OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 52 2/2

Včera (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 13×

„Co to proboha děláš, Eleno?“ Stefanův vykolejený hlas se k mé zlostí zatemněné mysli donesl jakoby z jiného časoprostoru.

„Já ji zabiju. Pusť mě!“ ječela jsem stylem šílence, přičemž jsem se mu zoufale snažila vyvléknout.

„Tohle nejsi ty. Nikdy by sis neodpustila, kdybych tě to nechal udělat,“ promlouval ke mně konejšivě.

„Nepleť se do toho a hned mě pusť!“ Držel mě pevně, neměla jsem nejmenší šanci. Mohla jsem pouze pozorovat, jak si ta děvka s bolestivým zasyknutím z hrudního koše vytáhla dřevěný kolík, který musel cílený orgán minout opravdu jen o vlásek. Jak mě Stefan popadl, pozměnil mi úhel rány a netrefila jsem se.

„Vypadni odsud,“ procedil na Simone skrz zuby nepřátelsky. Nemusel ji pobízet dvakrát, zčistajasna byla fuč.

„Proč jsi mě zastavil, Stefane?“ zaskuhrala jsem žalostně, zklamaně.

„Co je to za otázku? Nedovolím ti nikoho zabít, ani takovou… ludru ne,“ prohlásil nekompromisně. Přestala jsem sebou házet, ten vražedný amok, jež mě doslova posedl, pomaličku ustupoval. Vnímala jsem, že se nekontrolovatelně třesu. Po letmém zaváhání mě pustil, klopýtavě jsem odstoupila stranou, až jsem bokem narazila do dveří auta, sesunula jsem se po chladném plechu k zemi a rozechvělé končetiny si přitiskla na do ošklivé grimasy zkroucenou tvář.

„Proč jsi mi neřekla, že tě otravuje? Matt se o něčem zmínil, ale myslel jsem si, že ti po jeho zásahu dala pokoj,“ promluvil na mě nepatrně vytýkavě. Pak se mu toho uzlíčku nervů asi zželelo, neboť si přidřepl a chlácholivě mi položil dlaň na chvějící se rameno.

„To bude dobrý, zhluboka dýchej,“ poradil mi vstřícně.

„Ne,“ oponovala jsem plačtivě, zároveň jsem zamítavě kroutila hlavou. „Právě jsem málem propíchla člověka, i když technicky již jednou mrtvého, pořád je to bytost z masa a kostí. Kdybys mě nezastavil…“ Zděšeně jsem k němu pozvedla nahromaděnými slzami zamlžený zrak.

„Co to do mě vjelo?“ hlesla jsem nevěřícně.

„Neovládla ses.“

„Neovládla?! Zabodla jsem do ní kus klacku, Stefane!“

„Vyprovokovala tě,“ obhajoval mé zkratkovité jednání neúnavně dál.

„To přece není omluva. Nemůžu někoho zabít jen proto, že… Co se to se mnou děje? Tohle nejsem já,“ zaštkala jsem otřeseně, zatímco jsem si s paralyzující hrůzou hleděla na klepající se ruce. Tak ohromnou vlnu nenávisti jsem v životě necítila, snad ani ke Katherine ne.

„Něco z toho jsem zaslechl, cíleně na tebe útočila, chtěla tě vytočit. A věděla přesně, co říct,“ dodal zvláštně lítostí zčeřeným hlasem.

Jemně, pomalu mě uchopil za ruce, čímž mě přiměl se na něho podívat. Mírně, útěšně se usmál.

„Vím, jaké to je, nechat se zaslepit nenávistí. Ale to není cesta, později by tě to dohnalo a do smrti by sis to vyčítala. To nedopustím, Eleno. Dohlédnu na to, aby se k tobě už nepřiblížila, slibuju.“ Hlasitě jsem polkla a poněkud bezduše přikývla, upírajíc k němu vděčný, možná až zbožný pohled. Myslela jsem si, že se s ní pořídím vypořádat sama, ale ošklivě jsem se spletla. Uměla poznat tu správnou strunu, na kterou zabrnkat, abych vylítla jako čertík z krabičky.

„Pojď, odvezu tě domů,“ řekl nesmlouvavě, nato mi pomohl na nejisté nohy, v jakémsi transu mě eskortoval na opačnou stranu auta, kde mě obezřetně usadil na místo spolujezdce. Následně se sebevědomě naaranžoval za volant, nastartoval a vyrazil směrem k naší čtvrti. Po cestě jsem se vzpamatovala natolik, že jsem byla schopná vnímat okolí a celkem normálně uvažovat. Musela jsem se sebrat, poněvadž mě čekaly neodkladné povinnosti.

„Co jsi na tom parkovišti vlastně dělal?“ zeptala jsem se, přemohla mě zvědavost. „Ve škole jsem tě neviděla.“

„Říkal jsem si, že by nebylo špatný po dlouhý době zajít zase na trénink a trochu se vyblbnout, už se mi po fotbale začalo stýskat,“ odpověděl odlehčeně, nicméně se na mě nepodíval. Věděla jsem, že to není pravda, neměl s sebou žádnou tašku. Byl tam kvůli mně a z nějakého důvodu to nechce přiznat.

Nenaléhala jsem, místo toho jsem vytáhla mobil a zkontrolovala hodiny. Jestli sebou nepohnu, přijdu zase pozdě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se poté, co zatočil do ulice, kde jsme bydleli. Bezhlesně jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, ale to bude dobrý. Díky za všechno, Stefane. Opravdu,“ odpověděla jsem nakonec, jak nejupřímněji jsem mohla.

„Nemám jít s tebou dovnitř a uvařit ti čaj na uklidnění?“ nabídl své služby.

„Na to nemám čas, musím do práce.“

„Cože? V tomhle stavu chceš jít do práce?“ podivil se nehraně.

„Bohužel nemám na výběr, počítají se mnou,“ konstatovala jsem bezbarvě, najednou jsem si přišla strašně unavená. „Taky mi tam bratr paní Robinsové přiveze Morgan, večer ji budu hlídat.“

„Dobře, běž si vzít, co potřebuješ, hodím tě tam,“ prohlásil rozhodně.

„To nemusíš. Vážně,“ dodala jsem, jakmile jsem uzřela ten známý soucitný výraz, „už jsi toho pro mě udělal až až.“

„Máš pravdu, nemusím. Ale chci. Dělám to rád, Eleno.“

Rozhořčeně jsem si přiložila prsty na levý spánek, z toho emočního vypětí mi třeštila hlava. Proč mě prostě nemohl nechat na pokoji?! Proč se o mě stará i po tom všem, co jsem mu provedla?

„Nic za to nečekám,“ řekl hebce, když jsem tam jen tak tiše seděla a hleděla na usazený prach na palubní desce, čímž to celé ještě zhoršil. Dávno jsem nebyla malá bezbranná holka, nepotřebovala jsem jejich péči!

„Co to jako má bejt, předháníte se s Damonem, kdo vykoná víc dobrých skutků?“ vyjela jsem na něj neuvážlivě. Naštvalo mě to. Že jsem ho tou poznámkou ranila, jsem poznala okamžitě, rezignovaně si povzdechl a posmutněla zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se, jestli to tak působí,“ pronesl odevzdaně.

Zavřela jsem oči a táhle jsem se nadechla, potřebovala jsem se uklidnit, kopáním kolem sebe jsem akorát ubližovala lidem, kterým na mně záleželo.

„Ne, ty promiň,“ hlesla jsem provinile poté, co jsem si temenem opřela hlavu o opěrku. „Vím, že se chovám děsně, byl to náročný týden.“ Lehkým vykloněním do strany jsem se na upíra podívala, zvedla jsem ruku a smířlivě ho pohladila po nadloktí. „Tvé pomoci si vážím. Ten odvoz uvítám. Skočím se jenom převléknout, hned jsem tady.“ Namáhavě jsem vystoupila a trošku šouravě se odebrala do domu, kde jsem na sebe rychle hodila pracovní věci, zběžně si opláchla obličej a pospíchala zpět ven.

Po cestě do Popeyes jsme mlčeli, bylo to takové to tíživé, dusné ticho, které většinou panuje po ostřejší výměně názorů. Oba jsme se zdráhali promluvit, abychom se toho druhého nějakým nedopatřením nedotkli.

„Smím ti položit všetečnou otázku?“ překvapil mě znenadání vyřčeným dotazem kousek od centra.

„Jasně že jo,“ odvětila jsem po nepatrném zaváhání věrohodně. Ať už se mezi námi stalo cokoli, Stefana jsem považovala za velmi blízkého přítele, nechtěla jsem o něho přijít.

„Děje se ještě něco, co ti nedá spát?“ Nemusela jsem ho žádat, aby to upřesnil, byla jsem si stoprocentně jistá, na co se ptá. Zajímalo ho, jestli mám i jiný důvod k takovému vyšilování, nebo je to celé kvůli Damonovi.

Nepozorovaně jsem po něm zašilhala, ač mi zaručeně více starostí nepřál, z jeho hezké tváře jsem svedla vyčíst, že zbožně doufá, že řeknu ano. Zkroušeně jsem z plic vypustila zadržovaný vzduch, čím déle jsem mlčela, tím viditelněji se mu z obličeje ztrácely poslední zbytky naděje. Sotva postřehnutelně jsem zakroutila hlavou.

„Ne, kromě školních povinností a nutnosti podat přihlášku na vysokou ne,“ vyřkla jsem tlumeně očekávaný ortel. Chápavě přikývl, ale nekomentoval to. Ztrápeně jsem si promnula čelo, tolik jsem toužila mu to nějak vysvětlit, jenže to nešlo, ne bez toho, aniž bych mu sdělila, jak moc miluju jeho bratra a co mi to zatracené odloučení způsobuje.

„Mrz-“

„Ne, Eleno, za své city se nikdy neomlouvej. Nikomu,“ skočil mi lehce neurvale do řeči, následně se na mě otočil a po krátké nečinnosti mi věnoval maličko bolestivý úsměv. Poněkud rozbředle jsem mu ho oplatila. Tohle byl ten Stefan, do kterého jsem se kdysi zamilovala. Nesobecký, vnímavý a ohleduplný. Leč já jsem chtěla Damona. Absolutně. Totálně. Moc.

Než jsem přišla na vhodný způsob, jak bych mu poděkovala, parkovali jsme před budovou rychlého občerstvení.

„Jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se zúčastněně, když jsme vystoupili.

„Jako sem, počkám, až skončíš, a pak vás s Morgan zavezu domů.“ Už už jsem měla na jazyku asi milion argumentů, ale zavčasu jsem je spolkla, místo nich jsem se vděčně usmála a se Stefanem v závěsu vykročila na svou tříhodinovou šichtu.

Alespoň v něčem mi štěstí přálo, dnes odpoledne tu Spencer nebyl, takže mě nikdo neobtěžoval a mohla jsem celkem poklidně pracovat. Dokonce jsem si našla i chvilku, abych si přisedla ke Stefanovi, jemuž jsem koupila ono slibované kafe. Občas jsem po něm od friťáku hodila okem, buď si četl časopis, nebo surfoval na internetu na mobilu. Možná hrál nějakou hru, těžko říct.

Během toho, co jsme spolu seděli u stolu, se vyptával na práci. Prozradila jsem mu, že to dělám hlavně proto, abych vydělala Jeremymu na školní výlet, a taky částečně na vlastní školné. Nicméně i při sebelepším výdělku mě žebrání o stipendium nemine.

„Whitmore je hezký město, párkrát jsem tam byl, bude se ti líbit,“ pronesl stylem, jako bych už byla přijatá. Jelikož jsem takový optimismus nesdílela, jen jsem neurčitě pokrčila rameny.

„A to nemluvím o životě na koleji. Bude zvláštní tě tu nemít.“

„Ještě jsem se tam nedostala,“ připomněla jsem mu věcně.

„Můžu ti pomoct s přípravami na přijímačky, pár desítek jich mám za sebou.“

„No, uvid-“ Nestihla jsem dokončit větu, neboť na mě v tu chvíli zavolala kolegyně, měli jsme hromadnou objednávku.

„Promiň,“ řekla jsem a spěchala na své místo.

Několik minut po šesté se do podniku vehnala Morgan se strýcem v patách. Byl to vysoký, urostlý muž kolem třicítky ve skvěle padnoucím obleku. Zrovna jsem skončila, tak jsem je šla pozdravit.

„Ahoj, dáte si něco? Je to na mě,“ navrhla jsem zdvořile.

„Ne, díky. Pospíchám ještě na důležité jednání. Ty jsi Elena, že?“ Stěží čekal na mé utvrzující přikývnutí, ihned pokračoval: „Brian Walters.“ Následovalo formální potřesení pravicemi.

„Těší mě,“ hlesla jsem způsobně, zatímco jsem usilovně přemýšlela, kde jsem ho v minulosti viděla. Skoro bych se vsadila, že u domu Robinsových to nebylo… Možná na nějaké městské události? Zčistajasna mi došlo kde, bylo to na té akci s alegorickým vozem, na Dni zakladatelů!

„Emma říkala, že se hlásíš na Whitmore na zdrávku, jeden můj kolega tam má dceru, domluvím s ním, aby tě provedla a ukázala ti co a jak. Řekni sestře, aby mi poslala tvoje číslo, dám ti vědět termín.“

„Em, to by bylo skvělé, díky,“ vydrala jsem ze sebe překvapeně.

„Nebo víš co, tady je má vizitka, pro všechny případy.“ Instinktivně jsem sklopila zrak a zběžně ten podávaný, jednoduchým písmem potištěný papírek prolustrovala. Pod tučně vyvedeným jménem stálo Soudní lékař a o řádek níž jsem si mohla přečíst kontakt jak do kanceláře, tak na mobil, nejspíš služební.

„Kdybys měla o prázdninách zájem o stáž, ozvi se,“ dodal, když jsem si od něho vizitku malinko zaraženě převzala. Zaskočeně jsem zvedla hlavu a pohlédla do jeho hladce oholené tváře, ač se jevil sympaticky, měla jsem z něho takový zvláštní pocit. Byl mi povědomý, musela jsem ho znát ještě odjinud. Mé blekotavé projevy díků pouze taktně odmávl, rozloučil se, popřál nám pěknou zábavu a zmizel.

„Walters…“ promluvil mi těsně za zády Stefan poté, co si přes mé rameno přečetl jméno zvěčněné na stále poněkud nejistě svírané vizitce. Vůbec jsem si nevšimla, že se přikradl tak blízko, nečekala jsem to a samým úlekem sebou prudce škubla, až mi obdélníková kartička vypadla z ruky. Omluvně se pousmál a sehnul se pro ni.

„Ty ho znáš?“ zeptala jsem se, načež jsem si ji roztržitě přebrala zpět a zastrčila do zadní kapsy kalhot.

„Osobně ne. Ale slyšel jsem o něm, dělá posudkáře, jeho otec je soudcem Nejvyššího soudu, má dost drsnou pověst, je známý tím, že nemá žádné slitování. Patří k rodinám Zakladatelů.“

Ohromeně jsem zamrkala, absolutně jsem netušila, že mají Robinsovi v rodině někoho na tak vysokém postu, zjevně jsem toho o našich sousedech moc nevěděla.

„Co ti chtěl, nabídl ti práci?“ zajímal se mírně podezřívavě.

„Tak trochu,“ odpověděla jsem neurčitě. „Přivezl Morgan, je to bratr její matky, ale nikdy předtím jsem s ním nemluvila. Nebo si to aspoň nevybavuju.“ V tu chvíli se k nám zmíněná dívka, dosud si zaujatě pročítající menu na vývěsních tabulích, s horlivým výrazem rozeběhla.

„Už jsem si vybra-la.“ Po uzření Stefana, jenž mi postával po boku, se zarazila, značně zpomalila a zklamaně se zapitvořila. Zbývající vzdálenost k nám urazila s obezřetně přimhouřenýma očima, jimiž si ho nesouhlasně měřila.

„Tak na co tě můžu pozvat, slečno?“ oslovil ji mladší Salvatore přátelsky.

„Mm, už jsem zapomněla název… stejně nemám moc hlad,“ odbyla ho trudomyslně. Stefan se na mě zmateně podíval, na což jsem pouze naoko nechápavě pokrčila rameny, ve skutečnosti jsem však tušila, odkud vítr vane.

„Dobře, vezmu třeba na později nějakou klasiku,“ oznámil nám své momentální vnuknutí, pročež se vypravil k pokladně. Na potvrzení své teorie jsem nemusela čekat dlouho, Morgan se ke mně zdánlivě nenápadně přitočila a nespokojeným dětským hlasem se jala objasňovat nesrovnalosti.

„Proč je s tebou Stefan, kde je Damon?“ vybafla na mě téměř dotčeně.

„Mno, ani nevím, nějakou dobu jsme se neviděli,“ řekla jsem vyhýbavě, nechtělo se mi to s ní rozebírat, když se jeho sourozenec nacházel v doslechu.

„Proč, ty už s ním nechodíš?“ vyzvídala zatvrzele dál. Sklíčeně jsem si povzdechla; ta to jen tak nevzdá.

„Ale jo… jen teď nemám moc času, když chodím do práce. Se Stefanem jsme se potkali před školou, nabídl se, že nám bude dělat taxikáře, jako v tom filmu Řidič slečny Daisy,“ snažila jsem se odvést řeč od citlivého tématu. „Můžeme předstírat, že jsme popové hvězdy, které mají vlastního šoféra.“ Rozverně jsem na ni mrkla, leč kýžený efekt to nepřineslo.

„Hn,“ zabručela nenadšeně, nato si pod vousy zamumlala cosi ve smyslu, že to mohl i Damon. Vzhledem k tomu, kdo stál v nedaleké frontě, nadto určitě poslouchal, nebylo mi to úplně nejpříjemnější. Navzdory okolnostem jsem chování malé sousedky shledávala legrační, stála tam se zkříženýma rukama a zpupně se mračila, nebylo pochyb o tom, který z bratrů jí okouzlil víc, stejně jako mě.

„Hele, Stefan už je na řadě. Nechceš mu jít radši říct, co si dáš k pití? Aby ti nekoupil Fantu,“ varovala jsem ji uvědoměle. To zabralo.

„Tu nesnáším. Jedině Pepsi,“ prohlásila rezolutně, po chvilkovém zvažování pro a proti se k upírovi přece jen neochotně rozešla. 

Jakmile jsem osaměla, znovu jsem se krapet zasmušile zadívala na darovanou vizitku, nemohla jsem si pomoct, ale všechno mi to přišlo jako souhrn hodně velkých náhod. Robinsovi jsem vždy považovala za velmi milé lidi, dokonce jsem si přesně pamatovala, kdy se nastěhovali naproti, bylo to den po mých čtrnáctých narozeninách… Tenkrát se našim přišli osobně představit. Ihned jsem si vzpomněla, jak Damona znepokojilo, když mu Morganina matka prozradila, že o něm s bratrem mluvili. Usmyslela jsem si, že si musím dávat větší pozor, rovněž bych tuhle situaci mohla využít a zkusit z dnešní nocležnice vytáhnout nějaké informace o příbuzenstvu z matčiny strany.

Potěšilo mě, když jsem uviděla, že se ti dva cestou ke mně společně něčemu smějí – bratři Salvatorovi byli prostě neodolatelní. Připojila jsem se k nim a všichni jsme se vydali na parkoviště k autu. Stefan se skutečně zhostil role osobního řidiče a průvodce, nechal se od Morgan navigovat, dokonce nás bavil vtipně pojatými vzdělávacími výklady o různých budovách, které jsme míjeli. Nadmíru úspěšně se nás snažil rozveselit.

„Určitě nechceš odvézt?“ zeptala jsem se poté, co nás vyložil doma a trval na tom, že do penzionu půjde pěšky.

„Ne, díky. Projdu se. Užijte si zbytek večera,“ popřál nám mile.

„Dobře. Děkuju za všechno, Stefane,“ neodpustila jsem si upřímné vyjádření díků za záchranu mé duše balancující na hraně propasti do pekel. Povzbudivě se usmál, podržel svůj laskavý pohled na mé tváři o něco déle, než bylo nutné, pak se otočil na Morgan, i jí věnoval jeden ze svých odzbrojujících úsměvů, nakonec nám oběma mávl, zdolal schody, vrazil si ruce do kapes a zamířil směrem k domovu.

Bez většího otálení jsem svou svěřenkyni eskortovala dovnitř, přece jen se po městě stále volně pohybovala ta čůza Simone, kde jsem ji ihned nahnala do koupelny umýt si ruce, mezitím jsem na stůl vybalila upírem zakoupenou večeři, bylo toho tolik, že jsme mohli celou noc strávit konzumováním nezdravého jídla z fast foodu. Při tom uvědomění jsem se zarazila.

„Teď mi došlo, že to pro tebe není zrovna nejvhodnější véča. Jestli bych spíš neměla něco rychlého uvařit…“ zapřemítala jsem nahlas.

„Ne, tohle je naprostá bašta, pro jednou se to nezblázní. Slibuju, že si před spaním pořádně vyčistím zuby,“ dušovala se Morgan, mlsně se natahující po bulce s kuřecími stripsy. Nemusela mě přemlouvat dvakrát, lehkovážně jsem nad tím pokrčila rameny a chopila se svého přídělu, měla jsem příšerný hlad.

Po uklizení nepořádku jsme se přesunuly nahoru do pokoje, kde započala hotová kadeřnicko-kosmetická vernisáž. Nejdřív jsem dívce zapletla slibovaný francouzský cop, pak jsem jí na obličej napatlala vyživující masku a následně se pustila do lakování nehtů na rukou i nohou U zkrášlovacích procedur jsem poslouchala její neúnavné brebentění o kamarádkách a klucích ze školy. Neuniklo mi, že při zmínce o jednom spolužákovi se nepatrně nesměle zaculila, vsadila bych se, že pod tlustou vrstvou té tuhnoucí zelené břečky se stydlivě začervenala.

Nenápadně jsem se nad tím pousmála, bylo to roztomilé. Dětská láska, naivní a plná ideálů.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ přetnula mé postupně se vzdalující myšlenky ostýchavě.

„Jistě.“ Byla jsem hrozně ráda, že mi důvěřuje a považuje mě za osobu, s kterou může mluvit i o tématech, v nichž se necítí moc ostříleně.

„Jak jsi poznala, že máš Damona ráda?“ otázala se nejistě, přitom si rozpačitě tahala za rukáv trička. To náhlé zaměření na mě se mi dvakrát nezamlouvala, přesto jsem neměla to srdce na to ji nějak stroze odbýt, místo toho jsem se rozhozeně kousla do rtu.

„Em, no… ze mě si moc příklad neber, můj vztah s Damonem byl ze začátku dost komplikovaný,“ odpověděla jsem po drahném zaváhání. Z jejího zklamaného výrazu jsem vydedukovala, že tohle zrovna slyšet nechtěla.

„Získal si mě svým nesobeckým chováním, kdy si na nic nehrál a dovolil mi ho vidět takového, jaký pod tou svou drsnou slupkou skutečně je,“ řekla jsem po další odmlce. „Zažil si v životě pár těžkých zklamání, tak nebyl zvyklý projevovat city. Dlouhou dobu si myslel, že za to nestojí, aby ho někdo miloval, nevyrůstal zrovna ve funkční rodině, občas je to s ním složité,“ dodala jsem pohnutě. Asi víc, než bylo záhodno.

„Proto jsi smutná? Pohádali jste se?“ odvážila se sondovat hlouběji.

Ztrápeně jsem si povzdechla, vypadalo to, že se té ošemetné debatě nevyhnu.

„To úplně ne,“ připustila jsem zdráhavě. „Víš, Damon nebyl vždycky ochotný se lidem otevřít, nechat někoho nahlédnout do svého nitra, byl…“ Nějak jsem nevěděla, jak větu správně dokončit.

„Lump?“ nabídla mi slovo, jež bych zaručeně nepoužila, nicméně to docela vystihla. Ponuře jsem se ušklíbla.

„Jo, lump,“ zopakovala jsem po ní zasmušile. „Dozvěděla jsem se, že dřív dělal věci, kterými ublížil spoustě nevinných lidí. Není pro mě jednoduché mu to odpustit a předstírat, že se to nestalo.“ K mému překvapení chápavě přikývla, čekala jsem, že se bude pídit po podrobnostech, ale na víc se nezeptala.

„Ale pořád ho miluješ, že jo? On tě miluje,“ prohlásila neoblomně. Opřela jsem se zády o postel, před kterou jsem na zemi seděla, v obranném gestu si na hrudi zkřížila ruce a zpytavě se na ni zahleděla.

„Jak to můžeš vědět?“

„Viděla jsem, jak se na tebe dívá,“ řekla prostě, „jako taťka na mamku, když si oblékla nějaké opravdu hezké šaty nebo když se o něho stará.“

Mlčky jsem odvrátila hlavu na stranu a zamyšleně si mezi zuby žmoulala spodní ret. Ještě tahle malá rozumbrada mi bude nasazovat brouky do hlavy, jako bych jich tam už neměla celé kolonie.

„Viď, že to s ním nevzdáš?“ apelovala na mě neodbytně. „Určitě ho to hrozně mrzí.“

Namáhavě jsem polkla. Kdyby to nebylo pod jeho úroveň, se doprošovat, přísahala bych, že ji naočkoval. Kapitulovaně jsem se pousmála, vypadala u mluvení celkem legračně, jak se přes zaschlou krustu masky kolem úst snažila řádně artikulovat, nadto na mě upírala nadmíru přímluvný kukuč.

„Ty se ho nějak zastáváš,“ prohodila jsem dobíravě, současně jsem si před sebe uvolněné natáhla unavené nohy. S uličnickým zajiskřením v očích se maličko přistiženě uculila.

„Líbí se mi,“ přiznala s onou dětskou nevinností. „Taky bych chtěla, aby mě jednou někdo takhle miloval.“

„Bude, zlato, o tom v nejmenším nepochybuju,“ pronesla jsem přesvědčivě. Zářivě se na mě usmála, pak však značně zvážněla.

„Mamka říká, že jsem ještě malá, že tomu nemůžu rozumět, jenže já dokážu poznat, když se dva lidi milují, proto jsem tě dneska nerada viděla se Stefanem, je fajn, ale nemiluje tě tak jako Damon,“ prohlásila tak sebejistě, až mě to zaskočilo. Nedokázala jsem to racionálně vysvětlit, nějak jsem cítila, že tahle neuvěřitelně vnímavá dívenka má pravdu.

Nikdy dřív jsem o tom tak nepřemýšlela, ale i v tomhle byli bratři Salvatorovi odlišní, Damonovo srdce se opravdu zdálo bezedné; když už jsem měla za to, že intenzivnější to být nemůže, naprosto spalujícím stylem mi předvedl, jak moc se pletu.

Byla jsem můra a on modré světlo, které mě neustále vábilo, přitahovalo svou ultrafialovou složkou, jež pro nočního motýla představovala nebezpečí, zároveň pro nej však byla nejatraktivnější. Lákalo mě se ho dotknout, přestože jsem věděla, že mě sežehne a usmaží na prach. Bylo to neodolatelné.

„Promiň mi to, Eleno, nechtěla jsem tě rozplakat,“ donesl se ke mně Morganin lítostivý hlas, jímž mě vytrhla z jakéhosi transu. Zvláštní, ani jsem nezaznamenala, že mi po tvářích potichu kanou slzy, spěšně jsem si je setřela hřbetem ruky a smířlivě se na ni usmála. Nezlobila jsem se.

„Víš co? Teď tě učešu já,“ navrhla přičinlivě, svižně se zvedla na nohy, s hřebenem v ruce se uvelebila za mě a opatrně mi začala kartáčovat vlasy. Bylo to vážně uklidňující. Zavřela jsem oči a nechala ji klouzat po dlouhých pramenech.

Pak jsme se umyly a převlékly se do pyžam, nato jsme se s obří mísou popcornu přemístily do postele, kde jsme si na půjčeném notebooku pustily film, který Morgan vybrala.

„Myslíš, že bude taťka někdy v pořádku a bude všechno zase normální?“ zeptala se s nadějeplně zatajeným dechem po nějaké době, kdy jsme si popřály dobrou noc a mlčky vedle sebe ležely v posteli.
Zjevně toho rovněž měla dost na mysli, co jí nedalo spát.

„Samozřejmě že ano, jen tomu musíš věřit,“ odpověděla jsem bez zaváhání, „máme v tomhle státě špičkové nemocnice a skvělé doktory.“

„Moc tomu chci věřit, ale někdy se bojím, že tatínek umře a už ho nikdy neuvidím,“ špitla plačtivě do tmy. Pevně jsem k sobě sevřela víčka, bylo mi jí tak líto, něčemu takovému by nemělo být vystaveno žádné dítě.

„To je naprosto pochopitelné. Na tom, mít pochybnosti, není nic špatného. Můžeš si pobrečet a být smutná, ale důležité je si uvědomit, že stále existuje naděje. A tvůj tatínek je velký bojovník, na něj si nějaká nemoc jen tak nepřijde,“ snažila jsem se jí povzbudit. Kéž bych měla pravdu a byl i tohle jeden z těch případů, kdy se pacienti zázračně uzdravili a bez výrazných následků prožili dlouhý život.

„To se snažím, ale minule jsem slyšela mamku telefonovat s tetou, myslela si, že už dávno spím, dostala jsem žízeň a šla si dolů pro pití… říkala, že to s ním nevypadá dobře,“ zaštkala pláčem zabarveným hlasem. Ubíjelo mě, že jsem jí nemohla nijak pomoct.

„Pojď sem,“ pobídla jsem ji jemně, rozpřáhla jsem ruce a vtáhla ji do vřelého objetí. „Strašně moc mě to mrzí, drahoušku,“ zašeptala jsem jí konejšivě do vlasů na temeni, přitom jsem si nad tou panující nespravedlností frustrovaně povzdychla. Přitulila se a zabořila mi obličej nad klíční kost.

„A co ty, dáš Damonovi taky ještě jednu šanci?“ otázala se poté, co přestala usedavě vzlykat. To mě zarazilo, tak náhlou změnu hovoru jsem nečekala. Najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Nechtělo se mi vyřknout jakékoli zásadní rozhodnutí. Už už jsem otevírala pusu, když svůj dotaz přeformulovala.

„Miluješ ho?“ špízovala dál, když jsem dlouho nic neříkala.

„Miluju,“ řekla jsem vzápětí rezignovaně. Přes tričko s krátkým rukávem jsem cítila, jak se potěšeně usmála. Potvora jedna.

Ani jedna jsme tu druhou nepustila, nadále jsme ležely v takto těsném objetí, patrně jsme obě potřebovaly trochu té sesterské síly a podpory. Bylo to nevídaně nabíjející.

Zatímco Morgan již nějaký čas spala, já jsem čučela do stropu a přemýšlela. Konečně se mi též začala klížit víčka, když mi na mobilu zapípala zpráva.

