proč už vlastně nehraješ?“ optala jsem se, poukazujíc bradou ke kuchyni, odkud se ozývaly nabuzené hlasy.

„Mlaďoši mě vyřadili, všechno jsem prohrál,“ oznámil mi nevzrušeně. Tiše jsem se uchechtla.

„Mlaďoši, jo? Říkáš to, jako bys byl nějaká vykopávka. Seš v nejlepších letech, Ricu, nezapomínej na to.“

„Dám si to jako předsevzetí,“ okomentoval mou radu s klukovským úsměvem. „Mohla by tahle vykopávka dnes použít váš gauč? Nechce se mi trmácet se domů.“

„Jasně. Jen, co to skončí, je celý tvůj.“

„V tom případě si dojdu ještě nalít,“ prohlásil, pročež se zvedl na nohy. Sledovala jsem, jak stoupá do své plné výšky a chystá se k odchodu, náhle mě zalila vlna vděčnosti.

„Ty, Ricu,“ oslovila jsem ho, počkala, až se ohlédne, pak jsem pronesla: „Jsme rádi, že tě máme.“ Potěšeně se ušklíbl a spiklenecky na mě mrknul.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 56: