Do Mystic Falls přijel nezvaný host, který, jak jinak, bude dělat problémy. A dodrží Tyler stanovený deadline a odevzdá uloupený kolík?
07.07.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 107×
Večer těsně před spaním jsem si uvařila čaj z bylinek, které mi Bonnie donesla do školy, takže se mi po třech příšerných a téměř probdělých nocích konečně nic nezdálo. Nebo jsem si to jednoduše nepamatovala. Ať tak či tak, byla to příjemná změna.
Navzdory nedostatku spánku nahromaděného z předchozích dní jsem se probudila před zazvoněním budíku, venku se teprve začínalo rozednívat, nechtěla jsem riskovat, že by se má přehnaně produktivní mysl opět pustila do nějakých nežádoucích úvah, tak jsem vstala, hodila na sebe oblečení na běhání, do uší vrazila sluchátka, lehce se protáhla a poklusem vyrazila do prázdných ulic.
Bohužel to bylo spíš trápení než relax, po dlouhé neaktivitě mě již po chvilce píchalo v boku a nemohla jsem se zbavit pocitu, že mám strašně těžké nohy. Byla jsem za to na sebe naštvaná, měla jsem v plánu uběhnout aspoň šest kilometrů. Kousla jsem se, a přestože jsem funěla jako obstarožní samice nosorožce po absolvování přespolního běhu, na který jsem podcenila přípravu, přiměla jsem se k rychlejšímu tempu.
S jazykem na vestě, zběsile bušícím srdcem a totálně propocená jsem si uondaně hrcla na schody před domem, lokty si zapřela o pokrčená kolena a za účelem se vydýchat si na spojená předloktí odložila mokré čelo.
Nakonec jsem to dala, na mé psychice se to však odrazilo jen pramálo. Třebaže jsem se jakžtakž vyspala, necítila jsem se moc odpočatě, připadala jsem si zvláštně dezorientovaně, v dutině břišní jsem vnímala nepříjemné pnutí a takový nebývalý neklid, jako bych tušila, že se něco stane. Připisovala jsem to té včerejší Damonově nečekané návštěvě, po jejímž důvodu jsem se radši nepídila, vlastně jsem si na to striktně zakázala myslet. Ha ha. Rozhodilo mě to, absolutně jsem si netroufla odhadnout, co to se mnou udělá, až ho uvidím. Z pouhé představy, že stojí přede mnou a upírá na mě ty své božské oči, se mi nekontrolovaně rozklepaly ruce.
Táhle jsem se nadechla do plných plic a obdobně pomalu všechen nasátý vzduch ústy zase vypustila, pak jsem se zvedla a poněkud pajdavě se vydala dovnitř, připravit se do školy.
Jelikož jsem předchozí den čelila nadměrné starostlivosti obou nejlepších kamarádek - Bonnie, s kterou jsem danou problematiku předtím řešila po telefonu, poté co jí Caroline vyslepičila, co se stalo, měla spoustu doplňujících otázek, z nichž jsem se snažila co nejnápadněji vyvléknout - nenaskytla se mi šance promluvit si se Stefanem. Ne, že bych o to nějak výrazně stála, ale viděla jsem na něm, že si o mě dělá obavy, při společných hodinách jsem na sobě co chvíli cítila jeho hřejivý pohled kypící zájmem; chtěla jsem ho alespoň ujistit, že se nehroutím a že na mě nemusí dohlížet.
Při první příležitosti, kdy jsem se celá rozlámaná ploužila z těláku, který jsem zapomněla, že v rozvrhu vůbec máme, mě vyhledal, s rukama zabořenýma v kapsách stál zády opřený o stěnu na chodbě ve vestibulu a čekal, až vylezu ze šatny.
„V posledním tažení?“ zeptal se jemně, kulantně poukazuje na fakt, že vypadám děsně.
„Jo, tak nějak,“ odpověděla jsem s nelichotivě protáhlým koutkem. „Nemohla jsem o víkendu spát, tak jsem si vzala prášek, a to nebyl zrovna nejlepší nápad, byla jsem trochu mimo, ale Bonnie mi namíchala nějakou zázračnou směs, tak už je to lepší.“
Zahanbeně jsem sklopila oči k zemi, pod jeho obezřetnýma očima jsem si najednou připadala hloupě, několikrát se mě přesně před tímhle snažil varovat, leč já ho umanutě ignorovala. Zasloužila bych si, aby mi to vmetl do obličeje, což samozřejmě neudělal, na to je příliš laskavý.
„Mrzí mě to,“ řekl, jako by mi četl myšlenky, „vím, že to může působit neupřímně, vzhledem k celé situaci, ale… je mi to vážně líto.“ Neuspěchaně jsem přitakala.
„Já vím, znám tě.“ Na rozdíl od Damona, proběhlo mi znenadání hlavou. Na kratičký okamžik mezi námi zavládlo trapné ticho.
On se o tom očividně zdráhal začít a já jsem absolutně neměla v úmyslu to s ním probírat.
„Měla bych se jít nachystat na další hodinu,“ pronesla jsem po nepokojném přešlápnutí rezervovaně. Jeho pouhá přítomnost už mě neuklidňovala, jak tomu bývalo dřív, to magické cosi se nenávratně ztratilo kamsi. Bylo mi z toho strašně smutno.
„Jistě to teď slýcháš často, ale určitě budeš v pořádku?“ zadržel mě před odchodem s nepřeslechnutelnou urgencí v hlase.
To jsem se fakticky jevila tak bídně? Pravděpodobně.
„Kdybys cokoli potřebovala, jsem tady. Můžeš se na mě obrátit naprosto s čímkoli,“ ujišťoval mě vemlouvavě. Tiše jsem přikývla, přes otravný knedlík, který se mi usadil v hrdle, jsem nemohla pořádně mluvit.
„Děkuju, Stefane. Vážím si toho,“ vydrala jsem ze sebe nakonec, přistoupila jsem blíž a uznale ho letmo pohladila po nadloktí, pak jsem se otočila, zimomřivě se objala pažemi a zamířila do skříňky pro věci.
Zbytek vyučování jsem strávila dumáním nad záhadou, co jsem kdy mohla vykonat, že jsem si do života přivolala takového muže, a i tak mi to bylo málo. Měla bych se nechat přeměnit na upíra a po zbytek své mrzké existence hnít v pekle. Konsternovaně jsem si položila hlavu na na lavici nataženou ruku a na vteřinku zavřela protivně štípající oči.
„Eleno? Eleno! Vy spíte při hodině?!“
Polekaně jsem sebou trhla a v mžiku se napřímila jako pravítko, teprve poté jsem se zmateně rozhlédla, naštěstí jsem si kromě pobaveně se chichotajících spolužáku nepovšimla ničeho znepokojujícího. Tedy až na nepřívětivě se škaredícího učitele.
„Em, já… O-omlouvám se, už se to nestane,“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceně, měla jsem nepřirozeně sucho v ústech.
„Ne, to jistě ne. Po zvonění za mnou přijďte do kabinetu,“ nakázal mi strohým tónem, značícím, že o tom nehodlá dál diskutovat.
Odevzdaně jsem přikývla, nelibě nad tou komplikací nakrčila nos a vzápětí si zkroušeně povzdechla. Zbylých dvacet minut jsem se snažila na sebe příliš neupozorňovat, pokorně jsem seděla a pilně si zapisovala poznámky.
Po zaklepání na dveře útočiště profesora ekonomiky jsem byla přímočaře vyzvána, ať vstoupím. Vzala jsem za kliku a otevřela, nicméně jsem se ihned zarazila, neboť v místnosti nebyl sám, před stolem postávala studentka z druhé třídy maturitního ročníku.
„Jen pojďte, už na vás čekáme.“
Bezhlesně jsem zaujala místo vedle vysoké tmavovlásky a vyčkávala na pokyny.
„Než vám zadám úkoly, rád bych oběma připomněl, že můj předmět je volitelný, čili na něj nemusíte chodit, pokud vás tak příšerně nudí,“ pronesl kousavě. Už už jsem se chystala něco namítnout, leč po mé levici se ozvalo pohrdlivé odfrknutí, překvapeně jsem stočila hlavu ke zdroji toho iritujícího zvuku.
„Jistěže, všichni víme, že vy jste tu možnost neměla, slečno Kainová, dost vehementně to od začátku roku vykřikujete do světa. Hádám, že otci, který si dovolil takovou neomalenost a požaduje po vás úspěšné ukončení středoškolského vzdělání, by se nelíbilo, že si během vyučování lakujete nehty nebo textujete s kamarádkou,“ pokračoval notně ironicky.
Nenápadně jsem po své spolupoškolačce zašilhala, takže mi neuniklo, jak se ušklíbla a vzdorovitě pokrčila rameny.
Annella Kainová, dcera velmi známého senátora Virginie, prý ji k nám pro časté výchovné přestupky přeřadili z prestižní umělecké školy. Nejspíš na tom něco bylo, za těch pár měsíců si tady vybudovala celkem slušnou pověst. Jeremy o ní dost mluvil.
„Dělejte, jak myslíte. Příště už vás pošlu rovnou k řediteli,“ pohrozil jí netečně, zřejmě to nebylo poprvé, co s ní musí něco podobného řešit. Otočil se za sebe, kde ze skříňky vyndal jakési papíry a krabičku se špendlíky.
„V obou patrech je potřeba předělat nástěnku, těší mě, že jste se dobrovolně přihlásily,“ řekl blahosklonně. „A dejte si záležet, jinak si to zítra zopakujete.“
Poslušně jsem si převzala všelijaké letáčky i náčiní na jejich zapíchnutí a opustila špatně větraný kabinet.
„Kde chceš začít?“ zeptala jsem se nenadšeně. Možná by bylo nejlepší, kdybychom si práci rozdělily a každá si vzala na starost jednu.
„Nikde,“ opáčila povzneseně.
Aha, to s mým plánem, kterak to urychlit, úplně nesouznělo. Rozmrzele jsem protočila oči v sloup a zamířila k prostoru před schody, kde se nacházela první vývěsní tabule. Odložila jsem si věci a vrhla se na sundávání stávajícího materiálu, zatímco má kolegyně se s mobilem v ruce usadila na nedaleké židli.
Takhle tady budu až do večera, problesklo mi hlavou, když jsem odstranila asi šestou nabídku na doučování.
„Hele, ty máš třeba času dost, ale já musím být za dvě hodiny v práci, tak co kdybys mi tady trochu píchla?“ nadhodila jsem, jakmile jsem se přiměla přestat pouze němě skřípat zuby.
„No jo,“ utrousila po rezignovaném povzdechnutí, nato se zvedla a konečně rovněž přiložila ruku k dílu.
„Ty seš Elena, že jo?“ zeptala se po krátké chvíli tiché spolupráce.
„Jo,“ odpověděla jsem mírně zaraženě, překvapilo mě, že zná mé jméno, nikdy dřív jsme se nebavily.
„Slyšela jsem, že máš dobrý vkus na chlapy,“ pronesla bez sebemenšího zaváhání, jako by mi chválila účes. Nepřístupně jsem se zamračila, o tom jsem fakt mluvit nehodlala.
„Já jsem spíš na starší, ale sem tam jsem ochotná udělat výjimku,“ dodala poté, co jí došlo, že jakéhokoli vyjádření se ode mne patrně nedočká.
Zjevně jí to nikterak nevadilo, družně se pustila do detailního převyprávění svého minulého rande, které skončilo trapnou situací na koleji. Nechala jsem ji žvanit a dál se věnovala své práci, kupodivu to nakonec docela uteklo, připevnila jsem poslední špendlík, poklidila napáchaný nepořádek a po boku své nové známé se vypravila k východu. Cestou jsme probíraly mé působení u roztleskávaček, přirozeně ji zajímalo, proč jsem s tím sekla, což se mi prakticky cizímu člověku zrovna dvakrát nechtělo prozrazovat.
„Z osobních důvodů,“ shrnula jsem to a opřela se do pravého křídla vstupních dveří.
V okamžiku, kdy jsem se ocitla mimo budovu, věděla jsem, že je něco setsakramentsky špatně. Neprodleně se mi stáhlo hrdlo, jako když se vám k sobě slepí brčko, poté co ho necháte dlouho stát v čokoládovém mléce, a žaludek se divoce zatřepotal.
Měla jsem dojem, že jsem se zčistajasna stala hlavní hrdinkou nějakého zpomaleného filmu, pozvolna jsem vzhlédla a abnormálně vykulenýma očima spočinula na objektu mých nedávných strastí.
Srdce mi vynechalo minimálně dva údery, přímo naproti mně, opřený o u krajnice zaparkované auto, stál Damon a propaloval mě svými skvostnými kukadly. Úplně jsem cítila, jak mi v žilách zamrzla krev, prostě se zastavila, stejně jako se pro mě zastavil čas. Udělalo se mi nevolno, vnímala jsem, jak se mi z obličeje postupně vytrácí barva a povážlivě slábnou nohy.
„Hmm, podívejme, to je jiná liga než ti zajíčci ze školy.“ Annellin komentář plný nefalšovaného nadšení se k mým hučícím uším donesl jen ve formě jakéhosi opožděného, špatně srozumitelného šumu. Přesto jsem nějakou záhadou byla schopná rozluštit každé slovo.
Pochopitelně ji zaujalo to samé, co mě – Damon. Měl na sobě tmavé rifle, černé tričko a jednu ze svých neodmyslitelných kožených bund, s nedbale učesanými vlasy mu to děsně slušelo. Nevím, jak dlouho jsme na sebe bez hnutí zírali, Země se v tu chvíli přestala otáčet, Slunce ustalo vysílat energii, jež ohřívá povrch naší planety, a rostlinám nebylo umožněno vyrábět fotosyntézu, čas byl jen pouhou bezvýznamnou veličinou a vše kolem přestalo být podstatné. Zatímco jsem tam zkoprněle stála a bojovala s mdlobami v důsledku špatného okysličování mozku, starší Salvatore se do mě vsakoval nebývale smutným pohledem. Nepůsobil svým obvyklým ležérním dojmem, poznala jsem, že je lehce nervózní. Právě ve chvíli, kdy si roztržitě otřel dlaně o stehna a zlehka se odlepil od bočního nárazníku, o který se pozadím opíral, dcera vlivného politika se nechala slyšet: „Tomu bych klidně dovolila, aby mě svázal a říkal mi ty čubko.“
To mě vytrhlo z transu, maličko omámeně jsem zamrkala a přerušovaně se nadechla. Dost hrubě jsem se snesla zpět na zemi. Damon, jenž měl pravděpodobně v úmyslu jít ke mně, jen nepokojně přešlápl, nevídaně pokornýma očima mě přitom prosil o šanci si promluvit. Těžce jsem polkla a nepatrně k sobě sevřela jemně se chvějící rty. Umanutě jsem vzdorovala slzám.
„Uhmm, tak to vypadá, že čeká na tebe,“ konstatovala všímavě, v jejím hlase se dala rozeznat určitá dávka závisti. Jakmile to řekla, zachvátila mě panika, nechtěla jsem s ním mluvit. I takhle na dálku jsem měla co dělat, abych sebou vynervováním nesekla a neskutálela se ze schodů.
„O co jde, ty za ním nepůjdeš?“ zeptala se nechápavě.
Zdevastovaně jsem mezi zuby nasála měkkou tkáň vnitřní strany spodního rtu a neuvážlivě ji skousla, potom jsem, aniž bych s upírem přerušila oční kontakt, sotva znatelně zavrtěla hlavou. Po uzření jeho zkroušené tváře mě cosi neskutečně objemného začalo tížit na hrudi, činilo mi velké potíže se nadechnout.
„Tak to já teda jo,“ prohlásila nekompromisně, nato k němu sebevědomě vykročila.
I kdyby ze solidarity počkala na mou reakci, žádné by se jí nedostalo. Neudělala jsem nic, nezavolala ji zpátky, nechytila ji za vlasy, abych s ní vzápětí vymetla vrchní úpatí betonového schodiště, ani jsem nehlesla. Prostě jsem tam stála a modlila se, ať přijde tornádo a odvane mě co nejdál odsud. Ne, tak naivní jsem opravdu nebyla.
Silou vůle jsem se přiměla sebrat, v rámci možností, sklonit hlavu a bez vnímání dění kolem odejít. Spěšně jsem zamířila na nyní skoro prázdné parkoviště pro studenty, jedinkrát jsem se neohlédla. Bezduše jsem se došourala k autu a po odemknutí zaplula na sedadlo řidiče.
Jakmile jsem za sebou zavřela, skryla jsem obličej do přistavených dlaní a neovladatelně se rozbrečela, potřebovala jsem se nějak zbavit toho svíravého tlaku v oblasti hrudního koše, ale vůbec to nepomáhalo; sotva jsem lapala po dechu, zrychlený pulz byl jistojistě hodně za hranicí tachykardie.
Po nějaké době jsem se jakž takž uklidnila, setřela jsem si rozpatlanou řasenku a poctivě se vysmrkala, poté jsem zasunula klíček do zapalování a otočila, jenže nic. Ani to neškytlo, místo toho se na palubní desce rozsvítila červená kontrolka.
„No, to snad ne,“ zaúpěla jsem od pláče skřehotavým hlasem vytočeně. Vrátila jsem klíč do polohy nula a zkusila to znovu. Tentokrát na mě zářily hned dvě ikonky s jednoduchými obrázky.
„To jako vážně?!“ procedila jsem skrz zuby, nakvašeně jsem vylezla ven a rozezleně kopla do levého předního kola. Akorát jsem si narazila palec, žádný jiný efekt to nemělo.
„Křáp jeden!“ zavrčela jsem namíchnutě.
„Copak, nejede to?“ vyrušil mě z řádění známý hlas jemně. Polekaně jsem nadskočila, přitom jsem se bouchla do loktu, to mě ale momentálně obtěžovalo nejmíň, měla jsem totiž dojem, že se o mě předčasně pokouší infarkt.
„P-probo-ha, Matte.“ Přikládajíc si dlaň na čelo, vyjeveně jsem vydechla. „Šíleně jsi mě vyděsil.“
„Promiň, to jsem nechtěl,“ řekl, přičemž se omluvně zazubil. Uhladila jsem si rukou vlasy a smířlivě přikývla, krize byla naštěstí zažehnána.
„Máš problémy?“ zeptal se znovu, zároveň pokynul bradou ke zděděnému Mini Cooperu.
„Jo, palubka svítí jako vánoční stromeček a já mám být za chvíli v práci,“ vysvětlila jsem mu závažnost situace.
„Můžu se mrknout?“ Sice požádal o svolení, leč na jeho udělení nečekal, nahnul se do útrob vozu a obhlédl rozsah závady.
„Zdá se, že je alternátor pryč. To bude na odtah,“ konstatoval s výmluvnou grimasou. To jsem slyšet nechtěla, spíš jsem doufala, že otevře kapotu, trošku tam něco pošolichá a já zvesela odjedu. Štěstěna dnes očividně nebyla na mé straně.
„Ach jo. A kolik to bude stát?“ Při představě jakékoli závratné částky mi bylo opět do breku.
„Záleží, jaké máš pojištění. Majlant,“ dodal po uzření mého protáhlého obličeje. Poslední dobou jsme šetřili, kde se dalo.
„Hele, teď to neřeš. Pojď, odvezu tě, kam potřebuješ a něco vymyslíme.“
Tak jsem se zkroušeně svěšenými rameny nasedla do Mattova pickupu a nasměrovala ho k nám, kde jsem se musela zastavit pro věci na převlečení. Cestou mi vyjmenoval asi tři autodílny, kde se nesnaží své zákazníky vyloženě sedřít z kůže, ba ani to jsem si zrovna nemohla dovolit. Navíc jsem od začátku věděla o úspornější variantě.
„Nedá se nic dělat, budu muset zavolat Stefanovi,“ prohlásila jsem nenadšeně.
Radši na to nic neřekl, pouze na mě ze strany upřel zvláštně rezignovaný pohled. Usoudila jsem, že bude lepší to neodkládat, vyndala jsem telefon a s jistým sebezapřením ho vytočila, dušoval se přece, že se na něj můžu obrátit s čímkoli. Dělám jen to, k čemu mě nabádal. Nebylo návratu, zvedl to takřka ihned, polopaticky jsem mu vyoslila, co se stalo, potom už jsem jen čekala, jak se k tomu postaví. Což učinil velmi chlapsky, vlastně to za mě celé naplánoval.
Vize byla taková, že mě Matt odveze do Popeyes, pak ho vyzvedne a zajedou spolu pro auto, respektive ho odtáhnou do rezidence. Nezbývalo mi než souhlasit. Přestože mě ujistil, že se o to postará, valnou radost jsem z toho neměla, nedokázala jsem ze sebe setřást pocit provinilosti.
Co si asi pomyslí Damon, až zjistí, že mi Stefan opravuje auto? Bohužel se brzy ukázalo, že tohle není zdaleka má jediná starost, na houpačce na terase na mě totiž čekalo dost nemilé překvapení.
„To ne, teď ne,“ zanaříkala jsem stylem raněného zvířete.
„Kdo to je?“ zajímal se můj šofér po zastavení u krajnice.
„Simone. Damonova bejvalka,“ uvedla jsem ho sklesle do obrazu.
„Ou. Zajímavá,“ pronesl se špatně skrývaným pobavením. Břitce jsem po něm šlehla očima, zatímco jsem se připravovala na nevyhnutelné.
„Mám ti pomoct se jí zbavit?“ otázal se štědře. Na to jsem jen němě zavrtěla hlavou.
„To zvládnu.“ Táhle jsem se nadechla a odhodlaně vystoupila. Prozřetelně jsem se obrnila trpělivostí, konflikt jsem vyvolat nechtěla.
„Děvče zlatý, co tě tak zdrželo?“ přivítala mě způsobem, jež mi okamžitě hnul žlučí.
„Co tady chceš, Simone?“ konfrontovala jsem ji rozmrzele bez meškání vlastní otázkou.
Ustala v lenivém pohupování, s na odiv vyprseným hrudníkem vstala a po vzoru ušlechtilého plemene kočky ke mně přistoupila vlnivou chůzí. Byla ustrojená do moderně děravých upnutých riflí, provokativního krop topu a křiklavě rudé lesklé bundy z latexu, jíž by pro objemné poprsí zaručeně nezapnula. Mimoto byla, stejně jako posledně, silně nalíčená, zjevně tak chodila běžně.
„To je mi tedy přivítání. Přece tebe, poupátko,“ zatrylkovala obscénně tlumeným hlasem, z něhož se mi málem obrátil žaludek.
Překvapivě udělala to samé, co při našem prvním setkání, pozvedla pravačku a drze ji vztáhla k mému obličeji. Rozhozeně jsem zamrkala a instinktivně jí ruku odrazila stranou. Přes rty se jí přehnal úlisný úsměv.
„Vážně mě zajímá, proč je z tebe Damon tak hotovej. Stěží si nechal sáhnout do kalhot,“ postěžovala si lehce uraženě.
Cože?! Takže spolu něco měli?
Onen směr uvažování se mi ve formě ohromného zklamání musel promítnout do tváře, protože nad změnou mé vizáže otráveně protočila oči.
„Nic nebylo, odmítl mě. Kvůli tobě,“ poznamenala významně, přitom si mě krajně vyzývavě prohlížela.
Měla jsem nutkání ustoupit dozadu, abych ji dostala z osobního prostoru, ale hrdost mi to nedovolila, odmítala jsem té kreatuře ukázat, jak se mi během velmi krátkého časového intervalu zavrtala pod kůži, kam coby parazit zdánlivě nepovšimnutě nakladla drobná, brzy v larvy se vyvinuvší vajíčka pochybností.
Néé, nic nebylo, akorát se mu dobývala do trenek! Sakra!
Zaplavila mě vlna vzteku a frustrace z naivity a slepého důvěřování někomu tak frivolnímu. Veškerou silou vůle jsem ty pocity namáhavým polknutím zatlačila hluboko do hrudního koše a nedostupně na prsou překřížila horní končetiny.
„Hele, mně je to jedno, dělejte si spolu, co chcete, ale mě z toho vynechte, nestojím o problémy,“ řekla jsem odměřeně.
A v tu chvíli mi to bylo skutečně ukradený, ať si za Damonem klidně jde a předvede mu, co dalšího se za ta léta, kdy se nestýkali, naučila nového. Tohle nemám zapotřebí.
Pokřiveně se ušklíbla a sjela mě neomaleně hladovýma očima. Navzdory předchozímu přesvědčení jsem se pod tím chlípným pohledem nervózně zavrtěla, neboť mi došlo, že zbavit se jí tak jednoduché nebude.
„Hmm, tady si někdo hraje na u-pej-pavku,“ poznamenala posměšně, nadto neskonale otravně sekaně, přičemž přikročila ještě blíž. „Tak to ho na tobě bere? Má rád, když děláš drahoty?“ zapředla mi kousek od ucha.
Bolestivě jsem si přes kabát zatnula prsty do bicepsu druhé ruky, jinak bych se neudržela a utrhla jí ten laciný příčesek a škrtila ji s ním tak dlouho, dokud by se jí neoddělila hlava od krku. Nemohla jsem si pomoct, příšerně mě vytáčela.
„To by stačilo. Vypadni odsud, nebo tě prošpikuju jako králíka,“ donesl se k mé zlobou zatemnělé mysli Mattův nyní nevraživý, běžně však velmi melodický baryton.
Natočila jsem hlavu mírně vlevo a uviděla, že stojí za upírkou a míří na ni jedním z Ricových malých samostřílů, což za bílého dne, v takto otevřeném prostranství, nebyl právě nejpříhodnější nápad.
„To je v pořádku, Matte, Simone už je na odchodu,“ pronesla jsem kvapně, snažíc se z téhle vyhrocené situace nějak šikovně vybruslit.
„Vážně?“ zeptala se jmenovaná dráždivě, stočila hlavu do mírného úklonu a hraně našpulila výstředně namalovanou pusu. „Já myslela, že mě pozveš dál, když jsem se sem trmácela takovou dálku. Nebyla úplná hračka tě vystopovat, drahoušku.“
„Na to zapomeň,“ opáčila jsem ledově poté, co jsem si pohrdlivě odfrkla. Uvědomovala jsem si, že si celkem koleduji, takhle s ní mluvit, ale pro přehlcení všemi těmi zmítajícími emocemi mi na to, mít strach, prostě nějak nezbyla kapacita.
„Opravdu nestojím o potíže, jestli mě však budeš dál otravovat, dovolím mu, aby tě sejmul, nejsi jediný upír v tomhle městě, má v tom slušnou praxi, nadto hraje fotbal, takže i přesnou mušku,“ upozornila jsem ji poněkud nadneseně.
Pravda byla taková, že kdyby se rozhodla nás oba zabít, sotva bychom tomu byli schopni zabránit. S její nadpřirozenou rychlostí a silou jsme se nemohli rovnat.
Zatímco na mě upírala planoucí oči, nastojato si mezi horní a dolní přední zuby vsunula rudě nalakovaný nehet na palci a smyslně si ho špičkou jazyka olízla. Chvíli si mě jen tak měřila, potom se pobaveně ušklíbla.
„Pak mi tedy asi nezbývá nic jiného než jít. Ještě se uvidíme, Eleno,“ zahalasila, rozverně na mě mrkla a otočila se k odchodu. Když míjela tvrdě se tvářícího Matta, svůdně jeho směrem cvakla zuby o sebe, naznačujíc kousnutí, nato zmizela.
Rozhozeně jsem si dlaní pravačky přejela po čele, až nyní jsem si uvědomila, že se mi mírně třese. Fakt, že se bude potulovat po Mystic Falls, se mi ani za mák nezamlouval, cosi mi našeptávalo, že ji zdaleka nevidím naposledy. Těžce jsem polkla a přerývavě se nadechla, začínala mě bolet hlava.
„Seš v pohodě?“ otázal se blonďák zúčastněně, došel ke mně a starostlivě mi položil ruku na lopatku.
„Ne,“ přiznala jsem a současně demonstrativně zavrtěla hlavou. Bylo mi na zvracení. I to jsem sveřepě zatlačila kamsi do útrob dutiny břišní, nosem jsem vynervovaně vypustila nahromaděný vzduch a zamířila do domu.
„Ale budu. Jen se rychle převléknu a můžeme jet. Počkáš v autě?“
Nečekala jsem na jeho reakci či odpověď, zapadla jsem do chodby a spěšně za sebou zabouchla. Jakmile jsem osaměla, opřela jsem se zády o dveře, k sobě spojené dlaně si kloubky na palcích opřela o lehce se chvějící ústa a znovu trhaně zalapala po dechu. Dopřála jsem si pár vteřin na vzpamatování, pak jsem se zase odlepila a vydala se nahoru do pokoje.
Po třech hodinách nekončícího smažení hranolek a krájení zeleniny v mezičase servírování jsem se napřímila od pracovní desky, přiložila si ruce na bolavá bedra a za pomoci stažení ramen a podsazení pánve si protáhla ztuhlá záda. Nehtem na ukazováčku jsem se poškrábala pod švem síťované čepice, jež bránila padání vlasů do jídla a od které jsem na čele měla nepochybně vydřenou solidní rýhu, jak jsem se potila nad friťákem, a dehydrovaně se natáhla pro skleničku s vodou.
Koutkem oka jsem zaznamenala manažera, syna jednoho z jednatelů, třebaže mohl být sotva o rok starší než já, tvářil se a choval, jako by mu to tu celé patřilo. Radši jsem se rychle vrátila k práci, aby na mě náhodou neměl nějaké kecy, těsně předtím, než jsem opět sklopila hlavu k prskajícímu oleji, postřehla jsem, jak mě mlsně sjel očima, pročež se mu přes obličej přehnal nic dobrého nevěstící chlípný výraz.
Ne, podruhé za dnešek prosím ne, zabědovala jsem v duchu nešťastně.
Dalšího sexuálního loudila už bych nezvládla.
Ten by Simone stoprocentně neodmítl, proběhlo mi vzápětí myslí, následně jsem se nad tou představou znechuceně oklepala. Poté, co mi můj unavený mozek vnukl postřeh, že by k sobě mohli přibrat i Damona s Annellou, bylo mi jasné, na co budu následující hodinu, jenž mi zbývala do konce směny, myslet. Do hajzlu!
***
Z minimálně frekventované silnice, kterou se od doby jejího položení nikdo nenamáhal opravit, sjel podle instrukcí na polní cestu vedoucí k lesu, jenž byl vysoce pravděpodobně cílovým bodem. Přiměřenou rychlostí, upravenou k žalostnému stavu povrchu, se dokodrcal ke stromům na okraji, kde zastavil a vystoupil.
Dle zvyku se zády opřel o dveře řidiče a čekal, až se ten idiot objeví.
Po fiasku před školou zaparkoval před prvním obchodem, v němž si koupil flašku, z níž neprodleně po usednutí do modrého Camara hojně odpil. Hodlal se ztřískat do němoty a až se z ní probere, tak znovu a znovu, dokud nebude otupělý natolik, že si na nějakou Elenu Gilbertovou ani nevzpomene. Soudil, že ho čeká několik dlouhých prochlastaných desetiletí, možná staletí prožitých v deliriu. Opakovaně si přiložil lahev k ústům a netečně ji oklopil, když mu zapípala esemeska.
Že by si to rozmyslela?
Začal dolovat mobil z kapsy kalhot tak překotně, až se nedopatřením polil, aby vzápětí zjistil, že se jeho křehká naděje rozplynula jako mlžný opar nad hřebeny hor. Místo zprávy od Eleny zíral na stručné pokyny, které mu poslal Tyler.
Nevzkazoval tomu trotlovi snad, aby mu kolík z bílého dubu dovezl? Tím myslel přede dveře. Nepamatoval se, že by byla řeč o vyzvedávání v nějaké od světa odříznuté prdeli, je snad nějaká zasraná kurýrní společnost?!
Chvíli se na nijak zvlášť obsáhlý text jen nevraživě mračil, přitom v ruce sevřený telefon tiskl stále se zvětšující silou. Nakonec zatnul zuby, křečovitě uzamkl ruce v pěst a s nepříčetně vypoulenýma očima natočil hlavu mírně do úklonu. Rozzuřeně zasupěl a s hlasitým zavrčením protočil panenky ke stropu.
„Tak fajn, ty jeden vymatlanej zablešenej kundí ksichte,“ procedil skrz zuby vytočeně. Zadělal rozpitou whisky, ledabyle ji hodil na sedadlo vedle a nastartoval, načež se rozjel zadaným směrem.
A tak tu stál a, zatímco se tvářil zpruzele, obezřetným zrakem skenoval tmavý prostor za několikerou řadou stromů, takhle vystavený na denním světle byl snadným terčem. Byl v nevýhodě. O to víc napínal ostatní smysly.
„Hraješ si na Survivor?“ popíchl ho Damon posměšně, jakmile zaslechl drobné prasknutí větvičky.
„Nesledoval tě nikdo?“ zeptal se Tyler vystoupivší opodál zpoza stínu ohromného smrku. Otráveně si odfrkl.
„Asi tě zklamu, ale za až takovou hrozbu tě nepovažuje ani párek chipmunků,“ setřel ho pohotově.
„Nemohl by sis tyhle kreténský kydy odpustit? Udělal jsem, co jsi chtěl. A jak se vůbec opovažuješ vyhrožovat mý matce?!“ zavrčel kříženec dvou znepřátelených ras naštvaně.
„Tak zaprvý, neudělal jsi, co jsem chtěl, zadruhý, ona si začala, a zatřetí, nemyslím si, že seš v pozici, abys se mnou takhle mluvil. Můžeš bejt rád, že tě za tu krádež kolíku hned nezabiju. Kde je?“ Chtěl to už mít za sebou a moct vyzunknout zbytek tý dobroty na sedačce.
„Na bezpečným místě,“ opáčil ten šašek drze.
„To si dovolím nesouhlasit, jediný bezpečný místo je v mojí náprsní kapse, a tam rozhodně není.“
Rozpojil na hrudníku překřížené paže a odlepil se od auta.
„Hele, na tohle nemám náladu ani trpělivost, prostě mi ho dej, jináč si ho půjdu najít sám, a pak ti ani imunita nepomůže,“ pohrozil mu poměrně vtipným odkazem na předtím zmíněnou reality show nesmlouvavě.
„Fajn,“ štěkl Tyler po chvíli, kdy se mlčky měřili kalkulujícími pohledy. „Pojď se mnou, nemám ho s sebou.“
Na to jen Damon nevrle nakrčil nos, ten parchant měl nepochybně něco za lubem, přesto mu levačkou pokynul, ať jde první. Bez námitek ho následoval.
Tiše se prodírali hustým lesem, mimo vyšlapané cestičky, pokud tu vůbec nějaké byly, až došli k pěkné, zachovalé dřevěné chatě.
„Tak tady se celou dobu skrýváš, hovno přežití v přírodě, Hilton v pralese,“ uchechtl se upír přezíravě, vždycky věděl, že to je rozmazlený fracek, mamánek, který dostává všechno až pod hubu.
„Sorry, ale řekl bych, že teď nejseš ty v pozici, abys se mnou takhle mluvil,“ řekl Tyler mstivě, současně z všelijakého roští kolem vylezlo pět nebezpečně se tvářících chlápků, jež ho postupně obklopili ze všech stran.
„Jako fakt? Pozval sis na mě kamarádíčky?“ zeptal se s nefalšovaným posměchem. Popravdě od toho patolízala něco podobného čekal, špinavou práci za něho odvádějí druzí. „Kdybych věděl, že bude až taková sranda, vzal bych s sebou nějaký holky, očividně by vám upuštění trochy testosteronu neškodilo.“
Ačkoli si z nich utahoval, věděl, že pokud dojde na boj, a že na něj dojde, musí jednat okamžitě, i ve své lidské podobě byli silní, rychlí a především mrštní; nesmí zaváhat.
„To pořád takhle mele?“ zajímal se rozladěně vysoký, šlachovitý týpek po Tylerově levici.
„Jo, je to vtipálek,“ přišla povznesená odpověď.
„Vidím, že má pověst mě předchází,“ prohodil starší Salvatore zdánlivě ležérním dojmem. „Dobrá zpráva, hoši, mám v rukávu ještě takový srandovní číslo, jmenuje se Jak sejmout bandu tupých vlkodlaků.“
Sotva to dořekl, začaly se dít věci.
Statečná pětka včetně Lockwooda se dala do pohybu. Prvního útočníka s delšími kudrnatými vlasy, který se proti Damonovi splašeně vyřítil, chytil za předloktí, ladným úskokem vzad a mírným nahrbením páteře se jen taktak vyhnul ruce s kolíkem mířící mu na břicho, následně s ním prudce cuknul, čímž ho setrvačností vyslal na jeho kolegu, jenž se k nim urychleně blížil z druhé strany. Neměl čas se ani koutkem oka podívat, jak se hezky sťukli, neboť na něho další z těch smradlavých psisek vystřelil z lovecké kuše. Super rychlostí odběhl z dráhy letícího šípu, ne však dost rychle, ostrý hrot mu prořízl bundu i tričko a ošklivě ho zranil na nadloktí, cítil, jak mu špička i hliníková trubka přejela po pažní kosti, bolestivě zasyčel.
Současně se za ním ozvalo zaskučení vážně raněného člověka, vyslaný šíp se o Damona nezastavil, pokračoval dál a shodou okolností trefil nezdravě hubeného, bledého muže kolem třicítky. Školácká chyba, střílet po někom, kdo se nachází uprostřed kruhu. Zasažený chudák měl štěstí, že byl větší než Damon, nekoupil to přímo do srdce ale kousek pod něj.
Incident upoutal, byť jen na vteřinku, pozornost ostatních, takže se upír pořídil bleskově sehnout, sebrat kus ulomeného klacku a tupějším koncem jím Tylera zasáhnout do ramene. Úpěnlivě zavyl a chytil se za postižené místo, čehož vyznavač černé využil, upířím tempem přiskočil ke sraženému vlkodlakovi, který se zrovinka otřeseně zvedl ze země, hrubě ho popadl za rameno a zdravou rukou mu silným úderem prorazil hrudní koš, načež mu do pěsti sevřel divoce bušící srdce.
„Ou, ou, ou, hej, počkej! Nedělej to!“ vykřikl Tyler zděšeně, na což sázel. Doufal, že není až takový kokot, aby za sebe nechal umírat členy smečky, nebo co mezi sebou měli za vztahy.
„Prosím, nezabíjej ho,“ žadonil první Klausův hybrid prosebně.
„Kolík. Hned,“ nastolil si podmínky nebezpečně nízko posazeným hlase, „nebo mu vytrhnu srdce, napíchnu si ho na větev a na tu udržovanou chaloupku ti s ním namaluju perníčky.“
„Dobře, už pro něj jdu. Přinesu ho,“ přislíbil, načež svižným tempem vpadl do malého stavení, z jehož útrob s čímsi v ruce vzápětí zase vyběhl. K Damonově potěše v pravačce skutečně svíral jedinou funkční zbraň na Původní.
„Uděláme výměnu, já ti dám kolík a ty ho necháš jít,“ ujišťoval se Elenin spolužák o nadcházejícím postupu.
„Platí,“ odsouhlasil upír jeho návrh, přestal své oběti pod klíční kost zatínat poslední články prstů poraněné ruky, místo toho jí chňapl dopředu a konečně se zmocnil toho dřevěného nástroje zkázy, kvůli kterému to celé vzniklo.
S mlaskavým zvukem vydoloval zakrvácenou pravačku z těla před sebou a neprodleně jí chytil starostčina syna pod krkem, dávaje si záležet, aby mu poctivě zmáčkl ohryzek.
„To bylo naposledy, co sis na mě dovolil někoho naverbovat, je ti to jasný?!“ zahřměl mu stěží pár centimetrů od obličeje. „Máš štěstí, že sekám latinu, taky bych je mohl všechny pozabíjet a pak by byla veškerá krev na tvých rukách.“ Přiškrcený Tyler se zmohl na pouhé souhlasné přitakání.
„A teď mi řekni, co víš o tom mega tajným spolku, Straně Whigů,“ přikázal mu autoritativně.
Při zmínce o organizaci zaměřené na zabíjení upírů zprvu jen zmateně svraštil čelo, nicméně zakrátko se zjevně rozvzpomněl.
„Everett,“ zachrčel sípavě, „jednou se zmínil o jakési Straně za-zasvěcených, mluvil o nějakém soudci, ale, agh, nevím, jestli je to post nebo jenom přezdívka. Prý mu občas poslal instrukce a chtěl, aby něco u-udělal, nic konkrétního mi ale neřekl.“
Nespokojeně ho od sebe odstrčil a otřel si zasviněnou ruku do kalhot na stehnu, upřímně doufal ve víc informací.
„Říkal, že skutečné členy zná akorát hrstka lidí, dokonce se neznají ani mezi sebou, mají krycí jména. Myslím, že se k nim chtěl přidat, jenže ho nevzali,“ dodal, zatímco si osahával zhmožděný krk a otíral si z kůže ulpělou krev.
„To pro ně jsi ten kolík ukradl?“
„Jo, napadlo mě s nimi vyjednat, aby nechali Caroline naživu, až se vyvážeme z Klausovy pokrevní linie a změníme ji na Rebečinu.“
„To by ti stejně moc nepomohlo, mají v plánu vyvraždit celou Mikaelsonovu rodinu,“ prozradil mu onen drobný zádrhel. Když se nad tím zamyslel, musel uznat, že to nebyla úplně nejhorší strategie. Přesedlat na jinou mateřskou loď a zbavit se Klause jednou provždy.
„A k čemu je tobě?“ zeptal se znenadání. „Klaus po tobě nejde, můžeš se tady na to vykašlat a vypadnout, kam se ti zlíbí, máš svobodu. Elena se beztak, až přijde k rozumu, vrátí ke Stefanovi; jestli sis toho nevšiml, tak v týhle dekádě nejsou zlí hoši v kurzu.“
Rozladěně po něm šlehl očima, o názor se neprosil. Nenávistně se zamračil, v očích se mu přitom mihl záblesk krutosti.
„To máš recht,“ utrousil chladně, nato mu chodidlem silně z boku kopl do lýtka, čímž mu způsobil ošklivou otevřenou zlomeninu holenní kosti, přesně jak chtěl. Tyler animálně bolestivě zaskuhral a okamžitě se svezl na listím a jehličím pokrytou zem.
„Měl by sis na to dát lopuch, abys nedostal zánět,“ poradil mu ironicky, pak se otočil a za pohazování získaným kolíkem v ruce se odebral k autu.
Jako obvykle zaparkoval na příjezdové cestě, kousek od domovních dveří, popadl zpola vypitou flašku i cenný předmět, na kterém momentálně závisela jejich existence, a s unaveným povzdechem vystoupil.
Měl za to, že se bude cítit líp, až bude mít ten debilní kolík zase u sebe, ale žádná výrazná úleva nepřišla. Nedostavilo se ani uspokojení z úspěchu a vítězství v potyčce s nenáviděnými vlkodlaky, v hrudním koši pociťoval jen takovou zvláštní prázdnotu.
Zastrčil si zbraň ze vzácného dubu do zadní kapsy riflí a vydal se za bratrem, aby mu sdělil ne právě růžové novinky.
Možná bylo lepší, že si od něho Elena držela odstup, pokud ti tajemní týpci ze Strany půjdou po původních, budou se shánět po něčem, co jim pomůže sprovodit je ze světa, což je zavede přímo k Damonovi.
Celou noc i dopoledne strávil hledáním jakékoli zmínky či stopy, jež by ho k nim dovedla, ale veškeré informace, které našel, byly z poloviny devatenáctého století, po jejím údajném rozpuštění už nenarazil na jedinou řádku. Vytiskl si všechna jména členů z té doby, ještě mohl postupně prověřovat jejich rodokmeny a doufat, že se dopracuje k nějakým konkrétním jménům, ale to považoval za zbytečně zdlouhavé a nudné. To bude radši dělat volavku, držením kolíku má navíc alespoň jakž takž kontrolu nad situací.
Zamířil do garáže, odkud slyšel vyhrávat rádio.
„Hej, Stefane, seš tady?“ zvolal rezervovaně těsně předtím, než došel k otevřeným vratům.
Jakmile se mu naskytl pohled dovnitř, zamrzl na místě. Jeho pozornost okamžitě upoutalo známé malé červené auto, pod jehož zdviženou kapotou se jeho mladší bratr skláněl. Ve chvíli, kdy vzhlédl a otočil se, Damonovy rysy ztvrdly v nerozbitný kámen.
„Co se ti stalo?“ zeptal se, poukazuje bradou na jeho zakrvácené oblečení, přitom se natáhl pro opodál odložený hadr a počal si utírat od oleje a kdoví čeho umazané ruce.
„Co to má znamenat?“ přebil jeho otázku svou, jíž položil extrémně ledovým tónem, v přimhouřených očích mu zaplál vztek spolu s ukřivděností. A bezradností.
„Co? Jo, tohle, opravuju Eleně auto, zůstala viset u-“ Jakmile uzřel Damonův výraz a zároveň byl přerušen jeho nadmíru pochybovačných odfrknutím, zarazil se. Otevřel pusu, aby mu to vysvětlil, ale nedostal šanci.
„Naser si!“ zavrčel starší ze sourozenců rozzuřeně, obdařil ho doprovodným gestem v podobě vztyčeného ukazováčku, načež se otočil na patě a odkráčel do domu.
Samozřejmě že ji ten bastard zase balí, chce ji zpátky za každou cenu!
Zatímco o sebe nasupeně skřípal zuby, zápasil s touhou vyjít ven a vytrhnout Stefanovi to jeho vlídné, láskyplné srdce, nebo aspoň někoho zabít, skautský tábor či autobusový zájezd.
Nepříčetně zavrčel, cestou u baru chňapl po druhé lahvi a s nyní oběma rukama plnýma vydupal schody do patra. V pokoji za sebou nohou neurvale zabouchl dveře, odložil jednu flašku a z té, co vozil v autě, převážnou část vypil. Pak vytáhl mobil, chtěl Eleně zavolat a seřvat ji, poprosit o setkání, slyšet její hlas, cokoli. Jenže jeho umanutý telefon se opět samovolně vypnul a nešel nahodit, napřáhl se a vztekle s ním švihl o zem. Rozlétl se na milion kousíčků, jejichž většina skončila pod postelí.
Chvíli jen nasupeně pochodoval sem a tam, potom si klekl na pravé koleno a sehnul se pod ten mohutný kus nábytku. Ke svému překvapení pod ním kromě rozbitého přístroje našel i knížku, vmžiku ji poznal, jednalo se o Eleninu Farmu zvířat.
Vylovil ji a postavil se, nato ji hrubě čapl za křehkou vazbu a už už se ji v afektu chystal roztrhnout a stránky rozsápat na cucky, ale včas se zarazil. Rezignovaně si sedl na matraci, dlouhé vteřiny na ni pouze bezhlesně zíral, poté ji otevřel a přečetl si prvních pár řádků.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Diskuse pro článek Těžká zkouška 51:
Přidat komentář:
- Lesk a bída příštích dní - I. část
- The Betrayal's Price - Prolog
- Budu tam
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!