***

S rukama zabořenýma hluboko v kapsách kráčel po pouličními lampami osvětleném chodníku, automaticky kladl nohu před druhou a zadumaně krčil čelo. Nedalo mu to, stále se v myšlenkách musel vracet k incidentu na parkovišti. Poslední dobou Elenu vůbec nepoznával, chovala se naprosto nevyzpytatelně, navíc se od všech distancovala, uzavřela se do sebe a jednala na vlastní pěst, převážně dost neuvážlivě. Celá ta záležitost s Damonovou smilnou minulostí ji děsně rozhodila, vědomí, že jí jeho milostné avantýry tak leží v žaludku, Stefana příšerně iritovalo. Očividně se kvůli tomu solidně trápila, nedokázala to překousnout, a přesto se s ním definitivně nerozešla. Na co čeká? Dřív si myslel, že jí rozumí a chápe důvody, proč dělá to, co dělá, ale teď neměl nejmenší zdání, co se Eleně honí hlavou. A neuvěřitelně ho to frustrovalo.

Výskyt té zmalované fuchtle ve městě to ještě vygradoval. Měl býval učinit nějaká předběžná opatření a nedat na tvrzení Donovana, že tu nadrženou poběhlici zastrašil, měl za to, že sem přitáhla za Damonem, ale po tom, co viděl a slyšel, usoudil, že ji mnohem víc zaujala Elena. Těžce si povzdechl, ještě se zcela nerozhodl, jak tuhle bizarní situaci vyřešit. Nejlepší by bylo se jí zbavit nadobro, ale za daných okolností, kdy se tu prakticky kdykoli mohla objevit inspekce, to bylo riskantní, odklízet další tělo, nechat neomylně výstřední upírku s pochybnými sexuálními choutkami se tady volně pohybovat však představovalo ještě větší riziko odhalení. Už už byl odhodlaný tu nemravu najít a co nejtišeji vypakovat, leč nakonec to přehodnotil, byla to Damonova šlapka, ať si to s ní tedy vyřídí sám. Přidal do kroku, naštěstí už to domů neměl daleko.

Modrý Chevrolet, zaparkovaný na příjezdové cestě penzionu, kousek od hlavního vchodu, nasvědčoval, že by se jeho zhýralý sourozenec mohl nacházet uvnitř. Vešel do salonku a zaposlouchal se do zvuků v domě, nic neslyšel. Zběžně prohlédl spodní patro, ale nikde na něho nenarazil, nejspíš byl ve svém pokoji. Stefan se vrátil zpět do místnosti sloužící coby obývací pokoj a rovnou zamířil k baru, kde si nalil uspokojivé množství whisky, před tímhle rozhovorem se bude muset obrnit trpělivostí. Od toho nedorozumění s Eleniným autem, kdy na něj naštvaně ukázal zdvižený prostředníček, spolu nemluvili, vlastně ho od té doby neviděl.

Usadil se do křesla a přitáhl si blíž malý taburet, aby si na něj mohl hodit uchozené nohy, pohodlně se opřel, načež vytáhl telefon, chystal se bratrovi zavolat. S prstem stěží pár milimetrů nad kontaktem nesoucím Damonovo jméno se zarazil, neboť nahoře zaznamenal pohyb, vzápětí se k němu doneslo cvaknutí kliky typické pro otevírání dveří, následovaly sebevědomé kroky a nezaměnitelné vrznutí unaveného dřeva ohlašovalo, že vstoupil na schody. Oklopil do sebe nazlátlou tekutinu, přitom zdánlivě nevzrušeně pozoroval, jak se jeho letitý rival v lásce postupně vynořuje pod podestou schodiště. Stefanovu přítomnost vzal v potaz pouze letmo jeho směrem stočeným zrakem a drobným, nenadšeným úšklebkem, pak se opět tvářil, jako by tam nebyl. Bezhlesně přešel k baru a rovněž si nalil panáka, v jeho případě dvojitý bourbon.

„Od středy jsem tě neviděl. Ty tam někoho máš?“ zeptal se hovorným tónem, když seznal, že od něho se zahájení konverzace nedočká. To bylo jediné, co ho napadlo, jinak si totiž nedovedl vysvětlit, co by tam dva dny sám dělal. Nejprve to vypadalo, že mu ani neodpoví, zaujatě zavířil nalitým pitím, jehož obsah posléze před konečným spolknutím krátce poválel v ústech.

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale ne, nemám tam nikoho,“ řekl odměřeně, během toho si z křišťálové karafy naléval druhou rundu.

„Tak cos dělal?“ popustil uzdu dotírající zvědavosti.

„Ne, že by ti něco bylo i do tohohle, ale když už to musíš vědět, četl jsem si,“ pronesl stroze, aniž by se na něho podíval. Na to se Stefan jen nesouhlasně zamračil, pitomce z něj dělat nemusel. Pokud mu nechtěl říct pravdu, mohl ho jednoduše poslat někam a nemusel si vymýšlet trapné výmluvy. Rezervovaně k sobě semkl rty, s táhlým odfouknutím zadrženého vzduchu se postavil a taktéž se přesunul k lahvím s alkoholem, přitom se držel, aby nad dětinskostí toho nadutce neprotočil oči v sloup.

„Jak myslíš, vlastně jo, je to tvoje věc. Ať už jsi dělal cokoli, asi jsi u toho nepostřehl, že sem za tebou přicestovala ta tvoje obskurní rajda, co?“ vpálil mu do tváře lehce ublíženým hlasem. Jestli chtěl trucovat navěky, Stefan s tím neměl problém, poví mu, co potřebuje a mile rád si půjde po svém. „I když podle toho, jak pronásleduje Elenu, bych spíš řekl, že přijela za ní.“ S pocitem zadostiučinění sledoval, jak se Damon zarazil se skleničkou těsně u úst a překvapeně, maličko nevěřícně se na něj s mírně zakloněnou hlavou podíval přes naklopené hrdlo.

„Simone je tady?“ ujišťoval se, jestli to správně pochopil.

„Jop, v celé své nestydaté kráse,“ utrousil u doplňování svého přídělu. Z bratrovy škarohlídské grimasy měl téměř radost.

„Co chce po Eleně?“ otázal se s pevně zatnutými mimickými svaly obezřetně, patrně to předem tušil.

„Co asi myslíš? Dělala jí celkem nechutný návrhy,“ opáčil odsuzovačně. Po tomto obávaném sdělení Damon nevrle zaskřípal zuby a naštvaně třísknul broušenou skleničkou o pult před sebou, až mu nezkonzumovaná tekutina vystříkla na ruku.

„Já tu čubku zabiju!“ zavrčel vytočeně.

„To se postav do fronty, už se o to dneska pokusila Elena,“ prozradil mu pomyslnou třešničku na dortu, svůj trumf. Jak očekával, na tváři zběhlého tmavovlasého manipulátora s lidskou myslí se ihned uhnízdil šokovaný výraz.

„Přímo na parkovišti před školou, kde si na ni tvoje bejvalka počkala, jí do hrudníku zabodla kůl z Ricova příručního vystřelováku. Kdybych po ní neskočil, trefila by se rovnou do srdce, mířila přesně.“ Dal si záležet, aby to znělo náležitě dramaticky.

„To není žádná moje bejvalka,“ poznamenal Damon dutě.

„Takhle nepříčetnou jsem ji ještě neviděl, byla jako smyslů zbavená,“ pokračoval, předstíraje, že ta poznámka nezazněla, ještě zdaleka s ním neskončil, chtěl, aby si uvědomil, jak špatný na ni má vliv a jaký kousíček scházel k tomu, aby si kvůli němu pošpinila ruce krví. On, ať si dělá, co chce, nýbrž Elena by neunesla, kdyby někomu vzala život, byť i již jednou mrtvé upírce.

„Málem někoho zabila, Damone,“ dopřál si krátkou údernou pauzu. „Protože ji neustále otravovala s těma oplzlýma řečma a lákala ji do postele. Chtěla se s ní vyspat. A dost tvrdě si za tím šla.“

„Myslíš, že je mi to jedno? Tak není, jasný?! Vyloženě mě to SERE!“ štěkl po něm, nasupeně při tom poulil oči, působilo to důvěryhodně. „Věř mi, uvědomuju si, co by to mělo za následky, kdyby se jí to povedlo. Nejsem až takovej sebestřednej parchant, za jakýho mě bezesporu považuješ.“

„Jo? Pak doufám, že si taky uvědomuješ, jak špatný pro ni jsi. Tohle by nikdy předtím neudělala… co jste se rozešli, chová se vyšinutě, není sama sebou.“ Teatrálně máchl rukou do vzduchu. „Nejenže v noci nespí, ještě si našla práci,“ vybafl na něho obě věci, které Stefanovi dělaly největší starosti. Nabrala si toho příliš, zmáhalo ji to.

„Počkej. Jakou práci?“ Z Damonova zmateného obličeje vyčetl, že o tom neměl ani potuchy.

„Chodí na brigádu do Popeyes, jestli jsi to nevěděl. Očividně ne.“

„Očividně,“ utrousil ironicky, současně si na prsou nakrknutě překřížil horní končetiny.

To bude ještě uražený? Spíš by si měl mazat máslo po hlavě, za to, k čemu ji dohnal, proběhlo mladšímu Salvatorovi hlavou, vzápětí bratrovi věnoval zavrženíhodný pohled.

„Buď v klidu, nesvěřila se s tím ani Caroline, musela to z ní vytáhnout. Ten váš románek Elenu totálně rozhodil, je úplně jiná, vůbec ji nepoznávám,“ udeřil na něj obdobně obviňujícím tónem. Nehodlal dopustit, aby skončila stejně jako ostatní Damonovy oběti, které si vybral na hraní.

„Románek?!“ prskl nevraživě, načež nad tím pojmenováním nevěřícně, možná až zklamaně zavrtěl hlavou. „To si myslíš, že to je?“ Ublíženýma očima se střetl s jeho ofenzivníma. „Někdy seš vážně kretén, bratře,“ poznamenal plytce, svěsil paže podél těla, aby si jimi neprodleně rezignovaně dlaněmi plácl o vnější strany stehen.

„A nerozešli jsme se. Nic takovýho mi neřekla,“ dodal s hlavou stočenou ke straně věcně.

„Zatím,“ řekl Stefan krutě, tak nějak to z něho nekontrolovaně vylétlo. To, že se mu nedostalo žádné odpovědi, signalizovalo, že tentokrát to nejspíš trochu přehnal. Damon si akorát pohrdlivě odfrkl, poté mírně pootevřel pusu a jazykem si raněně zatlačil do hladké tkáně vnitřku tváře, takřka ihned ústa opět zavřel, beze slova se otočil a poněkud schlíple se vydal ke dveřím.

„Předpokládám správně, že to s ní jdeš vyřídit?“ houkl za ním o poznání mírněji. Žádná zpětná reakce. Sakra, potřeboval mu připomenout, co je v sázce.

„Kdyby nebylo zbytí, buď diskrét-“

„Já vím, kurva,“ skočil mu břitce do řeči, aniž by se ohlédl, záhy se domem rozlehla jen rána hrubého zabouchnutí.

Poté, co Stefan osaměl, hodnou chvíli zahloubaně hleděl na dveře, v kterých jeho sourozenec zmizel, jeho postoj ho zasáhl, snad ho i mrzelo to od něho slyšet. Zkormouceně si povzdechl, tohle věru moc nezvládl.

***

Nemusel vymetat všemožné noční podniky a hledat ji, šel na jistotu. Do Grillu. Vyhlášeného baru. Jeho baru. Tak nějak tušil, že tu bude. A skutečně byla, s nohou přehozenou přes druhou vysedávala na barové židličce a podivně zakrouceným brčkem usrkávala nějaký barevný drink.

„Už jsem přestávala doufat,“ prozradila mu, jakmile se vtěsnal mezi dvě stoličky a celou plochou předloktí se v lokti pokrčenou rukou ležérně opřel o pult.

Až nyní se na Damona, vyzařujícího velmi nepřátelskou auru, podívala, mlsně ho sjela pohledem, pročež si špičkou jazyka svůdně přejela po dolním rtu. „Prý sem chodíš často, ale za ty tři dny jsem tě tady nezastihla ani jednou. Copak, plakal jsi doma do polštáře?“ položila mu značně troufalou otázku. Vždycky byla dost neomalená. Pokřiveně se ušklíbl.

„Zahráváš si s ohněm, Simone. Jestli si myslíš, že tě nezabiju, protože jsme spolu kdysi píchali, tak se šeredně pleteš,“ upozornil ji v nebezpečně ledové tónině.

„O tom v nejmenším nepochybuju,“ řekla, přičemž se k němu natočila celým tělem, kolenem se u toho záměrně smyslně otřela o jeho vrchní část stehna.

Nechápal, co na ni dřív viděl, i o nějakých deset, patnáct let mladší to nebyla kdo ví jaká krasavice, stejná myšlenka mu prolétla hlavou už před týdnem, když na ni natrefili v tom upířím baru, přesto ji spousta mužů zbožně uctívala. Na svůj věk vypadala hodně zachovale, to jo, to i tehdy, i tak se mu nyní z nějakého nevysvětlitelného důvodu hnusila.

„Ale proč bys to dělal? Teď, když s tebou křehulka Elena nemluví, si můžeš dělat, co chceš. Můžeme zavzpomínat na starý časy,“ nadhodila podbízivě, zároveň se na sedátku poposunula víc ke kraji, takže byla schopná mu umístit roztažené nohy kolem jeho stehen, zároveň mu ukazováček s dlouhým nehtem zahákla za pásek na kalhotách a dominantně si ho přitáhla blíž.

„Informovala ses,“ poznamenal netečně.

„Jo, trochu jsem se poptala, jsem ráda v obraze. Navíc mě velmi zajímalo, jak si můj oblíbenec žije,“ zatrylkovala podmanivým šepotem, mimoto mu druhou rukou nabuzeně přejela po rozkroku. Nechávalo ho to absolutně chladným.

„Než ses mi znovu připletla do života, bylo to podstatně lepší,“ odpověděl nezastíraně.

Odhodlaně ji čapl za zápěstí a odtáhl tu nenechavou pracku dostatečně daleko, potom ji pravačkou odšoupl z osobního prostoru a tvrdě na silně nalíčenou ženu pohlédl. Necítil žádné slitování.

„O tom, že bys na Elenu byť jen vztáhla ruku, si nech leda tak zdát. Ne, ani to ne,“ opravil se okamžitě, „zapomeneš na ni, už nikdy se k ní nepřiblížíš, ještě dneska v noci vypadneš z města. A nemusíš si nic odpírat, odtáhneš ze Států, nejlíp až na jiný kontinent. Rozumíme si?“ mluvil varovně posazeným hlasem, jenž jasně vyvracel jakoukoli změnu názoru.

Když zachytil její zpupný výraz, došla mu trpělivost. Chvatně ji popadl za nadloktí a super upíří rychlostí se s ní zadním vchodem přemístil ven, do potemnělé uličky, kde ji chytil pod krkem a neurvale s ní zády praštil o zeď, na které ji držel přitisknutou.

„Asi jsem v tom mumraji tvé ano přeslechl,“ zavrčel jí kousek od obličeje.

„A-ah, tohle mě r-rajcuje,“ zasípala přidušeně. Na to jen otráveně zakoulel očima, tohle ho fakt nebavilo, už chtěl mít celou tuhle kapitolu za sebou.

„A co tohle?“ procedil netrpělivě, v tu samou chvíli ji prudkým úderem do hrudního koše zarazil ruku, do jejíž pěsti naštvaně sevřel to momentálně na poplach bijící srdce. „Bolí to, co? A co tohle?“ zajímal se se sadistickým zablýsknutím v očích, zatímco paži záměrně pomalu pootáčel.

„Uh-m,“ zakňučela útrpně, marně se mu snažíc hluboko zasunutou končetinu vytáhnout.

„Takže, co uděláš bezprostředně po tom, co tě pustím?“ zeptal se neobměkčeně.

„O-odjedu z města,“ prohlásila skuhravě, skoro plačtivě.

„Hodná holka,“ pochválil ji sarkasticky, nato uvolnil stisk a v cizím těle zabořenou ruku schválně bolestivým způsobem vytáhl. S nelibě nakrčeným nosem si ji otřel o předek kalhot. Simone se podlomila kolena, ale neupadla, pouze se notně předklonila, levačkou se chytila za postupně se zacelující místo, kdežto druhou končetinou se zapřela o nohu. Namáhavě dýchala. Když k němu vzhlédla, tvářila se ublíženě.

„Co se to s tebou stalo, Damone?“ vydrala ze sebe.

„Jaks sama říkala, zamiloval jsem se. Chráním, co je mi nejcennější,“ připustil bez zaváhání. „Radím ti, abys udělala přesně to, co jsem ti řekl, jinak ti to srdce vyrvu a bez hnutí brvou to tvoje ojetý tělíčko zahodím do kontejneru, neskončila bys tam první ani poslední. Konkrétně tenhle je docela vytíženej.“ Z jeho projevu nebylo pochyb, že to myslí smrtelně vážně. Souhlasně přikývla a s táhlým zaúpěním se narovnala.

„Tebe je pro takovouhle nevyzrálou školačku škoda,“ podělila se s ním o svůj poznatek.

„To nech laskavě na mně. Mínění jedný opotřebovaný děvky mi je ukradený,“ setřel ji nemilosrdně.

„Ty jeden zasranej hajzle, doufám, že tě božská Elena odkopne, až prokoukne, jakej seš ve skutečnosti zmrd,“ nenechala si to líbit. Jako by to už nevěděla.

„Dávám ti pět vteřin,“ konstatoval mrazivě, „jedna, dva…“ Zavířil kolem něho vzduch a ta nadržená pinda byla pryč. Úlevně si oddechl.

Doma si se skleničkou v ruce sedl na pohovku, zamyšleně se zahleděl do v krbu se vlnících plamenů. Usrkl si, vytáhl mobil a po krátkém znovuzvážení najel do zpráv, kde klikl na kolonku s Eleniným jménem. Nepatrně roztřesenými prsty naťukal stručný text: „Simone už tě nebude obtěžovat, dostala cestovní horečku a opustila město.“ Minimálně pětkrát si to po sobě přečetl, než stiskl ikonu odeslání. Netrvalo dlouho a přišla velmi strohá odpověď, napsala pouhé „Děkuju.“ Ztrápeně si skousl spodní ret a pod přívalem starostlivosti nacvakal další zprávu: „Snaž se spát, co jsem se doslechl naposledy, lidi spánek k životu pořád ještě potřebujou.“ Na tohle už neodepsala.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 52 2/2: